Zobrazují se příspěvky se štítkemFrantišek Filipovský. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFrantišek Filipovský. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 13. prosince 2020

Parohy (1947)


Počestný pražský měšťan, soudní úředník Viktorín, žije v harmonickém svazku s milou manželkou Zuzanou. Při setkání s kamarádem se stane náhodným účastníkem dražby, na níž nechtěně zakoupí loveckou trofej jeleních paroží. Jeho přátelé si fakt, že „Viktorín má parohy“ vyloží po svém a odstartují tím kolotoč záměn, zmatků a omylů, kterým zatočí i věštkyně Sybila a její rodina.

Období přelomu 19. a 20. století představuje vděčnou éru, kterou tvůrci ve svých veselohrách mnohdy zobrazovali jako harmonickou etapu plnou průkopnických vynálezů a milostných dostaveníček. Ve své tvorbě se jí nechal unést francouzský režisér René Clair, z domácích pak určitě Oldřich Lipský, Jiří Menzel nebo Ladislav Smoljak. Právě Clair ve svých několika filmech jako Slaměný klobouk, Milión či pozdější Mlčeti zlato vytvořil svébytný filmový subžánr neosecesní komedie, která často adaptuje dobovou divadelní frašku, kterou zdobí sérií gagů a jemně ironickou dobovou stylizací.

Clairovými komediemi se nechaly ovlivnit generace jeho současníků i nástupců, z nichž řada natočila vlastní variaci na jím vytvořený recept. U nás si kromě zmíněných zaslouží zmínit i Martin Frič a jeho Jedenácté přikázání z roku 1935 či Miroslav Cikán se svým filmem Z českých mlýnů (1941). Do této volné skupiny pak určitě zapadají i Parohy režiséra Františka Sádka, které měly premiéru v roce 1947. Dnes se o tomto filmu mluví především jako o jediné „mezitotalitní“ položce filmografie Oldřicha Nového a o prvním snímku, na kterém se režijně podepsal Alfred Radok. Docela by mě zajímalo, kdo Radokovi přiřkl, že se tak silně na tomto filmu spolupodílel. V titulcích je totiž jako režisér uvedený pouze František Sádek, kdežto Radokovi je připsáno, že „umělecky spolutvořil“. Je docela odvážné uměleckou spolupráci automaticky považovat za režii a já osobně mám za to, že Radokovi někdo o mnoho let později přisoudil pozici druhého režiséra až na základě jeho další divadelní a filmové práce a životních osudů.

Už ve své době Parohy kiny spíše prošuměly, což lze přičítat konkurenci ze strany zahraničních filmů, na které se diváci po vynuceném protektorátním půstu vrhli jako šelma na kořist. Proto se snímku nepodařilo zapsat do diváckého povědomí vedle řady jiných dodnes úspěšných pamětnických stálic. A je to škoda, protože se jedná o dost zábavný kousek. Sádkovi daří držet slušné tempo a z jeho taktovky je sice cítit inspirace Clairem, ale také snaha ukázat režijní nápad. To se mu ostatně daří, některá postavení kamery či střihy jsou na tehdejší československou tvorbu vynalézavé. Řada omylů, do nichž se postavy, dostávají, dokážou rozesmát stejně jako třeba pozdější situační komedie 60. a 70. let.

Pochvalu si zaslouží i zmíněný Oldřich Nový v hlavní roli, tentokrát nikoliv jako seladon, ale ve své druhé nejčastější poloze uťápnutého úředníčka. Z jeho výkonu je znát zkušené a zralé komediální herectví, když hraje Viktorína se zřetlenou nadsázkou (ale daleko od karikatury) a citem pro slovní humor („Vy jste zezadu celý můj švagr, ale zpředu ne.“ nebo - „Já jsem slušná ženská.“ – „Promiňte, to mně ušlo.“). Nový je pak obklopený ansámblem významných komediálních herců dvou generací: (před)válečnou gardou (tu zastupují Zdeňka Baldová, Eman Fiala, Franta Paul, Ella Nolová, František Filipovský nebo František Černý) a novými tvářemi, které v té době vystupovaly v pražských kabaretech či malých divadlech (Karel Effa, Zdeněk Řehoř, Rudolf Deyl ml.). V jedné scéně se tak může setkat mladý komik Jaroslav Štercl se svým celoživotním idolem a vzorem Járou Kohoutem v jedné scéně. Všichni si ale příležitost zahrát si v dobové komedii evidentně užívají.

Dobové kostýmy a výprava (na kterých se rozhodně nešetřilo) se mi snad líbily ještě víc než v Báječných mužích s klikou a Slaměném klobouku, o kterých jsem psal v předchozích dvou „secesních“ článcích. Postarali se o ně další tehdy začínající talenti – Jiří Brdečka nebo scénograf Josef Svoboda. Hudební skladatel Julius Kalaš pak opět stvořil chytlavý hudební doprovod, ostatně tento tvůrce (autor hudby ke Katakombám nebo Domu na předměstí) je v mých očích ve srovnání s některými svými současníky stále trochu nedoceněný.

Parohy jsou další komedií, na kterou kritici, televizní dramaturgové i diváci trochu neprávem nahlížejí trochu jako na „popelku“. I vzhledem ke své krátké stopáži však uteče jako voda nejen fanouškům Oldřicha Nového a překvapí množstvím obrazových i slovních vtipů. Také proto člověka zamrzí promarněný potenciál zmíněné silné komediální sestavy, který byl v dalších letech utopený v tendenčních agitkách, a smutný osud nadějného režiséra Františka Sádka, který byl svými postoji nové garnituře nepohodlný – místo kariéry na Barrandově ho čekalo 12 let na Pankráci a Jáchymově.







pátek 27. listopadu 2020

Slaměný klobouk (1971)

Pařížský švihák Maurice Fadinard (Miloš Kopecký) se chystá oženit s prostou Helenkou (Iva Janžurová), dcerou venkovského zelináře Nonancourta (Vladimír Menšík). Cestou na svatbu se zdrží na dostaveníčku v lesíku, kde se loučí se svou milenkou Klárou (Jana Šulcová). Nehlídaný Fadinardův kůň ale spořádá slaměný klobouk paní Beauperthuisové (Květa Fialová), toho času na záletech s poručíkem Emilem (Pavel Landovský). Jelikož ztráta klobouku by mohla oboje pletky prozradit, je Fadinard ve svatební den nucen zahájit hon na stejný slamák po celé Paříži.

Slaměný klobouk z Itálie. Helenka je ráda. Co z toho pojde, když se kůň do slaměného klobouku dá. To jsou všechno názvy, pod kterými se uváděla na českých jevištích komedie francouzského tandemu  dramatiků Eugéne Labiche – Marc-Michel. Ti tuto svou frašku napsali v roce 1851 a nutno říct, že hra se v evropských divadlech stala přes noc velmi populární.  Na českých jevištích se poprvé objevila ještě v roce premiéry a od té doby se těší domácí oblibě. 

Ve Slaměném klobouku tak například v roce 1922 na prknech pražského Národního divadla (a ve výpravě Josefa Čapka) hostoval Vlasta Burian v hlavní roli Fadinarda. V roce 1934 uvedli Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle vlastní adaptaci hry, v níž sobě přizpůsobili ústřední postavy Fadinarda a Emila. Jejich verze byla uvedena i v roce 1957 ve Werichově Divadle ABC, kde hlavní role převzali Miloš Kopecký (Fadinard) a Rudolf Deyl ml. (Émile). Kopecký se o pár let později objevil také v představení karlínského divadla, v němž spolu s ním nastoupil jeho tehdejší jevištní partner Miroslav Horníček. Aby toho nebylo málo, Horníček v roce 1979 napsal vlastní verzi hry, v níž rozšířil prostor pro postavu Fadinardova sluhy Félixe. Všechny tři verze patří k oblíbeným a často zařazovaným titulům českých divadel.

Úspěch frašky neunikal ani filmovým tvůrcům. Nejznámějším filmovým zpracováním je hned to první, které vzniklo v roce 1928 v režii Reného Claira. Clairova němá verze se dočkala velkého úspěchu, ale už v té době se jednalo o úsměvné retro, které svou nadsázkou definovalo styl pro další Clairovy secesní komedie, ale inspirovali se jí i autoři dalších filmových adaptací Slamáku. Na přelomu 30. a 40. let vznikly dvě zvukové adaptace s populárními komiky – v německé z roku 1937 se za kloboukem rozběhl Heinz Rühmann a v o čtyři roky mladší francouzské zase Fernandel. Následně vznikla řada televizních inscenací po celé Evropě (Sověti ji dokonce pojali muzikálově) včetně československé z roku 1957. Italský skladatel Nino Rota pak podle námětu hry složil stejnojmennou operu.

Dosud poslední adaptací pro filmové plátno je snímek Oldřicha Lipského z roku 1971, který si ke spolupráci na filmovém přepisu přizval svého tehdy dvorního scénáristu Miloše Macourka. Lipskému i Macourkovi se s počátkem normalizace definitivně rozplynuly společné či sólové plány na mezinárodní koprodukce a hledali látky, v nichž se nemuseli otírat o politická témata. Fraška ze secesní Paříže byla ideální volbou, ostatně Lipský byl fanouškem Clairovy verze a s hrou měl zkušenosti, protože v roce 1957 režíroval představení v Divadle ABC.

Dramaturgem filmu se stal Jiří Brdečka, který měl být podle jeho dcery Terezy také původním scénáristou filmu, ale nakonec ho tehdejší vedení Barrandova neschválilo. Při vší úctě k Brdečkovi, jeho filmové komedie vždy vycházely spíše z recese než ze situací a Macourek se svým nekonečným smyslem pro bláznivou komedii se ukázal být pro tento film vhodnější. Pro film připsal několik dalších postav (např. trojici tapetářů Filipovský-Libíček-Hlinomaz), které se zasadily o další zmatky a záměny, korunující celou frašku.

Macourek s Lipským komedii zadaptovali na tělo hercům, se kterými spolupracovali pravidelně. Hlavní roli Fadinarda si zopakoval Miloš Kopecký, jako Émile se představil Pavel Landovský, který v té době s Kopeckým před kamerou často partneřil. O zaručené záchvaty smíchu se postará Vladimír Menšík v roli vesnického zelináře Nonancourta („Neříkej mi tcháne, zeti!“). Zatímco v předchozí Lipského komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku František Filipovský připomínal Louise de Funése, tady jsou jeho maska a mimika podobné dalšímu filmovému cholerikovi – Jamesi Finlaysonovi, protihráči Laurela a Hardyho. Mezi plejádou dalších slavných a skvěle hrajících jmen se objevuje i Jiří Menzel. Toho ale v titulkách nenajdete, protože byl v té době nežádoucí a jeho obsazení prošlo pouze s podmínkou výrazné masky, pod kterou Menzela údajně nepoznala ani jeho vlastní matka.

Za zmínku stojí Lubomír Lipský, který klíčovou roli hluché strýce Vézineta zdědil po Václavu Tréglovi, jenž v ní sklízel obrovský úspěch na prknech Osvobozeného i ABC. Jeho repliku „Helenka je ráda“ na něj údajně pokřikovali i lidé na ulicích. Role nahluchlého děduly je však Lipského parketa, takže Tréglovi nezůstal nic dlužen a sám se jako Vézinet ještě několikrát objevil v jevištním provedení Slaměného klobouku.

Film se odehrává na sklonku 19. století a Oldřich Lipský se tak mohl opět vydat do svého oblíbeného období secese. S dobovou atmosféru mu úspěšně pomohli dva lidé z okruhu české nové vlny – kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová. Kučerova kamera dokonale maluje venkovskou náladu v úvodu i městské prostředí ve zbytku filmu, zároveň Lipskému pomohla s některými vizuálními gagy. Krumbachová se pak vyřádila na krásných a veselých kostýmech. Do secesního rázu zapadá i malebný hudební motiv Luboše Fišera (Lipský paradoxně nevyužil svého dvorního skladatele Vlastimila Hálu, který napsal hudbu pro představení v ABC).

Miloš Macourek opět napsal třaskavý scénář, který i po letech neztrácí dech a úspěšně promasíruje bránici - svatební scéně na radnici, výstupům trojice tapetářů a veškerému ději s baronkou v podání Heleny Růžičkové se prostě nelze nesmát. Slaměný klobouk nepatří mezi ty nejvíce populární filmy Oldřicha Lipského jako zmíněné Čtyři vraždy nebo dobově spřízněná Adéla ještě nevečeřela. Je to ale škoda, protože salvy smíchu vyvolává neméně spolehlivě.