Prachy a smůla / Cent briques et des tuiles (1965)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Podvodníček Marcel (Jean-Claude Brialy) prohraje v hazardu peníze své bandy a od svých kompliců dostane ultimátum, aby dluh do týdne splatil. Marcel potká svého bývalého kumpána Étienna (Albert Rémy), který ho přemluví, aby pomohl připravit novou "fušku" - loupež obchodního domu Galerie Lafayette den před Vánoci, kdy budou pokladny nákupního centra plné k prasknutí. Partu lupičů doplní ještě falešný Děda Mráz Justin (Jean-Pierre Marielle), zaměstnanec obchodního domu Méloune (Michel Serrault) a kurtizána Ida (Marie Laforêt). Může tato skvadra nepříliš důmyslných zlodějíčků se svým plánem uspět?

Francouzskou komedii šedesátých let mají čeští diváci spojenou především s filmy Louise De Funése, případně Jeana- Paula Belmonda. Za celou dekádu ale ve Francii vznikly stovky taškařic, často rychlokvaškové výroby s kvapně spíchnutým scénářem, v obsazení se objevil někdo z tehdejších komiků (většinou se jednalo o Michela Serraulta, Jeana Poireta, Darryho Cowla, Francise Blanche, Jeana Richarda nebo i všechny z uvedených) s tím, že už to nějak zachrání a snad diváci dorazí, aby z laciné komedie vzešel producentům alespoň nějaký zisk. Dá se říct, že do téhle skupiny patří i snímek Prachy a smůla, který si ve své době našel cestu i do československé distribuce.

Hned v prvních vteřinách komedie režiséra Pierrea Grimblata zaujme lehce netradičním, ale legračním pojetím úvodních titulků - pro některé diváky jsou dokonce pasáží, kterou si z filmu zapamatují nejvíc. V příjemně poťouchlé náladě se nese celá první část, kdy se seznamujeme s Marcelem a jeho kumpány, a druhá část, kdy dojde na samotnou loupež. Potom ale vstoupí na scénu parta mladých chuligánů, která trochu zamíchá dějem, ale jejich scény jsou spíše otravné. A od té chvíle film už nechytne druhý dech a fanoušci francouzských komedií se baví spíše rozpoznáváním známých tváří, které se tu v epizodkách objevují. Producenti chtěli využít popularity zpěvačky Marie Laforêt a tak do děje trochu násilně naroubovali i jeden její pěvecký výstup, stejně jako některé dobové hity tehdejšího francouzského rock'n'rollu.

Zábava se přeci jen o trochu zlepší v závěru, kdy se lupičská skupinka ukrývá před policií ve vile na předměstí, nicméně scénka koridy strážníků s býkem by působila vyčpěle už za časů starých grotesek, natož pak v době vzniku filmu. Jak z grotesek je i karikaturní pojetí všech figur, které si ale Brialy, Rémy, Marielle, Serrault, Laforêt i ostatní užívají. Když na plátně není nikdo z Brialyho tlupy, je to (negativně) znát.

Prachy a smůlu jsem poprvé viděl před více než deseti lety a opětovné zhlédnutí ve mně nechalo stejné dojmy jako to první. Jedná se o řadovou lupičskou blbinku, která ale výjimečnosti podobné komedie Krást se musí umět nedosahuje. Rovněž jsem si potvrdil, že filmu hodně pomáhá dobový český dabing s Vladimírem Brabcem, Lubomírem Lipským, Čestmírem Řandou, Jiřím Adamírou a dalšími, který se překvapivě nebál ani peprnějších výrazů. Lubomír Lipský je navíc ze všech českých dabérů Michelu Serraultovi nejblíž a to jak barvou hlasu, tak hereckým projevem.

Tichý společník / The Silent Partner (1978)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Zakřiknutý bankovní pokladník Miles Cullen (Elliot Gould) tráví veškerý čas v práci nebo doma se svými akvarijními rybičkami. Jeho kolegyně Julie veškerá pozvání na schůzku odmítá. Když v adventním čase navštíví jeho pobočku muž v kostýmu Santy Clause, Milesovi se na tom něco nezdá. Brzy mu dojde, že tento Santa Claus plánuje bankovní přepadení a rozhodne se lupičovy plány trochu zhatit a nechat si peníze pro sebe. Zloděj Reikle (Christopher Plummer) je ale nebezpečný sadista, který se za takový podraz rozhodne chladnokrevně pomstít...

Před několika lety mě Tichý společník ČSFD zaujal hodnoceními některých mých oblíbených uživatelů a vcelku zajímavým  obsazením. Dlouho jsem se odhodlával, že se na něj podívám a až letos před Vánoci jsem se k tomu konečně dostal. Tohle časování bylo ale zbytečné, protože i když se film z velké části odehrává ve předsváteční době, za vánoční ho rozhodně označit nelze. Např. pro filmové puritány je to i něco krve a nahoty. Je to ale spíše dané dobou vzniku, kdy exploatace zažívala boom, a proto někdy její prvky pronikly i mimo béčkový žánr.

Tichý společník ale nabízí daleko víc. Většinu diváků patrně strhne zápletka plná zvratů a twistů, které scénáristé převzaly z literární předlohy Mysli si číslo dánského spisovatele Anderse Bodelsena (toto je už její třetí adaptace po dánském zpracování z roku 1969 a německé televizní verzi z roku 1972). Především ve druhé polovině se toho semele tolik, že divák napětím sotva dýchá. Mnohem zajímavější mi ale přišlo, jak se z filmu stane thriller až vlastně pozvolna, mimochodem. Začátek filmu totiž vypadá spíš jako hořká vztahová komedie s pomalým tempem než napínavé krimi. S touto pomalou nehektickou atmosférou dokonale souzní minimalistický výkon vynikajícího Elliota Goulda. 

Ten údajně promítl film Alfredu Hitchcockovi, jehož tvorbu může děj trochu připomínat, a údajně se Hitchovi film dost líbil. Víc než na Hitchcocka jsem si ale vzpomněl na bratry Coenovy a Noaha Hawleyho, na filmové a televizní Fargo. Stejně jako černohumorné historky z americké Minnesoty se i tento příběh zabývá tím, jak okamžitý impuls spáchání zločinu sice přinese tragické následky, ale zároveň může z člověka vydolovat ukryté sebevědomí, které mu pomůže překonat brutální situace, na něž se do té doby bál jen pomyslet. Právě Gouldovi se povedlo úsporně, ale skvěle zahrát tento zajímavý posun introvertního Milese od nesmělého outsidera k sebejistému zločinci a svůdci.

Christopher Plummer v roli jeho protihráče Reiklea je rovněž skvělý a chvílemi až odporně slizký, jeho postava je ale přeci jen méněrozměrná. Dobrou práci odvádějí také představitelky dvou významných ženských rolí, Susannah York a Céline Lomez, a v epizodní roli jednoho z Milesových kolegů se objevil tehdy začínající legendární komik John Candy. Legendární jazzman Oscar Peterson dostal termín na komponování filmového doprovodu, vzhledem ke svému nadcházejícímu turné ale nestihl skladby zaranžovat, čehož se místo něj ujal hudební režisér a skladatel Kenneth Wannberg. To je podle mě trochu škoda, protože plánovaná Petersonova aranže měla být jazzovější, což by víc slušelo pomalejšímu nádechu filmu.

Podobné čachry proběhly také na režisérském postu. Scénárista Curtis Hanson psal adaptaci dánské filmy se záměrem vlastní režie, producenti však dali přednost zkušenějšímu Darylu Dukeovi. Duke natočil v podstatě celý film, nicméně odmítl točit některé surovější scény, a tak byl k dotáčkám povolán zpět Hanson, později renomovaný režisér. Duke s Hansonem tak vlastně spolu natočili originální melancholický a napínavý thriller, který sice není čistě vánoční, ale za vidění rozhodně stojí (a třeba klidně i o svátcích).

Strašidelné Vánoce / Scrooged (1988)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Televizní producent Frank Cross je samolibý a bezcitný sobec, který ignoruje svou rodinu, na Štědrý den vysílá horory a v předvánočním čase dává výpovědi zaměstnancům. Frankova arogance překročí únosnou mez natolik, že se mu zjeví duch jeho zesnulého kolegy, který mu zvěstuje návštěvu třech dalších duchů - minulých Vánoc, současných Vánoc a budoucích Vánoc...

Příběh Charlese Dickense Vánoční koleda patří dnes již ke klasice, která se dočkala mnoha adaptací. Takřka každá animovaná franšíza zpracovala Dickensovu povídku s "obsazením" svých postaviček - kupříkladu za mého dětství byla populární disneyovská verze se strýčkem Skrblíkem. Velice zdařilá je i česká rozhlasová hra s Josefem Somrem v hlavní roli. Nápad na moderní filmovou adaptaci s Billem Murrayem, který dokáže v roli arogantních sobců zazářit, tak musel v osmdesátých letech vypadat jako geniální. Samotná realizace bohužel dopadla podstatně hůř.

Murray je v roli moderního lakomce Scrooge - sebestředného televizního producenta Franka Crosse - opravdu vynikající. Sarkasmus, se kterým dokáže zrušit vánoční prémie nespravedlivě propuštěnému zaměstnanci je odpudivý a k popukání zároveň. Ostatně celá první polovina se nese v duchu povedených vtipů a příjemné nadsázky, jaké známe z amerických komedií 80. let (s Murrayem, Chasem, Martinem či někým jiným z obvyklých podezřelých). Hned úvodní parodie na televizní vysílání je dost trefná. Komedie však definitivně začne ztrácet svůj potenciál ve chvíli, kdy hlavní postavu - v souladu s Dickensovou předlohou - začnou navštěvovat duchové.

Režisér Richard Donner je opěvován pro svou schopnost připravit odlehčenou dobrodružnou nebo akční podívanou. Bohužel ale neměl cit pro komedii se specifickou nadsázkou a je docela škoda, že scénář k Strašidelných Vánoc se dostal pod ruku právě jemu. Právě u postav duchů se ukazuje, že Donner sice dokázal pečlivě ohlídat jejich kostýmy, masky a výtvarné ztvárnění vůbec, ale nepochopil jak u těchto postav vést herce. Jejich představitelé Murrayho (nevhodně obsazený) kamarád David Johansen a komička Carol Kane tak strašně přehrávají, diváka nejenže nepobaví, ale vyloženě otráví, což by se u vánočního filmu stát nemělo. Bohužel podle vzpomínek tvůrců nutil herce šlapat na plyn právě režisér.

Trapnost vyvrcholí v závěru v televizním studiu, kdy se ze řetězu utrhne i Murray (podle vzpomínek také podporovaný Donnerem) a přijde moralistické finále. To je sice v tomhle případě očekávané, ale je strašně hloupě prvoplánově zpracované. Kromě Murrayho se ve vedlejších rolí objeví třeba legendární Robert Mitchum, Murrayho bratři Brian, John a Joel nebo Indianova dívka Karen Allen. U některých herců zamrzí, že na ně zbylo v podstatě jen cameo, nejvíc asi u "desátníka Klingera" Jamieho Farra.

Scénáristé Mitch Glazer a Michael O'Donoghue a představitel hlavní role nebyli s výsledkem spokojeni, což za vinu dávali režisérovi, který podle nich "nerozuměl komedii", z filmu vystřihl 60 % materiálu scénáře a dával důraz na jiné scény, než autoři zamýšleli. Donner si prostě na čisté komedii vylámal zuby - ostatně jako řada jiných uznávaných režisérů (jemu se to stalo už podruhé po slabém remakeu Veberovy Hračky). Určitě by mu v tomhle směru prospělo doučování, v době vzniku filmu např. od Franka Oze.

Billu Murraymu role ironického protivy prostě sedí, což na plátně prokázal víckrát (nejlépe nejspíš v Na Hromnice o den více). Pokud patříte mezi Billovy fanoušky, Strašidelné Vánoce vás minimálně v první půlce pobaví. Pokud by vás otrávili, můžete si zpravit náladu nedávným televizním speciálem Netflixu A Very Murray Christmas, ve kterém Bill pod režijním vedením Sofii Coppoly a po boku několika pěveckých hvězd zazpívá haldu slavných vánočních šlágrů.