Tichý společník / The Silent Partner (1978)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Zakřiknutý bankovní pokladník Miles Cullen (Elliot Gould) tráví veškerý čas v práci nebo doma se svými akvarijními rybičkami. Jeho kolegyně Julie veškerá pozvání na schůzku odmítá. Když v adventním čase navštíví jeho pobočku muž v kostýmu Santy Clause, Milesovi se na tom něco nezdá. Brzy mu dojde, že tento Santa Claus plánuje bankovní přepadení a rozhodne se lupičovy plány trochu zhatit a nechat si peníze pro sebe. Zloděj Reikle (Christopher Plummer) je ale nebezpečný sadista, který se za takový podraz rozhodne chladnokrevně pomstít...

Před několika lety mě Tichý společník ČSFD zaujal hodnoceními některých mých oblíbených uživatelů a vcelku zajímavým  obsazením. Dlouho jsem se odhodlával, že se na něj podívám a až letos před Vánoci jsem se k tomu konečně dostal. Tohle časování bylo ale zbytečné, protože i když se film z velké části odehrává ve předsváteční době, za vánoční ho rozhodně označit nelze. Např. pro filmové puritány je to i něco krve a nahoty. Je to ale spíše dané dobou vzniku, kdy exploatace zažívala boom, a proto někdy její prvky pronikly i mimo béčkový žánr.

Tichý společník ale nabízí daleko víc. Většinu diváků patrně strhne zápletka plná zvratů a twistů, které scénáristé převzaly z literární předlohy Mysli si číslo dánského spisovatele Anderse Bodelsena (toto je už její třetí adaptace po dánském zpracování z roku 1969 a německé televizní verzi z roku 1972). Především ve druhé polovině se toho semele tolik, že divák napětím sotva dýchá. Mnohem zajímavější mi ale přišlo, jak se z filmu stane thriller až vlastně pozvolna, mimochodem. Začátek filmu totiž vypadá spíš jako hořká vztahová komedie s pomalým tempem než napínavé krimi. S touto pomalou nehektickou atmosférou dokonale souzní minimalistický výkon vynikajícího Elliota Goulda. 

Ten údajně promítl film Alfredu Hitchcockovi, jehož tvorbu může děj trochu připomínat, a údajně se Hitchovi film dost líbil. Víc než na Hitchcocka jsem si ale vzpomněl na bratry Coenovy a Noaha Hawleyho, na filmové a televizní Fargo. Stejně jako černohumorné historky z americké Minnesoty se i tento příběh zabývá tím, jak okamžitý impuls spáchání zločinu sice přinese tragické následky, ale zároveň může z člověka vydolovat ukryté sebevědomí, které mu pomůže překonat brutální situace, na něž se do té doby bál jen pomyslet. Právě Gouldovi se povedlo úsporně, ale skvěle zahrát tento zajímavý posun introvertního Milese od nesmělého outsidera k sebejistému zločinci a svůdci.

Christopher Plummer v roli jeho protihráče Reiklea je rovněž skvělý a chvílemi až odporně slizký, jeho postava je ale přeci jen méněrozměrná. Dobrou práci odvádějí také představitelky dvou významných ženských rolí, Susannah York a Céline Lomez, a v epizodní roli jednoho z Milesových kolegů se objevil tehdy začínající legendární komik John Candy. Legendární jazzman Oscar Peterson dostal termín na komponování filmového doprovodu, vzhledem ke svému nadcházejícímu turné ale nestihl skladby zaranžovat, čehož se místo něj ujal hudební režisér a skladatel Kenneth Wannberg. To je podle mě trochu škoda, protože plánovaná Petersonova aranže měla být jazzovější, což by víc slušelo pomalejšímu nádechu filmu.

Podobné čachry proběhly také na režisérském postu. Scénárista Curtis Hanson psal adaptaci dánské filmy se záměrem vlastní režie, producenti však dali přednost zkušenějšímu Darylu Dukeovi. Duke natočil v podstatě celý film, nicméně odmítl točit některé surovější scény, a tak byl k dotáčkám povolán zpět Hanson, později renomovaný režisér. Duke s Hansonem tak vlastně spolu natočili originální melancholický a napínavý thriller, který sice není čistě vánoční, ale za vidění rozhodně stojí (a třeba klidně i o svátcích).

Kloboučníkovy přeludy / Les Fantômes du chapelier (1982)

Pan Labbé má prosperující kloboučnický obchod a ve městě patří k místní honoraci. V bytě nad obchodem žije se svou invalidní ženou, která už roky neopustila svůj pokoj. Labbé si nepřízeň manželčina osudu vynahrazuje karetními dýchánky s dalšími chlapíky z místní smetánky, kteří neztrácejí bodrý humor ani když ve městě začnou umírat ženy rukou sériového vraha, který komunikuje s policií pomocí novinových dopisů. Labbého soused, arménský krejčí Kachoudas si začne všímat, že za Labbého večerními procházkami je cosi podezřelého a začne ho na každém kroku sledovat…

Režisér Claude Chabrol patřil k pionýrům francouzské nové vlny a během své kariéry se vypracoval na specialistu na kriminální a psychologická dramata, kterému mnohdy nebyl cizí specifický černý humor. Podobně jako řada jeho generačních souputníků (včetně Françoise Truffauta) se netajil hlubokým obdivem k Alfredu Hitchcockovi. Scénář Kloboučníkových přeludů vychází (a podle všeho věrně) z románu dalšího „mistra napětí“, belgického spisovatele Georgese Simenona. Příběh váženého měšťana, který se postupně změní ve vraždícího schizofrenika, v sobě má i další Chabrolův oblíbený prvek, náhled pod pokličku chování zdánlivě spořádaných vyšších vrstev, především si však žádal herce, který dokáže přesvědčivě vystihnout všechny aspekty náročné role kloboučníka Labbého. V tom měl Chabrol opravdu šťastnou ruku, protože v době vzniku ve Francii snad nebylo vhodnějšího herce než obsazeného Michela Serraulta.

Geniální Serrault přesně vystihl Labbého sebedůvěru a přezíravost dané společenským postavením, stejně jako situace, kdy kloboučník překračuje hranice příčetnosti. Jeho kreace je chvílemi až groteskní, přesto se mu ale daří držet ji v promyšleném jednotném pojetí. Výrazný Serraultův výkon vzbuzuje protichůdné rekce u mnohých recenzentů – zatímco jedni tvrdí, že svou expresí zastiňuje civilního Charlese Aznavoura v roli krejčího Kachoudase, druzí tvrdí že právě nevýrazný Aznavour ubírá se svou postavou Serraultovi další prostor. Kontrast obou herců a jejich postav však nakonec vůbec nevadí, právě naopak – spíše to vypadá, že se jedná o režisérův záměr, jak více zdůraznit rozdíl postavení ve společenské a životní situaci, do které se oba hrdinové dostali. Proti Aznavourovi a jeho výkonu nelze říct nic, snad jen, že jeho dějová linie je nakonec celkem zbytečná, ovšem scénář ji zahrnul v důsledku věrnosti Simenonově knize. Kromě zmíněných ve filmu hrají i další známé tváře – Mario David jako moulovitý inspektor, mladý François Cluzet v roli novináře, kterému vrah posílá své anonymní dopisy, a manželka Philippea Noireta Monique Chaumetteová jako paní Labbéová.

Na rozdíl od jiných recenzentů si rovněž nemyslím, že by se Chabrol položil do svého obdivu k Hitchcockovi natolik, že by ho začal napodobovat. Možná oba spojuje záliba v kriminální tématice, ovšem formou a tím, co sledují, se jejich přístupy liší. Zatímco Hitchccock chtěl ve svých filmech dosáhnout diváckého efektu i prostřednictvím atmosféry, kterou pečlivě budoval i za pomocí zvolené výpravy, dekorací a působivé hudby. Chabrol oproti tomu zde používá hudbu jen minimálně a dobová výprava (film je zasazený zhruba do 50. let 20. století) působí minimalisticky až televizně, aby se divák spolu se Chabrolem mohl soustředit na režisérův objekt zájmu - hrdinovu psychologii, motivaci a vnitřní pochody, které ho mohou dovést až k psychickému běsnění. Podobně jako v jiném Chabrolově filmu Než přijde noc vlastně celou stopáž strávíme s hlavním hrdinou – pachatelem zločinu. A Chabrol nám i díky vynikajícímu výkonu hlavního představitele umožňuje prožívat jeho psychické stavy. S takovým přístupem se u Hitchcocka v podstatě nesetkáváme.

Pokud by se použila běžecká terminologie, tak Chabrol si vzal Hitchcockovu štafetu v cíli, do kterého Hitchcock doběhl, ale vydal se s ní na jiný vlastní závod, který Hitchcock nikdy neběžel. Nepřebíhal Hitchcockovu trasu, ani nekopíroval jeho běžecký styl (na rozdíl třeba od zámořského „závodníka“ Briana De Palmy). Ale i když je Chabrol jiný než Hitchcock, jeho Kloboučníkovy přeludy napínají i baví stejně. I díky skvělému výkonu Michela Serraulta stojí za to dám jim šanci.