Narodil se Kristus Pán! / Nativity! (2009)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2022

Učitel na základní škole Paul Maddens musí do Vánoc se svými žáky nazkoušet tradiční představení hry o Narození Páně. Přípravy mu ale komplikuje nejen jeho podivínský asistent pan Poppy, ale také vzájemná rivalita se sousední školou, kde se zkouší konkurenční vystoupení pod vedením Paulova bývalého kolegy Gordona. Paul chvástavě Gordonovi namluví, že na jeho představení se přijede podívat také Paulova expřítelkyně Jennifer, ze které se stala úspěšná hollywoodská producentka. Této malé lži ale postupně začne věřit celé město...

Chtěl jsem se podívat na vánoční komedii s britskými herci, ale zároveň trochu něco jiného než Lásku nebeskou a příbuzné humorné romance z pera Richarda Curtise nebo Emmy Thompson. Po krátkém zvažování jsem nakonec zvolil Narodil se Kristus Pán!, protože mě nalákala účast mého oblíbence Martina Freemana v hlavní roli a předchozí film režisérky Debbie Issit, "reality-show" komedie Svatby jako řemen (také s Freemanem a v té době ještě nepříliš známou Olivií Colman), mě docela pobavil. Na druhou stranu jsem se na základě internetových ohlasů a dějové synopse obával klišovitého příběhu s prvoplánově roztomilými dětmi.

A můj odhad se v určitém ohledu trefil. Příběh je skutečně natolik předvídatelný, že už po třech minutách můžete s jistotou vsadit krk na to, jak historka o učiteli a jeho svěřencích dopadne. Nicméně i přesto se jedná o nenuceně příjemnou zábavu, ve které Issit uložila hercům práci se stejnou metodou jako u Svateb jako řemen - s improvizací. Herci neměli pevně napsaný scénář, jen jim před každou klapkou režisérka vysvětlila situaci v následující scéně a nechala je rozehrát vlastní dialogy. Výsledkem bylo 120 hodin materiálu, který pak Issit se svým manželem, střihačem a zároveň autorem hudby Nickym Agerem, stříhala po 10 měsíců do celovečerní stopáže. I vzhledem ke zvolené metodě je výsledek možná trochu roztržitý - postava pana Poppyho na hranici trapnosti chvílemi dává vzpomenout na britské doku-sitcomy jako Kancl, příběh jako takový má styčné body s americkou Školou ro(c)ku a scény s výběrem dětských účinkujících do vánočního představení zase připomínají Formanův Konkurs.

Ostatně scény ze zkoušek na vystoupení jsou překvapivě nejzábavnější hned z několika důvodů. Improvizace dialogů totiž dětem sedla daleko víc než dospělým hercům. Ti se až na Freemana a Ashley Jensen ujali svých postav jako zábavných karikatur, kterým ale trochu chybí repliky cizelované rukou pečlivějšího scénáristy (to zamrzí především u slizkého Gordona v podání Jasona Watkinse). U Martina Freemana v roli Paula jsem si opět užíval jeho civilní vystupování a úspornou komiku, navíc v rolích neurotických smolařů ho mám nejraději. Marc Wooton mě v úloze poloidiotského pana Poppyho rozesmával, ale v některých momentech ho režisérka mohla držet víc na uzdě. 

Dětští hrdinové získávají sympatie i díky povedenému castingu jejich představitelů. Nebyli totiž obsazení žádní uhlazení cukroušci, ale "normálně" vypadající děti (ostatně byli vybraní na konkurzu pro mládež, která do té doby neměla zkušenost před kamerou), k nimž si divák snadno vybuduje vztah. A i díky jim si pak užije úsměvné velkolepé finále s kýženou vánoční muzikálovou hrou, u které se snadnou můžete přistihnout při pobrukování melodií z pera zmíněného Agera.

Debbie Issit sklidila s Narodil se Kristus Pán! úspěch, který vedl ke vzniku třech filmových pokračování (již bez Martina Freemana) a divadelní adaptace opět pod její taktovkou. Nelze se tomu divit, když "jednička" je vcelku povedený rodinný film se sympatickými dětmi, srandovními dospělými a melodickými písničkami. Ani v rámci svého žánru nepředstavuje asi velký milník, ale jako oddechovka v předvánočním shonu funguje určitě. P.S. Vyhněte se českému dabingu, který se tentokrát příliš nepovedl. :(

V Římě na place byla legrace / A Funny Thing Happened on the Way to the Forum (1966)

Římský otrok Pseudolus zjišťuje, že Hero, syn jeho pána Senexe, se zamiloval do krásné Filie, obyvatelky sousedního domu. Pseudolus s Herem uzavřou dohodu, že když Pseudolus mladíkovi pomůže Filii získat, bude propuštěný na svobodu. Jenže sousední dům je hambinec a Filie je nevěsta zaslíbená slavnému vojevůdci. Tenhle detail se stane rozbuškou ohňostroje záměn, podivností a bláznivých situací.

Něco tu máme!

Všichni to známe

Něco, co každý má rád

Komedie to je!

Málokdy se stává, že film, který při prvním zhlédnutí příliš nezaujal, vás napodruhé úplně dostane. Přesně to se mi přihodilo s hudební komedií V Římě na place byla legrace. Před více než 10 lety jsem ji viděl s otřesným dabingem na kanálu MGM, teď došlo na opakování v původním znění s titulky a i když jsem vzhledem k silnému potenciálu zúčastněných čekal, že napodruhé a nedabované to bude lepší, tahle podívaná pozitivně předčila veškerá má očekávání.

Bránice lechtá

A svět se chechtá

Něco, co každý má rád

Komedie to je!

Na počátku byl divadelní muzikál A Funny Thing Happened on the Way to the Forum, jehož libreto napsali televizní scénárista Larry Gelbart a broadwayský režisér Burt Shevelove na motivy tří starořímských veseloher antického komediografa Plauta: Lišák Pseudolus (kterou u nás na jevištích a v televizi proslavil Ladislav Pešek), Tlučhuba a Komedie o strašidle. O hudební doprovod a texty písní se pak postaral Stephen Sondheim, renomovaná osobnost, z jejíhož pera později vzešel např. také muzikál Sweeney Todd. Rovněž Gelbartovo jméno je spojeno s celou řadou úspěšných projektů jako televizní seriál M.A.S.H. nebo slavná komedie Tootsie.

Gelbart by si určitě zasloužil více řádků, pro které ale v tomto článku není prostor, nicméně je potřeba zmínit, že podobně jako Neil Simon, Mel Brooks nebo Woody Allen začínal psaním skečů pro tehdy populární televizní komiky Sida Caesara a Phila Silverse. Není proto divu, že titulní role otroka Pseudola byla psaná na tělo Silversovi, nicméně ten v té době odmítl, protože nosil silné brýle a obával se, že když je při hraní antické postavy bude muset odložit, spadne během představení kvůli slabému zraku ze scény do hlediště nebo orchestřiště. Pro roli se nakonec nechal přesvědčit svým agentem a manželkou další známý komediální herec Zero Mostel. Show slavila ohromný úspěch a odehrálo se 964 repríz. Koncem 60. let byl pod názvem V Římě na place byla legrace muzikál uveden také v Městských divadlech pražských v hlavní roli se Stanislavem Fišerem a v překladu Jany Werichové-Kvapilové s texty písní Jana Wericha (úryvky Werichových textů jsou ostatně součástí tohoto článku).

Není překvapivé, že úspěchu divadelního muzikálu si všimli filmoví producenti, kteří přišli s nápadem na filmovou adaptaci, do níž se automaticky počítalo s opětovným obsazením Zera Mostela, který za svůj divadelní výkon obdržel cenu Tony. Ocenění Mostelovi, který se (podle některých oprávněně) považoval za komického génia, stouplo do hlavy, a tak s účinkováním ve filmové verzi souhlasil za podmínky, že ji bude mít na starosti někdo z jím sestaveného seznamu přijatelných režisérů: Charlie Chaplin, Orson Welles, Mike Nichols, Jean Renoir, Seth Holt a Richard Lester. Posledně jmenovaný v té době slavil úspěchy se svými filmy s Beatles a komedií Fortel, a jak ho získat - vzhledem k tomu a smyslu pro bláznivý humor, kterého byla plná už divadelní předloha, padla volba nakonec na něj. Pod scénářem adaptace byl podepsaný renomovaný komediální scénárista Melvin Frank (mající na svědomí např. u nás populární snímek Na úrovni), který na natáčení dohlížel také z pozice producenta. Ačkoliv Frank z důvodu přehršle Lesterových bujarých nápadů (a rostoucího rozpočtu) údajně volby režiséra několikrát litoval, výsledek ukázal, že Lester byl to pravé ořechové.

Lesterův smysl pro absurdní humor si ve filmu podává ruce s už tak bláznivou zápletkou muzikálu plného crazy situací a po klidnějších prvních 15 minutách se rozjede neskutečně zábavná komediální jízda. Lester divákům servíruje neskonale vtipný koktejl ze silných ingrediencí humoru - je namíchaný ze situačních záměn klasické feydauovské frašky, asterixovských vtípků těžících z přenesení prvků současnosti do historie (kadeřnictví nebo otázka při ochutnávání vína "byl ročník 1 dobrý?"), scének odkazujících na britskou školu surrealistického humoru (pasáž s tréninkem gladiátorů, kterou do filmu připsal Lester, jakoby vypadla z Monty Python) a ironických dialogů v nejlepších tradicích židovského humoru typu Woodyho Allena či Neila Simona ( - "Geniální nápad!" - "Ano?" - "Bychom potřebovali. Geniální nápad."). Tuto směs režisér doplňuje svou zálibou ve vizuálním surrealismu, který asi nejvíce odzbrojí v nádherně nonsensovém záběru koně sedícího v římské parní lázni (podle Lestera trvalo týden, než se koně podařilo usměrnit do chtěné pozice). Už tak divoký film před koncem ještě zrychlí tempo při závěrečné honičce připomínající to nejlepší z němých grotesek.

Hereckému obsazení sice dominuje Zero Mostel jako otrok Pseudolus, nicméně v hlavních úlohách ho doplňují další tři dobří komediální herci - Jack Gilford jako otrok Hysterium, Michael Hordern v roli Senexe a Phil Silvers jako hampejzník Lycus (Silversovi asi pro film už nevadilo sundat brýle, a tak se objevuje v jiné roli, nicméně v pozdějším broadwayském nastudování konečně přijal roli Pseudola a vysloužil si za ni - i přes brýle na jevišti - stejně jako Mostel cenu Tony). Do rolí milenců byli obsazeni režisérův oblíbenec Michael Crawford a Anette Andre, pozdější paní Hopkirková z oblíbeného detektivního seriálu. Nechybí ani Lesterův dvorní herec Roy Kinnear a ve své poslední filmové roli je na plátně k vidění legendární Frigo Buster Keaton, který i přes pokročilou nemoc některé nebezpečné kousky prováděl bez kaskadéra jako za starých časů. Jak trefně poznamenal Lester, privilegované patriciány hrají britští herci, zatímco otroky Američané. Mně osobně se z ansámblu nejvíce líbili Hordern a Gilford (ten v krátké době podruhé po Zachraňte tygra), kterým se v celém mumraji nejvíce daří hrát frašku s vážnou tváří.

Některé dobové recenzenty mrzelo, že se do filmu z jevištní verze nedostalo více písňových čísel. Nicméně to vůbec nevadí, více songů by zpomalilo tempo filmu a na těch, které ve filmu objevily, Lester plně využil příležitost ukázat svůj cit pro komediální režii a absurditu. Milostný duet Lovely (Něžná) je vzhledem k nešikovnosti milovníka Hera a nejistotě jeho partnerky Filie natočený téměř parodicky. Lesterovi to ale evidentně nestačilo a o pár desítek minut toto číslo sám paroduje v jeho bezmezně komické variaci Pseudola s Hysteriem. Jedním z vrcholů filmu je pak píseň Everybody Ought to Have a Maid (Každý muž má děvče k ruce mít), jejíž zpracování hýří nápady a dadaismem. Pro mě se jedná o jeden z nejlépe natočených muzikálových výstupů vůbec (ostatně film má skvělou kameru Nicolase Roega), navíc s chytlavou melodií.

V Římě na place skutečně byla legrace a při zhlédnutí se opět potvrdilo, že Richard Lester zůstává nedoceněným režisérem, jemuž většinu tvorby zastiňuje jeho spolupráce s Beatles a který neprávem ztratil renomé poté, co komiksoví fanoušci nepřijali jeho náhradu jinak méně originálního režiséra Richarda Donnera v sérii o Supermanovi. Lester totiž tímto filmem (a několika dalšími) dokázal, že i komedie je skutečné umění, u kterého ale nesmí chybět cit pro řemeslo.

Než skončí chorál

Musí být morál - 

Morálka, která panuje!

Co je morálka?

Komedie to je!

Ryba jménem Wanda / A Fish Called Wanda (1988)

 

Banda čtyř lupičů – uhlazeného Brita Georgese, jeho americké milenky Wandy, jejího výbušného nápadníka Otta a koktavého Kena se rozhodla uspořádat loupež desetiletí a vykrást bankovní sejf. Akce proběhne jako po másle, jenže kvůli anonymnímu telefonátu je Georges dopadený policií. Wanda s Ottem chtějí lup získat pro sebe, a protože Georges lup ukryl neznámo kam, rozhodne se Wanda využít svých půvabů, aby svedla Georgesova právníka Archieho Leache, o kterém si myslí, že místo úschovy lupu zná…

Na úvod trochu faktografie. Rybu jménem Wanda mají na svědomí dvě legendy různých období britské komedie. Režisér klasických veseloher studií Ealing Charles Crichton a člen Monty Python John Cleese. Společný filmový projekt chystali už od konce 60. let, kdy Cleesovo renomé komediálního autora rapidně rostlo, zatímco Crichton se v té době věnoval režii tehdy populárních špionážně-dobrodružných televizních seriálů (do TV se přesunul v podstatě po krachu studií Ealing v 50. letech). V 70. letech Crichton působil i v Cleesově společnosti Video Arts věnující se natáčení instruktážních filmů a až následující dekádu si slibovanou spolupráci pro filmové plátno splnili.

Po 19 verzích scénáře vznikla Ryba jménem Wanda, ve které si Cleese svěřil postavu Archieho Leache procházející celým příběhem filmu, což mu v pythonských filmech umožněno nebylo. A protože se producenti obávali Crichtonova věku 78 let, Clesse se k projektu uvázal také jako spolurežisér, byť podle svých slov nerežíroval ani metr filmu. Výsledkem byla oscarová nominace za scénář a dnes již zařazení do zlatého fondu.

Crichtonovi s Cleesem se úspěšně povedla symbióza jejich stylů – Crichtonovy krimikomediální orientace a Cleesových bláznivých vtipů a zálibě v excentrických postavách. Wanda je určitě povedená komedie, u které se člověk zaručeně pobaví, ale je také pravdou, že diváky nezvyklé právě na silně zkarikované postavy může trochu vylekat. U postavy Otta ve skvělém podání Kevina Klinea si tvůrci vyřizují účty s americkou nadutostí, ale výstřední chování této figury (která na jedné straně čte Nietzscheho a na druhé si myslí, že McDonald je pojmenovaný podle kačera Donalda, na jedné straně cvičí jógu a na druhé považuje zvířata za boží omyl) může leckoho pěkně rozčilovat. Stejně tak i motivace Wandy, která svými koketeriemi a sváděním myslí jen sama na sebe.

Právě silná nadsázka (v pasážích mučení Kena nebo téměř parodických postelových scénách) se trochu tluče s několika romantickými momenty, které tvůrci prodávají „seriózně“. I přes tuto problematičnost je většina scén děsně vtipná (Ottovo „mučení“ Kena, Wandina návštěva u Archieho doma, rand v půjčeném bytě nebo Kenovy pokusy o atentáty na svědkyni, vyloupení Archieho domu, finále na letišti…). Ústřední čtveřice herců je skvěle sehraná, takže není divu, že se podobná sestava rozhodla za pár let potkat znovu u komedie Divoká stvoření.

John Cleese je překvapivě ze všech nejumírněnější (asi se snažil přiblížit Carymu Grantovi, podle jehož pravého jména pojmenoval svou postavu) a úloha dryáčníka připadla zmíněnému Klineovi. Jen škoda, že Cleese nemá více scén s Michaelem Palinem v roli Kena, protože ta jediná dává vzpomenout na jejich nejlepší společné výstupy v Monty Python. Jamie Lee Curtis pak zde asi dostala největší příležitost projevit své komediální nadání (je to fráze, ale je to tak).

V původním komentáři na ČSFD jsem citoval jednoho kamaráda, který kdysi Wandu přirovnal k Pulp Fiction. Jakkoli se jedná o dvě díla z úplně jiných filmových vesmírů a John Cleese se o Tarantinově snímku vyjádřil nelibě, ani dnes mi ta asociace nepřijde úplně lichá, vzhledem k tomu, jak oba filmy protkávají kriminální zápletky absurdními situacemi a černým humorem. Ale zatímco Tarantino k tomu záměrně přidává určitou zemitost a přehršel kulturních odkazů, Cleese s Crichtonem si vystačí se střízlivým britským nadhledem, a navíc si krásně utahují z nabubřelosti Američanů a jejich neschopnosti emoční střízlivosti, stejně jako z opačné „vrozené“ sebekontroly Britů, která je scénáristovi vlastní.

Nejsem si jistý, zda bych doporučil dabing ČT. Z obsazení se povedly hlavně dámy, Barbora Munzarová jako Jamie Lee Curtis a Taťjana Medvecká dabující Marii Aitken v roli Cleesovy manželky jsou výborné. Ani popel nelze říct proti výkonům tradičně skvělých Viktora Preisse (Cleese) a Vladislava Beneše (Kline), ale i přes jejich preciznost jsou jiní než originál. Už kvůli scénce Cleese s Palinem původní znění stojí za to.