Detektiv Nick v New Yorku / The Thin Man (1934)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2024

Newyorský podnikatel a vynálezce Clyde Wynant se pohádá se svou milenkou Julií kvůli ukradeným dluhopisům z jeho sejfu. Dalšího dne je Julia nalezena zavražděná a hlavním podezřelým se stává právě Wynant, který ale záhadně zmizí. Wynantova dcera Dorothy zjišťuje, že v New Yorku tráví svou vánoční dovolenou rodinný známý, bývalý losangelský detektiv Nick Charles a rozhodne se ho přesvědit, aby se i přes odchod na odpočinek ujal pátrání po jejím otci. Nick by se už rád věnoval jen společenskému životu a své bohaté manželce Noře, jenže právě Nora by svého chotě ještě jednou ráda viděla v akci...

Pokud jste viděli americkou parodii Vražda na večeři, jistě si vzpomenete na manželskou dvojici detektivů Dicka a Doru Charlestonových v podání Davida Nivena a Maggie Smith. Zatímco parodické kopie Hercula Poirota nebo slečny Marpleové si v této komedii spojí český divák s jejich předlohami poměrně snadno, předobrazy postav Dicka a Dory u nás všeobecně známé nejsou. Pojďme se tedy s nimi trochu seznámit, byť snímek The Thin Man byl v Československu uveden již ve 30. letech jako Detektiv Nick v New Yorku (se stejným názvem se vysílal v 90. letech na Primě), knižní předloha se stejným originálním titulem The Thin Man byla u nás vydána v roce 1987 pod doslovnějším názvem Hubený muž.

Stvořitelem Nicka a Nory Charlesových byl jeden ze zakladatelů tzv. drsné školy amerických detektivních románů Dashiell Hammett. Ten na začátku 30. let rozpracoval příběh o zmizelém vědci Wynantovi v duchu svých předchozích knih, které mu přinesly úspěch, tedy s notnou dávkou realismu a sociální kritiky. Hammett v nich využíval své zkušenosti ze služby ve věhlasné Pinkertonově detektivní agentuře. Čtenářský ohlas a finanční výnos jeho knih ho však společensky posunuly výš a po nějaké době se rozhodl rozepsaný příběh dokončit v jiném tónu a prostředí, než měl doposud ve zvyku. Napsal tedy komediální detektivní šarádu z kruhů newyorské smetánky, v níž se spisovatel po odstěhování z Kalifornie sám pohyboval.

Vyšetřovatelem zločinu pak již není drsné soukromé očko Sam Spade (předchůdce Chandlerova Phila Marlowea), ale gentleman z vyšší společnosti Nick Charles. Nick se dočkal posunu na společenské příčce díky sňatku s Norou, dědičkou železniční společnosti a svou detektivní kariéru (zdánlivě) už dávno pověsil na hřebík. Jenže pro Noru je příležitost zapojit manžela (i jí samou) do vyšetřování zločinu příjemným zpestřením marnivého života plného večírků s dobrými koktejly. Jejich jinak spokojené manželské soužití je podle všeho již v knižní předloze kořeněné břitkými dialogy (okoukanými z Hammettova vztahu se spisovatelkou Lillian Hellman), které mají značný podíl na odlehčené náladě knihy. Pátrání po pachateli se nese v obdobném duchu jako u jiné manželské detektivní dvojice, Tommyho Beresforda a Pentličky z pera královny detektivek Agathy Christie.

Vydavatelé se patrně obávali toho, že Hammetovi čtenáři nepřijmou toto odlehčení v jeho stylu, a proto v době vydání nechali vytisknout v New York Times inzerát, že nová kniha obsahuje i slovo "erekce". Jednalo se ovšem o plané obavy, protože kniha se prakticky přes noc po vydání v lednu 1934 stala bestsellerem. A to takovým, že vedení studia MGM prakticky ihned koupila filmová práva a režii filmové adaptace svěřila režiséru W. S. Van Dykeovi. Van Dyke si vysloužil přezdívku "jednozáběrový Woody" kvůli tomu, že v podstatě všechny záběry natáčel na první jetí a opakované klapky u něj byly výjimkou. Režisér měl pocit, že při opakování záběru výkony herců ztrácejí energii, a díky své metodě natáčel mnohem rychleji než jeho doboví kolegové. Van Dyke pravděpodobně vnímal humornou stránku v Hamettově knize jako její silnou přednost, a proto uložil scénáristům snímku, manželské dvojici Albertu Hackettovi a Frances Goordich, aby v adaptaci především došperkovali slovní výměny mezi ústředním párem Norou a Nickem. Pro film bylo angažmá těchto scénáristů (v té době naštěstící majících smlouvu s MGM) perfektním tahem, protože manželé Hackett a Goodrich, pozdější autoři scénářů pro filmy jako Život je krásný nebo Nevěstin otec, se při práci na postavách manželů Charlesových (stejně jako Hammett) hodně inspirovaly vlastním partnerstvím.

O představitelích manželské dvojice měl režisér jasno brzy, rozhodl se pro Williama Powella a Myrnu Loy, se nimiž právě natáčel film Drama z Manhattanu a z jejich společných scén cítil přesně tu chemii, kterou by mezi sebou měli mít Nick a Nora. Powell už v té době měl jednu roli detektiva ve filmové sérii za sebou, ztvárnil vyšetřovatele Philo Vance ve čtyřech snímcích podle tehdy populárních knih S. S. Van Dinea (u nás si tuto postavu v televizní inscenaci Vyvraždění rodiny greenů zahrál Jiří Dvořák), s čímž vtipně pracoval dobový trailer k Detektivu Nickovi v New Yorku, v němž se Powell jako Vance setkává s Powellem jako Nickem Charlesem a oba detektivové v podání stejného herce spolu diskutují. Volba Myrny Loy zprvu představiteli studia jednoznačně přijatá nebyla. Herečka byla v té době známá především jako představitelka různých femme fattale ve filmových melodramatech, ale režisér Van Dyke tušil její komediální talent. Na jedné hollywoodské party herečku shodil do bazénu a její noblesa a vtip, s nimiž si v situaci poradila, mu jeho tušení potvrdily. Vedení MGM nakonec s jejím obsazením souhlasilo pod podmínkou, aby natáčení netrvalo déle než tři týdny a Loy tak poté mohla začít natáčet špionážní film Stamboul Quest. Pro "jednozáběrového Woodyho" Van Dykea takové zadání nebylo žádný problém. Hammettova kniha vyšla v lednu 1934, natáčení v dubnu téhož roku si vybralo 16 dnů plus další 2 dny na výjimečné přetáčky (především závěrečné scény s rozuzlením) a k premiéře filmu došlo 25. května 1934, tedy zhruba čtyři měsíce od vydání knihy (!).

Filmové párování Powella a Loy se ukázalo jako geniální nápad, který byl jedním z klíčů pro obrovský úspěch filmu. Oba dva tvrdili, že si při natáčení společných dialogů vůbec nepřipadají jako kdyby hráli, ale spíš jako když koverzují s dobrým kamarádem. Jejich vzájemné naladění vycítilo publikum i producenti, takže se Detektiv Nick dočkal hned pěti pokračování. I v jejich názvu se objevuje "Thin Man" neboli "Hubený muž", ačkoliv označení má v knižní předloze i prvním filmu odkazovat na štíhlou postavu milionáře Wynanta. Scénáře navazujících filmů připomínkoval i sám Dashiell Hammet, který ovšem do konce svého života po původním Hubeném muži žádnou další knihu nenapsal. Je nutné dodat, že kromě "nickovské" série se Powell a Loy spolu objevili v dalších osmi filmech (především komediích stavějících na jejich souhře), čili dohromady mají na kontě 14 společných filmů.

První film o Nicku a Noře Charlesových se odehrává ve vánočním a povánočním čase a toto roční období je zdrojem řady zmíněných slovních přestřelek. Snímek se skutečně nese v odlehčeném tónu a naprosto rozumím tomu, že se jím mnoho Američanů naladí na sváteční pohodu. Určitě potěší milovníky klasických detektivek, možná až na ledabyle natočenou finální scénu s vyřešením zločinu. To je zinscenováno v klasickém schématu, kdy detektiv v dlouhém monologu rozluští záhadu při společné večeři všech podezřelých. Vrahova totožnost je však odhalena zbrkle a jeho motivy nejsou dostatešně vysvětlené. Škoda, že Van Dykea nenapadlo použít flashbacky jako třeba v pozdějších poirotovských adaptacích 70. a 80. let.

Detektiv Nick v New Yorku je stále svěží detektivní komedie z období Vánoc, kterou je ale možné si užít v kteroukoli roční dobu. Příběhy Nicka a Nory (a jejich fenky Asty) se kromě zmíněných pokračování dočkaly dalších adaptací v rozhlase a televizi, dokonce byl na jejich motivy napsaný i ve své době málo úspěšný broadwayský muzikál. Jak jsem uvedl výše, na českém území byla filmová podoba promítána už ve 30. letech a dozajista měla vliv na podobu filmů podle předloh Eduarda Fikera - Krok do tmy Martina Friče a Paklíč Miroslava Cikána. Já se s potěšením konečně seznámil s původní americkou filmovou sérií a velmi pravděpodobně (i vzhledem k tomu, že v dalším díle si zahrál mladý James Stewart) se k ní vrátím.

Prázdniny / The Holiday (2006)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2024

Blíží se Vánoce. Londýnská novinářka Iris příliš šťastný advent neprožívá, protože její dlouholetý milenec oznámil zásbuby s jinou. V dobré životní fázi se nenachází ani hollywoodská střihačka trailerů Amanda, která se rozchází s přítelem po odhalení jeho něvěry. Amanda se rozhodne vyčistit si hlavu a na svátky zmizet do Anglie. Přes internet narazí na dům nabízený přes svátky k výměně bydlení - jeho majitelkou je právě Iris. Obě ženy se rychle domluví a tak se Amanda brzy ocitá v útulném domku ve vesnici nedaleko Londýna, zatámco Iris zamíří do i v prosinci slunného Los Angeles...

Po dlouholeté scénáristické spolupráci s exmanželem Charlesem Shyerem se Nancy Meyers posadila na režisérskou židličku a stala se z ní jedna z nejvýzamějších postav žánru romatické komedie. Stejně jako u další mistryně žánru Nory Ephron jsou její příběhy o výrazných ženských protagonistkách, na rozdíl od kolegyně méně čerpá z newyorskéhumoristické školy. Ve snímku Prázdniny se Meyers nepřímými i přímými narážkami přihlašuje ke svému největšímu vlivu, hollywoodským romcomům 30. a 40. let.

V jednom z dialogů filmu jsou připomenuta tzv. "meet cute", což je označení z filmařské hantýrky pro situace ve scénářích, které poprvé svedou dohromady hlavní hrdiny romatických komedií. Billy Wilder s I.A.L. Diamondem před zahájením práce na dalších stránkách scénáře napsali každý den jeden "meet cute" jako rozcvičku. V Prázdninách jsou rozehrány hned dvě milostné situace - dobrosrdečná Angličanka Iris (Kate Winslet) se pomalu sbližuje s hollywoodským filmovým skladatelem Milesem (Jack Black), zatímco bohatá Kaliforňanka Amanda (Cameron Diaz) prožívá románek s trochu tajemným Irisiným bratrem Grahamem (Jude Law). Právě kontrast dynamiky sbližování obou párů je zajímavý. Mezi Amandou a Grahamem jiskra přeskočí na první pohled a dvojice spolu stráví první společnou noc po nepříliš dlouhé konverzaci, Iris s Milsem se v podstatě celou stopáž oťukávají jako kamarádi, kteří si uvědomí, že spolu chtějí navázat něco víc. Právě vývoj mezi Iris a Milesem je oproti zažitým konvencím žánru poměrně pomalý, ale v životě takto pomalu vztahy někdy vznikají (jindy zase stejně rychle jako u Amandy a Grahama).

Oba slibné meer cute ale bohužel zůstávají trestuhodně nevyužité jako možný zdroj komediálních situací. Přitom se pro vyprávění o zhýčkané Američance, která se střetne s prostředím anglické vesnice, i pro neznalou Britku seznamující se pravidly hollywoodské džungle přímo nabízejí (hodně chudý náznak tohoto potenciálu se ozve v pasáži, kdy se Amanda potýká s nutnosí řídit v Británii automobil v levém jízdním pruhu). To je docela škoda, protože předchozí dva filmy Nancy Meyers  Po čem ženy touží i Lepší pozdě nežli později přinesly komických momentů víc. Prázdniny mají oproti zmíněným filmům nevyvážený scénář. Předvídatelnost příběhu asi není takový problém, nicméně je škoda některých prvoplánově citových momentů (jako je např. seznámení s dalšími členy Grahamovy rodiny). A i když píšu, že vyloženě vtipných míst není tolik, některé se opravdu povedly - např. seznamovací slovní přestřelka Amandy a Grahama nebo parádní narážka na film Absolvent ve scéně z videopůjčovny. Jinak ovšem Prázdniny nesou typické rysy jejího režijního stylu:

1) Obsazení hlavních i středních rolí oblíbenými zkušenými herci

To se v Prázdninách povedlo u ústřední čtveřice opravdu naplno. Herecky asi nejvíce zaujala výborná Kate Winslet (paradoxně její postava je z hlavního kvarteta nejvíce zakřiknutá), pro níž Meyers psala roli na tělo, stejně jako pro Jacka Blacka, který civilním výkonem trochu překvapí. Jude Law je v kůži ironického Brita jako ryba ve vodě a mně stojí za vyzdvihnutí i Cameron Diaz, která uplatňuje své zkušenosti z žánru v práci s časováním replik i fyzických gagů. Z výkonů Winslet a Lawa není vůbec poznat, že k nabídce zahrát si v romantické komedii přistupovali s respktem a obavami, že jim lehčí žánr nebude sedět. Ve výrazné vedlejší roli se dále blýskne devadesátiletý Eli Wallach jako poslední scénárista zlaté éry Hollywoodu. 

2) Interiéry, ve kterých chcete bydlet

Ve filmech Nancy Meysersové se setkáváme s profesně úspěšnými, materiálně zajištěnými postavami (právě v podání sympatických herců) žijícími v draze zařízených domech se stylovým nábytkem. Režisérka si na dekoracích interiérů skutečně dává záležet, což sama potvrdila v několika rozhovorech. Moderní designové vybavení citlivě kombinované s vintage prvky vytvářejí příjemné prostředí, do nějž při sledování filmu rádi uniknete, přistihnete se, že v něčem podobném sami chcete bydlet, až nakonec čerpáte inspiraci pro zařízení ve vlastním bytě. Estetiky Meyers si ostatně všimli různí internetoví bloggeři, kteří upozornily na její zálibu v dekoraci kuchyní, které vzhledem k okázalosti nepředstavují pro její úspěšně hrdinky vězení u plotny. V Prázdninách se neavíc mohla vyřádit hned dvakrát - na interiérech až pohádkově útulnéhom Irisině domku a na vybavení luxusně zařízené Amandině rezidence.

3) Pečlivě sestavený soundtrack

Hudební složce svých filmů věnuje Nancy Meyers podobnou péči jako té vizuální. Soundtrack ve filmu zpravidla přesně doplňuje nálady konkrétních scén, což platí pro orechstrální část i použité existující písně. Původní hudbu dostal na starosti Hans Zimmer, který zde (stejně jak v případě filmu Lepší pozdě nežli později) podle mě složil jeden ze svých nejlepších soundtracků (no je aspoň tochu melodický). Dobrý vkus Nancy Meyers se prolíná i ve výberu písní, ve kterém se prolínají osvědčené hity, oldies, známé songy v méně známých cover verzích, režisérčin oblíbený Stephan Grapelli a vzhledem k tomu, že jedna z hlavních postav je skladatelem filmové hudby, tak i odkazy na některé klasické melodie stříbrného plátna z pera Morriconeho nebo Williamse.

Za osmnáct let od premiéry Prázdniny získaly status diváky oblíbené vánoční romance. Nemají vtip ani přirozenou hloubku Lásky nebeské a vůbec by nevadilo, kdyby byly o nějaké pasáže kratší. Nakonec jsem nad těmito mouchami při sledování mávnul rukou, protože jsem se při sledování cítil útulně jako nad horkým babiččiným kakaem.  A to v předsváteční době není málo.

Byt / The Apartment (1960)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2023

Zaměstnanec pojišťovací korporace s více C.C. Baxter pravidelně půjčuje svůj byt nadřízeným, kteří ho používají jako milenecký azyl pro dostaveníčka se svými milenkami. Baxter, který sám nadbíhá slečně od výtahu Fran Kubelikové, doufá, že nadřízení se za něj přimluví u ředitele personálního oddělení pana Sheldrakea... 

Byt Billyho Wildera považuji jako mnoho filmových fanoušků za jeden z nejlepších filmů všech dob. Vzhledem k tomu následující text patrně nebude mým posledním příspěvkem věnovaným právě Bytu. Na svůj seznam zásadních snímků ho umístila řada vskutku odlišných režisérů jako Francis Ford Coppola, Rian Johnson, Terry Gilliam, Cameron Crowe, Milan Šteindler nebo Michel Hazanavicius. Svou úctu k němu opakovaně vyjádřili i herci Rowan Atkinson a Kevin Spacey. V čem spočívá kouzlo vánočního filmu, který si drží takové uznání a zároveň diváckou přízeň? Těžko říct, zda vůbec lze přesně odpovědět, já se pokusím představit, v čem je výjimečný pro mě.

Na prvotní nápad přišel Billy Wilder po zhlédnutí britského filmu Pouto nejsilnější, v němž skrývaný milostný pár nachází útočiště v bytě milovníkova kamaráda. Právě o něm začal Wilder přemýšlet - jak se asi cítil při návratu domů, do milenci vyhřáté postele? Do zápisníku si Wilder doplnil i poznámku, že takový majitel by se ke své službě mohl dostat i nevědomky prostředictvím lži, např. když by mu kolega nakukal, že se v určitou dobu potřebuje v jeho bytě převléknout. Wilderovy zápisky zůstaly čekat několik let (dokonce zvažoval, že námět zpracuje jako divadelní hru), až se režisér při natáčení filmu Někdo to rád horké nechal okouzlit hereckým umem Jacka Lemmona. Wilder byl rozhodnutý připravit další film s Lemmonem v hlavní roli a vzpomněl si na své poznámky.

Přímo pro Lemmona začal vymýšlet postavu úředníčka, který ochotně půjčuje byt svým nadřízeným v očekávání, že tím získá body pro své postavení ve firmě. Inspirací pro Wildera a jeho obyklého spoluscenáristu I.A.L. Diamonda byl také hollywoodský skandál z počátku 50. let, kdy producent Walter Wanger postřelil hereckého agenta Jenningse Langa kvůli podezření, že Lang je milencem jeho ženy, herečky Joan Bennettové. Lang a Bennettová se měli scházet v bytě Langova zaměstnance. Sám Diamond pak k příběhu přispěl vzpomínkou na svého známého, který se rozešel se svou partnerkou, jež našel několik hodin poté ve svém bytě mrtvou po úspěšném pokusu o sebevraždu. Scénáristé se rozhodli zasadit příběh do období vánočních svátků, aby tak vznikl kontrast s cynickými a temnějšími stránkami příběhu.

Vlivů pro dějovou kostru tedy bylo více, ale na rozdíl od ostatních scénářů Diamonda a Wildera, které vznikly jako adaptace divadelních her, knih nebo remaky již existujících filmů, je námět Bytu původní. Oba autoři ho následně rozvinuli ve scénář, který oba považovali za nejlepší ve svých kariérách (Wilder vždy prohlašoval, že nejméně chyb ze svých filmů vidí právě v Bytu). Právě hodinářská promyšlenost a současná lehkost dělají ze scénáře bez přehánění mistrovské dílo. Filmový labužník si pochutnává na práci s bezvýznamnými detaily, které ale pro vyprávění sehrají podstatnou roli (např. rozbité zrcátko), a samozřejmě nejde opomenout smysl pro břitké dialogy, které jsou pro autory signifikantní (- "Kam teď půjdeme, ke mně nebo k Vám?" - "Tak třeba ke mně, když tam choděj všichni!"). Vzhledem k tomu, že Byt se dostal do kin jen rok a čtvrt po Někdo to rád horké, musel tedy skvělý neadaptovaný scénář vzniknout jen za několik měsíců, což je rovněž obdivuhodné.

Obsazení ústřední trojice herců bylo klíčové. Jack Lemmon byl pro roli C.C. Baxtera od počátku jedinou volbou a stal se definitivně dvorním Wilderovým hercem. Základy Lemmonovy virtuozity v pojetí citlivého a naivního Baxtera, který si ve finále stanoví vlastní hranice, lze najít u jeho vzoru, komika němé grotesky Harolda Lloyda. Lemmon na Lloyda navázal v typu horlivého mladíka od vedle, se kterým se publikum mohlo snadno ztotožnit, a také použitím několika fyzických gagů, které se mu na place pod přísným Wilderovým dozorem výjimečně podařilo zaimporvizovat (např. etuda s nosním sprejem). Ačkoliv někteří z producentů chtěli pro roli Fran Kubelikové získat Marilyn Monroe, Wilder si prosadil Shirley MacLaine po zhlédnutí jejího výkonu ve filmu Some Came Running. V jejím přirozeném projevu a vizáži našel perfektní představitelku pro děvče od výtahu, které (jak říká Cameron Crowe) na první pohled možná přehlédnete, ale na druhý se do něj zblázníte. MacLaine musela při natáčení přivyknout režisérovu prefekcionismu, když jí Wilder nutil opakovat záběr do té doby, než své repliky řekla do posledního písmenka podle scénáře.

Do role manažera Sheldrakea si Wilder původně představoval herce Paula Douglase, který ale krátce před natáčením zemřel. Jako náhrada režiséra napadl Fred MacMurray, se kterým měl dobré zkušenosti z natáčení Pojistky smrti. MacMurray se zdráhal se nabídku přijmout, nakonec Wilderovi i díky předchozí spolupráci kývl. Jeho postavu diváci považovali za nejméně kladnou, což se herci nelíbilo, takže v dalších letech se věnoval pouze nerozporuplným figurám v rodinných filmech studia Disney. Ve vedlejších rolích se objevila např. představitelka Sladké Sue z Někdo to rád horké Joan Shawlee v roli milenky vedoucího Kirkebyho Sylvie a jako vedoucí Dobisch také Ray Walston, který o několik let později za Lemmona a za Petera Sellerse zaskočil v hlavní roli Wilderovy komedie Líbej mě, hlupáčku.

Wilder jako režisér tradičně dává přednost službě scénáři před formální exhibicí. Ladnost, s jakou film střídá nálady komedie, dramatu a romance, lze přičíst především jeho vedení (a hereckým výkonům pod jeho taktovkou). Satirické prvky příběhu se soustředí především na zobrazení finanční korporace jako úřednického mraveniště, v němž služební stáří, zkušenosti, talent a píle rozhodně nejsou pro kariérní rozvoj tím rozhodujícím. Režisér se rozhodl toto neosobní prostředí vykreslit v dekoraci, která upoutá pozornost hned při prvních záběrech. Ty se točily v mnohem menším ateliéru, než to vypadá - Wilder dosáhl iluze obřího open-spaceu tím, že pracovní stoly v pozadí záběru byly menší a menší a kompars zaměstnanců v pozadí zahrály děti. Na výtvarnou podobu těchto pasáží měl podle režiséra zásadní vliv tematicky blízký film Kinga Vidora Ecce homo! z roku 1928.

Divácká přízeň k Bytu je do velké míry ovlivněná na svou dobu netypicky realistickým pojetím milostné linky mezi Baxterem a Fran. Do té doby se jako hlavní postavy hollywoodských romantických komedií objevovali většinou dokonalí až katalogoví hrdinové a hrdinky, s nimiž se diváci (na rozdíl od protagonistů Bytu) nemohli tak jednoduše identifikovat. Radomír D. Kokeš ve svém článku "Byt v autorské perspektivě Billyho Wildera" dokonce uvádí, že vyprávěcí stavba Bytu má blíže k filmům noir než k romantickým komediím. Navíc jak správně zaznělo v dokumentárním seriálu Filmové žánry, Baxter moc dobře zná svoje limity u žen, takže Fran Kubelikovou se snaží sbalit i proto, že si na ni věří, není to dívka, na kterou nemá. Doba se sice mění, ale podobné pocity jsou divákům blízké dodnes. I já jsem se v určitém životním období dokázal ztotožnit s něčím ze vztahu Baxtera a Fran, dnes je mi stále víc blízká satirická linka z korporátu, kterou jsem v minulosti považoval za nevýraznou. Schopnost oslovit současné diváky mi Byt dokázal i při promítání v kině Ponrepo v roce 2011, kdy se po skončení filmu v sále s diváky mladší generace ozval spontánní potlesk publika, což se v té době na běžných projekcích stávalo málokdy.

Jedním z témat, které v Bytu přežívá dodnes, je osamělost svobodných lidí ve velkoměstě. Wilder ho trefně vystihuje ve scéně, kdy se Baxter vrací do prázdného bytu, aby si k večeři ohřál koupený polotovar a strávil večer ve společnosti televize (kde snad všechny stanice vysílají nějakou kovbojku, čímž tvůrci naráželi na tehdejší americký boom westernových televizních seriálů) - situace, známá mnoha divákům i dnes. Ve zmíněném dokumentárním seriálu Filmové žánry scenárista Andrew Davies vzpomínal, že se s Richardem Curtisem pokusili vytvořit moderní variaci této scény v Deníku Bridget Jonesové. Když se osamělá Bridget během úvodních titulků dívá na televizní sitcom za popíjení sklenky červeného, jde o navázání na uvedenou pasáž z Wilderova Bytu.

Na 33. ročníku Oscarů film dominoval - získal pět sošek za nejlepší film, režii, scénář, střih a výpravu (v hereckých kategoriích kupodivu vyšel naprázdno). Dařilo se mu dobře i v kinech, byť celkové tržby trochu zaostávaly za předchozí rozpustilejší komedií autorů Někdo to rád horké. Film se dočkal velmi pozitivních ohlasů od kritiků a funkcionářů v zemích východního bloku, v Československu byl uveden hned tři roky po své americké premiéře a navíc i s kinodabingem, přičemž ani jedno v té době nebylo pro distribuci amerických filmů v ČSSR obvyklé. V socialistických zemích byl totiž Byt prezentován jako příběh klientelismu, ke kterému může dojít jen v prohnile kapitalistických USA. Billy Wilder se zúčastnil jedné oficiální večeře ve východním Berlíně, kde řekl, že "Byt by se mohl odehrávat kdekoliv - v HongKongu, Tokyu, Paříži, Římě, Paříži, Londýně." Když dodal, že jediným městem, kde by se příběh nemohl odehrát, je Moskva, sklidil za to od východních Němců bouřlivý aplaus. Po jeho utichnutí doplnil, že "důvodem, proč by se film nemohl odehrávat v Moskvě, je fakt, že v Moskvě nikdo nevlastní svůj byt", což se dočkalo mnohem vlažnější reakce. Jack Lemmon a Shirley MacLaine si své partnerství pod vedením Billyho Wildera zopakovali o tři roky později ve Sladké Irmě a Lemmon potvrdil postavení Wilderova dvorního herce ještě v dalších čtyřech filmech. 

Několik let po premiéře filmu broadwayský producent David Merrick požádá dramatika Neila Simona o námět na muzikál. Simon přiznává, že má vlastní nápady pouze na činohru, ale že by do muzikálové podoby rád zadaptoval Wilderův Byt (ostatně Simon měl k diamondovsko-wilderovskému pojetí komedie vždy blízko). Vznik libreta podmiňuje tím, že písně do show složí v té době nejrenomovanější a nejúspěšnější dvojice autorů popových písní Burt Bacharach a Hal David. Vzhledem k tomu, že v 60. letech se na newyorské Broadwayi objevilo hned muzikálů na téma rychle budované kariéry (např. Jak udělat kariéru snadno a rychle, I Can Get It for You Wholesale nebo What Makes Sammy Run?), Merrick rád souhlasí (čímž nevědomky naplňuje Wilderovu myšlenku příběh Bytu zpracovat na jevišti). Simon svou adaptaci nazve Sliby chyby (Promises, Promises) a dějově se v ní pietně drží filmové předlohy. Bacharach a David na poli hudením (stejně jako Simon, Diamond a Wilder na poli filmovém či divadelním) tvořili vysoce kvalitní mainstream a chytlavými, ale nepodbízivými písněmi, vybavili i tento muzikál (já osobně jsem si nejvíc oblíbil Baxterův song "Half as Big as Life" a vánoční rozvernou píseň sekretářek "Turkey Lurkey Time"). Když Hal David v textu k patrně nejhitovější písni z muzikálu "I'll Never Fall in Love Again" veršuje "Co z toho budeš mít, když dáš klukovi pusu? Leda tak dost bakterií, aby z toho byl zápal plic -  a když ho chytneš, tak ti ani nezavolá!" (překlad Pavla Klusáka), lze cítit nahořklou ironii blízkou náladě Wilderova filmu. Muzikál Sliby chyby (který se při prvním uvádění dočkal v New Yorku 1 281 repríz) si našel opakovaně cestu i na česká jeviště, od roku 1972 se uváděl s překladem libreta a textů písní dvorního simonovského překladatele Iva T. Havlů, pro předvedení po roce 2006 se i nadále využívá překlad libreta od Havlů, písně jsou však zpívány v novém přebásnění od Jiřího Joska.

Ve filmu je hudební doprovod podepsaný Adolphem Deutschem, přičemž do divákových uší se zavrtají motiv Lonely Room a ústřední melodie, kterou však Deutsch ve skutečnosti nenapsal - jedná se o skladbu Jealous Lover od Charlese Williamse z roku 1949, která ve stejném roce zazněla v klavírní úpravě také ve filmu The Romantic Age. Byt tedy v různých formách promlouvá k divákům dodnes. Nepochybně ovlivnil kurz žánru romantické komedie v dalších desetiletích. Pravidelně se umísťuje na vysokých pozicích v žebříčcích nejlepších filmů a nejlepších komedií všech dob. Přesto je na něm nejcennější, že je především diváckým filmem, který účinně, ale ne prvoplánově, zasahuje emoce svého publika. Mlč a dávej.

Byt se při uvádění v českém teritoriu dočkal tří dabingových verzí. V první vyrobené pro kinodistribuci v roce 1963 se hlavních rolí ujali Vladimír Brabec (Jack Lemmon), Libuše Švormová (Shirley MacLaine) a Josef Bek (Fred MacMurray). Druhý dabing vznikl pro Českou televizi v roce 1995 se Svatoplukem Skopalem (Jack Lemmon), Lucií Juřičkovou (Shirley MacLaine) a Ladislavem Županičem (Fred MacMurray). Třetí české znění bylo vyrobené pro vysílání na kabelové televizní stanici MGM s obsazením Jana Šťastného (Jack Lemmon), Petry Hanžlíkové-Tišnovské (Shirley MacLaine) a Vladimíra Čecha (Fred MacMurray). Právě na MGM jsem kdysi Byt viděl vůbec poprvé a tehdy jsem z volby Jana Šťastného příliš nadšený nebyl, později jsem ji docenil. Když se po pár letech na internetu objevily informace o existenci kinodabingu, vzbudily ve mně touhu tuto verzi někdy vidět (i vzhledem k obsazení nejspjatějšího českého hlasu Jacka Lemmona, tedy Vladimíra Brabce). Netušil jsem, že k tomu budu mít velmi brzy příležitost díky skvělému retrospektivnímu cyklu "Byl jednou český dabing", který probíhal v pražském kině Ponrepo zásluhou uživatele Historika ze stránky dabingforum.cz (bohužel tento cyklus zaměřený na mapování historie českého kinodabingu byl současným vedením kina předčasně ukončený). O to větší ctí pro mě bylo tento film s Historikem spoluuvést na projekci 03.06.2011. Po jejím skončení zazněl uvedený potlesk, ke kterému bezpochyby přispěla i česká verze. Byl jsem tehdy v šoku, že podobně jako film samotný působila velice živě a s přehlédnutím několika nesrovnalostí překladu způsobených neznalostí firemních reálií (např. "public relations" přeloženo jako "styk se stranami") jakoby nezestárla a zní jako dobový československý film. Skoro mi až vyrazilo dech, jak suverénní výkon podal Vladimír Brabec, pro kterého se jednalo o jednu z prvních hlavních dabingových rolí a který zde daboval svého Lemmona úplně poprvé, ačkoliv to dělalo dojem, jako kdyby už spolu byli nějakou dobu srostlí. Ostatně Vladimír Brabec původně přislíbil na projekci i osobní účast, ovšem v té době byl členem hereckého ansámblu nekonečného seriálu Ulice a natáčecí termíny bohužel s projekcí kolidovaly (pan Brabec do Ponrepa nakonec dorazil na promítání dabingu filmu Včelí královna, kdy jsem zas pro změnu nemohl já). V roce 2013 pak všem dabingovým fanouškům udělala radost společnost MagicBox, když vydala Byt na BluRay, které spolu s dabingem ČT obsahovalo právě kinodabing (tenkrát jsem si kvůli tomu koupil BluRay mechaniku). Od té doby se dabing pro kina vrátil do vysílání všech českých celoplošných televizí včetně ČT, která si v 90. letech vyrobila vlastní verzi. A bohužel musím konstatovat, že je ze všech tří nejslabší. Jedná se sice o velmi slušnou práci, které ale škodí nepřesné obsazení hlavních i vedlejších rolí, byť skvělými herci (mám moc rád Svatopluka Skopala a to nejen v dabingu, ale do role Baxtera pro mě nebyl přirozenou volbou). Překvapivě ji předčí i dabing MGM, který má hlasově pestré a vhodné obsazení a Jan Šťastný se v něm ujal hlavní postavy na velmi slušné úrovni (po Vladimíru Brabcovi a Viktoru Preissovi je pro mě nejlepším českým hlasem Jacka Lemmona). Pan Šťastný v knize Chlap se sametovým hlasem uvádí, že dabingy Jacka Lemmona v podání Vladimíra Brabce má ve velké oblibě - tady (a v několika dalších českých verzích Lemmonových filmů) se mu úspěšně povedlo na něj navázat.