Slaměný klobouk (1971)

Pařížský švihák Maurice Fadinard (Miloš Kopecký) se chystá oženit s prostou Helenkou (Iva Janžurová), dcerou venkovského zelináře Nonancourta (Vladimír Menšík). Cestou na svatbu se zdrží na dostaveníčku v lesíku, kde se loučí se svou milenkou Klárou (Jana Šulcová). Nehlídaný Fadinardův kůň ale spořádá slaměný klobouk paní Beauperthuisové (Květa Fialová), toho času na záletech s poručíkem Emilem (Pavel Landovský). Jelikož ztráta klobouku by mohla oboje pletky prozradit, je Fadinard ve svatební den nucen zahájit hon na stejný slamák po celé Paříži.

Slaměný klobouk z Itálie. Helenka je ráda. Co z toho pojde, když se kůň do slaměného klobouku dá. To jsou všechno názvy, pod kterými se uváděla na českých jevištích komedie francouzského tandemu  dramatiků Eugéne Labiche – Marc-Michel. Ti tuto svou frašku napsali v roce 1851 a nutno říct, že hra se v evropských divadlech stala přes noc velmi populární.  Na českých jevištích se poprvé objevila ještě v roce premiéry a od té doby se těší domácí oblibě. 

Ve Slaměném klobouku tak například v roce 1922 na prknech pražského Národního divadla (a ve výpravě Josefa Čapka) hostoval Vlasta Burian v hlavní roli Fadinarda. V roce 1934 uvedli Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle vlastní adaptaci hry, v níž sobě přizpůsobili ústřední postavy Fadinarda a Emila. Jejich verze byla uvedena i v roce 1957 ve Werichově Divadle ABC, kde hlavní role převzali Miloš Kopecký (Fadinard) a Rudolf Deyl ml. (Émile). Kopecký se o pár let později objevil také v představení karlínského divadla, v němž spolu s ním nastoupil jeho tehdejší jevištní partner Miroslav Horníček. Aby toho nebylo málo, Horníček v roce 1979 napsal vlastní verzi hry, v níž rozšířil prostor pro postavu Fadinardova sluhy Félixe. Všechny tři verze patří k oblíbeným a často zařazovaným titulům českých divadel.

Úspěch frašky neunikal ani filmovým tvůrcům. Nejznámějším filmovým zpracováním je hned to první, které vzniklo v roce 1928 v režii Reného Claira. Clairova němá verze se dočkala velkého úspěchu, ale už v té době se jednalo o úsměvné retro, které svou nadsázkou definovalo styl pro další Clairovy secesní komedie, ale inspirovali se jí i autoři dalších filmových adaptací Slamáku. Na přelomu 30. a 40. let vznikly dvě zvukové adaptace s populárními komiky – v německé z roku 1937 se za kloboukem rozběhl Heinz Rühmann a v o čtyři roky mladší francouzské zase Fernandel. Následně vznikla řada televizních inscenací po celé Evropě (Sověti ji dokonce pojali muzikálově) včetně československé z roku 1957. Italský skladatel Nino Rota pak podle námětu hry složil stejnojmennou operu.

Dosud poslední adaptací pro filmové plátno je snímek Oldřicha Lipského z roku 1971, který si ke spolupráci na filmovém přepisu přizval svého tehdy dvorního scénáristu Miloše Macourka. Lipskému i Macourkovi se s počátkem normalizace definitivně rozplynuly společné či sólové plány na mezinárodní koprodukce a hledali látky, v nichž se nemuseli otírat o politická témata. Fraška ze secesní Paříže byla ideální volbou, ostatně Lipský byl fanouškem Clairovy verze a s hrou měl zkušenosti, protože v roce 1957 režíroval představení v Divadle ABC.

Dramaturgem filmu se stal Jiří Brdečka, který měl být podle jeho dcery Terezy také původním scénáristou filmu, ale nakonec ho tehdejší vedení Barrandova neschválilo. Při vší úctě k Brdečkovi, jeho filmové komedie vždy vycházely spíše z recese než ze situací a Macourek se svým nekonečným smyslem pro bláznivou komedii se ukázal být pro tento film vhodnější. Pro film připsal několik dalších postav (např. trojici tapetářů Filipovský-Libíček-Hlinomaz), které se zasadily o další zmatky a záměny, korunující celou frašku.

Macourek s Lipským komedii zadaptovali na tělo hercům, se kterými spolupracovali pravidelně. Hlavní roli Fadinarda si zopakoval Miloš Kopecký, jako Émile se představil Pavel Landovský, který v té době s Kopeckým před kamerou často partneřil. O zaručené záchvaty smíchu se postará Vladimír Menšík v roli vesnického zelináře Nonancourta („Neříkej mi tcháne, zeti!“). Zatímco v předchozí Lipského komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku František Filipovský připomínal Louise de Funése, tady jsou jeho maska a mimika podobné dalšímu filmovému cholerikovi – Jamesi Finlaysonovi, protihráči Laurela a Hardyho. Mezi plejádou dalších slavných a skvěle hrajících jmen se objevuje i Jiří Menzel. Toho ale v titulkách nenajdete, protože byl v té době nežádoucí a jeho obsazení prošlo pouze s podmínkou výrazné masky, pod kterou Menzela údajně nepoznala ani jeho vlastní matka.

Za zmínku stojí Lubomír Lipský, který klíčovou roli hluché strýce Vézineta zdědil po Václavu Tréglovi, jenž v ní sklízel obrovský úspěch na prknech Osvobozeného i ABC. Jeho repliku „Helenka je ráda“ na něj údajně pokřikovali i lidé na ulicích. Role nahluchlého děduly je však Lipského parketa, takže Tréglovi nezůstal nic dlužen a sám se jako Vézinet ještě několikrát objevil v jevištním provedení Slaměného klobouku.

Film se odehrává na sklonku 19. století a Oldřich Lipský se tak mohl opět vydat do svého oblíbeného období secese. S dobovou atmosféru mu úspěšně pomohli dva lidé z okruhu české nové vlny – kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová. Kučerova kamera dokonale maluje venkovskou náladu v úvodu i městské prostředí ve zbytku filmu, zároveň Lipskému pomohla s některými vizuálními gagy. Krumbachová se pak vyřádila na krásných a veselých kostýmech. Do secesního rázu zapadá i malebný hudební motiv Luboše Fišera (Lipský paradoxně nevyužil svého dvorního skladatele Vlastimila Hálu, který napsal hudbu pro představení v ABC).

Miloš Macourek opět napsal třaskavý scénář, který i po letech neztrácí dech a úspěšně promasíruje bránici - svatební scéně na radnici, výstupům trojice tapetářů a veškerému ději s baronkou v podání Heleny Růžičkové se prostě nelze nesmát. Slaměný klobouk nepatří mezi ty nejvíce populární filmy Oldřicha Lipského jako zmíněné Čtyři vraždy nebo dobově spřízněná Adéla ještě nevečeřela. Je to ale škoda, protože salvy smíchu vyvolává neméně spolehlivě.

Báječní muži s klikou (1978)

 

Po nedávném odchodu oscarového režiséra Jiřího Menzela televizní stanice zopakovaly řadu položek jeho režisérské filmografie. Je ovšem velká škoda, že se opět dostalo jen na ty nejznámější a divácky nejpopulárnější kusy, zatímco opomíjenější režisérovy snímky by podle dramaturgů patrně měly zůstat divákům utajeny. A že by měly co nabídnout, dokazují Báječní muži s klikou.

Na konci 19. století mohli čeští diváci okusit počátky filmového umění pouze při představení kočovných kejklířů a kouzelníků, kteří pohyblivými obrázky zpestřovali svůj program. Tito kočovníci mezi sebou promítané filmové scénky vyměňovali a při kšeftu „Honby na kance“ za „Popravu mandarínovu“ neznali bratra. Mezi nimi byl i Pasparte, kterému se podařilo otevřít první stálý pražský biograf, a s amatérským filmovým nadšencem Kolenatým se rozhodl přejít k natáčení prvních tuzemských filmů. Jedním z jejich protagonistů měl být populární kabaretní komik Jára Šlapeta…

Pod trojicí jmen Pasparte, Kolenatý a Šlapeta se skrývají tři skutečné postavy, které zasáhly do počátků české kinematografie – Viktor Ponrepo, Jan Kříženecký a Josef Šváb-Malostranský. Scénárista Oldřich Vlček však ve svém příběhu jejich reálná jména nepoužil, protože se jejich osudy jen inspiroval a chtěl tak předejít faktickým nepřesnostem. Vlček po celý svůj život patřil k oporám činoherního souboru pražského Národního divadla, nicméně své další umělecké uplatnění našel jako dramatik a scénárista. Svůj scénář o filmových průkopnících napsal k 80. výročí československé kinematografie a Menzelovi ho údajně nabídl při setkání v sauně Národního divadla. Menzel mu na oplátku svěřil menší roli jednoho z raných „distributorů“.

K větší popularitě filmu nepřispěl ani sám režisér, který s filmem nebyl úplně spokojený. Jeho nespokojenost však neměla důvod, protože je velmi osvěžující vidět pod jeho taktovkou jinou látku než tu z pera Hrabala, Svěráka a Vančury, stejně jako místo historek z venkovského prostředí příběh ze secesní Prahy. Tu Menzel zobrazuje velkým smyslem pro detail a jeho kostymér i architekt si s výtvarnými prvky hrají s evidentním zalíbením. Jaromír Šofr pak našel přesně odpovídající styl pro kameru, kterou pomáhá dokreslit lehce melancholickou vzpomínkovou atmosféru.

Nostalgie je slyšet i z hudby z pera Jiřího Šusta, který pro ústřední melodii využil jednoho ze svých starších motivů. Retro stylizace do přelomu století Menzelovi navíc umožňuje film prokládat vizuálními gagy a to jak v „realitě“, tak ve vlastních němých filmech - ve spolupráci s pantomimickou skupinou Cvoci režisér vytvořil natolik přesné variace na němé grotesky, že dobová kritika tvůrce pochválila za zveřejnění dosud neznámých archivních snímků.

Ve filmu samozřejmě nevystupují jen mimové. Hlavní roli Pasparta si zahrál Menzelův dvorní Rudolf Hrušínský a pro mě se jedná o jednu z jeho nejlepších rolí. V šedesátých letech ho filmoví režiséři trochu škatulkovali do postav nekňubů sbírajících odvahu pro vnitřní vzpouru a Hrušínský byl v těchto rolích trochu tlačený do chvílemi nepříjemného „podehrávání“ podtrženého vnitřním monologem (Spalovač mrtvol, ale také Hrdina má strach, Třicet jedna ve stínu, Vražda po našem…). V osmdesátých letech pak tvůrci herce často stylizovali do polohy moudrého ironického glosátora okolí (Postřižiny, Vesničko má středisková, svým způsobem i Tři veteráni). Pasparte z Báječných mužů je oproti tomu entuziastickým „mužem činu“ a Hrušínského skvělá forma dává snadno zapomenout, že je pro postavu trochu starý.

Pozoruhodnou hereckou kreaci vytvořil sám Jiří Menzel, který se obsadil ro role Jana Kolenatého. Svého rozhodnutí později litoval, protože režírování v dobovém kostýmu nebylo pohodlné. Nicméně role nervózního filmového nadšence je přesně pro něj, pro diváka pak je v postavě režiséra-otce zakladatele české kinematografie svým způsobem symbolický. Do role populárního lidového kabaretiéra nemohl být ve 2. polovině sedmdesátých let obsazený nikdo jiný než Vladimír Menšík, jehož účast v Menzelově filmu je unikátní. Chválit Menšíkův výkon je nošením dříví do lesa, snad jen podotknu, že i tentokrát má na kontě několik výrazných scén, ve kterých se ale díky režijnímu vedení neztratili ani jeho spoluhráči.

V roli Pasparteho schovanky se ve své jediné filmové roli objevuje skvělá divadelní režisérka Hana Burešová, jako jeho dcera pak tehdy začínající Jaromíra Mílová. Jako Hrušínského filmovou snoubenku Menzel vybral Blaženu Holišovou, kterou už před lety chtěl k herci postavit jako paní Důrovou v Rozmarném létě (k tomu nedošlo z důvodu hereččina těhotenství). Velmi vzácná je i možnost vidět v menších rolích filmových obchodníků cimrmanologa Oldřicha Ungera a Viléma Lipského, otce režiséra Oldřicha a herce Lubomíra. Za skvělou menší komickou roličku si pochvalu zaslouží Josef Somr.

Jiří Menzel o sobě tvrdil, že je zakázkový režisér točící scénáře, které jsou mu zadané. To ale nebyla moc pravda, protože si látky spíš vybíral sám z okruhu svých oblíbených autorů. Báječní muži s klikou ale ukazují, jaká je škoda, že podobných méně autorských projektů nezkusil víc.