Parohy (1947)

Počestný pražský měšťan, soudní úředník Viktorín, žije v harmonickém svazku s milou manželkou Zuzanou. Při setkání s kamarádem se stane náhodným účastníkem dražby, na níž nechtěně zakoupí loveckou trofej jeleních paroží. Jeho přátelé si fakt, že „Viktorín má parohy“ vyloží po svém a odstartují tím kolotoč záměn, zmatků a omylů, kterým zatočí i věštkyně Sybila a její rodina.

Období přelomu 19. a 20. století představuje vděčnou éru, kterou tvůrci ve svých veselohrách mnohdy zobrazovali jako harmonickou etapu plnou průkopnických vynálezů a milostných dostaveníček. Ve své tvorbě se jí nechal unést francouzský režisér René Clair, z domácích pak určitě Oldřich Lipský, Jiří Menzel nebo Ladislav Smoljak. Právě Clair ve svých několika filmech jako Slaměný klobouk, Milión či pozdější Mlčeti zlato vytvořil svébytný filmový subžánr neosecesní komedie, která často adaptuje dobovou divadelní frašku, kterou zdobí sérií gagů a jemně ironickou dobovou stylizací.

Clairovými komediemi se nechaly ovlivnit generace jeho současníků i nástupců, z nichž řada natočila vlastní variaci na jím vytvořený recept. U nás si kromě zmíněných zaslouží zmínit i Martin Frič a jeho Jedenácté přikázání z roku 1935 či Miroslav Cikán se svým filmem Z českých mlýnů (1941). Do této volné skupiny pak určitě zapadají i Parohy režiséra Františka Sádka, které měly premiéru v roce 1947. Dnes se o tomto filmu mluví především jako o jediné „mezitotalitní“ položce filmografie Oldřicha Nového a o prvním snímku, na kterém se režijně podepsal Alfred Radok. Docela by mě zajímalo, kdo Radokovi přiřkl, že se tak silně na tomto filmu spolupodílel. V titulcích je totiž jako režisér uvedený pouze František Sádek, kdežto Radokovi je připsáno, že „umělecky spolutvořil“. Je docela odvážné uměleckou spolupráci automaticky považovat za režii a já osobně mám za to, že Radokovi někdo o mnoho let později přisoudil pozici druhého režiséra až na základě jeho další divadelní a filmové práce a životních osudů.

Už ve své době Parohy kiny spíše prošuměly, což lze přičítat konkurenci ze strany zahraničních filmů, na které se diváci po vynuceném protektorátním půstu vrhli jako šelma na kořist. Proto se snímku nepodařilo zapsat do diváckého povědomí vedle řady jiných dodnes úspěšných pamětnických stálic. A je to škoda, protože se jedná o dost zábavný kousek. Sádkovi daří držet slušné tempo a z jeho taktovky je sice cítit inspirace Clairem, ale také snaha ukázat režijní nápad. To se mu ostatně daří, některá postavení kamery či střihy jsou na tehdejší československou tvorbu vynalézavé. Řada omylů, do nichž se postavy, dostávají, dokážou rozesmát stejně jako třeba pozdější situační komedie 60. a 70. let.

Pochvalu si zaslouží i zmíněný Oldřich Nový v hlavní roli, tentokrát nikoliv jako seladon, ale ve své druhé nejčastější poloze uťápnutého úředníčka. Z jeho výkonu je znát zkušené a zralé komediální herectví, když hraje Viktorína se zřetlenou nadsázkou (ale daleko od karikatury) a citem pro slovní humor („Vy jste zezadu celý můj švagr, ale zpředu ne.“ nebo - „Já jsem slušná ženská.“ – „Promiňte, to mně ušlo.“). Nový je pak obklopený ansámblem významných komediálních herců dvou generací: (před)válečnou gardou (tu zastupují Zdeňka Baldová, Eman Fiala, Franta Paul, Ella Nolová, František Filipovský nebo František Černý) a novými tvářemi, které v té době vystupovaly v pražských kabaretech či malých divadlech (Karel Effa, Zdeněk Řehoř, Rudolf Deyl ml.). V jedné scéně se tak může setkat mladý komik Jaroslav Štercl se svým celoživotním idolem a vzorem Járou Kohoutem v jedné scéně. Všichni si ale příležitost zahrát si v dobové komedii evidentně užívají.

Dobové kostýmy a výprava (na kterých se rozhodně nešetřilo) se mi snad líbily ještě víc než v Báječných mužích s klikou a Slaměném klobouku, o kterých jsem psal v předchozích dvou „secesních“ článcích. Postarali se o ně další tehdy začínající talenti – Jiří Brdečka nebo scénograf Josef Svoboda. Hudební skladatel Julius Kalaš pak opět stvořil chytlavý hudební doprovod, ostatně tento tvůrce (autor hudby ke Katakombám nebo Domu na předměstí) je v mých očích ve srovnání s některými svými současníky stále trochu nedoceněný.

Parohy jsou další komedií, na kterou kritici, televizní dramaturgové i diváci trochu neprávem nahlížejí trochu jako na „popelku“. I vzhledem ke své krátké stopáži však uteče jako voda nejen fanouškům Oldřicha Nového a překvapí množstvím obrazových i slovních vtipů. Také proto člověka zamrzí promarněný potenciál zmíněné silné komediální sestavy, který byl v dalších letech utopený v tendenčních agitkách, a smutný osud nadějného režiséra Františka Sádka, který byl svými postoji nové garnituře nepohodlný – místo kariéry na Barrandově ho čekalo 12 let na Pankráci a Jáchymově.