Larceny, Inc. (1942)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2023

Dva zlodějíčci 'Sekáč' Maxwell a 'Konvička' Martin se po propuštění z kriminálu nevydávají na poctivou cestu, ba naopak. Spolu s letitým parťákem 'Brečounem' Davisem začnou spřádat plány na vyloupení banky. Sekáčův úmysl spočívá v tom, že lupiči koupí s bankou sousedící obchůdek s koženým zbožím, z jehož sklepa prokopou tunel přímo do bankovního trezoru. Jejich oficiální podnikání je však úspěšnější než čekali, takže Sekáč pro klid na práci musí odhánět jak po zboží lačnící zákazníky, tak další hokynáře z okolí, pro které se jeho krámek stane vzorem a začnou si k němu chodit pro rady v obchodních záležitostech...

Po nedávném připomenutí francouzské komedie Krást se musí umět a její dánské předělávky jsem měl náladu na další lupičskou komedii a tak jsem jako po vánočním filmu sáhl po Larceny, Inc. z roku 1944. Jednou z věcí, která mě na snímku nalákala, bylo jméno S.J. Perelmana (a jeho manželky Laury) pod divadelní předlohou. Perelman byl významný židovský humorista, jehož tvorba patřila k inspiračním zdrojům pro povídkové dílo Woodyho Allena, a rovněž se podílel na scénářích několika ranných filmů bratrů Marxových. 

Hru Perelmanových nicméně zadaptovala dvojice scénáristů Everett Freeman a Edwin Gilbert a režie se ujal Lloyd Bacon. Pro režiséra se pak jednalo o třetí spolupráci s hlavní hvězdou filmu Edwardem G. Robinsonem. Robinson proslul ve třicátých letech jako protagonista tehdejších gangsterek a pod Baconovým vedením natočil tři kriminální komedie, v nichž své předchozí zločinecké postavy lehce zkarikoval (Larceny, Inc. je posledním filmem této volné veseloherní série). Po několika letech čekala Robinsona jedna z nejvýznamnějších rolí jeho kariéry, vyšetřovatel pojišťovny ve slavné Wilderově Pojistce smrti, po níž mu nastala v padesátých letech krátká pracovní přestávka vynucená tím, že se jako řada jiných hollywoodských hvězd stal obětí tzv. "honu na čarodějnice". Po svém očištění se částečně přesunul do Evropy, kde svou filmografii uzavíral účastmi v šedesátkových lupičských komediích.

Očekávaných vtipných situací a ironických dialogů jsem se ale ve filmu Larceny, Inc. dočkal tak napůl. V ústřední trojici lupičů jsou efektivně rozloženy síly mezi vůdce Sekáče v podání Edwarda G. Robinsona a jeho dva pomalejší poskoky Brodericka Crawforda jako Konvičku a Jacka Carsona jako Brečouna. Tento trojlístek měl potenciál rozjet slušnou komediální šarádu, nicméně já v tomto případě nepodlehl tak docela a přičítám to dvěma důvodům. Zaprvé znám Darebáčky Woodyho Allena. Ano, Woodyho inspirace Perelmanem došla do té míry, že jeho hru The Night Before Christmas zadaptoval po svém. Podobně jako v případě filmu Do Říma z láskou, který v jedné z dějových linií představoval remake Felliniho Bílého šejka, i zde se jednalo o nepřiznanou předělávku a Woody ve svém zpracování více rozvíjel jiné motivy námětu. Darebáčci ale přezvali i některé z gagů původní adaptace, takže mě jejich použití až tolik nepřekvapilo, a proto možná ani nerozchechtalo.

Zadruhé byla proměna Robinsonova Sekáče z vychytralého zloděje v milého obchodníka trochu scénáristicky odbytá, a proto pro mě ne tak uvěřitelná. I tak nabízí Larceny, Inc. nabízí celou řadu míst k popukání, já se patrně nejvíce bavil ve scénách, kdy se Sekáč snaží všemožně zbavovat zákazníků v obchodě, aby nemohli narušit hladký průběh kopání tunelu ve sklepě. Robinson se svým charismatem hereckému ansámblu dominuje, kromě zmíněných Crawforda a Carsona jsou součástí obsazení také tehdejší žena Ronalda Reagana Jane Wyman, budoucí slavný komik Jackie Gleason v roli barmana a mladý Anthony Quinn, který si střihl výraznou postavu záporáka Lea.

Larceny, Inc. představuje starosvětskou poklidnou zábavu pro sváteční odpoledne v tom nejlepším slova smyslu (české titulky k filmu jsou uloženy na serveru OpenSubtitles). Žánrový herecký souputník Edwarda G. Robinsona Hupmhrey Bogart však se svou vánoční podvodnickou komedií vychází z pomyslného souboje o chlup lépe.

Zločin v šantánu (1968)

V kabaretu Tartaros dojde ke krádeži perel, které zpěvačce Claře Regině věnoval její ctitel ministr vnitra. Aby nevyšlo najevo, že ministrovy perly byly falešné, je bez rychlého vyšetřování obviněn prostoduchý rekvizitář Pepíček. Jako obhájce je mu přidělený čerstvý absolvent Právnické fakulty Vilém Bojanovský, který se k promoci dostal po pětadvaceti letech studia teprve tehdy, když se jeho bývalí spolužáci z gymnázia stali na právech profesory...

Divadlo Semafor je sdílená slast - řečeno slovy Pavla Klusáka, autora skvělého rozhlasového seriálu Koukej vykopat poklad, který připomíná ty méně známé písně z dílny pánů Suchého a Šlitra. A právě název rozhlasového speciálu mě vyprovokoval si po letech připomenout i film, ve kterém zazní stejnojmenná píseň, tedy Zločin v šantánu. 

Nápad na tuto satirickou krimikomedii se zrodil v hlavě spisovatele Josefa Škvoreckého, který byl velkým obdivovatelem zpěvačky Evy Pilarové a chtěl pro ni napsat filmový scénář. Škvoreckému se líbilo, jak režisér Jiří Menzel zadaptoval jeho povídku Zločin v dívčí škole a napsal pro něj pokračování Šest černých dívek, které Menzel kvůli zaneprázdněnosti Rozmarným létem odmítl (nakonec scénář natočil Ladislav Rychman). Škvorecký však vzápětí přišel s námětem na Zločin v šantánu, kterého se oscarový režisér Menzel chytil víc, protože kromě obsazení Pilarové přestavoval hlavně možnost splnění přání natočit film s protagonisty Semaforu (ve kterém v té době režíroval Šlitrův recitál Ďábel z Vinohrad). Škvorecký napsal i scénář, ovšem autorem všech dialogů je Jiří Suchý. 

Autorsky pestrá trojice scenáristů se při přípravě filmu přihlásila hned k několika vzorům. Škvorecký podle svých slov chtěl dosáhnout jakési kombinace stylů Charlieho Chaplina, komika W.C. Fieldse a herečky Jean Harlowowé (z jejíž vizáže následně vycházely i masky a kostýmy Evy Pilarové). Menzel naopak toužil vzdát hold Martinu Fričovi a jeho slavným komediím 40. let. A možná právě různorodé tvůrčí představy jsou spolu s nedotaženým scénářem slabinami snímku. (Ostatně Josef Škvorecký vzpomínal, že "Jiří Menzel při natáčení zelenal, blednul a fialověl, film byl už zpola hotov a pořád chyběl konec a já ne a ne si jej vymyslet".)

Škvoreckému se nepovedlo příběh vést do jednoho centra, k jednomu vyprávěcímu záměru. Na to, aby byl snímek detektivkou, jsou pachatelé zločinů divákům známí moc brzy. Výrazné jsou prvky politického podobenství a satiry, nicméně ve srovnání s vymezenějšími filmy Jana Němce nebo Pavla Juráčka se jedná pouze o náznaky. A na komedii s dvojicí Suchý-Šlitr je zde mnoho výrazných vedlejších postav, oba představitelé komické dvojice jsou na plátně spolu velmi málo a chybí více bláznivých komediálních nápadů (jako když Jan Libíček vyrazí dveře). To poslední mě osobně mrzí ze všeho nejvíc, protože S+Š měli jako filmové duo potenciál a i přes menší počet filmových zkušeností si oba našli svou veseloherní polohu. Je velká škoda, že se nepovedla dotáhnout filmová adaptace Jonáš a tingltanglu, kterou plánoval Miloš Forman a především komedie pod taktovkou Menzelova vzoru pro tento film, Martina Friče, který pro ně chystal komedii o dvou smolařích (viz P.S.). 

Ani jeden z tvůrců se ostatně k filmu po letech bezvýhradně nehlásil. Podle Jiřího Suchého se diváci nenaladili na zamýšlenou retro náladu a Jiří Menzel o snímku opakovaně tvrdil, že je jedním z jeho nejhorších filmů. Podle Škvoreckého pak zklamala barrandovská technika a kvůli nepřesným rekvizitám musely být upraveny některé scény, např. vystřižené pantomimické číslo s vyskakovací figurínou z krabice nebo cituji "nesehnali dostatečně pružnou trampolínu; trik pádu Ministra z třetího poschodí a jeho vzlet o tu trampolínu do druhého, se nezdařil, a celá akce se musela přeložit o poschodí níž, čímž se narušila logika věci".

Přesto však Zločin v šantánu stojí za to vidět z několika důvodů:

Písničky

Ačkoliv mělo divadlo Semafor své hitové období, kdy si jeho písně zpívala celá republika, v té době již za sebou, shoduje se řada fajnšmekrů (i Jiří Suchý) na tom, že právě ve druhé polovině 60. let vzešly z tvůrčí dílny dua Suchý-Šlitr autorsky zajímavější písničky. Dvojice autorů byla už méně svázaná poptávkou po šlágrech, díky čemuž nemusela být po textové i hudební stránce tak přímočará. Ve Zločinu v šantánu zazní deset jejich skladeb, z nichž některé byly napsané přímo pro film, jiné byly převzaté z her aktuálního repertoáru divadla. Jedná se vesměs o všeobecně méně známé songy (snad až na písničku Na shledanou) z oné již nehitové éry, avšak jsou nesmírně okouzlující (možná právě i pro vícevrstevnatost oproti písním raného Semaforu). Své favority si každý vybere sám, u mě vítězí duet Ukrejvám rozpaky (zde v podání Šlitra a Pilarové, na prknech Semaforu ji zpíval Milan Drobný s Helenou Blehárovou nebo Naďou Urbánkovou) a závěrečná Balada pod šibenicí. Ta se pro svou délku do filmu nevešla celá a některé sloky byly vystřiženy. Na desce vyšla rovněž zkrácená verze, která sice obsahuje vystřižené sloky, ale je ochuzená o sloky závěrečné, které ve filmu jsou. Pokus o rekonstrukci kompletní Balady pod šibenicí zazněl až ve zmíněném zdařilém rozhlasovém cyklu Pavla Klusáka Koukej vykopat poklad.

Herecký výkon Zdeňka Svěráka

Zločin v šantánu představuje filmový debut v herecké kariéře Zdeňka Svěráka a patrně asi jeho nejvíc netradiční figuru. I v jiných úlohách koketoval se zápornými vlastnostmi (Tři veteráni, Brontosaurus), nicméně žádná z nich nebyla tak vyhrocená jako ve Zločinu. Svěrák zde vystupuje v nezvykle expresivní poloze, která dokonale sedí k jeho oportunistickému prokurátorovi, jenž se nebojí demagogicky manipulovat s porotou v soudní síni. Jiří Menzel si ho pro postavu vybral údajně poté, co ho viděl jako Učitele ve hře Divadla Járy Cimrmana Vyšetřování ztráty třídní knihy. To zpětně nepůsobí tak překvapivě, když si poslechnete dobový záznam představení a uslyšíte, v jakém hereckém projevu se tehdy tato aktovka hrála. Myslím, že je docela škoda, že podobnou příležitost už Zdeněk Svěrák na plátně nedostal. Jeho protihráčem v soudní síni je samozřejmě JUDr. Jiří Šlitr, který si tam (tedy co se týče komiky) také nevedl špatně. Musím souhlasit s Josefem Škvoreckým, podle nejž "soudní scéna patřila k příkladným ukázkám Šlitrova hereckého talentu, poněkud příbuznému umění Stana Laurela".

Obsazení

Ve Zločinu v šantánu diváka potěší vskutku zajímavá sestava před kamerou namixovaná ze známých tváří a ikonických osobností tehdejšího kulturního života. Vedle Zdeňka Svěráka se objeví v malé roli i Ladislav Smoljak, dále protagonista Nedivadla Pavel Bošek, semaforští inspicienti Miloslav Balcar a Vladimír Hrabánek, country zpěvák Vladimír Vodička (toho času v semaforském angažmá) jako český James Bond, autor námětu Josef Škvorecký, tehdejší Menzelovi oblíbenci Vlastimil Brodský, Ferdinand Krůta, Alois Vachek, František Řehák, Jitka Zelenohorská a Jana Preissová. Nechybí ani režisérův nejdvornější herec Rudolf Hrušínský v úloze kněze, která přesně zapadá mezi jeho minimalistické a ironické kreace z tohoto období. Další semaforská tvář Jiří Grossmann se objevuje ve své (bohužel) jediné filmové roli, až trochu zamrzí, že i u něj se jedná o postavu záporáka. Roztomilé cameo, které odkazuje na předchozí film Rozmarné léto, pro sebe připravil sám režisér Jiří Menzel.

Režijní nápady

Jakkoli se vklady stylů jednotlivých spoluautorů nepodařilo sladit na sto procent, je potřeba uznat, že minimálně v režii několika dílčích pasáží měl Jiří Menzel dobré nápady a pevnou ruku. Kromě zmíněné scény v soudní síni nebo závěrečného zpěvu zmíněné Balady pod šibenicí, jsem si vždy užíval perfektní práci s detaily a střihem během prvního pěveckého čísla Evy Pilarové u písně Poklad, kdy se záběry z pódia střídají s pohledy do zákulisí, kde zpěvačku naivním výrazem sleduje Jiří Suchý, a se záběry do hlediště s kapelou, kde mezi diváky nelze přehlédnout zmíněného Miloslava Balcara.

Zločin v šantánu skutečně nepatří mezi nejvýznamnější položky filmografií většiny zúčastněných a domněnkám, že by se jim při lepší konstelaci určitě povedlo něco o trochu lepšího, jsem se nevyhnul. Nicméně i přesto jsem si jej přes výhrady oblíbil po opakovaných zhlédnutích natolik, že se těším, až ho uvidím znovu.

P.S. Martin Frič pro Suchého a Šlitra skutečně chystal celovečerní filmovou komedii. Na námět se silným potenciálem zavzpomínal sám Jiří Suchý: "Přišel za Jiřím Šlitrem a za mnou s nabídkou: jestli bychom nechtěli natočit film, který před válkou zamejšlel s Voskovcem a Werichem. Byl o dvou mužích, žijících v jednom městě. Seznámí se spolu když se srazí se svými auty. A pak se setkají ještě několikrát a vždycky při nějaké nehodě. A tak se jeden z nich rozhodne odstěhovat se do Ameriky. Na lodi ale zjistí, že ten druhý měl stejnej nápad. Loď se, samozřejmě, potopí. Oni se zachrání na pustém ostrově a - já to zkrátím - když se tam po létech strádání odhodlají vystoupit na vysoké pohoří, zjistí, že na jeho druhé straně je město s neony, automobily - zkrátka že tam pulsuje život. Bohužel, okolnosti tomu nepřály, film nikdy nevznikl."

Nashville / Nashville (1975)

Nashville - centrum americké country hudby, v němž vrcholí předvolební kampaň prezidentského kandidáta Hala Philipa Walkera, se připravuje na příjezd několika hudebních hvězd, se kterými do města nezávisle míří i další návštěvníci rozhudnutí si plnit různorodé sny a přání...

I přesto, že se těžko shrnuje jejich obsah, mám rád filmy Roberta Altmana. Jeho mozaikovitý styl vyprávění zaměřený na celý ansámbl postav, z nichž každá je protagonistou svého příběhu, jsem si oblíbil, a obdivuji, jak lehce ho dokázal uplatnit v různorodých prostředích svých filmů. Stejně tak oceňuji jeho různé žánrové hrátky (např. McCabe a paní Millerová je jedním z mých nejoblíbenějších westernů) a nenápadný humor často ukrytý v různých detailech. Na Nashville, který je považovaný za esenci a jeden z vrcholů režisérovy tvorby, jsem se tedy chystal už velmi dlouho.

Altman a scénáristka Joan Tewkesbury si komunitu country hudby, její hlavní město a pěvecké hvězdy vybrali na základě scénáristčiných zážitků z country branže. Ale samozřejmě jako u většiny ostatních Altmanových filmů scénář sloužil pro vyprávění jako pouhá kostra a většinu dialogů i scén režisér s herci na place improvizoval. Hlavních postav filmu je 24 a režisér se věnuje víceméně každé stejně, přičemž jejich osudy se přímo či nepřímo ovlivňují. Country divy, zpěváci se stylovými kotletami, jejich manažeři, netalentované zpěvačky, které si umanou, že se stanou hvězdami, senzacechtivé novinářky, místní obyvatelé a další vytvářejí kolorit, do kterého nás Robert Altman bere tentokrát. Oproti některým svým jiným multistory movies se Altman věnuje i politickým prvkům.

Nejvýraznějším je populistický kandidát na prezidenta, jehož projevy zaznívají po celém městě z tlampačů volební kampaně. Pasáže s projevy dělí jednotlivá dějství filmu podobně jako hlášení táborového rozhlasu v Altmanově zlomovém filmu MASH. Vzhled kandidáta za celou stopáž neuvidíme. Jeho sliby lepších zítřků a náhled do kuchyně politických marketérů, kteří loví mezi country zpěváky tváře pro převolební koncert, režisér vystihl nadčasově, protože živě připomínají současné domácí i světové politické dění. Snímek zachycuje atmosféru Ameriky poloviny 70. let plnou deziluze z Watergate, Vietnamu a nostalgie po prezidentu Kennedym. Překvapivý závěr filmu připomene jeho úmrtí, i varování, že hrozba násilí v důsledku frustrace z politiky je dnes stále aktuální.

Nashville je ale současně zábavný hudební film plný zmíněného nenápadného humoru a skvělé country muziky. Písničky svých postav si napsali jednotliví představitelé sami, což údajně vedlo k odmítnutí filmu skutečnými ikonami tehdejší country scény, které se urazily, protože Altman ke složení písniček neoslovil je. Soundtrack s písněmi herců je ale od alb hvězd žánru k nerozenání, snad jen texty některých písní se pohybují na hraně lehké parodie (např. když hned v úvodu zní píseň o tom, že když v Americe za 200 let své historie "tak válíme, na tom musí něco být"). To se netýká balady  I'm Easy od Keithe Carradinea, který ji zpívá v roli mladého folkaře a zároveň notorického sukničkáře Toma Franka. Carradine za svou píseň získal Oscara.

Z rozsáhlého ansámblu obsazených herců je těžké někoho konkrétně vyzdvihovat, všichni jsou přesně typově obsazení a jejich vzájemná koordinace šlape jako hodinky. Já jsem si z té plejády oblíbil zejména Geraldinu Chaplin v roli neurotické novinářky. V dalších rolích se objevují jiné známé tváře (Lily Tomlin, Ned Beatty) a Altmanovi častí herečtí spolupracovníci Michael Murphy, Henry Gibson a Shelley Duvall. K propojení některých scén režisér používá záběrů na výstředního nemluvného motorkáře, kterého představuje mladičký Jeff Goldblum.

Kromě provokací k improvizaci Altman herce vedl k civilnímu projevu, což je jedním z důvodů, proč jeho filmy dodnes působí živě. Metoda prolínání různých dějových linií ovlivnila řadu tvůrců, přiznaně od něj opisují Paul Thomas Anderson či Cédric Klapisch a hlásí se k němu mnoho světových tvůrců včetně několika českých. Inspirace Altmanem se silně otiskla i do současného úspěšného seriálu Bílý lotus, který působí jakoby ho natočil on sám, a to nejen kvůli mozaikovité struktuře, ale i díky obdobně kousavému pohledu na určité společenské fenomény.

Altmanův Nashville nicméně diváka osloví i dnes, téměř padesát ler po premiéře. Nejen svými narážkami na populismus, jenž aktuálně rovněž bují na politických scénách celého světa, ale také svým ironickým pozorováním určitých lidských vlastností, které potkáváme i v časech současných a budeme potkávat v časech příštích.

P.S. Na Nashville jsem se musel podívat v podstatě dvakrát po sobě, abych se lépe zorientoval v přehršli postav. Vůbec mi to ale nevadilo, nicméně jsem trochu litoval, že se mu nedostalo kvalitního českého dabingu. Altman totiž naplno používá svůj vlastní "vynález", tzv. overlapping sound, kdy nechává v obraze probíhat několik dialogů najednou tak, že se navzájem překrývají. Titulky tudíž nemohou zachytit detaily všech replik. Jelikož jsem ale chtěl Nashville vidět s titulky, ve kterých budou přeložené také písně, sáhnul jsem po vlastní staré nahrávce z ČT, kde se jednotlivé texty vcelku zdařile povedlo přebásnit Tomáši Pechouškovi. I tak je ovšem škoda, že kvalitní dabing nevznikl - zrovna na ČT se to u Altmanových snímků MASH a McCabe a paní Millerová díky Elmaru Klossovi povedlo.