Padělatel Mickey Benedictin
uprchne popravčímu od gilotiny. Policie se rozhodne hlídat všechna města, ve
kterých v minulosti působil. Inspektor Triquet (Bourvil) dostane na
starosti Barges, městečko, které je opředeno legendou o příšeře vraždící místní
občany. Triquetově pozornosti však neunikne podivné chování obyvatel
městečka...
Když hodně (opravdu hodně) zjednodušíme francouzskou filmovou produkci šedesátých let minulého století, můžeme ji rozdělit do dvou skupin: široká komerce (povedená i nepovedená) a nová vlna (také s lepšími a horšími kusy). A pak vlastně ještě jedna samostatná jednotka – Jean-Pierre Mocky. Tento původně herec byl nespokojený s rolemi, které dostával, a rozhodl se postavit na druhou stranu kamery. Téměř od počátku točil opravdu svébytné filmy, které se od středního proudu lišily provokativními náměty a formální originalitou, od nové vlny pak velkým smyslem pro bláznivý humor, který vycházel z meziválečné avantgardy i lidové estrády, jejíž komiky rád obsazoval.
Mocky si natolik stál za svým tvůrčím směřováním, že když v devadesátých letech přestal být zajímavý pro producenty, stal se nezávislým a svá nová díla uváděl ve svém vlastním pařížském kině a spřízněných biografech ve Francii. Já jsem se s Mockyho tvorbou poprvé setkal u dvou komedií z konce šedesátých let, které se dostaly i do československé distribuce – Přátelé kopretiny a Velké prádlo. Už z nich byly cítit některé režisérovy prvky – originální bláznivý humor, stabilní herecká sestava, satirická témata, záliba ve střílení si z policie. Ty Mockymu vydržely i v dalších desetiletích, nicméně na jeho pozdějších filmech už je znát nižší rozpočet, určitá nedotaženost a snaha šokovat za každou cenu (projevující se svléknutím minimálně jedné herečky ve filmu do naha).
Od La Cité de l'indicible peur jsem i podle dějové synopse čekal, že půjde o zástupce té první ranější kategorie. A v úvodních momentech s tupými policajty Bourvilem a Marcelem Pérèsem to skutečně na další film z této policejně-komediální série (do které patří i o rok starší Mockyho Un Drole de Paroissien) vypadalo. Jenže po několika následujících scénách už začínalo být jasné, že snímek se od těchto Mockyho dalších komedií trochu liší. On se totiž liší od veškeré ostatní dobové francouzské produkce.
Bourvilův inspektor přijíždí po uprchlém trestanci pátrat do městečka Barges, podivně záhadného místa, jehož obyvatelé ze strachu před příšerou celé noci prodrkotají zuby pod peřinou. Po setkání s několika místními postavičkami, jejichž představitelé záměrně přehrávají, jsem ale začal mít pocit, že mnohem větší obavy ve mně vzbuzují právě obyvatelé Barges, které jsem začal považovat za podivný blázinec, planetu, na kterou Gulliver na svých cestách zapomněl zavítat.
Tajemnou atmosféru města a jeho okolí vytváří režisér tradičními nástroji jako déšť, vítr nebo zesílená meluzína, ale zároveň si je moc dobře vědomý jejich lacinosti a béčkovosti, takže je rovnou jejich zesílením shazuje, ale nikdy ne natolik, aby překročil hranice parodie. Stejně tak, když se na plátně poprvé objeví ona bájná příšera, má divák pocit, že vidí spíše masku z nějakého amatérského filmu, které se vysměje i malé dítě – je to ale natolik divné, až to člověka skutečně trochu vyděsí. Se zvláštním naladěním souvisí řada gagů a nápadů ve druhém plánu – např. jedna postava si při večeři naleje z lahve doušek vína do naběračky, ze které si ho pak nabírá lžící.
Takový absurdní duch a černý humor je přítomný po celou dobu sledování. Umocňují ho právě herci ve vedlejších rolích (vesměs Mockyho stálice – Marcel Pérès, Jean Poiret, Francis Blanche, Jacques Dufilho, Jean-Claude Rémoleux, Roger Legris…), kteří záměrně tlačí na pilu a vytvářejí přehlídku karikatur v rolích policistů nebo občanů městečka. Právě u Blancheho je ale kreace neukočírovaná až trapná, a je asi hlavním důvodem, proč film na mé stupnici nedosáhl na stoprocentní hodnocení. V kontrastu vůči této expresi stojí umírněné kreace dvou herců – režisérovy partnerky Véronique Nordey a Bourvila v hlavní roli. Bourvilovi je nutné za jeho soustředěný výkon, který diváky provádí nenormálním prostředím s tváří pokerového hráče, projevit uznání.
Další členové štábu si rovněž zaslouží zmínku: Skladatel Gérard Calvi i tentokrát složil výrazný motiv, který si budete notovat i po skončení filmu. Ke Calviho ústřední písni složil text surrealistický básník Raymond Queneau, autor literární předlohy proslulé Zazie v metru. Kamera slavného Němce Eugena Schüfftana se nevyhýbá ani netradičním záběrům. Pochvalu si ale nezaslouží producenti a distributoři, kteří v době uvedení nepochopili originalitu Mockyho materiálu, některé scény režiséra donutili přetočit a původně zamýšlený název La Cité de l'indicible peur (Město nevýslovného strachu) změnili na La Grande Frousse (Velký strašák). V době prvního uvedení v roce 1964 film diváky příliš nezaujal a Mocky, rovněž nespokojený s promítanou verzi, zakoupil v roce 1972 distribuční práva zpět, film přestříhal podle originálního záměru a poslal svůj snímek pod původně zamýšleným názvem do kin znovu, což způsobilo opožděnou pozornost kritiků a diváků a vedlo až ke kultovnímu statutu díla.
La Cité de l'indicible peur je opravdu originální film, který je opravdu těžké k něčemu přirovnat, stejně jako je těžké o něm shrnout divácké pocity v jednom článku. Rozhodně nepřipomíná klasické britské krimikomedie z padesátých let, jak uvádí Argenson na ČSFD. Blíž má k absurdním dramatům nebo některým motivům z Franze Kafky. Kdybych měl přeci jen vybrat film, který mi přijde jen trochu příbuzný, byla by to Obývací ložnice Richarda Lestera, také absurdní komedie s nápaditým výtvarným řešením. Ale Mocky je prostě svůj a jeho film skutečně jednoznačně vystihnout nejde – musí se to vidět.
