Pařížský švihák Maurice Fadinard (Miloš Kopecký) se chystá oženit s prostou Helenkou (Iva Janžurová), dcerou venkovského
zelináře Nonancourta (Vladimír Menšík). Cestou na svatbu se zdrží na
dostaveníčku v lesíku, kde se loučí se svou milenkou Klárou (Jana
Šulcová). Nehlídaný Fadinardův kůň ale spořádá slaměný klobouk paní
Beauperthuisové (Květa Fialová), toho času na záletech s poručíkem Emilem
(Pavel Landovský). Jelikož ztráta klobouku by mohla oboje pletky prozradit, je
Fadinard ve svatební den nucen zahájit hon na stejný slamák po celé Paříži.
Slaměný klobouk z Itálie. Helenka je ráda. Co z toho pojde, když se kůň do slaměného klobouku dá. To jsou všechno názvy, pod kterými se uváděla na českých jevištích komedie francouzského tandemu dramatiků Eugéne Labiche – Marc-Michel. Ti tuto svou frašku napsali v roce 1851 a nutno říct, že hra se v evropských divadlech stala přes noc velmi populární. Na českých jevištích se poprvé objevila ještě v roce premiéry a od té doby se těší domácí oblibě.
Ve Slaměném klobouku tak například v roce 1922 na prknech pražského Národního divadla (a ve výpravě Josefa Čapka) hostoval Vlasta Burian v hlavní roli Fadinarda. V roce 1934 uvedli Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle vlastní adaptaci hry, v níž sobě přizpůsobili ústřední postavy Fadinarda a Emila. Jejich verze byla uvedena i v roce 1957 ve Werichově Divadle ABC, kde hlavní role převzali Miloš Kopecký (Fadinard) a Rudolf Deyl ml. (Émile). Kopecký se o pár let později objevil také v představení karlínského divadla, v němž spolu s ním nastoupil jeho tehdejší jevištní partner Miroslav Horníček. Aby toho nebylo málo, Horníček v roce 1979 napsal vlastní verzi hry, v níž rozšířil prostor pro postavu Fadinardova sluhy Félixe. Všechny tři verze patří k oblíbeným a často zařazovaným titulům českých divadel.
Úspěch frašky neunikal ani filmovým tvůrcům. Nejznámějším filmovým zpracováním je hned to první, které vzniklo v roce 1928 v režii Reného Claira. Clairova němá verze se dočkala velkého úspěchu, ale už v té době se jednalo o úsměvné retro, které svou nadsázkou definovalo styl pro další Clairovy secesní komedie, ale inspirovali se jí i autoři dalších filmových adaptací Slamáku. Na přelomu 30. a 40. let vznikly dvě zvukové adaptace s populárními komiky – v německé z roku 1937 se za kloboukem rozběhl Heinz Rühmann a v o čtyři roky mladší francouzské zase Fernandel. Následně vznikla řada televizních inscenací po celé Evropě (Sověti ji dokonce pojali muzikálově) včetně československé z roku 1957. Italský skladatel Nino Rota pak podle námětu hry složil stejnojmennou operu.
Dosud poslední adaptací pro filmové plátno je snímek Oldřicha Lipského z roku 1971, který si ke spolupráci na filmovém přepisu přizval svého tehdy dvorního scénáristu Miloše Macourka. Lipskému i Macourkovi se s počátkem normalizace definitivně rozplynuly společné či sólové plány na mezinárodní koprodukce a hledali látky, v nichž se nemuseli otírat o politická témata. Fraška ze secesní Paříže byla ideální volbou, ostatně Lipský byl fanouškem Clairovy verze a s hrou měl zkušenosti, protože v roce 1957 režíroval představení v Divadle ABC.
Dramaturgem filmu se stal Jiří
Brdečka, který měl být podle jeho dcery Terezy také původním scénáristou filmu,
ale nakonec ho tehdejší vedení Barrandova neschválilo. Při vší úctě
k Brdečkovi, jeho filmové komedie vždy vycházely spíše z recese než
ze situací a Macourek se svým nekonečným smyslem pro bláznivou komedii se
ukázal být pro tento film vhodnější. Pro film připsal několik dalších postav
(např. trojici tapetářů Filipovský-Libíček-Hlinomaz), které se zasadily o další
zmatky a záměny, korunující celou frašku.
Macourek s Lipským komedii
zadaptovali na tělo hercům, se kterými spolupracovali pravidelně. Hlavní roli
Fadinarda si zopakoval Miloš Kopecký, jako Émile se představil Pavel Landovský,
který v té době s Kopeckým před kamerou často partneřil. O zaručené
záchvaty smíchu se postará Vladimír Menšík v roli vesnického zelináře
Nonancourta („Neříkej mi tcháne, zeti!“). Zatímco v předchozí Lipského
komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku František Filipovský připomínal Louise de
Funése, tady jsou jeho maska a mimika podobné dalšímu filmovému cholerikovi –
Jamesi Finlaysonovi, protihráči Laurela a Hardyho. Mezi plejádou dalších
slavných a skvěle hrajících jmen se objevuje i Jiří Menzel. Toho ale
v titulkách nenajdete, protože byl v té době nežádoucí a jeho
obsazení prošlo pouze s podmínkou výrazné masky, pod kterou Menzela údajně
nepoznala ani jeho vlastní matka.
Za zmínku stojí Lubomír Lipský, který klíčovou roli hluché strýce Vézineta zdědil po Václavu Tréglovi, jenž v ní sklízel obrovský úspěch na prknech Osvobozeného i ABC. Jeho repliku „Helenka je ráda“ na něj údajně pokřikovali i lidé na ulicích. Role nahluchlého děduly je však Lipského parketa, takže Tréglovi nezůstal nic dlužen a sám se jako Vézinet ještě několikrát objevil v jevištním provedení Slaměného klobouku.
Film se odehrává na sklonku 19. století a Oldřich Lipský se tak mohl opět vydat do svého oblíbeného období secese. S dobovou atmosféru mu úspěšně pomohli dva lidé z okruhu české nové vlny – kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová. Kučerova kamera dokonale maluje venkovskou náladu v úvodu i městské prostředí ve zbytku filmu, zároveň Lipskému pomohla s některými vizuálními gagy. Krumbachová se pak vyřádila na krásných a veselých kostýmech. Do secesního rázu zapadá i malebný hudební motiv Luboše Fišera (Lipský paradoxně nevyužil svého dvorního skladatele Vlastimila Hálu, který napsal hudbu pro představení v ABC).
Miloš Macourek opět napsal třaskavý scénář, který i po letech neztrácí dech a úspěšně promasíruje bránici - svatební scéně na radnici, výstupům trojice tapetářů a veškerému ději s baronkou v podání Heleny Růžičkové se prostě nelze nesmát. Slaměný klobouk nepatří mezi ty nejvíce populární filmy Oldřicha Lipského jako zmíněné Čtyři vraždy nebo dobově spřízněná Adéla ještě nevečeřela. Je to ale škoda, protože salvy smíchu vyvolává neméně spolehlivě.
Žádné komentáře:
Okomentovat