Slaměný klobouk (1971)

Pařížský švihák Maurice Fadinard (Miloš Kopecký) se chystá oženit s prostou Helenkou (Iva Janžurová), dcerou venkovského zelináře Nonancourta (Vladimír Menšík). Cestou na svatbu se zdrží na dostaveníčku v lesíku, kde se loučí se svou milenkou Klárou (Jana Šulcová). Nehlídaný Fadinardův kůň ale spořádá slaměný klobouk paní Beauperthuisové (Květa Fialová), toho času na záletech s poručíkem Emilem (Pavel Landovský). Jelikož ztráta klobouku by mohla oboje pletky prozradit, je Fadinard ve svatební den nucen zahájit hon na stejný slamák po celé Paříži.

Slaměný klobouk z Itálie. Helenka je ráda. Co z toho pojde, když se kůň do slaměného klobouku dá. To jsou všechno názvy, pod kterými se uváděla na českých jevištích komedie francouzského tandemu  dramatiků Eugéne Labiche – Marc-Michel. Ti tuto svou frašku napsali v roce 1851 a nutno říct, že hra se v evropských divadlech stala přes noc velmi populární.  Na českých jevištích se poprvé objevila ještě v roce premiéry a od té doby se těší domácí oblibě. 

Ve Slaměném klobouku tak například v roce 1922 na prknech pražského Národního divadla (a ve výpravě Josefa Čapka) hostoval Vlasta Burian v hlavní roli Fadinarda. V roce 1934 uvedli Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle vlastní adaptaci hry, v níž sobě přizpůsobili ústřední postavy Fadinarda a Emila. Jejich verze byla uvedena i v roce 1957 ve Werichově Divadle ABC, kde hlavní role převzali Miloš Kopecký (Fadinard) a Rudolf Deyl ml. (Émile). Kopecký se o pár let později objevil také v představení karlínského divadla, v němž spolu s ním nastoupil jeho tehdejší jevištní partner Miroslav Horníček. Aby toho nebylo málo, Horníček v roce 1979 napsal vlastní verzi hry, v níž rozšířil prostor pro postavu Fadinardova sluhy Félixe. Všechny tři verze patří k oblíbeným a často zařazovaným titulům českých divadel.

Úspěch frašky neunikal ani filmovým tvůrcům. Nejznámějším filmovým zpracováním je hned to první, které vzniklo v roce 1928 v režii Reného Claira. Clairova němá verze se dočkala velkého úspěchu, ale už v té době se jednalo o úsměvné retro, které svou nadsázkou definovalo styl pro další Clairovy secesní komedie, ale inspirovali se jí i autoři dalších filmových adaptací Slamáku. Na přelomu 30. a 40. let vznikly dvě zvukové adaptace s populárními komiky – v německé z roku 1937 se za kloboukem rozběhl Heinz Rühmann a v o čtyři roky mladší francouzské zase Fernandel. Následně vznikla řada televizních inscenací po celé Evropě (Sověti ji dokonce pojali muzikálově) včetně československé z roku 1957. Italský skladatel Nino Rota pak podle námětu hry složil stejnojmennou operu.

Dosud poslední adaptací pro filmové plátno je snímek Oldřicha Lipského z roku 1971, který si ke spolupráci na filmovém přepisu přizval svého tehdy dvorního scénáristu Miloše Macourka. Lipskému i Macourkovi se s počátkem normalizace definitivně rozplynuly společné či sólové plány na mezinárodní koprodukce a hledali látky, v nichž se nemuseli otírat o politická témata. Fraška ze secesní Paříže byla ideální volbou, ostatně Lipský byl fanouškem Clairovy verze a s hrou měl zkušenosti, protože v roce 1957 režíroval představení v Divadle ABC.

Dramaturgem filmu se stal Jiří Brdečka, který měl být podle jeho dcery Terezy také původním scénáristou filmu, ale nakonec ho tehdejší vedení Barrandova neschválilo. Při vší úctě k Brdečkovi, jeho filmové komedie vždy vycházely spíše z recese než ze situací a Macourek se svým nekonečným smyslem pro bláznivou komedii se ukázal být pro tento film vhodnější. Pro film připsal několik dalších postav (např. trojici tapetářů Filipovský-Libíček-Hlinomaz), které se zasadily o další zmatky a záměny, korunující celou frašku.

Macourek s Lipským komedii zadaptovali na tělo hercům, se kterými spolupracovali pravidelně. Hlavní roli Fadinarda si zopakoval Miloš Kopecký, jako Émile se představil Pavel Landovský, který v té době s Kopeckým před kamerou často partneřil. O zaručené záchvaty smíchu se postará Vladimír Menšík v roli vesnického zelináře Nonancourta („Neříkej mi tcháne, zeti!“). Zatímco v předchozí Lipského komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku František Filipovský připomínal Louise de Funése, tady jsou jeho maska a mimika podobné dalšímu filmovému cholerikovi – Jamesi Finlaysonovi, protihráči Laurela a Hardyho. Mezi plejádou dalších slavných a skvěle hrajících jmen se objevuje i Jiří Menzel. Toho ale v titulkách nenajdete, protože byl v té době nežádoucí a jeho obsazení prošlo pouze s podmínkou výrazné masky, pod kterou Menzela údajně nepoznala ani jeho vlastní matka.

Za zmínku stojí Lubomír Lipský, který klíčovou roli hluché strýce Vézineta zdědil po Václavu Tréglovi, jenž v ní sklízel obrovský úspěch na prknech Osvobozeného i ABC. Jeho repliku „Helenka je ráda“ na něj údajně pokřikovali i lidé na ulicích. Role nahluchlého děduly je však Lipského parketa, takže Tréglovi nezůstal nic dlužen a sám se jako Vézinet ještě několikrát objevil v jevištním provedení Slaměného klobouku.

Film se odehrává na sklonku 19. století a Oldřich Lipský se tak mohl opět vydat do svého oblíbeného období secese. S dobovou atmosféru mu úspěšně pomohli dva lidé z okruhu české nové vlny – kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová. Kučerova kamera dokonale maluje venkovskou náladu v úvodu i městské prostředí ve zbytku filmu, zároveň Lipskému pomohla s některými vizuálními gagy. Krumbachová se pak vyřádila na krásných a veselých kostýmech. Do secesního rázu zapadá i malebný hudební motiv Luboše Fišera (Lipský paradoxně nevyužil svého dvorního skladatele Vlastimila Hálu, který napsal hudbu pro představení v ABC).

Miloš Macourek opět napsal třaskavý scénář, který i po letech neztrácí dech a úspěšně promasíruje bránici - svatební scéně na radnici, výstupům trojice tapetářů a veškerému ději s baronkou v podání Heleny Růžičkové se prostě nelze nesmát. Slaměný klobouk nepatří mezi ty nejvíce populární filmy Oldřicha Lipského jako zmíněné Čtyři vraždy nebo dobově spřízněná Adéla ještě nevečeřela. Je to ale škoda, protože salvy smíchu vyvolává neméně spolehlivě.

Báječní muži s klikou (1978)

 

Po nedávném odchodu oscarového režiséra Jiřího Menzela televizní stanice zopakovaly řadu položek jeho režisérské filmografie. Je ovšem velká škoda, že se opět dostalo jen na ty nejznámější a divácky nejpopulárnější kusy, zatímco opomíjenější režisérovy snímky by podle dramaturgů patrně měly zůstat divákům utajeny. A že by měly co nabídnout, dokazují Báječní muži s klikou.

Na konci 19. století mohli čeští diváci okusit počátky filmového umění pouze při představení kočovných kejklířů a kouzelníků, kteří pohyblivými obrázky zpestřovali svůj program. Tito kočovníci mezi sebou promítané filmové scénky vyměňovali a při kšeftu „Honby na kance“ za „Popravu mandarínovu“ neznali bratra. Mezi nimi byl i Pasparte, kterému se podařilo otevřít první stálý pražský biograf, a s amatérským filmovým nadšencem Kolenatým se rozhodl přejít k natáčení prvních tuzemských filmů. Jedním z jejich protagonistů měl být populární kabaretní komik Jára Šlapeta…

Pod trojicí jmen Pasparte, Kolenatý a Šlapeta se skrývají tři skutečné postavy, které zasáhly do počátků české kinematografie – Viktor Ponrepo, Jan Kříženecký a Josef Šváb-Malostranský. Scénárista Oldřich Vlček však ve svém příběhu jejich reálná jména nepoužil, protože se jejich osudy jen inspiroval a chtěl tak předejít faktickým nepřesnostem. Vlček po celý svůj život patřil k oporám činoherního souboru pražského Národního divadla, nicméně své další umělecké uplatnění našel jako dramatik a scénárista. Svůj scénář o filmových průkopnících napsal k 80. výročí československé kinematografie a Menzelovi ho údajně nabídl při setkání v sauně Národního divadla. Menzel mu na oplátku svěřil menší roli jednoho z raných „distributorů“.

K větší popularitě filmu nepřispěl ani sám režisér, který s filmem nebyl úplně spokojený. Jeho nespokojenost však neměla důvod, protože je velmi osvěžující vidět pod jeho taktovkou jinou látku než tu z pera Hrabala, Svěráka a Vančury, stejně jako místo historek z venkovského prostředí příběh ze secesní Prahy. Tu Menzel zobrazuje velkým smyslem pro detail a jeho kostymér i architekt si s výtvarnými prvky hrají s evidentním zalíbením. Jaromír Šofr pak našel přesně odpovídající styl pro kameru, kterou pomáhá dokreslit lehce melancholickou vzpomínkovou atmosféru.

Nostalgie je slyšet i z hudby z pera Jiřího Šusta, který pro ústřední melodii využil jednoho ze svých starších motivů. Retro stylizace do přelomu století Menzelovi navíc umožňuje film prokládat vizuálními gagy a to jak v „realitě“, tak ve vlastních němých filmech - ve spolupráci s pantomimickou skupinou Cvoci režisér vytvořil natolik přesné variace na němé grotesky, že dobová kritika tvůrce pochválila za zveřejnění dosud neznámých archivních snímků.

Ve filmu samozřejmě nevystupují jen mimové. Hlavní roli Pasparta si zahrál Menzelův dvorní Rudolf Hrušínský a pro mě se jedná o jednu z jeho nejlepších rolí. V šedesátých letech ho filmoví režiséři trochu škatulkovali do postav nekňubů sbírajících odvahu pro vnitřní vzpouru a Hrušínský byl v těchto rolích trochu tlačený do chvílemi nepříjemného „podehrávání“ podtrženého vnitřním monologem (Spalovač mrtvol, ale také Hrdina má strach, Třicet jedna ve stínu, Vražda po našem…). V osmdesátých letech pak tvůrci herce často stylizovali do polohy moudrého ironického glosátora okolí (Postřižiny, Vesničko má středisková, svým způsobem i Tři veteráni). Pasparte z Báječných mužů je oproti tomu entuziastickým „mužem činu“ a Hrušínského skvělá forma dává snadno zapomenout, že je pro postavu trochu starý.

Pozoruhodnou hereckou kreaci vytvořil sám Jiří Menzel, který se obsadil ro role Jana Kolenatého. Svého rozhodnutí později litoval, protože režírování v dobovém kostýmu nebylo pohodlné. Nicméně role nervózního filmového nadšence je přesně pro něj, pro diváka pak je v postavě režiséra-otce zakladatele české kinematografie svým způsobem symbolický. Do role populárního lidového kabaretiéra nemohl být ve 2. polovině sedmdesátých let obsazený nikdo jiný než Vladimír Menšík, jehož účast v Menzelově filmu je unikátní. Chválit Menšíkův výkon je nošením dříví do lesa, snad jen podotknu, že i tentokrát má na kontě několik výrazných scén, ve kterých se ale díky režijnímu vedení neztratili ani jeho spoluhráči.

V roli Pasparteho schovanky se ve své jediné filmové roli objevuje skvělá divadelní režisérka Hana Burešová, jako jeho dcera pak tehdy začínající Jaromíra Mílová. Jako Hrušínského filmovou snoubenku Menzel vybral Blaženu Holišovou, kterou už před lety chtěl k herci postavit jako paní Důrovou v Rozmarném létě (k tomu nedošlo z důvodu hereččina těhotenství). Velmi vzácná je i možnost vidět v menších rolích filmových obchodníků cimrmanologa Oldřicha Ungera a Viléma Lipského, otce režiséra Oldřicha a herce Lubomíra. Za skvělou menší komickou roličku si pochvalu zaslouží Josef Somr.

Jiří Menzel o sobě tvrdil, že je zakázkový režisér točící scénáře, které jsou mu zadané. To ale nebyla moc pravda, protože si látky spíš vybíral sám z okruhu svých oblíbených autorů. Báječní muži s klikou ale ukazují, jaká je škoda, že podobných méně autorských projektů nezkusil víc.

Le Vicomte règle ses comptes (1967)

Po delší době další článek, tentokrát věnovaný snímku z kategorie Eurospy. Tomuto subžánru ze 60. let, kdy filmaři z většiny západoevropských zemí vyslali pod vlivem bondománie na plátno své vlastní tajné agenty, se určitě budu věnovat i v samostatném článku. Ještě předtím se ale seznamme s panem vikomtem, tedy Clintem La Rochem.

La Roche (přezdívaný Vikomt) je vyšetřovatelem americké pojišťovny, kterého jeho šéf odvolá z dovolené, aby vyšetřil velkou bankovní loupež v centru Paříže. Pachatelé otevřeli sejf pomocí laseru. Vikomt se setkává se svým starým známým, sicilským mafiánem Maronim, který se ho snaží uplatit za to, když mu Vikomt jako prvnímu sdělí jméno pachatele loupeže. Protože neprozradí důvod nabídky, Vikomt se odmítne s Maronim dál bavit. Vikomt zjišťuje, že hlavním cílem loupeže byla zásilka drog o hodnotě desítek milionů dolarů, kterou do sejfu uložil Maroni a vše nasvědčuje tomu, že se jí zmocnili muži španělského bosse Demoygne. Vikomt tak musí nejen vypátrat ukořistěný lup, ale také zabránit nadcházející válce gangů a zachránit sličnou striptérku Lili, která se ocitla v ohrožení mafie…

Zápletky eurospy filmů musí člověk vždy brát s velkou rezervou, protože se ocitá ve světě, který má do běžné reality daleko, a jeden nepravděpodobný zvrat střídá druhý. Neohrožený hrdina pak prokličkuje nástrahami padouchů po boku nejedné krasavice. Nicméně pokud se tyto imitace bondovek nebraly (stejně jako originál) příliš vážně a scénárista s režisérem měli alespoň trochu důvtipu, vznikla i tak inteligentní zábavná podívaná (např. britské filmy Něžné pohlaví nebo The Liquidator). U Vikomta je však tolik „ale“, že ho do té povedenější skupiny zařadit nemůžu.

Ne, nebudu se vysmívat zápletce plné podivných motivací ani používanému laseru, pod jehož zaměřením se doslova vypaří i dvoumetrový vazoun. Hlavní problém Vikomta je v tom, že se bere příliš vážně. Tam, kde byly zmíněné britské snímky ve správnou chvíli kořeněny humorem, se Vikomt snaží být rádoby drsný a režisér Cloche předstírá, jak se nebojí „násilných“ scén. Bohužel právě jeho režie je absolutně nudná, závěrečná dlouhá střílečka je absolutně nezajímavá a opakované fackování žen působí spíš trapně. Dojem serióznosti zřejmě měla dodat i účast několika známých herců v rolích gangsterů – Fernando Rey (Francouzská spojka, ale i Poklad Inků), Folco Lulli (Mzda strachu, ale i Grand restaurant pana Septima) a v okrajové roli Franco Fabrizzi (Darmošlapové, ale i Tonoucí se stébla chytá) ale nakonec skutečně jako jediní předvedou něco, co připomíná herecký výkon. 

O hlavním představiteli Vikomta, Kerwinu Matthesovi, se však něco takového dá říct jen stěží. Nesympatický vyšetřovatel, který navzdory nulovému charismatu svede každou sukni, navíc nezahyne rukou hlavního záporáka jen díky svému komickému parťákovi, kterého hraje známý francouzský herec a režisér Jean Yanne. Představitelky krasavic pak pro mě měly zásadní vadu v tom, že mi nepřišly vůbec pohledné nebo zajímavé. Co se týče hudby, nejsem velkým příznivcem skladatele Georgese Carvarentze a ani tady mi jeho skladby (v níž jsem taky postrádal odlehčení) neseděly. 

Nechal jsem se nalákat obsazením vedlejších rolí, lokacemi a žánrem, k filmovému zážitku ale mnoho chybělo. Pokud se také rozhodnete ochutnávat Eurospy, tento chod raději vynechejte.

Bobo / The Bobo

Olimpia Segurová (Britt Ekland) je vysoce atraktivní barcelonská kráska, která si je dobře vědomá své přitažlivosti a nebojí se jí využít. Její nápadníci jsou okouzlení natolik, že kvůli ní riskují ztrátu dobré pověsti, zaměstnání i střechy nad hlavou. Její spáry už poznali prodejce aut Silvestre, novinář Pepe i ředitel Matabosch. Do Barcelony přichází venkovský trubadúr Juan Bautista (Peter Sellers), který svými písněmi chce přesvědčit ředitele divadla Carbonella (Adolfo Celi), aby ho angažoval jako hlavní hvězdu své nové show (s vlastním blikajícím poutačem Bautista-Bautista-Bautista). Carbonell Juana a jeho tvorbu odmítne, ale nakonec mu předloží speciální nabídku: Juan dostane možnost týdenního vystupování, pokud se mu podaří s Olimpií strávit hodinu se zhasnutými světly v její ložnici. Juan souhlasí a vymyslí plán, jak na Olimpii…

V polovině 60. let byla filmová kariéra Petera Sellerse na vrcholu. Jedna úspěšná komedie střídala druhou a komik tak převlékal kabáty francouzského policisty, italského podvodníka či rakouského psychiatra. V případě filmu Bobo došlo na španělského trubadúra.

Sellersova kreace je nepřekvapivě hlavním důvodem, proč se na tuto jinak rutinní komedii podívat. Tempo filmu totiž nedosáhne obrátek předcházejícího Honu na lišku nebo Co je nového, kočičko? a scénář (na rozdíl od zmíněných) nenabízí možnost, jak rozehrát výraznou komediální scénu. V prvních Sellersových výstupech vše nasvědčuje tomu, že Juan Bautista bude (podobně jako Clouseau) sebevědomým troubou, který přeceněním svých schopností způsobí újmu své „oběti“, kterou se zdá být Adolfo Celi. Ale nakonec je tomu jinak a navzdory tomu, že Bobo ve španělštině znamená blbec, Juan pochází spíše z rodu moudrých bláznů typu Enšpígla nebo Jana Palečka, kteří překvapují svými mazanými kousky. Je příjemné vidět Sellerse zase v o něco jiné úloze, v níž ale opět naplno projevuje svůj talent pro slovní i situační komiku.

Je potřeba dodat, že vedle Sellerse se neztrácejí ani ostatní herci, známí tváře tehdejších koprodukčních filmů. Překvapivě vyrovnaný výkon podává Sellersova tehdejší manželka Britt Ekland v roli Olimpie a chemie mezi ní a Sellersem funguje i navzdory tomu, že jejich manželství bylo v době natáčení v poslední hodince a Peter ji chtěl přeobsadit. Pozornost si zaslouží i skvělý seladon italského filmu Adolfo Celi, který byl v té době na roztrhání. Jak Olimpiiny oběti se pak objevují Sellersův kamarád Kenneth Griffith, známý epizodista Ferdy Mayne či Rossano Brazzi.

Překvapivě nepříliš výrazná je hudba francouzského skladatele Francise Laie, ale Sellersovi se povedl vtip, když v jedné scéně píská snad nejslavnější Laiovu melodii. Hudební scény jsou spíše rušivé, ať už se jedná o Sellerosvy hudební výstupy nebo desetiminutové číslo s tanečníky flamenga, které působí jako by jím tvůrci chtěli jen natáhnout stopáž.

Peter Sellers měl původně film i režírovat, ale nakonec předal taktovku Robertu Parrishovi. Ani s ním však vzhledem ke svému perfekcionismu nebyl v průběhu natáčení spokojený a po krátkodobém Parrishovu vyhazovu měl některé scény natočit sám. Bobo ve své době vzbudil smíšené recenzentské ohlasy, nicméně u publika se mu dařilo. Dnes se bude líbit především příznivcům Petera Sellerse a fanouškům koprodukčních komedií ze 60. let, kteří jsou schopní jim odpustit i loudavější tempo.

P.S. Film jsem viděl s vcelku zdařilým českým dabingem, v němž se hlavní role ujal Oldřich Vízner, který se na Sellerse v této roli hodil. I přesto však doporučuji volit originál, ve kterém jsem si po zhlédnutí pustil několik scén na Youtube. Sellers si samozřejmě připravil unikátní přízvuk a potvrdil, že divák si jeho filmy naplno užije pouze v původním znění.

Kloboučníkovy přeludy / Les Fantômes du chapelier (1982)

Pan Labbé má prosperující kloboučnický obchod a ve městě patří k místní honoraci. V bytě nad obchodem žije se svou invalidní ženou, která už roky neopustila svůj pokoj. Labbé si nepřízeň manželčina osudu vynahrazuje karetními dýchánky s dalšími chlapíky z místní smetánky, kteří neztrácejí bodrý humor ani když ve městě začnou umírat ženy rukou sériového vraha, který komunikuje s policií pomocí novinových dopisů. Labbého soused, arménský krejčí Kachoudas si začne všímat, že za Labbého večerními procházkami je cosi podezřelého a začne ho na každém kroku sledovat…

Režisér Claude Chabrol patřil k pionýrům francouzské nové vlny a během své kariéry se vypracoval na specialistu na kriminální a psychologická dramata, kterému mnohdy nebyl cizí specifický černý humor. Podobně jako řada jeho generačních souputníků (včetně Françoise Truffauta) se netajil hlubokým obdivem k Alfredu Hitchcockovi. Scénář Kloboučníkových přeludů vychází (a podle všeho věrně) z románu dalšího „mistra napětí“, belgického spisovatele Georgese Simenona. Příběh váženého měšťana, který se postupně změní ve vraždícího schizofrenika, v sobě má i další Chabrolův oblíbený prvek, náhled pod pokličku chování zdánlivě spořádaných vyšších vrstev, především si však žádal herce, který dokáže přesvědčivě vystihnout všechny aspekty náročné role kloboučníka Labbého. V tom měl Chabrol opravdu šťastnou ruku, protože v době vzniku ve Francii snad nebylo vhodnějšího herce než obsazeného Michela Serraulta.

Geniální Serrault přesně vystihl Labbého sebedůvěru a přezíravost dané společenským postavením, stejně jako situace, kdy kloboučník překračuje hranice příčetnosti. Jeho kreace je chvílemi až groteskní, přesto se mu ale daří držet ji v promyšleném jednotném pojetí. Výrazný Serraultův výkon vzbuzuje protichůdné rekce u mnohých recenzentů – zatímco jedni tvrdí, že svou expresí zastiňuje civilního Charlese Aznavoura v roli krejčího Kachoudase, druzí tvrdí že právě nevýrazný Aznavour ubírá se svou postavou Serraultovi další prostor. Kontrast obou herců a jejich postav však nakonec vůbec nevadí, právě naopak – spíše to vypadá, že se jedná o režisérův záměr, jak více zdůraznit rozdíl postavení ve společenské a životní situaci, do které se oba hrdinové dostali. Proti Aznavourovi a jeho výkonu nelze říct nic, snad jen, že jeho dějová linie je nakonec celkem zbytečná, ovšem scénář ji zahrnul v důsledku věrnosti Simenonově knize. Kromě zmíněných ve filmu hrají i další známé tváře – Mario David jako moulovitý inspektor, mladý François Cluzet v roli novináře, kterému vrah posílá své anonymní dopisy, a manželka Philippea Noireta Monique Chaumetteová jako paní Labbéová.

Na rozdíl od jiných recenzentů si rovněž nemyslím, že by se Chabrol položil do svého obdivu k Hitchcockovi natolik, že by ho začal napodobovat. Možná oba spojuje záliba v kriminální tématice, ovšem formou a tím, co sledují, se jejich přístupy liší. Zatímco Hitchccock chtěl ve svých filmech dosáhnout diváckého efektu i prostřednictvím atmosféry, kterou pečlivě budoval i za pomocí zvolené výpravy, dekorací a působivé hudby. Chabrol oproti tomu zde používá hudbu jen minimálně a dobová výprava (film je zasazený zhruba do 50. let 20. století) působí minimalisticky až televizně, aby se divák spolu se Chabrolem mohl soustředit na režisérův objekt zájmu - hrdinovu psychologii, motivaci a vnitřní pochody, které ho mohou dovést až k psychickému běsnění. Podobně jako v jiném Chabrolově filmu Než přijde noc vlastně celou stopáž strávíme s hlavním hrdinou – pachatelem zločinu. A Chabrol nám i díky vynikajícímu výkonu hlavního představitele umožňuje prožívat jeho psychické stavy. S takovým přístupem se u Hitchcocka v podstatě nesetkáváme.

Pokud by se použila běžecká terminologie, tak Chabrol si vzal Hitchcockovu štafetu v cíli, do kterého Hitchcock doběhl, ale vydal se s ní na jiný vlastní závod, který Hitchcock nikdy neběžel. Nepřebíhal Hitchcockovu trasu, ani nekopíroval jeho běžecký styl (na rozdíl třeba od zámořského „závodníka“ Briana De Palmy). Ale i když je Chabrol jiný než Hitchcock, jeho Kloboučníkovy přeludy napínají i baví stejně. I díky skvělému výkonu Michela Serraulta stojí za to dám jim šanci.

Touha po zlatě / La soif de l'or (1993)

Stavitel domů na klíč Urbain Donadieu je ohromný hamižník, který se nerozpakuje sbírat peníze ze psího lejna. Jeho babička Zézette se zase neváhá pro zlaťák prodírat stádem ovcí. Pro tuhle dvojici je každý drobák drahý a tak není divu, že společně vymyslí plán, jak snížit své daňové odvody. Za většinu odkloněných peněz nakoupí zlaté cihličky, které chtějí uložit do bankovního sejfu ve Švýcarsku. Aby se vyhnuli celní kontrole, schovají zlato do cihel jednoho z jimi postavených domů, který chtějí nákladním vozem převézt přes hranice. Vydávají se na divokou cestu, na níž je jim však v patách Urbainova manželka Fleurette a její milenec Jacques, kteří jsou odhodlaní zlatý poklad získat pro sebe...

Celkem jednoduchá synopse komedie Gérarda Ouryho je závodní dráhou pro divokou jízdu, kterou by od čtyřiasedmdesátiletého režiséra čekal asi málokdo. Ve veleúspěšných šedesátých a sedmdesátých letech Oury opakovaně bodoval u diváků se svými kasovními hity taženými nejzářivějšími komediálními hvězdami své doby - De Funésem, Bourvilem, Belmondem, Richardem a Coluchem. Ve svých filmech z osmdesátých let sice přidal i trochu v té době takřka povinné oplzlé fórky, ale svými dvěma komediemi z devadesátkové dekády (Touha po zlatě a Řidič a fantom) navázal na své nejlepší kusy.

Touha po zlatě jeví znaky typické i pro dřívější Ouryho komedie: akční scény, a promyšlený scénář se zábavným dějem, který je prošpikován gagy šitými na míru konkrétnímu herci. Tím se ostatně od ostatních francouzských komediografů své doby lišil - před Ouryho příchodem za kameru bychom mohli zjednodušeně, ale trefně označit francouzské veselohry padesátých a šedesátých let jako bakalářské historky roztažené více či méně úspěšně (i s ohledem na schopnosti účinkujících herců) do celovečerní stopáže. V kontrastu s tehdejšími vesnickými komediemi Oury své filmy sázel do atraktivního prostředí mezinárodních špionů a gangsterů, do historických období středověku, druhé světové války či května 1968. A navzdory tomu, že jeho scénáře byly psané na tělo zvoleného komika, nejsou pouhou snůškou scének, ale jsou natolik dotažené a zábavné, že mohou fungovat i samy o sobě (z funésovek stačí srovnat Ouryho Velký flám např. s Korberovým Piti piti pa).

I v Touze po zlatě máme tu čest s dost originálním námětem - pašování domu, v jehož cihlách je ukryté zlato. Komické situace nejvíce gradují v momentech, kdy Christian Clavier v hlavní roli může naplno projevit svou výbušnost a jeho babička Tsilla Chelton neudrží svou hamižnost - ať už je to úvodní Clavierova honička za ulétnutou bankovkou, nebo když společně musejí při přepravě domu na tahači upustit pneumatiky během podjíždění mostu či když se nechtěnými nocležníky v jejich domku stanou skauti na výletě. Pobaví i většina scén s Claiverovou manželkou Fleurette (Catherine Jacob) a jejím milencem Jacquesem (Philippe Khorsand), byť jsou jejich postavy trochu otravné. Mně jako diváka nejvíce mrzely scény, ve kterých se Clavier dvoří dceři své první lásky, protože Clavierova postava sleví ze své lakoty a ukazuje "bohužel" i svou lepší, ale méně zábavnou stránku. Naštěstí těchto chvilek není moc.

Ano, ústředním komikem je v tomto případě Christian Clavier, který se ostatně podílel na scénáři s Ourym a režisérovým častým spolupracovníkem, scénáristou krimikomedií Marcelem Jullianem. Clavier šel do role naplno a představuje dalšího svého měšťáka, jehož výbušnost dává vzpomenout na časy hercova idolu, Louise de Funése (ostatně Clavier v jednom rozhovoru přiznal, že v minulosti byl námět původně připravován právě pro Funése). Ourymu se na rozdíl od některých jiných režisérů daří udržet na uzdě Clavierovu tendenci k přehrávání a jeho cholerické výstupy a grimasy baví po celý film. Clavierovi pak po celý film zdatně sekunduje zmíněná Tsilla Chelton, která ve své době zazářila v komedii Krást se musí umět a Claviera s jeho souputníky ze skupiny Le Splendid učila herectví na počátku jejich kariéry.

I tentokrát Oury připravil něco málo slušně natočených akčních scén (především výbuch auta), vedle kterých je ale použití zadní projekce v jednom momentě trochu jako "slušný WTF moment" ve filmu z roku 1991. Na druhou stranu to až tak neruší. Za zmínku stojí i tradičně chytlavá ústřední melodie Vladimira Cosmy. I vzhledem ke kratší stopáži Touha po zlatě uteče jako voda a po jejím skončení si řeknete, jaká je škoda, že Oury s Clavierem nepřipravili společně alespoň jednu další komedii. Ve společném tandemu jim to totiž velmi dobře sedlo.

P.S. Je potřeba zmínit i povedený český dabing vyrobený pro DVD od Vapetu, ve kterém herci v hlavních rolích nezůstali originálu nic dlužní. Vynikající Jaromír Meduna se vyrovnává Clavierovu cholerickému temperamentu téměř podobně jako František Filipovský Funésovi a je škoda že mimo sérii Návštěvníků s tímto hercem již příliš mnoho filmů nenadaboval. Cheltonovou pak dobře vystihla Jaroslava Obermaierová. Veronika Gajerová s Jiřím Plachým pak dost pomáhají lépe snášet postavy Fleurette a Jacquese.