Byt / The Apartment (1960)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2023

Zaměstnanec pojišťovací korporace s více C.C. Baxter pravidelně půjčuje svůj byt nadřízeným, kteří ho používají jako milenecký azyl pro dostaveníčka se svými milenkami. Baxter, který sám nadbíhá slečně od výtahu Fran Kubelikové, doufá, že nadřízení se za něj přimluví u ředitele personálního oddělení pana Sheldrakea... 

Byt Billyho Wildera považuji jako mnoho filmových fanoušků za jeden z nejlepších filmů všech dob. Vzhledem k tomu následující text patrně nebude mým posledním příspěvkem věnovaným právě Bytu. Na svůj seznam zásadních snímků ho umístila řada vskutku odlišných režisérů jako Francis Ford Coppola, Rian Johnson, Terry Gilliam, Cameron Crowe, Milan Šteindler nebo Michel Hazanavicius. Svou úctu k němu opakovaně vyjádřili i herci Rowan Atkinson a Kevin Spacey. V čem spočívá kouzlo vánočního filmu, který si drží takové uznání a zároveň diváckou přízeň? Těžko říct, zda vůbec lze přesně odpovědět, já se pokusím představit, v čem je výjimečný pro mě.

Na prvotní nápad přišel Billy Wilder po zhlédnutí britského filmu Pouto nejsilnější, v němž skrývaný milostný pár nachází útočiště v bytě milovníkova kamaráda. Právě o něm začal Wilder přemýšlet - jak se asi cítil při návratu domů, do milenci vyhřáté postele? Do zápisníku si Wilder doplnil i poznámku, že takový majitel by se ke své službě mohl dostat i nevědomky prostředictvím lži, např. když by mu kolega nakukal, že se v určitou dobu potřebuje v jeho bytě převléknout. Wilderovy zápisky zůstaly čekat několik let (dokonce zvažoval, že námět zpracuje jako divadelní hru), až se režisér při natáčení filmu Někdo to rád horké nechal okouzlit hereckým umem Jacka Lemmona. Wilder byl rozhodnutý připravit další film s Lemmonem v hlavní roli a vzpomněl si na své poznámky.

Přímo pro Lemmona začal vymýšlet postavu úředníčka, který ochotně půjčuje byt svým nadřízeným v očekávání, že tím získá body pro své postavení ve firmě. Inspirací pro Wildera a jeho obyklého spoluscenáristu I.A.L. Diamonda byl také hollywoodský skandál z počátku 50. let, kdy producent Walter Wanger postřelil hereckého agenta Jenningse Langa kvůli podezření, že Lang je milencem jeho ženy, herečky Joan Bennettové. Lang a Bennettová se měli scházet v bytě Langova zaměstnance. Sám Diamond pak k příběhu přispěl vzpomínkou na svého známého, který se rozešel se svou partnerkou, jež našel několik hodin poté ve svém bytě mrtvou po úspěšném pokusu o sebevraždu. Scénáristé se rozhodli zasadit příběh do období vánočních svátků, aby tak vznikl kontrast s cynickými a temnějšími stránkami příběhu.

Vlivů pro dějovou kostru tedy bylo více, ale na rozdíl od ostatních scénářů Diamonda a Wildera, které vznikly jako adaptace divadelních her, knih nebo remaky již existujících filmů, je námět Bytu původní. Oba autoři ho následně rozvinuli ve scénář, který oba považovali za nejlepší ve svých kariérách (Wilder vždy prohlašoval, že nejméně chyb ze svých filmů vidí právě v Bytu). Právě hodinářská promyšlenost a současná lehkost dělají ze scénáře bez přehánění mistrovské dílo. Filmový labužník si pochutnává na práci s bezvýznamnými detaily, které ale pro vyprávění sehrají podstatnou roli (např. rozbité zrcátko), a samozřejmě nejde opomenout smysl pro břitké dialogy, které jsou pro autory signifikantní (- "Kam teď půjdeme, ke mně nebo k Vám?" - "Tak třeba ke mně, když tam choděj všichni!"). Vzhledem k tomu, že Byt se dostal do kin jen rok a čtvrt po Někdo to rád horké, musel tedy skvělý neadaptovaný scénář vzniknout jen za několik měsíců, což je rovněž obdivuhodné.

Obsazení ústřední trojice herců bylo klíčové. Jack Lemmon byl pro roli C.C. Baxtera od počátku jedinou volbou a stal se definitivně dvorním Wilderovým hercem. Základy Lemmonovy virtuozity v pojetí citlivého a naivního Baxtera, který si ve finále stanoví vlastní hranice, lze najít u jeho vzoru, komika němé grotesky Harolda Lloyda. Lemmon na Lloyda navázal v typu horlivého mladíka od vedle, se kterým se publikum mohlo snadno ztotožnit, a také použitím několika fyzických gagů, které se mu na place pod přísným Wilderovým dozorem výjimečně podařilo zaimporvizovat (např. etuda s nosním sprejem). Ačkoliv někteří z producentů chtěli pro roli Fran Kubelikové získat Marilyn Monroe, Wilder si prosadil Shirley MacLaine po zhlédnutí jejího výkonu ve filmu Some Came Running. V jejím přirozeném projevu a vizáži našel perfektní představitelku pro děvče od výtahu, které (jak říká Cameron Crowe) na první pohled možná přehlédnete, ale na druhý se do něj zblázníte. MacLaine musela při natáčení přivyknout režisérovu prefekcionismu, když jí Wilder nutil opakovat záběr do té doby, než své repliky řekla do posledního písmenka podle scénáře.

Do role manažera Sheldrakea si Wilder původně představoval herce Paula Douglase, který ale krátce před natáčením zemřel. Jako náhrada režiséra napadl Fred MacMurray, se kterým měl dobré zkušenosti z natáčení Pojistky smrti. MacMurray se zdráhal se nabídku přijmout, nakonec Wilderovi i díky předchozí spolupráci kývl. Jeho postavu diváci považovali za nejméně kladnou, což se herci nelíbilo, takže v dalších letech se věnoval pouze nerozporuplným figurám v rodinných filmech studia Disney. Ve vedlejších rolích se objevila např. představitelka Sladké Sue z Někdo to rád horké Joan Shawlee v roli milenky vedoucího Kirkebyho Sylvie a jako vedoucí Dobisch také Ray Walston, který o několik let později za Lemmona a za Petera Sellerse zaskočil v hlavní roli Wilderovy komedie Líbej mě, hlupáčku.

Wilder jako režisér tradičně dává přednost službě scénáři před formální exhibicí. Ladnost, s jakou film střídá nálady komedie, dramatu a romance, lze přičíst především jeho vedení (a hereckým výkonům pod jeho taktovkou). Satirické prvky příběhu se soustředí především na zobrazení finanční korporace jako úřednického mraveniště, v němž služební stáří, zkušenosti, talent a píle rozhodně nejsou pro kariérní rozvoj tím rozhodujícím. Režisér se rozhodl toto neosobní prostředí vykreslit v dekoraci, která upoutá pozornost hned při prvních záběrech. Ty se točily v mnohem menším ateliéru, než to vypadá - Wilder dosáhl iluze obřího open-spaceu tím, že pracovní stoly v pozadí záběru byly menší a menší a kompars zaměstnanců v pozadí zahrály děti. Na výtvarnou podobu těchto pasáží měl podle režiséra zásadní vliv tematicky blízký film Kinga Vidora Ecce homo! z roku 1928.

Divácká přízeň k Bytu je do velké míry ovlivněná na svou dobu netypicky realistickým pojetím milostné linky mezi Baxterem a Fran. Do té doby se jako hlavní postavy hollywoodských romantických komedií objevovali většinou dokonalí až katalogoví hrdinové a hrdinky, s nimiž se diváci (na rozdíl od protagonistů Bytu) nemohli tak jednoduše identifikovat. Radomír D. Kokeš ve svém článku "Byt v autorské perspektivě Billyho Wildera" dokonce uvádí, že vyprávěcí stavba Bytu má blíže k filmům noir než k romantickým komediím. Navíc jak správně zaznělo v dokumentárním seriálu Filmové žánry, Baxter moc dobře zná svoje limity u žen, takže Fran Kubelikovou se snaží sbalit i proto, že si na ni věří, není to dívka, na kterou nemá. Doba se sice mění, ale podobné pocity jsou divákům blízké dodnes. I já jsem se v určitém životním období dokázal ztotožnit s něčím ze vztahu Baxtera a Fran, dnes je mi stále víc blízká satirická linka z korporátu, kterou jsem v minulosti považoval za nevýraznou. Schopnost oslovit současné diváky mi Byt dokázal i při promítání v kině Ponrepo v roce 2011, kdy se po skončení filmu v sále s diváky mladší generace ozval spontánní potlesk publika, což se v té době na běžných projekcích stávalo málokdy.

Jedním z témat, které v Bytu přežívá dodnes, je osamělost svobodných lidí ve velkoměstě. Wilder ho trefně vystihuje ve scéně, kdy se Baxter vrací do prázdného bytu, aby si k večeři ohřál koupený polotovar a strávil večer ve společnosti televize (kde snad všechny stanice vysílají nějakou kovbojku, čímž tvůrci naráželi na tehdejší americký boom westernových televizních seriálů) - situace, známá mnoha divákům i dnes. Ve zmíněném dokumentárním seriálu Filmové žánry scenárista Andrew Davies vzpomínal, že se s Richardem Curtisem pokusili vytvořit moderní variaci této scény v Deníku Bridget Jonesové. Když se osamělá Bridget během úvodních titulků dívá na televizní sitcom za popíjení sklenky červeného, jde o navázání na uvedenou pasáž z Wilderova Bytu.

Na 33. ročníku Oscarů film dominoval - získal pět sošek za nejlepší film, režii, scénář, střih a výpravu (v hereckých kategoriích kupodivu vyšel naprázdno). Dařilo se mu dobře i v kinech, byť celkové tržby trochu zaostávaly za předchozí rozpustilejší komedií autorů Někdo to rád horké. Film se dočkal velmi pozitivních ohlasů od kritiků a funkcionářů v zemích východního bloku, v Československu byl uveden hned tři roky po své americké premiéře a navíc i s kinodabingem, přičemž ani jedno v té době nebylo pro distribuci amerických filmů v ČSSR obvyklé. V socialistických zemích byl totiž Byt prezentován jako příběh klientelismu, ke kterému může dojít jen v prohnile kapitalistických USA. Billy Wilder se zúčastnil jedné oficiální večeře ve východním Berlíně, kde řekl, že "Byt by se mohl odehrávat kdekoliv - v HongKongu, Tokyu, Paříži, Římě, Paříži, Londýně." Když dodal, že jediným městem, kde by se příběh nemohl odehrát, je Moskva, sklidil za to od východních Němců bouřlivý aplaus. Po jeho utichnutí doplnil, že "důvodem, proč by se film nemohl odehrávat v Moskvě, je fakt, že v Moskvě nikdo nevlastní svůj byt", což se dočkalo mnohem vlažnější reakce. Jack Lemmon a Shirley MacLaine si své partnerství pod vedením Billyho Wildera zopakovali o tři roky později ve Sladké Irmě a Lemmon potvrdil postavení Wilderova dvorního herce ještě v dalších čtyřech filmech. 

Několik let po premiéře filmu broadwayský producent David Merrick požádá dramatika Neila Simona o námět na muzikál. Simon přiznává, že má vlastní nápady pouze na činohru, ale že by do muzikálové podoby rád zadaptoval Wilderův Byt (ostatně Simon měl k diamondovsko-wilderovskému pojetí komedie vždy blízko). Vznik libreta podmiňuje tím, že písně do show složí v té době nejrenomovanější a nejúspěšnější dvojice autorů popových písní Burt Bacharach a Hal David. Vzhledem k tomu, že v 60. letech se na newyorské Broadwayi objevilo hned muzikálů na téma rychle budované kariéry (např. Jak udělat kariéru snadno a rychle, I Can Get It for You Wholesale nebo What Makes Sammy Run?), Merrick rád souhlasí (čímž nevědomky naplňuje Wilderovu myšlenku příběh Bytu zpracovat na jevišti). Simon svou adaptaci nazve Sliby chyby (Promises, Promises) a dějově se v ní pietně drží filmové předlohy. Bacharach a David na poli hudením (stejně jako Simon, Diamond a Wilder na poli filmovém či divadelním) tvořili vysoce kvalitní mainstream a chytlavými, ale nepodbízivými písněmi, vybavili i tento muzikál (já osobně jsem si nejvíc oblíbil Baxterův song "Half as Big as Life" a vánoční rozvernou píseň sekretářek "Turkey Lurkey Time"). Když Hal David v textu k patrně nejhitovější písni z muzikálu "I'll Never Fall in Love Again" veršuje "Co z toho budeš mít, když dáš klukovi pusu? Leda tak dost bakterií, aby z toho byl zápal plic -  a když ho chytneš, tak ti ani nezavolá!" (překlad Pavla Klusáka), lze cítit nahořklou ironii blízkou náladě Wilderova filmu. Muzikál Sliby chyby (který se při prvním uvádění dočkal v New Yorku 1 281 repríz) si našel opakovaně cestu i na česká jeviště, od roku 1972 se uváděl s překladem libreta a textů písní dvorního simonovského překladatele Iva T. Havlů, pro předvedení po roce 2006 se i nadále využívá překlad libreta od Havlů, písně jsou však zpívány v novém přebásnění od Jiřího Joska.

Ve filmu je hudební doprovod podepsaný Adolphem Deutschem, přičemž do divákových uší se zavrtají motiv Lonely Room a ústřední melodie, kterou však Deutsch ve skutečnosti nenapsal - jedná se o skladbu Jealous Lover od Charlese Williamse z roku 1949, která ve stejném roce zazněla v klavírní úpravě také ve filmu The Romantic Age. Byt tedy v různých formách promlouvá k divákům dodnes. Nepochybně ovlivnil kurz žánru romantické komedie v dalších desetiletích. Pravidelně se umísťuje na vysokých pozicích v žebříčcích nejlepších filmů a nejlepších komedií všech dob. Přesto je na něm nejcennější, že je především diváckým filmem, který účinně, ale ne prvoplánově, zasahuje emoce svého publika. Mlč a dávej.

Byt se při uvádění v českém teritoriu dočkal tří dabingových verzí. V první vyrobené pro kinodistribuci v roce 1963 se hlavních rolí ujali Vladimír Brabec (Jack Lemmon), Libuše Švormová (Shirley MacLaine) a Josef Bek (Fred MacMurray). Druhý dabing vznikl pro Českou televizi v roce 1995 se Svatoplukem Skopalem (Jack Lemmon), Lucií Juřičkovou (Shirley MacLaine) a Ladislavem Županičem (Fred MacMurray). Třetí české znění bylo vyrobené pro vysílání na kabelové televizní stanici MGM s obsazením Jana Šťastného (Jack Lemmon), Petry Hanžlíkové-Tišnovské (Shirley MacLaine) a Vladimíra Čecha (Fred MacMurray). Právě na MGM jsem kdysi Byt viděl vůbec poprvé a tehdy jsem z volby Jana Šťastného příliš nadšený nebyl, později jsem ji docenil. Když se po pár letech na internetu objevily informace o existenci kinodabingu, vzbudily ve mně touhu tuto verzi někdy vidět (i vzhledem k obsazení nejspjatějšího českého hlasu Jacka Lemmona, tedy Vladimíra Brabce). Netušil jsem, že k tomu budu mít velmi brzy příležitost díky skvělému retrospektivnímu cyklu "Byl jednou český dabing", který probíhal v pražském kině Ponrepo zásluhou uživatele Historika ze stránky dabingforum.cz (bohužel tento cyklus zaměřený na mapování historie českého kinodabingu byl současným vedením kina předčasně ukončený). O to větší ctí pro mě bylo tento film s Historikem spoluuvést na projekci 03.06.2011. Po jejím skončení zazněl uvedený potlesk, ke kterému bezpochyby přispěla i česká verze. Byl jsem tehdy v šoku, že podobně jako film samotný působila velice živě a s přehlédnutím několika nesrovnalostí překladu způsobených neznalostí firemních reálií (např. "public relations" přeloženo jako "styk se stranami") jakoby nezestárla a zní jako dobový československý film. Skoro mi až vyrazilo dech, jak suverénní výkon podal Vladimír Brabec, pro kterého se jednalo o jednu z prvních hlavních dabingových rolí a který zde daboval svého Lemmona úplně poprvé, ačkoliv to dělalo dojem, jako kdyby už spolu byli nějakou dobu srostlí. Ostatně Vladimír Brabec původně přislíbil na projekci i osobní účast, ovšem v té době byl členem hereckého ansámblu nekonečného seriálu Ulice a natáčecí termíny bohužel s projekcí kolidovaly (pan Brabec do Ponrepa nakonec dorazil na promítání dabingu filmu Včelí královna, kdy jsem zas pro změnu nemohl já). V roce 2013 pak všem dabingovým fanouškům udělala radost společnost MagicBox, když vydala Byt na BluRay, které spolu s dabingem ČT obsahovalo právě kinodabing (tenkrát jsem si kvůli tomu koupil BluRay mechaniku). Od té doby se dabing pro kina vrátil do vysílání všech českých celoplošných televizí včetně ČT, která si v 90. letech vyrobila vlastní verzi. A bohužel musím konstatovat, že je ze všech tří nejslabší. Jedná se sice o velmi slušnou práci, které ale škodí nepřesné obsazení hlavních i vedlejších rolí, byť skvělými herci (mám moc rád Svatopluka Skopala a to nejen v dabingu, ale do role Baxtera pro mě nebyl přirozenou volbou). Překvapivě ji předčí i dabing MGM, který má hlasově pestré a vhodné obsazení a Jan Šťastný se v něm ujal hlavní postavy na velmi slušné úrovni (po Vladimíru Brabcovi a Viktoru Preissovi je pro mě nejlepším českým hlasem Jacka Lemmona). Pan Šťastný v knize Chlap se sametovým hlasem uvádí, že dabingy Jacka Lemmona v podání Vladimíra Brabce má ve velké oblibě - tady (a v několika dalších českých verzích Lemmonových filmů) se mu úspěšně povedlo na něj navázat.

Larceny, Inc. (1942)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2023

Dva zlodějíčci 'Sekáč' Maxwell a 'Konvička' Martin se po propuštění z kriminálu nevydávají na poctivou cestu, ba naopak. Spolu s letitým parťákem 'Brečounem' Davisem začnou spřádat plány na vyloupení banky. Sekáčův úmysl spočívá v tom, že lupiči koupí s bankou sousedící obchůdek s koženým zbožím, z jehož sklepa prokopou tunel přímo do bankovního trezoru. Jejich oficiální podnikání je však úspěšnější než čekali, takže Sekáč pro klid na práci musí odhánět jak po zboží lačnící zákazníky, tak další hokynáře z okolí, pro které se jeho krámek stane vzorem a začnou si k němu chodit pro rady v obchodních záležitostech...

Po nedávném připomenutí francouzské komedie Krást se musí umět a její dánské předělávky jsem měl náladu na další lupičskou komedii a tak jsem jako po vánočním filmu sáhl po Larceny, Inc. z roku 1944. Jednou z věcí, která mě na snímku nalákala, bylo jméno S.J. Perelmana (a jeho manželky Laury) pod divadelní předlohou. Perelman byl významný židovský humorista, jehož tvorba patřila k inspiračním zdrojům pro povídkové dílo Woodyho Allena, a rovněž se podílel na scénářích několika ranných filmů bratrů Marxových. 

Hru Perelmanových nicméně zadaptovala dvojice scénáristů Everett Freeman a Edwin Gilbert a režie se ujal Lloyd Bacon. Pro režiséra se pak jednalo o třetí spolupráci s hlavní hvězdou filmu Edwardem G. Robinsonem. Robinson proslul ve třicátých letech jako protagonista tehdejších gangsterek a pod Baconovým vedením natočil tři kriminální komedie, v nichž své předchozí zločinecké postavy lehce zkarikoval (Larceny, Inc. je posledním filmem této volné veseloherní série). Po několika letech čekala Robinsona jedna z nejvýznamnějších rolí jeho kariéry, vyšetřovatel pojišťovny ve slavné Wilderově Pojistce smrti, po níž mu nastala v padesátých letech krátká pracovní přestávka vynucená tím, že se jako řada jiných hollywoodských hvězd stal obětí tzv. "honu na čarodějnice". Po svém očištění se částečně přesunul do Evropy, kde svou filmografii uzavíral účastmi v šedesátkových lupičských komediích.

Očekávaných vtipných situací a ironických dialogů jsem se ale ve filmu Larceny, Inc. dočkal tak napůl. V ústřední trojici lupičů jsou efektivně rozloženy síly mezi vůdce Sekáče v podání Edwarda G. Robinsona a jeho dva pomalejší poskoky Brodericka Crawforda jako Konvičku a Jacka Carsona jako Brečouna. Tento trojlístek měl potenciál rozjet slušnou komediální šarádu, nicméně já v tomto případě nepodlehl tak docela a přičítám to dvěma důvodům. Zaprvé znám Darebáčky Woodyho Allena. Ano, Woodyho inspirace Perelmanem došla do té míry, že jeho hru The Night Before Christmas zadaptoval po svém. Podobně jako v případě filmu Do Říma z láskou, který v jedné z dějových linií představoval remake Felliniho Bílého šejka, i zde se jednalo o nepřiznanou předělávku a Woody ve svém zpracování více rozvíjel jiné motivy námětu. Darebáčci ale přezvali i některé z gagů původní adaptace, takže mě jejich použití až tolik nepřekvapilo, a proto možná ani nerozchechtalo.

Zadruhé byla proměna Robinsonova Sekáče z vychytralého zloděje v milého obchodníka trochu scénáristicky odbytá, a proto pro mě ne tak uvěřitelná. I tak nabízí Larceny, Inc. nabízí celou řadu míst k popukání, já se patrně nejvíce bavil ve scénách, kdy se Sekáč snaží všemožně zbavovat zákazníků v obchodě, aby nemohli narušit hladký průběh kopání tunelu ve sklepě. Robinson se svým charismatem hereckému ansámblu dominuje, kromě zmíněných Crawforda a Carsona jsou součástí obsazení také tehdejší žena Ronalda Reagana Jane Wyman, budoucí slavný komik Jackie Gleason v roli barmana a mladý Anthony Quinn, který si střihl výraznou postavu záporáka Lea.

Larceny, Inc. představuje starosvětskou poklidnou zábavu pro sváteční odpoledne v tom nejlepším slova smyslu (české titulky k filmu jsou uloženy na serveru OpenSubtitles). Žánrový herecký souputník Edwarda G. Robinsona Hupmhrey Bogart však se svou vánoční podvodnickou komedií vychází z pomyslného souboje o chlup lépe.

Nashville / Nashville (1975)

Nashville - centrum americké country hudby, v němž vrcholí předvolební kampaň prezidentského kandidáta Hala Philipa Walkera, se připravuje na příjezd několika hudebních hvězd, se kterými do města nezávisle míří i další návštěvníci rozhudnutí si plnit různorodé sny a přání...

I přesto, že se těžko shrnuje jejich obsah, mám rád filmy Roberta Altmana. Jeho mozaikovitý styl vyprávění zaměřený na celý ansámbl postav, z nichž každá je protagonistou svého příběhu, jsem si oblíbil, a obdivuji, jak lehce ho dokázal uplatnit v různorodých prostředích svých filmů. Stejně tak oceňuji jeho různé žánrové hrátky (např. McCabe a paní Millerová je jedním z mých nejoblíbenějších westernů) a nenápadný humor často ukrytý v různých detailech. Na Nashville, který je považovaný za esenci a jeden z vrcholů režisérovy tvorby, jsem se tedy chystal už velmi dlouho.

Altman a scénáristka Joan Tewkesbury si komunitu country hudby, její hlavní město a pěvecké hvězdy vybrali na základě scénáristčiných zážitků z country branže. Ale samozřejmě jako u většiny ostatních Altmanových filmů scénář sloužil pro vyprávění jako pouhá kostra a většinu dialogů i scén režisér s herci na place improvizoval. Hlavních postav filmu je 24 a režisér se věnuje víceméně každé stejně, přičemž jejich osudy se přímo či nepřímo ovlivňují. Country divy, zpěváci se stylovými kotletami, jejich manažeři, netalentované zpěvačky, které si umanou, že se stanou hvězdami, senzacechtivé novinářky, místní obyvatelé a další vytvářejí kolorit, do kterého nás Robert Altman bere tentokrát. Oproti některým svým jiným multistory movies se Altman věnuje i politickým prvkům.

Nejvýraznějším je populistický kandidát na prezidenta, jehož projevy zaznívají po celém městě z tlampačů volební kampaně. Pasáže s projevy dělí jednotlivá dějství filmu podobně jako hlášení táborového rozhlasu v Altmanově zlomovém filmu MASH. Vzhled kandidáta za celou stopáž neuvidíme. Jeho sliby lepších zítřků a náhled do kuchyně politických marketérů, kteří loví mezi country zpěváky tváře pro převolební koncert, režisér vystihl nadčasově, protože živě připomínají současné domácí i světové politické dění. Snímek zachycuje atmosféru Ameriky poloviny 70. let plnou deziluze z Watergate, Vietnamu a nostalgie po prezidentu Kennedym. Překvapivý závěr filmu připomene jeho úmrtí, i varování, že hrozba násilí v důsledku frustrace z politiky je dnes stále aktuální.

Nashville je ale současně zábavný hudební film plný zmíněného nenápadného humoru a skvělé country muziky. Písničky svých postav si napsali jednotliví představitelé sami, což údajně vedlo k odmítnutí filmu skutečnými ikonami tehdejší country scény, které se urazily, protože Altman ke složení písniček neoslovil je. Soundtrack s písněmi herců je ale od alb hvězd žánru k nerozenání, snad jen texty některých písní se pohybují na hraně lehké parodie (např. když hned v úvodu zní píseň o tom, že když v Americe za 200 let své historie "tak válíme, na tom musí něco být"). To se netýká balady  I'm Easy od Keithe Carradinea, který ji zpívá v roli mladého folkaře a zároveň notorického sukničkáře Toma Franka. Carradine za svou píseň získal Oscara.

Z rozsáhlého ansámblu obsazených herců je těžké někoho konkrétně vyzdvihovat, všichni jsou přesně typově obsazení a jejich vzájemná koordinace šlape jako hodinky. Já jsem si z té plejády oblíbil zejména Geraldinu Chaplin v roli neurotické novinářky. V dalších rolích se objevují jiné známé tváře (Lily Tomlin, Ned Beatty) a Altmanovi častí herečtí spolupracovníci Michael Murphy, Henry Gibson a Shelley Duvall. K propojení některých scén režisér používá záběrů na výstředního nemluvného motorkáře, kterého představuje mladičký Jeff Goldblum.

Kromě provokací k improvizaci Altman herce vedl k civilnímu projevu, což je jedním z důvodů, proč jeho filmy dodnes působí živě. Metoda prolínání různých dějových linií ovlivnila řadu tvůrců, přiznaně od něj opisují Paul Thomas Anderson či Cédric Klapisch a hlásí se k němu mnoho světových tvůrců včetně několika českých. Inspirace Altmanem se silně otiskla i do současného úspěšného seriálu Bílý lotus, který působí jakoby ho natočil on sám, a to nejen kvůli mozaikovité struktuře, ale i díky obdobně kousavému pohledu na určité společenské fenomény.

Altmanův Nashville nicméně diváka osloví i dnes, téměř padesát ler po premiéře. Nejen svými narážkami na populismus, jenž aktuálně rovněž bují na politických scénách celého světa, ale také svým ironickým pozorováním určitých lidských vlastností, které potkáváme i v časech současných a budeme potkávat v časech příštích.

P.S. Na Nashville jsem se musel podívat v podstatě dvakrát po sobě, abych se lépe zorientoval v přehršli postav. Vůbec mi to ale nevadilo, nicméně jsem trochu litoval, že se mu nedostalo kvalitního českého dabingu. Altman totiž naplno používá svůj vlastní "vynález", tzv. overlapping sound, kdy nechává v obraze probíhat několik dialogů najednou tak, že se navzájem překrývají. Titulky tudíž nemohou zachytit detaily všech replik. Jelikož jsem ale chtěl Nashville vidět s titulky, ve kterých budou přeložené také písně, sáhnul jsem po vlastní staré nahrávce z ČT, kde se jednotlivé texty vcelku zdařile povedlo přebásnit Tomáši Pechouškovi. I tak je ovšem škoda, že kvalitní dabing nevznikl - zrovna na ČT se to u Altmanových snímků MASH a McCabe a paní Millerová díky Elmaru Klossovi povedlo.