Zakřiknutý bankovní pokladník Miles Cullen (Elliot Gould) tráví veškerý čas v práci nebo doma se svými akvarijními rybičkami. Jeho kolegyně Julie veškerá pozvání na schůzku odmítá. Když v adventním čase navštíví jeho pobočku muž v kostýmu Santy Clause, Milesovi se na tom něco nezdá. Brzy mu dojde, že tento Santa Claus plánuje bankovní přepadení a rozhodne se lupičovy plány trochu zhatit a nechat si peníze pro sebe. Zloděj Reikle (Christopher Plummer) je ale nebezpečný sadista, který se za takový podraz rozhodne chladnokrevně pomstít...
Před několika lety mě Tichý společník ČSFD zaujal hodnoceními některých mých oblíbených uživatelů a vcelku zajímavým obsazením. Dlouho jsem se odhodlával, že se na něj podívám a až letos před Vánoci jsem se k tomu konečně dostal. Tohle časování bylo ale zbytečné, protože i když se film z velké části odehrává ve předsváteční době, za vánoční ho rozhodně označit nelze. Např. pro filmové puritány je to i něco krve a nahoty. Je to ale spíše dané dobou vzniku, kdy exploatace zažívala boom, a proto někdy její prvky pronikly i mimo béčkový žánr.
Tichý společník ale nabízí daleko víc. Většinu diváků patrně strhne zápletka plná zvratů a twistů, které scénáristé převzaly z literární předlohy Mysli si číslo dánského spisovatele Anderse Bodelsena (toto je už její třetí adaptace po dánském zpracování z roku 1969 a německé televizní verzi z roku 1972). Především ve druhé polovině se toho semele tolik, že divák napětím sotva dýchá. Mnohem zajímavější mi ale přišlo, jak se z filmu stane thriller až vlastně pozvolna, mimochodem. Začátek filmu totiž vypadá spíš jako hořká vztahová komedie s pomalým tempem než napínavé krimi. S touto pomalou nehektickou atmosférou dokonale souzní minimalistický výkon vynikajícího Elliota Goulda.
Ten údajně promítl film Alfredu Hitchcockovi, jehož tvorbu může děj trochu připomínat, a údajně se Hitchovi film dost líbil. Víc než na Hitchcocka jsem si ale vzpomněl na bratry Coenovy a Noaha Hawleyho, na filmové a televizní Fargo. Stejně jako černohumorné historky z americké Minnesoty se i tento příběh zabývá tím, jak okamžitý impuls spáchání zločinu sice přinese tragické následky, ale zároveň může z člověka vydolovat ukryté sebevědomí, které mu pomůže překonat brutální situace, na něž se do té doby bál jen pomyslet. Právě Gouldovi se povedlo úsporně, ale skvěle zahrát tento zajímavý posun introvertního Milese od nesmělého outsidera k sebejistému zločinci a svůdci.
Christopher Plummer v roli jeho protihráče Reiklea je rovněž skvělý a chvílemi až odporně slizký, jeho postava je ale přeci jen méněrozměrná. Dobrou práci odvádějí také představitelky dvou významných ženských rolí, Susannah York a Céline Lomez, a v epizodní roli jednoho z Milesových kolegů se objevil tehdy začínající legendární komik John Candy. Legendární jazzman Oscar Peterson dostal termín na komponování filmového doprovodu, vzhledem ke svému nadcházejícímu turné ale nestihl skladby zaranžovat, čehož se místo něj ujal hudební režisér a skladatel Kenneth Wannberg. To je podle mě trochu škoda, protože plánovaná Petersonova aranže měla být jazzovější, což by víc slušelo pomalejšímu nádechu filmu.
Podobné čachry proběhly také na režisérském postu. Scénárista Curtis Hanson psal adaptaci dánské filmy se záměrem vlastní režie, producenti však dali přednost zkušenějšímu Darylu Dukeovi. Duke natočil v podstatě celý film, nicméně odmítl točit některé surovější scény, a tak byl k dotáčkám povolán zpět Hanson, později renomovaný režisér. Duke s Hansonem tak vlastně spolu natočili originální melancholický a napínavý thriller, který sice není čistě vánoční, ale za vidění rozhodně stojí (a třeba klidně i o svátcích).
Žádné komentáře:
Okomentovat