MINIRECENZE: Nástrahy velkoměsta / Il ragazzo di campagna (1984)

Nemůžu si pomoct, ale italské "lidové" komedie mě až na výjimky víceméně míjejí. Je na nich poznat, že vznikaly za podmínek pásové rychlovýroby, kdy tvůrci chrlili jeden takový film za druhým. V nich vršili momentální nápady, které by stály za větší rozpracování (tady třeba příjezd protagonisty do velkoměsta na traktoru), ale protože scénáristy v dané chvíli nic víc nenapadlo, jedeme dál, on se ten scénář musí rychle dopsat, aby se rychle mohlo jít na další.

Taková křeč se samozřejmě projeví na úrovni humoru, kdy na jeden povedený vtip připadá tucet slabých, vystřelených od boku, často tělesného druhu. Navíc řada italských herců se aktivně a podbízivě pitvoří. Cítím z toho určitou spřízněnost s dávnými estrádami TV Nova, kde také mezi přehlídkou trapných pokusů o vtip probleskly lepší momenty. Tady je tím momentem scéna hrdinova pohovoru v pojišťovně.

Zápletka o vesničanovi, který hledá své místo v divokém městě, je variací oblíbené formule těchto italských veseloher – čistý a prostý hrdina se dostane do špatného prostředí a jeho dobrota je postavena do kontrastu s tímto prostředím, které si film chce vzít na paškál (společenskou kritiku si Italové – napříč žánry - odpustí málokdy). Osobně mi byl v těchto filmech jako hrdina nejsympatičtější Alberto Sordi (ale někdy si říkám, zda to spíš nebyl jeho dabér Miloš Kopecký). Na druhou stranu těmto komediím nelze upřít odlehčenou atmosféru, na kterou se člověk příjemně naladí, a na některé italské herečky se také hezky kouká. 😊

Musím přiznat, že Nástrahy velkoměsta mi z této série přijdou jako jeden z těch lepších kusů, párkrát jsem se zasmál, aniž bych se cítil trapně, a je to především zásluha hlavního představitele Renata Pozzetta, který mě už podruhé přesvědčil, že na rozdíl od svého kolegy Paola Villaggia ví, že správná komedie se hraje bez přehrávání. Sám nevím, jestli film doporučuji. Na ČSFD jsem mu udělil tři hvězdičky, ale s hlubokou omluvou všem filmům, které jsem hodnotil stejně.

Alexandre le bienheureux (1967)

 

Alexandre Gartempe žije na se svou ženou Eliane na statku v malebné francouzské vesničce. Resp. Eliane má z Alexandra cvičenou opici, která na povel nakrmí zvířata, sklidí úrodu, zoře pole nebo opraví traktor a ještě ho přitom osobně bedlivě kontroluje, aby se náhodou cestou nezastavil v hospůdce na skleničku. Poté, co Eliane málem vyhodí z domu nového psa, se Alexandre čím dál tím víc uzavírá do svých představ o tom, jak by si užíval života bez vlády panovačné manželky. Jeho představy se nečekaně stanou skutečností…

Francouzská poetická komedie, jejíž název se do češtiny překládá jako Alexandr Šťastný nebo Šťastný Alexandr, ve své době sklidila obrovský úspěch u diváků a kritiky. Na jednu stranu je docela s podivem, že se nedostala do naší distribuce, na druhou stranu je jasné, že postava zemědělce, který se rozhodne přestat pracovat a svou leností a hédonismem nakazí i další vesničany, určitě nebyla vzorem správného socialistického člověka.

Herec Yves Robert rozšířil své umělecké působení v padesátých letech o profese scénáristy a režiséra. Jeho pátý film, (i u nás populární) adaptace Pergaudova románu Knoflíková válka ho zařadil mezi hitmakery a umožnil mu exkluzivní postavení nezávislého producenta, který si sám mohl rozhodovat o tom, co bude točit. Po krimikomedii Také velké bankovky mohou být falešné se rozhodl zpracovat vlastní povídku z vesnického prostředí a ústřední postavu psal na tělo jednomu z představitelů jeho filmu Les Copains, Philippeu Noiretovi. A i když Robertovi i Noiretovi přibyly později v jejich filmografiích další úspěšné položky, Alexandr je pro oba jedním z vrcholů.

Robertovi se dokonale podařilo navodit malebnou atmosféru s poetickým nadhledem, okouzlujícím humorem a překrásnými barevnými obrazy, které téměř maluje kameraman René Mathelin. Svěží je legrace zabalená v nápaditých fórcích (jako společný typ brýlí pro tlupu sousedových sourozenců), které jsou sice možná chvílemi trochu dětinské (to platí pro Alexandrova pejska, jenž svému páníčkovi chodí i nakupovat), ale dokonale souzní s nádhernými záběry luk a strání a provází nenásilné poselství, že člověk si místo moře práce má udělat čas i na to, aby si život vychutnal.

Dá se poznat, že pohodová atmosféra panovala i na place, což zmiňovali i někteří zúčastnění ve svých vzpomínkách. Natáčelo se v departmentu Eure-et-Loir a Robert svým hercům připravil krásné prázdniny, jelikož od nich vyžadoval přítomnost na place, i když zrovna netočili své scény, protože co kdyby ho napadlo je využít. Prostor pro improvizaci dostal ve svých výstupech i Pierre Richard ve své první větší filmové roli, v níž už prokázal své pohybové nadání. Richardovým parťákem na plátně i při natáčení byl svérázný Jean Carmet, který si podle mnoha historek získal přízeň místních obyvatel. Mezi filmovými vesničany se objevili režisérovi oblíbenci Paul Le Person a Jean Saudray, v menší postavě hokynářky pak zaujala absurdní komička Tsilla Chelton.

Role Alexandra představovala zásadní obrat pro kariéru Philippea Noireta. Ještě během natáčení si herec zoufal, že ho vesničané podle obličeje nepoznávají, po úspěšné premiéře ho ale diváci zastavovali na ulici sami od sebe a děkovali, že se díky jeho Alexandrovi zamysleli, zda nevěnují práci příliš velkou část svého života. Film byl úspěšný i v Jižní Americe, na urugayské fotbalisty, kteří se na hřišti moc nesnažili, fanoušci na tribuně dokonce volali "Alejandro!". Role Noiretovy mladé přítelkyně pak připadla Marléne Jobert, která po vedlejší roli v Godardově Mužský rod, ženský rod, mohla poprvé oslovit širší publikum svým komediálním talentem. Robert s Noiretem se krátce nato dali znovu dohromady v adaptaci hry Marcela Aymého Clérambard, která v úplném opaku oproti Alexandrovi skončila fiaskem u diváků i kritiky. Režisér proto Noireta k hercově lítosti už ke spolupráci nikdy neoslovil.

Alexandr však dodnes zůstává ve Francii všeobecně známou klasikou. Režisér Robert v něm úspěšně rozvinul motiv vesnického enfant-terrible, který si vyzkoušel ve své o deset let starší komedii Nevídáno, neslýcháno s Louisem De Funésem. Pokud se chcete pobavit jemným humorem a zároveň kochat nápaditými poetickými záběry, je to pro vás. Zklamaní rovněž nebudou fanoušci komponisty a dirigenta Vladimira Cosmy, pro kterého se jednalo sice o první filmovou hudbu, ale rovnou debutoval jednou ze svých nejlepších prací, která svou romantickou zasněností s filmem dokonale ladí.