Nashville - centrum americké country hudby, v němž vrcholí předvolební kampaň prezidentského kandidáta Hala Philipa Walkera, se připravuje na příjezd několika hudebních hvězd, se kterými do města nezávisle míří i další návštěvníci rozhudnutí si plnit různorodé sny a přání...
I přesto, že se těžko shrnuje jejich obsah, mám rád filmy Roberta Altmana. Jeho mozaikovitý styl vyprávění zaměřený na celý ansámbl postav, z nichž každá je protagonistou svého příběhu, jsem si oblíbil, a obdivuji, jak lehce ho dokázal uplatnit v různorodých prostředích svých filmů. Stejně tak oceňuji jeho různé žánrové hrátky (např. McCabe a paní Millerová je jedním z mých nejoblíbenějších westernů) a nenápadný humor často ukrytý v různých detailech. Na Nashville, který je považovaný za esenci a jeden z vrcholů režisérovy tvorby, jsem se tedy chystal už velmi dlouho.
Altman a scénáristka Joan Tewkesbury si komunitu country hudby, její hlavní město a pěvecké hvězdy vybrali na základě scénáristčiných zážitků z country branže. Ale samozřejmě jako u většiny ostatních Altmanových filmů scénář sloužil pro vyprávění jako pouhá kostra a většinu dialogů i scén režisér s herci na place improvizoval. Hlavních postav filmu je 24 a režisér se věnuje víceméně každé stejně, přičemž jejich osudy se přímo či nepřímo ovlivňují. Country divy, zpěváci se stylovými kotletami, jejich manažeři, netalentované zpěvačky, které si umanou, že se stanou hvězdami, senzacechtivé novinářky, místní obyvatelé a další vytvářejí kolorit, do kterého nás Robert Altman bere tentokrát. Oproti některým svým jiným multistory movies se Altman věnuje i politickým prvkům.
Nejvýraznějším je populistický kandidát na prezidenta, jehož projevy zaznívají po celém městě z tlampačů volební kampaně. Pasáže s projevy dělí jednotlivá dějství filmu podobně jako hlášení táborového rozhlasu v Altmanově zlomovém filmu MASH. Vzhled kandidáta za celou stopáž neuvidíme. Jeho sliby lepších zítřků a náhled do kuchyně politických marketérů, kteří loví mezi country zpěváky tváře pro převolební koncert, režisér vystihl nadčasově, protože živě připomínají současné domácí i světové politické dění. Snímek zachycuje atmosféru Ameriky poloviny 70. let plnou deziluze z Watergate, Vietnamu a nostalgie po prezidentu Kennedym. Překvapivý závěr filmu připomene jeho úmrtí, i varování, že hrozba násilí v důsledku frustrace z politiky je dnes stále aktuální.
Nashville je ale současně zábavný hudební film plný zmíněného nenápadného humoru a skvělé country muziky. Písničky svých postav si napsali jednotliví představitelé sami, což údajně vedlo k odmítnutí filmu skutečnými ikonami tehdejší country scény, které se urazily, protože Altman ke složení písniček neoslovil je. Soundtrack s písněmi herců je ale od alb hvězd žánru k nerozenání, snad jen texty některých písní se pohybují na hraně lehké parodie (např. když hned v úvodu zní píseň o tom, že když v Americe za 200 let své historie "tak válíme, na tom musí něco být"). To se netýká balady I'm Easy od Keithe Carradinea, který ji zpívá v roli mladého folkaře a zároveň notorického sukničkáře Toma Franka. Carradine za svou píseň získal Oscara.
Z rozsáhlého ansámblu obsazených herců je těžké někoho konkrétně vyzdvihovat, všichni jsou přesně typově obsazení a jejich vzájemná koordinace šlape jako hodinky. Já jsem si z té plejády oblíbil zejména Geraldinu Chaplin v roli neurotické novinářky. V dalších rolích se objevují jiné známé tváře (Lily Tomlin, Ned Beatty) a Altmanovi častí herečtí spolupracovníci Michael Murphy, Henry Gibson a Shelley Duvall. K propojení některých scén režisér používá záběrů na výstředního nemluvného motorkáře, kterého představuje mladičký Jeff Goldblum.
Kromě provokací k improvizaci Altman herce vedl k civilnímu projevu, což je jedním z důvodů, proč jeho filmy dodnes působí živě. Metoda prolínání různých dějových linií ovlivnila řadu tvůrců, přiznaně od něj opisují Paul Thomas Anderson či Cédric Klapisch a hlásí se k němu mnoho světových tvůrců včetně několika českých. Inspirace Altmanem se silně otiskla i do současného úspěšného seriálu Bílý lotus, který působí jakoby ho natočil on sám, a to nejen kvůli mozaikovité struktuře, ale i díky obdobně kousavému pohledu na určité společenské fenomény.
Altmanův Nashville nicméně diváka osloví i dnes, téměř padesát ler po premiéře. Nejen svými narážkami na populismus, jenž aktuálně rovněž bují na politických scénách celého světa, ale také svým ironickým pozorováním určitých lidských vlastností, které potkáváme i v časech současných a budeme potkávat v časech příštích.
P.S. Na Nashville jsem se musel podívat v podstatě dvakrát po sobě, abych se lépe zorientoval v přehršli postav. Vůbec mi to ale nevadilo, nicméně jsem trochu litoval, že se mu nedostalo kvalitního českého dabingu. Altman totiž naplno používá svůj vlastní "vynález", tzv. overlapping sound, kdy nechává v obraze probíhat několik dialogů najednou tak, že se navzájem překrývají. Titulky tudíž nemohou zachytit detaily všech replik. Jelikož jsem ale chtěl Nashville vidět s titulky, ve kterých budou přeložené také písně, sáhnul jsem po vlastní staré nahrávce z ČT, kde se jednotlivé texty vcelku zdařile povedlo přebásnit Tomáši Pechouškovi. I tak je ovšem škoda, že kvalitní dabing nevznikl - zrovna na ČT se to u Altmanových snímků MASH a McCabe a paní Millerová díky Elmaru Klossovi povedlo.
