Zobrazují se příspěvky se štítkem2000s. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem2000s. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 23. prosince 2024

Vánoční příběh / Un conte de Noël (2008)


VÁNOČNÍ SPECIÁL 2024

Stárnoucí Junon Vuillardová vzhledem k objevené leukémii hledá dárce kostní dřeně. Její manžel Abel chce na vánoční svátky sezvat všechny tři své děti Elizabeth, Henriho a Ivana i s jejich partnery a dětmi. Příprava setkání se nese ve vzpomínkách na čtvrtého potomka Vuillardových, zemřelého Josepha. Elizabeth Henriho nenávidí, a proto je vidina společně strávených svátků ohoržená. Jenže právě Henri je z rodiny jediným potenciálním dárcem, který by mohl pomoci matce Junon...

Tvorbu Arnauda Desplechina jsem objevil na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde jsem se se samotným tvůrcem i krátce setkal. Viděl jsem sice jen tři režisérovy filmy, ale jeho specifický styl pro "epická" dramata mi přišel zajímavý (čímž neříkám, že se mi bezvýhradně líbí), a proto jsem se chtěl ještě někdy na některé jeho kousky mrknout. V adventní době se tak přímo nabízelo podívat se na jeho Vánoční příběh.

Desplechin tvrdí, že s psaním scénáře většinou začíná od nějaké repliky, která mu přijde zajímavá, kolem ní vytvoří situaci, kdo ji komu mohl říct a následně vymyslí dějovou kostru. V případě Vánočního příběhu byl odrazovým můstkem úvodní monolog Abela Vuillarda v podání Jeana-Paula Roussillona, který vzpomíná na svého zemřelého syna (monolog je inspirovaný básní Threnody od R. W. Emersona). Desplechinovy se rodil v hlavě příběh rodiny v rozkladu, v němž chtěl rozvést jednu z linií svého předchozího filmu Králové a královna (dále níže). Jako příležitost k rodinnému setkání svých postav si pak vybral vánoční svátky. Vyprávění o tomto období roku chtěl dát magickou atmosféru a nejasné vztahy postav obdobně jako Shakespeare svému příběhu o letním slunovratu ve Snu noci svatojánské. Vliv na autora měla také odborná kniha Štěp o psychických důsledcích transplantace kostní dřeně na nemocného a jeho okolí. Je nuntné zmínit, že film získal podtitul Roubaix podle města, v němž režisér vyrůstal a své příběhy do něj zasazuje často.

Desplechin vypráví o rodinných a jiných vztazích s podobnou náladou hořkosti jako ve zmiňovaných Králích a královně. Záměrně si z rodinného propletence vztahů vybírá ty nejsložitější uzly - nemocné matce může podle lékařů darovat kostní dřeň pouze nejvíce odcizený syn, chladný vztah mezi bratem a sestrou přerůstá v nenávist až za hrob, pubertální vnuk se pokusí o sebevraždu a snacha koketuje s nevěrou s manželovým bratrancem. Tyhle silné okamžiky Desplechin tu a tam prokládá nenápadným, ale opět velmi hořkým humorem - např. když si matka Juno se synem Henri v sarkastických narážkách přiznávají vzájemné odcizení. Melancholická atmosféra Režii se daří připravit působivé pasáže (např. když se vnuk Paul u kadeřníka zdívá do zrcadla), chvílemi si hraje i s formou (třeba animovanými pasážemi, zatmívačkami nebo kruhovými záběry), ale nikdy to není na úkor vlastního vyprávění. 

Diváci, kteří se s některým z předchozích filmů Arnauda Depleschina již setkali, mohou mít ze jmen postav a jejich interakcí zamotanou hlavu. Postavu jménem Abel Vuillard si herec Jean-Paul Roussillon zahrál už v režisérově filmu Králové a královna, kde byl rovněž otcem postavy ztvárněné Mathieuem Amalricem. Amalricův hrdina se sice v předchozím snímku jmenoval Ismael a zde je to Henri, povahou a vlastnostmi je to ale stejný charatker - neurotický ztroskotanec s pozitivním vztahem k alkoholu a práškům, který se svou beraní povahou může být pro své okolí toxický. Není tajemstvím, že Amalric hraje v Desplechinových filmech režisérovo alter ego, což platí přededvším pro trojici Učená pře aneb Můj pohlavní život (pro mě asi zatím nejlepší z viděných Desplechinových filmů), Tři vzpomínky a Diváci!, v nichž Amalric hraje obdobně neurotického intelektuála Paula Dedaluse. Desplechin s Truffautem vytvořili společným působením vlastních osobností charakter Dedaluse podobně jako se Francois Truffaut a Jean-Pierre Léaud odrazili v postavě Anotinea Doinela (ostatně Truffaut je Desplechinovým velkým vzorem). Aby toho nebylo málo, postava Paul Dédalus se objevuje i ve Vánočním příběhu, kde se tak jmenuje depresivní vnuk Vuillardových. Ačkoliv chronologicky film nezapadá do trojice filmů, kde roli hraje Matthieu Amalric, Desplechin se rozhodl jméno použít, aby mohl snadněji vést dětského herce a vysvětlit mu, jaká bude jeho postava v dospělosti. Paulův obvyklý představitel Amalric zde v úloze Henriho vystupuje vlastně jako strýc postavy.

Amalricův výkon je opět výrazný a herec si pro sebe krade v podstatě každou scénu, v níž se vyskytuje. Ale ani ostatní nejsou pozadu. Jean-Paul Roussillon a Catherine Deneuve hrají jako stárnoucí manžele, kteří oba vědí, že ona je tou hezčí a dominantnější, vzájemné pouto však její nemoc ještě posílí. Zaujmou také představitelé jejich dalších potomků - Anne Consigny jako úzkostá Elizabeth a Melvil Poupaud nezvykle obsazený v roli neprůbojného Ivana. Catherine Deneuve zvolila příjemně úsporný projev, její postava matky v čele rodiny vyjadřuje svou dominanci především charismatickým pohledem a s úzkost vyvolanou vážným onemocněním zakrývá ironickými poznámkami. I ve výběru herců režisér trochu vtipkuje - neoblíbenou snachu Deneuve hraje hereččina dcera Chira Mastroianni. Jako Amalricovu milenku obsadil Emmanuelle Devos, což je po Učené při a Králích a královně potřetí, kdy tyto herce spároval jako milostnou dvojici. Všichni jmenovaní patří mezi do režisérova stálého hereckého okruhu, ze kterého představitele svých filmů vybírá pravidelně.

Je potřeba podotknout, že Vánoční příběh není přístupný pro každého. Dvouapůlhodinová stopáž to divákovi neulehčuje, stejně jako vyšperkované dialogy, které ale občas šustí papírem. Větší zážitek z filmu nejspíš bude mít ten, kdo se s tvůrcem nesetkává poprvé a je připravený z předchozích zkušeností s jeho tvorbou nebo s konverzačními díly francouzské nové vlny. Depleschin se na vánoční film věnuje netypicky těžkým tématům a dává průchod zvláštní melancholii, kterou někdo může mít s těmito svátky spojenou. Ovšem jako ostatní režisérovy filmy, které jsem doposud viděl, končí v podstatě optimisticky, jeho hrdinové (asi i díky kouzlu Vánoc) docházejí ke smíření a získávají naději. Tak jako v každém správném v(V)ánočním příběhu.








pondělí 9. prosince 2024

Prázdniny / The Holiday (2006)


VÁNOČNÍ SPECIÁL 2024

Blíží se Vánoce. Londýnská novinářka Iris příliš šťastný advent neprožívá, protože její dlouholetý milenec oznámil zásbuby s jinou. V dobré životní fázi se nenachází ani hollywoodská střihačka trailerů Amanda, která se rozchází s přítelem po odhalení jeho něvěry. Amanda se rozhodne vyčistit si hlavu a na svátky zmizet do Anglie. Přes internet narazí na dům nabízený přes svátky k výměně bydlení - jeho majitelkou je právě Iris. Obě ženy se rychle domluví a tak se Amanda brzy ocitá v útulném domku ve vesnici nedaleko Londýna, zatámco Iris zamíří do i v prosinci slunného Los Angeles...



Po dlouholeté scénáristické spolupráci s exmanželem Charlesem Shyerem se Nancy Meyers posadila na režisérskou židličku a stala se z ní jedna z nejvýzamějších postav žánru romatické komedie. Stejně jako u další mistryně žánru Nory Ephron jsou její příběhy o výrazných ženských protagonistkách, na rozdíl od kolegyně méně čerpá z newyorskéhumoristické školy. Ve snímku Prázdniny se Meyers nepřímými i přímými narážkami přihlašuje ke svému největšímu vlivu, hollywoodským romcomům 30. a 40. let.


V jednom z dialogů filmu jsou připomenuta tzv. "meet cute", což je označení z filmařské hantýrky pro situace ve scénářích, které poprvé svedou dohromady hlavní hrdiny romatických komedií. Billy Wilder s I.A.L. Diamondem před zahájením práce na dalších stránkách scénáře napsali každý den jeden "meet cute" jako rozcvičku. V Prázdninách jsou rozehrány hned dvě milostné situace - dobrosrdečná Angličanka Iris (Kate Winslet) se pomalu sbližuje s hollywoodským filmovým skladatelem Milesem (Jack Black), zatímco bohatá Kaliforňanka Amanda (Cameron Diaz) prožívá románek s trochu tajemným Irisiným bratrem Grahamem (Jude Law). Právě kontrast dynamiky sbližování obou párů je zajímavý. Mezi Amandou a Grahamem jiskra přeskočí na první pohled a dvojice spolu stráví první společnou noc po nepříliš dlouhé konverzaci, Iris s Milsem se v podstatě celou stopáž oťukávají jako kamarádi, kteří si uvědomí, že spolu chtějí navázat něco víc. Právě vývoj mezi Iris a Milesem je oproti zažitým konvencím žánru poměrně pomalý, ale v životě takto pomalu vztahy někdy vznikají (jindy zase stejně rychle jako u Amandy a Grahama).



Oba slibné meer cute ale bohužel zůstávají trestuhodně nevyužité jako možný zdroj komediálních situací. Přitom se pro vyprávění o zhýčkané Američance, která se střetne s prostředím anglické vesnice, i pro neznalou Britku seznamující se pravidly hollywoodské džungle přímo nabízejí (hodně chudý náznak tohoto potenciálu se ozve v pasáži, kdy se Amanda potýká s nutnosí řídit v Británii automobil v levém jízdním pruhu). To je docela škoda, protože předchozí dva filmy Nancy Meyers  Po čem ženy touží i Lepší pozdě nežli později přinesly komických momentů víc. Prázdniny mají oproti zmíněným filmům nevyvážený scénář. Předvídatelnost příběhu asi není takový problém, nicméně je škoda některých prvoplánově citových momentů (jako je např. seznámení s dalšími členy Grahamovy rodiny). A i když píšu, že vyloženě vtipných míst není tolik, některé se opravdu povedly - např. seznamovací slovní přestřelka Amandy a Grahama nebo parádní narážka na film Absolvent ve scéně z videopůjčovny. Jinak ovšem Prázdniny nesou typické rysy jejího režijního stylu:



1) Obsazení hlavních i středních rolí oblíbenými zkušenými herci
To se v Prázdninách povedlo u ústřední čtveřice opravdu naplno. Herecky asi nejvíce zaujala výborná Kate Winslet (paradoxně její postava je z hlavního kvarteta nejvíce zakřiknutá), pro níž Meyers psala roli na tělo, stejně jako pro Jacka Blacka, který civilním výkonem trochu překvapí. Jude Law je v kůži ironického Brita jako ryba ve vodě a mně stojí za vyzdvihnutí i Cameron Diaz, která uplatňuje své zkušenosti z žánru v práci s časováním replik i fyzických gagů. Z výkonů Winslet a Lawa není vůbec poznat, že k nabídce zahrát si v romantické komedii přistupovali s respktem a obavami, že jim lehčí žánr nebude sedět. Ve výrazné vedlejší roli se dále blýskne devadesátiletý Eli Wallach jako poslední scénárista zlaté éry Hollywoodu. 



2) Interiéry, ve kterých chcete bydlet
Ve filmech Nancy Meysersové se setkáváme s profesně úspěšnými, materiálně zajištěnými postavami (právě v podání sympatických herců) žijícími v draze zařízených domech se stylovým nábytkem. Režisérka si na dekoracích interiérů skutečně dává záležet, což sama potvrdila v několika rozhovorech. Moderní designové vybavení citlivě kombinované s vintage prvky vytvářejí příjemné prostředí, do nějž při sledování filmu rádi uniknete, přistihnete se, že v něčem podobném sami chcete bydlet, až nakonec čerpáte inspiraci pro zařízení ve vlastním bytě. Estetiky Meyers si ostatně všimli různí internetoví bloggeři, kteří upozornily na její zálibu v dekoraci kuchyní, které vzhledem k okázalosti nepředstavují pro její úspěšně hrdinky vězení u plotny. V Prázdninách se neavíc mohla vyřádit hned dvakrát - na interiérech až pohádkově útulnéhom Irisině domku a na vybavení luxusně zařízené Amandině rezidence.


3) Pečlivě sestavený soundtrack
Hudební složce svých filmů věnuje Nancy Meyers podobnou péči jako té vizuální. Soundtrack ve filmu zpravidla přesně doplňuje nálady konkrétních scén, což platí pro orechstrální část i použité existující písně. Původní hudbu dostal na starosti Hans Zimmer, který zde (stejně jak v případě filmu Lepší pozdě nežli později) podle mě složil jeden ze svých nejlepších soundtracků (no je aspoň tochu melodický). Dobrý vkus Nancy Meyers se prolíná i ve výberu písní, ve kterém se prolínají osvědčené hity, oldies, známé songy v méně známých cover verzích, režisérčin oblíbený Stephan Grapelli a vzhledem k tomu, že jedna z hlavních postav je skladatelem filmové hudby, tak i odkazy na některé klasické melodie stříbrného plátna z pera Morriconeho nebo Williamse.


Za osmnáct let od premiéry Prázdniny získaly status diváky oblíbené vánoční romance. Nemají vtip ani přirozenou hloubku Lásky nebeské a vůbec by nevadilo, kdyby byly o nějaké pasáže kratší. Nakonec jsem nad těmito mouchami při sledování mávnul rukou, protože jsem se při sledování cítil útulně jako nad horkým babiččiným kakaem.  A to v předsváteční době není málo.














středa 21. prosince 2022

Narodil se Kristus Pán! / Nativity! (2009)


VÁNOČNÍ SPECIÁL 2022

Učitel na základní škole Paul Maddens musí do Vánoc se svými žáky nazkoušet tradiční představení hry o Narození Páně. Přípravy mu ale komplikuje nejen jeho podivínský asistent pan Poppy, ale také vzájemná rivalita se sousední školou, kde se zkouší konkurenční vystoupení pod vedením Paulova bývalého kolegy Gordona. Paul chvástavě Gordonovi namluví, že na jeho představení se přijede podívat také Paulova expřítelkyně Jennifer, ze které se stala úspěšná hollywoodská producentka. Této malé lži ale postupně začne věřit celé město...



Chtěl jsem se podívat na vánoční komedii s britskými herci, ale zároveň trochu něco jiného než Lásku nebeskou a příbuzné humorné romance z pera Richarda Curtise nebo Emmy Thompson. Po krátkém zvažování jsem nakonec zvolil Narodil se Kristus Pán!, protože mě nalákala účast mého oblíbence Martina Freemana v hlavní roli a předchozí film režisérky Debbie Issit, "reality-show" komedie Svatby jako řemen (také s Freemanem a v té době ještě nepříliš známou Olivií Colman), mě docela pobavil. Na druhou stranu jsem se na základě internetových ohlasů a dějové synopse obával klišovitého příběhu s prvoplánově roztomilými dětmi.


A můj odhad se v určitém ohledu trefil. Příběh je skutečně natolik předvídatelný, že už po třech minutách můžete s jistotou vsadit krk na to, jak historka o učiteli a jeho svěřencích dopadne. Nicméně i přesto se jedná o nenuceně příjemnou zábavu, ve které Issit uložila hercům práci se stejnou metodou jako u Svateb jako řemen - s improvizací. Herci neměli pevně napsaný scénář, jen jim před každou klapkou režisérka vysvětlila situaci v následující scéně a nechala je rozehrát vlastní dialogy. Výsledkem bylo 120 hodin materiálu, který pak Issit se svým manželem, střihačem a zároveň autorem hudby Nickym Agerem, stříhala po 10 měsíců do celovečerní stopáže. I vzhledem ke zvolené metodě je výsledek možná trochu roztržitý - postava pana Poppyho na hranici trapnosti chvílemi dává vzpomenout na britské doku-sitcomy jako Kancl, příběh jako takový má styčné body s americkou Školou ro(c)ku a scény s výběrem dětských účinkujících do vánočního představení zase připomínají Formanův Konkurs.


Ostatně scény ze zkoušek na vystoupení jsou překvapivě nejzábavnější hned z několika důvodů. Improvizace dialogů totiž dětem sedla daleko víc než dospělým hercům. Ti se až na Freemana a Ashley Jensen ujali svých postav jako zábavných karikatur, kterým ale trochu chybí repliky cizelované rukou pečlivějšího scénáristy (to zamrzí především u slizkého Gordona v podání Jasona Watkinse). U Martina Freemana v roli Paula jsem si opět užíval jeho civilní vystupování a úspornou komiku, navíc v rolích neurotických smolařů ho mám nejraději. Marc Wooton mě v úloze poloidiotského pana Poppyho rozesmával, ale v některých momentech ho režisérka mohla držet víc na uzdě. 


Dětští hrdinové získávají sympatie i díky povedenému castingu jejich představitelů. Nebyli totiž obsazení žádní uhlazení cukroušci, ale "normálně" vypadající děti (ostatně byli vybraní na konkurzu pro mládež, která do té doby neměla zkušenost před kamerou), k nimž si divák snadno vybuduje vztah. A i díky jim si pak užije úsměvné velkolepé finále s kýženou vánoční muzikálovou hrou, u které se snadnou můžete přistihnout při pobrukování melodií z pera zmíněného Agera.

Debbie Issit sklidila s Narodil se Kristus Pán! úspěch, který vedl ke vzniku třech filmových pokračování (již bez Martina Freemana) a divadelní adaptace opět pod její taktovkou. Nelze se tomu divit, když "jednička" je vcelku povedený rodinný film se sympatickými dětmi, srandovními dospělými a melodickými písničkami. Ani v rámci svého žánru nepředstavuje asi velký milník, ale jako oddechovka v předvánočním shonu funguje určitě. P.S. Vyhněte se českému dabingu, který se tentokrát příliš nepovedl. :(






úterý 22. prosince 2020

Láska nebeská / Love Actually (2003)


VÁNOČNÍ SPECIÁL

Je pět týdnů před Vánoci a Londýn se začíná oblékat do svátečního hávu. Spisovatel Jamie nachytá svou snoubenku při nevěře s jeho bratrem. Peter a Mark jsou nejlepší přátelé, ale Mark nevynechá jedinou příležitost, aby ukázal, jak nemá rád Peterovu novomanželku Juliet. Karen očekává, že její sarkastický manžel Harry svým vánočním dárkem dokáže, že i po letech manželství jí chce překvapit. Daniel se musí smířit se smrtí své manželky a také s tím, že zůstal sám na výchovu nevlastního syna. Nový premiér najde překvapivé sympatie k jedné ze svých sekretářek a konečně bývalá rocková hvězda se snaží zabodovat se svým novým vánočním singlem. Jak se osudy jich všech a dalších propletou během nadcházejícího adventu?

„I feel it in my fingers, i feel it in my toes…“ Lásku nebeskou jsem prvně zaregistroval v předpubertálním věku v době jejího uvedení v kinech. Pamatuji se na plakát u našeho multikina, na kterém mě upoutala společná účast některých herců, a také na recenzi ve (dnes již bohužel nevydávaném) filmovém časopise Premiere, který jsem v té době hltal. Tomáš Baldýnský ve své tehdejší recenzi napsal, že to není „film průlomový nebo naprosto bezchybný, ale prostě boží“. Pár měsíců po premiéře se Láska objevila na DVD, kde jsem ji viděl poprvé, a i když jsem v té době mnoha emocím postav nerozuměl, měl jsem z ní podobný pocit.

Tato „absolutní romantická komedie“ je dílem Richarda Curtise, který se poté, co spolu s Rowanem Atkinsonem přivedl na svět Mr. Beana, Černou zmiji a celou řadu výborných skečů, se stal specialistou právě na žánr úsměvných romancí. Jeho scénáře pro Čtyři svatby a jeden pohřeb, Notting Hill i první Deník Bridget Jonesové představují správně namixovaný koktejl uvěřitelné romantiky a inteligentního humoru, který i díky zpravidla skvělému obsazení oprávněně bodoval u diváků. Není divu, že se Curtis rozhodl ho namíchat i pro svůj režijní debut.

Původně měly být dva příběhy využité pro samostatné scénáře, ale jelikož se Curtisovi nepodařilo je dále rozvinout, rozhodl se je spojit a posílit o další dějové linky, až jich bylo deset. Pod částečným vlivem filmů Roberta Altmana je všechny vzájemně propletl, a to do atmosféry předvánočního Londýna. Opravdu klobouk dolů, kolik námětů obětoval pro jeden snímek, protože v podstatě každý z nich by při větším rozpracování mohl fungovat jako samostatný film (a to ještě jeden z nich o ředitelce školy, kterou navštěvují filmové děti Emmy Thompson a Alana Rickmana režisér s těžkým srdcem vystřihl, ale nebojte, je k nalezení na DVD) .

Právě kvůli celkovému počtu příběhových linií je každá z nich okleštěná o nastavované scény, které divák v některých romcomech najde, a film tak především ve druhé polovině může skákat z jednoho humorného či dojemného vrcholu na druhý. A tak jsme svědky vyznání nešťastné lásky pomocí cedulí, zábavných jazykových nedorozumění Colina Firtha a jeho španělské hospodyně, taneční kreace předsedy vlády, dětského vánočního koncertu, nesmělého randění herců z erotických filmů a také velké lítosti při prozření v dlouhodobém vztahu za znění zpěvu Joni Mitchellové. Všechny tyto výrazné scény navíc podbarvuje soundtrack skvěle vybraných písní spolu s krásnou hudbou Craiga Armstronga.

Nevím, jestli má cenu psát něco víc k hereckému obsazení, protože každý z příběhů táhne některá ze skvělých hereckých hvězd, jejichž jména mluví za vše. Příznivci britské televizní tvorby také určitě pookřejí, jelikož téměř v každé scéně se objeví nějaká jim povědomá tvář. Ale i tak pro pořádek zmíním výbornou Lauru Linney v roli nesmělé Sarah, Liama Neesona z doby, kdy ještě nebyl akčním hrdinou, skvělého Billa Nighyho, kterému role rockera Billyho Maca nakopla kariéru, či mého oblíbeného Martina Freemana, který tehdy ještě byl znám pouze divákům britcomů. Fanoušci francouzského filmu mohou netrpělivě vyhlížet cameo herečky Jeanne Moreauové.

Curits samozřejmě nezapomněl na své oblíbence Rowana Atkinsona a Hugha Granta, i když oba byli v podstatě náhradníci. Atkinsonovu komediální etudu měl původně předvést (také tehdy mimobritskému světu neznámý) Simon Pegg a v roli ministerského předsedy chtěl scénárista a režisér původně někoho staršího jako Anthonyho Hopkinse, Michaela Gambona nebo Michaela Crawforda.

Láska nebeská se stala doslova přes noc klasikou. Některé písně z jejího soundtracku se tradičně drží na vánočních playlistech mnoha rádií. Je to nejvánočnější film za několik posledních desetiletí, který asi dlouho nic nepřekoná. Můžeme totiž u jeho sledování prožívat to, co vlastně od Vánoc chceme – bavit se, smát, ale i dojímat. A na závěr opět ocituji Tomáše Baldýnského: „Pokud vám to připadá laciné, táhněte do háje, a nebo do filmového klubu.“