Nemůžu si pomoct, ale italské "lidové" komedie mě až na výjimky víceméně míjejí. Je na nich poznat, že vznikaly za podmínek pásové rychlovýroby, kdy tvůrci chrlili jeden takový film za druhým. V nich vršili momentální nápady, které by stály za větší rozpracování (tady třeba příjezd protagonisty do velkoměsta na traktoru), ale protože scénáristy v dané chvíli nic víc nenapadlo, jedeme dál, on se ten scénář musí rychle dopsat, aby se rychle mohlo jít na další.
Taková křeč se samozřejmě projeví
na úrovni humoru, kdy na jeden povedený vtip připadá tucet slabých,
vystřelených od boku, často tělesného druhu. Navíc řada italských herců se
aktivně a podbízivě pitvoří. Cítím z toho určitou spřízněnost s dávnými
estrádami TV Nova, kde také mezi přehlídkou trapných pokusů o vtip probleskly
lepší momenty. Tady je tím momentem scéna hrdinova pohovoru v pojišťovně.
Zápletka o vesničanovi, který hledá své místo v divokém městě, je variací oblíbené formule těchto italských veseloher – čistý a prostý hrdina se dostane do špatného prostředí a jeho dobrota je postavena do kontrastu s tímto prostředím, které si film chce vzít na paškál (společenskou kritiku si Italové – napříč žánry - odpustí málokdy). Osobně mi byl v těchto filmech jako hrdina nejsympatičtější Alberto Sordi (ale někdy si říkám, zda to spíš nebyl jeho dabér Miloš Kopecký). Na druhou stranu těmto komediím nelze upřít odlehčenou atmosféru, na kterou se člověk příjemně naladí, a na některé italské herečky se také hezky kouká. 😊
Musím přiznat, že Nástrahy
velkoměsta mi z této série přijdou jako jeden z těch lepších kusů, párkrát
jsem se zasmál, aniž bych se cítil trapně, a je to především zásluha hlavního
představitele Renata Pozzetta, který mě už podruhé přesvědčil, že na rozdíl od
svého kolegy Paola Villaggia ví, že správná komedie se hraje bez přehrávání. Sám
nevím, jestli film doporučuji. Na ČSFD jsem mu udělil tři hvězdičky, ale s hlubokou
omluvou všem filmům, které jsem hodnotil stejně.
Žádné komentáře:
Okomentovat