Stárnoucímu spisovateli Karlu Šejnohovi už nejde psaní jako dřív. Inspirace pomalu vyhasíná, stejně jako jiskra v jeho mnohaletém manželství. Šejnohův všední život penzisty ale začnou narušovat nečekaní hosté, hrdinové jeho vlastních povídek - sebevědomá lékárnice a její nešťastně zamilovaný nápadník, otec učně s Downovým syndromem a automechanik se zálibou v léčitelství...
Velký úspěch prvních filmů Jana Svěráka se projevil i do vysokých očekávání od další režisérovy tvorby. Vysněný Tmavomodrý svět sice vůbec neskončil neúspěšně, mezinárodní ambice válečného velkofilmu se však naplnit nepovedlo. Jan Svěrák se tak ze zjevných obav z nepřijetí od té doby soustředil na zpracování předloh svého otce, jehož jméno stále dokáže vzbudit silný divácký zájem. Často se ale jedná o adaptace násilné, za každou cenu (spojení tří dětských oper ve Třech bratrech, nedotažené Po strništi bos...) a stejný dojem už od počátku dělal projekt Betlémského světla. Propojení tří povídek Svěráka staršího ve vyprávění o spisovateli, jemuž se začnou zjevovat postavy z jeho rozepsaných příběhů, působí jako kdyby jeho hlavním důvodem byla možnost prezentovat výsledný film jako "podle námětu Zdeňka Svěráka v hlavní roli se Zdeňkem Svěrákem".
Sázení na jistotu se u Jana Svěráka opět projevuje i v obsazení, kdy jsou v krátké době po několika úspěšných "partneřeních" jako dvojice vybraní Tereza Ramba a Vojtěch Kotek, mezi herci se objeví i v současné době populární Václav Kopta a Štěpán Kozub atd. (Naštěstí tentokrát se Jan Svěrák trapně nevymlouval jako v případě pohádky Tři bratři, kdy "čirou náhodou" obsadil v té době nejpopulárnější zpěváky mladší generace Tomáš Kluse a Vojtěcha Dyka, které "údajně" do té doby neznal.). Jako snaha znovu použít osvědčené vypadá i opětovné spojení Zdeňka Svěráka s Danielou Kolářovou jako filmovou manželkou. Jejich uvadající hádavé partnerství připomíná Vratné lahve až na hranici sebevykrádání, oproti předchozím filmovým setkáním se nikam neposunulo a působí nenápaditě až nudně. Tentokrát se ani o důvodu hašteření a pozadí vztahu entuziastického Svěráka a sarkastické Kolářové nic nedozvíme (např. mají děti, vnoučata?).
Někteří recenzenti upozorňovali na příbuznost s francouzskou komedií Muž s Acapulca kvůli nápadu prolínání života tvůrce s životem jeho postav. Podle mě je Betlémskému světlu bližší tragikomedie Woodyho Allena Pozor na Harryho, kde také v chaotickém vyprávění promlouvají ke spisovateli jeho postavy, nicméně povídky s nimi pomáhají popsat vlastnosti jejich autora. Na rozdíl od Allena se nedozvíme, podle jakého klíče si Svěrákův Švejnoha vybírá témata a hrdiny pro své příběhy. Proč píše zrovna o zamilované lékárnici, handicapovaném učni nebo automechanikovi zůstane nevyjasněné, povídky totiž nespojuje žádný společný motiv.
Největší pozornost je ve filmu věnovaná Švejnohově povídce o nesmělém mladíku Matějovi a nepřístupné lékárnici Vendule (zmínění Ramba a Kotek). Matějovi se nedaří Vendulu pozvat na rande, a proto uprosí svého stvořitele Švejnohu, aby ho proměnil v donjuanského fotografa Mária. Mário už je po čase úspěšnější a naváže s Vendulou bouřlivý milenecký vztah. Je trochu škoda, že Matějova původní osobnost je jednoduše odhozená, prostě se konstatuje, že byl nezajímavý a na jeho místo nastoupil Mário. Kdyby Vendulu Mário omrzel a chtěla nakonec Matěje, bylo by vyústění povídky mnohem zajímavější. Charakteristika Venduly navíc trochu pokulhává - nejprve se chová jako namyšlená dívka, kterou jen tak kdejaký nápadník nedobyde, aby se pak Máriem nechala pozvat domů na prohlížení sbírky motýlů a při svádění jako naivka vypráví o sklizni švestek na maminčině zahradě. Taková důvěřivost příliš nejde dohromady se zaťatým odmítáním Matěje a v počátku i Mária. Tereza Ramba se i přesto potýká s rolí Venduly více než se ctí, zvolený tik foukání do ofiny ale po několikátém opakování otravuje.
Dalším dvěma příběhům už taková péče věnovaná není. Linie o učni s Downovým syndromem a jeho rodině má sice námět s potenciálem (který posiluje i skvělý Vladimír Javorský), nakonec ale spíše vyšumí do ztracena a Javorského neustálé okřikování Svěráka/Švejnohy, aby už s jejich povídkou něco udělal, začne po čase jít na nervy. Třetí příběh o automechanikovi už je ve filmu vyloženě do počtu (a nejspíš proto, aby si mohl zahrát režisérův oblíbenec, jinak spolehlivý Ondřej Vetchý). Právě absence společného tématu pro všechny příběhy je jedním z páteřních problémů filmu. Kdyby Švejnoha psal např. tři povídky o lásce a ukázalo se, že u svých postav hledá cit, kterého se mu od manželky už nedostává, bylo by to možná klišé, ale vyprávění by drželo lépe dohromady. Scénáristický zmatek na hraně berzradnosti vygraduje v samotném závěru, kdy Švejnoha svým postavám sděluje jako hlas shůry název povídky, v níž vystupují - pokud má toto být vrcholem filmu, tak nevím nevím.
Kromě nedotaženého scénáře se neutříbenost projevuje také v režijním pojetí, jakoby Jan Svěrák překvapivě neměl jasnou představu, jak film uchopit. Se scénami ze současného "reálného" prostředí se tak střídají pasáže, které byly evidentně okoukané od Wese Andersona (vězení, putování skautů), a artově snímané scény hádek Mária a Venduly. Skoro to budí dojem, že tyto momenty byly do filmu zařazené kvůli případné účasti na některém filmovém festivalu, stejně jako zbytečné obsazení dánské herečky Patricie Schumann - její roli by klidně mohla zahrát nějaká česká kolegyně (ostatně Schumann nadabovala Nela Boudová). Jako komedie pak film trpí chybějící sevřeností, divák ztrácí přehled a v poslední třetině už začne vyhlížet konec.
Přesto všechno se v Betlémském světle najde pár věcí, které fungují. Jsou to některé dialogy, které nezapřou rukopis Zdeňka Svěráka a které by zapadly do některé z cimrmanovských her (např. - "My, autoři krásné literatury." - "No, krásné..." nebo - "Vyhrál jsem s ní cenu v Kolíně nad Rýnem." - "Já vím, vždyť jsem to napsal."). O to víc pak zamrzí trapnohumorná scénka se Zdeňkem Svěrákem sedícím na záchodě, zatímco v rádiu moderátor hlásí "Začínáte den s ranním Radiožurnálem" a důraz výslovnosti je daný na přesmyčku "s ranním" vs. "sraním". Takový humor bych čekal spíš někde v Babovřeskách a myslím si, že firma Svěrák a Svěrák ho nemá zapotřebí (o to víc je zábavné, že některé hlasy, které Betlémské světlo obhajují, na nic si nehrajícím Babovřeskám nemohou přijít na jméno).
Povedla se ale i hudba Ondřeje Soukupa, která snad bude k sehnání na soundtracku. Zdaleka nejlepší na celém filmu je ale herecký výkon Zdeňka Svěráka, který v jeho věku až obdivuhodně po celou dobu téměř nesleze z plátna. Za padesát let filmové praxe Zdeněk Svěrák dozrál v suverénního komika, který naplno rozsvítil postavu stárnoucího senily. Jen škoda, že se jí nedočkal v lepším filmu.
Když hlavní protagonista během úvodních titulků projíždí autem po Masarykově nábřeží v Praze, mohou si ctitelé svěrákovských komedií vzpomenout na závěr Kulového blesku a první chvíle psychologa Knotka v novém bytě, který se nacházel také na Masarykově nábřeží. Bohužel jen málo dalšího spojuje nejnovější film Jana Svěráka s těmi nejlepšími snímky podle scénářů jeho otce, které kromě typického humoru vždy měly jasno, o čem chtějí vyprávět. U Betlémského světla zůstává tvůrčí záměr nejasný. Když jsem před lety odcházel z kina z Vratných lahví, říkal jsem si "Snad natočí ještě další.". Po konci Betlémského světla mi v hlavě znělo "Pánové, prosím, už ne.".
