Banda čtyř lupičů – uhlazeného
Brita Georgese, jeho americké milenky Wandy, jejího výbušného nápadníka Otta a
koktavého Kena se rozhodla uspořádat loupež desetiletí a vykrást bankovní sejf.
Akce proběhne jako po másle, jenže kvůli anonymnímu telefonátu je Georges
dopadený policií. Wanda s Ottem chtějí lup získat pro sebe, a protože
Georges lup ukryl neznámo kam, rozhodne se Wanda využít svých půvabů, aby
svedla Georgesova právníka Archieho Leache, o kterém si myslí, že místo úschovy
lupu zná…
Na úvod trochu faktografie. Rybu jménem Wanda mají na svědomí dvě legendy různých období britské komedie. Režisér klasických veseloher studií Ealing Charles Crichton a člen Monty Python John Cleese. Společný filmový projekt chystali už od konce 60. let, kdy Cleesovo renomé komediálního autora rapidně rostlo, zatímco Crichton se v té době věnoval režii tehdy populárních špionážně-dobrodružných televizních seriálů (do TV se přesunul v podstatě po krachu studií Ealing v 50. letech). V 70. letech Crichton působil i v Cleesově společnosti Video Arts věnující se natáčení instruktážních filmů a až následující dekádu si slibovanou spolupráci pro filmové plátno splnili.
Po 19 verzích scénáře vznikla Ryba jménem Wanda, ve které si Cleese svěřil postavu Archieho Leache procházející celým příběhem filmu, což mu v pythonských filmech umožněno nebylo. A protože se producenti obávali Crichtonova věku 78 let, Clesse se k projektu uvázal také jako spolurežisér, byť podle svých slov nerežíroval ani metr filmu. Výsledkem byla oscarová nominace za scénář a dnes již zařazení do zlatého fondu.
Crichtonovi s Cleesem se úspěšně povedla symbióza jejich stylů – Crichtonovy krimikomediální orientace a Cleesových bláznivých vtipů a zálibě v excentrických postavách. Wanda je určitě povedená komedie, u které se člověk zaručeně pobaví, ale je také pravdou, že diváky nezvyklé právě na silně zkarikované postavy může trochu vylekat. U postavy Otta ve skvělém podání Kevina Klinea si tvůrci vyřizují účty s americkou nadutostí, ale výstřední chování této figury (která na jedné straně čte Nietzscheho a na druhé si myslí, že McDonald je pojmenovaný podle kačera Donalda, na jedné straně cvičí jógu a na druhé považuje zvířata za boží omyl) může leckoho pěkně rozčilovat. Stejně tak i motivace Wandy, která svými koketeriemi a sváděním myslí jen sama na sebe.
Právě silná nadsázka (v pasážích mučení Kena nebo téměř parodických postelových scénách) se trochu tluče s několika romantickými momenty, které tvůrci prodávají „seriózně“. I přes tuto problematičnost je většina scén děsně vtipná (Ottovo „mučení“ Kena, Wandina návštěva u Archieho doma, rand v půjčeném bytě nebo Kenovy pokusy o atentáty na svědkyni, vyloupení Archieho domu, finále na letišti…). Ústřední čtveřice herců je skvěle sehraná, takže není divu, že se podobná sestava rozhodla za pár let potkat znovu u komedie Divoká stvoření.
John Cleese je překvapivě ze všech nejumírněnější (asi se snažil přiblížit Carymu Grantovi, podle jehož pravého jména pojmenoval svou postavu) a úloha dryáčníka připadla zmíněnému Klineovi. Jen škoda, že Cleese nemá více scén s Michaelem Palinem v roli Kena, protože ta jediná dává vzpomenout na jejich nejlepší společné výstupy v Monty Python. Jamie Lee Curtis pak zde asi dostala největší příležitost projevit své komediální nadání (je to fráze, ale je to tak).
V původním komentáři na ČSFD jsem citoval jednoho kamaráda, který kdysi Wandu přirovnal k Pulp Fiction. Jakkoli se jedná o dvě díla z úplně jiných filmových vesmírů a John Cleese se o Tarantinově snímku vyjádřil nelibě, ani dnes mi ta asociace nepřijde úplně lichá, vzhledem k tomu, jak oba filmy protkávají kriminální zápletky absurdními situacemi a černým humorem. Ale zatímco Tarantino k tomu záměrně přidává určitou zemitost a přehršel kulturních odkazů, Cleese s Crichtonem si vystačí se střízlivým britským nadhledem, a navíc si krásně utahují z nabubřelosti Američanů a jejich neschopnosti emoční střízlivosti, stejně jako z opačné „vrozené“ sebekontroly Britů, která je scénáristovi vlastní.
Nejsem si jistý, zda bych doporučil dabing ČT. Z obsazení se povedly hlavně dámy, Barbora Munzarová jako Jamie Lee Curtis a Taťjana Medvecká dabující Marii Aitken v roli Cleesovy manželky jsou výborné. Ani popel nelze říct proti výkonům tradičně skvělých Viktora Preisse (Cleese) a Vladislava Beneše (Kline), ale i přes jejich preciznost jsou jiní než originál. Už kvůli scénce Cleese s Palinem původní znění stojí za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat