Prachy a smůla / Cent briques et des tuiles (1965)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Podvodníček Marcel (Jean-Claude Brialy) prohraje v hazardu peníze své bandy a od svých kompliců dostane ultimátum, aby dluh do týdne splatil. Marcel potká svého bývalého kumpána Étienna (Albert Rémy), který ho přemluví, aby pomohl připravit novou "fušku" - loupež obchodního domu Galerie Lafayette den před Vánoci, kdy budou pokladny nákupního centra plné k prasknutí. Partu lupičů doplní ještě falešný Děda Mráz Justin (Jean-Pierre Marielle), zaměstnanec obchodního domu Méloune (Michel Serrault) a kurtizána Ida (Marie Laforêt). Může tato skvadra nepříliš důmyslných zlodějíčků se svým plánem uspět?

Francouzskou komedii šedesátých let mají čeští diváci spojenou především s filmy Louise De Funése, případně Jeana- Paula Belmonda. Za celou dekádu ale ve Francii vznikly stovky taškařic, často rychlokvaškové výroby s kvapně spíchnutým scénářem, v obsazení se objevil někdo z tehdejších komiků (většinou se jednalo o Michela Serraulta, Jeana Poireta, Darryho Cowla, Francise Blanche, Jeana Richarda nebo i všechny z uvedených) s tím, že už to nějak zachrání a snad diváci dorazí, aby z laciné komedie vzešel producentům alespoň nějaký zisk. Dá se říct, že do téhle skupiny patří i snímek Prachy a smůla, který si ve své době našel cestu i do československé distribuce.

Hned v prvních vteřinách komedie režiséra Pierrea Grimblata zaujme lehce netradičním, ale legračním pojetím úvodních titulků - pro některé diváky jsou dokonce pasáží, kterou si z filmu zapamatují nejvíc. V příjemně poťouchlé náladě se nese celá první část, kdy se seznamujeme s Marcelem a jeho kumpány, a druhá část, kdy dojde na samotnou loupež. Potom ale vstoupí na scénu parta mladých chuligánů, která trochu zamíchá dějem, ale jejich scény jsou spíše otravné. A od té chvíle film už nechytne druhý dech a fanoušci francouzských komedií se baví spíše rozpoznáváním známých tváří, které se tu v epizodkách objevují. Producenti chtěli využít popularity zpěvačky Marie Laforêt a tak do děje trochu násilně naroubovali i jeden její pěvecký výstup, stejně jako některé dobové hity tehdejšího francouzského rock'n'rollu.

Zábava se přeci jen o trochu zlepší v závěru, kdy se lupičská skupinka ukrývá před policií ve vile na předměstí, nicméně scénka koridy strážníků s býkem by působila vyčpěle už za časů starých grotesek, natož pak v době vzniku filmu. Jak z grotesek je i karikaturní pojetí všech figur, které si ale Brialy, Rémy, Marielle, Serrault, Laforêt i ostatní užívají. Když na plátně není nikdo z Brialyho tlupy, je to (negativně) znát.

Prachy a smůlu jsem poprvé viděl před více než deseti lety a opětovné zhlédnutí ve mně nechalo stejné dojmy jako to první. Jedná se o řadovou lupičskou blbinku, která ale výjimečnosti podobné komedie Krást se musí umět nedosahuje. Rovněž jsem si potvrdil, že filmu hodně pomáhá dobový český dabing s Vladimírem Brabcem, Lubomírem Lipským, Čestmírem Řandou, Jiřím Adamírou a dalšími, který se překvapivě nebál ani peprnějších výrazů. Lubomír Lipský je navíc ze všech českých dabérů Michelu Serraultovi nejblíž a to jak barvou hlasu, tak hereckým projevem.

Kloboučníkovy přeludy / Les Fantômes du chapelier (1982)

Pan Labbé má prosperující kloboučnický obchod a ve městě patří k místní honoraci. V bytě nad obchodem žije se svou invalidní ženou, která už roky neopustila svůj pokoj. Labbé si nepřízeň manželčina osudu vynahrazuje karetními dýchánky s dalšími chlapíky z místní smetánky, kteří neztrácejí bodrý humor ani když ve městě začnou umírat ženy rukou sériového vraha, který komunikuje s policií pomocí novinových dopisů. Labbého soused, arménský krejčí Kachoudas si začne všímat, že za Labbého večerními procházkami je cosi podezřelého a začne ho na každém kroku sledovat…

Režisér Claude Chabrol patřil k pionýrům francouzské nové vlny a během své kariéry se vypracoval na specialistu na kriminální a psychologická dramata, kterému mnohdy nebyl cizí specifický černý humor. Podobně jako řada jeho generačních souputníků (včetně Françoise Truffauta) se netajil hlubokým obdivem k Alfredu Hitchcockovi. Scénář Kloboučníkových přeludů vychází (a podle všeho věrně) z románu dalšího „mistra napětí“, belgického spisovatele Georgese Simenona. Příběh váženého měšťana, který se postupně změní ve vraždícího schizofrenika, v sobě má i další Chabrolův oblíbený prvek, náhled pod pokličku chování zdánlivě spořádaných vyšších vrstev, především si však žádal herce, který dokáže přesvědčivě vystihnout všechny aspekty náročné role kloboučníka Labbého. V tom měl Chabrol opravdu šťastnou ruku, protože v době vzniku ve Francii snad nebylo vhodnějšího herce než obsazeného Michela Serraulta.

Geniální Serrault přesně vystihl Labbého sebedůvěru a přezíravost dané společenským postavením, stejně jako situace, kdy kloboučník překračuje hranice příčetnosti. Jeho kreace je chvílemi až groteskní, přesto se mu ale daří držet ji v promyšleném jednotném pojetí. Výrazný Serraultův výkon vzbuzuje protichůdné rekce u mnohých recenzentů – zatímco jedni tvrdí, že svou expresí zastiňuje civilního Charlese Aznavoura v roli krejčího Kachoudase, druzí tvrdí že právě nevýrazný Aznavour ubírá se svou postavou Serraultovi další prostor. Kontrast obou herců a jejich postav však nakonec vůbec nevadí, právě naopak – spíše to vypadá, že se jedná o režisérův záměr, jak více zdůraznit rozdíl postavení ve společenské a životní situaci, do které se oba hrdinové dostali. Proti Aznavourovi a jeho výkonu nelze říct nic, snad jen, že jeho dějová linie je nakonec celkem zbytečná, ovšem scénář ji zahrnul v důsledku věrnosti Simenonově knize. Kromě zmíněných ve filmu hrají i další známé tváře – Mario David jako moulovitý inspektor, mladý François Cluzet v roli novináře, kterému vrah posílá své anonymní dopisy, a manželka Philippea Noireta Monique Chaumetteová jako paní Labbéová.

Na rozdíl od jiných recenzentů si rovněž nemyslím, že by se Chabrol položil do svého obdivu k Hitchcockovi natolik, že by ho začal napodobovat. Možná oba spojuje záliba v kriminální tématice, ovšem formou a tím, co sledují, se jejich přístupy liší. Zatímco Hitchccock chtěl ve svých filmech dosáhnout diváckého efektu i prostřednictvím atmosféry, kterou pečlivě budoval i za pomocí zvolené výpravy, dekorací a působivé hudby. Chabrol oproti tomu zde používá hudbu jen minimálně a dobová výprava (film je zasazený zhruba do 50. let 20. století) působí minimalisticky až televizně, aby se divák spolu se Chabrolem mohl soustředit na režisérův objekt zájmu - hrdinovu psychologii, motivaci a vnitřní pochody, které ho mohou dovést až k psychickému běsnění. Podobně jako v jiném Chabrolově filmu Než přijde noc vlastně celou stopáž strávíme s hlavním hrdinou – pachatelem zločinu. A Chabrol nám i díky vynikajícímu výkonu hlavního představitele umožňuje prožívat jeho psychické stavy. S takovým přístupem se u Hitchcocka v podstatě nesetkáváme.

Pokud by se použila běžecká terminologie, tak Chabrol si vzal Hitchcockovu štafetu v cíli, do kterého Hitchcock doběhl, ale vydal se s ní na jiný vlastní závod, který Hitchcock nikdy neběžel. Nepřebíhal Hitchcockovu trasu, ani nekopíroval jeho běžecký styl (na rozdíl třeba od zámořského „závodníka“ Briana De Palmy). Ale i když je Chabrol jiný než Hitchcock, jeho Kloboučníkovy přeludy napínají i baví stejně. I díky skvělému výkonu Michela Serraulta stojí za to dám jim šanci.

Životní šance / La belle affaire (1973)

Původně jsem chtěl napsat článek o vynikající lupičské bláznivé komedii Krást se musí umět, nakonec jsem se rozhodl pro jinou, o dva roky mladší, komedii režiséra Jacquese Besnarda Životní šance. Její zápletka možná sice již není tak originální, ale ve výsledku je také docela dost zábavná.

Hlavními hrdiny jsou manželé Paul a Therese, kteří provozují malou hospůdku na pařížském předměstí. K idyle se ovšem jejich podnikání dá přirovnat jen těžko, protože podnik se nachází v blízkosti přistávací plochy letiště v Orly a každou chvílí se tak díky hluku motorů veškeré vybavení jejich bistra otřásá a padá na zem. Samo sebou by tedy rádi hospůdku prodali, ale kvůli hlučícím letadlům není úplně jednoduché sehnat kupce.  Nicméně se jim to nakonec podaří, a aby byli od letadel co nejdál, opouštějí Paříž a kupují opuštěnou kavárnu v Marseille. 

Velmi rychle získávají přízeň nových zákazníků, včetně policejního komisaře (Michel Galabru), který má pro paní Therese slabost. Netuší ale, že většina z hostů jejich podnik využívá jen jako úschovnu zásilek v rozsáhlé síti pašování drog. Poté, co Paul s Therese objeví skutečný obsah balíčků, kufrů či ptačích klecí schovávaných v jejich kavárně, rozhodnou se rozpoutat válku gangů, aby se gangsteři ohrožující jejich bezpečí i živobytí zlikvidovali navzájem sami…

Za scénářem stojí Robert Thomas, francouzský dramatik, který si získal renomé jako autor specifického žánru komediálních thrillerů, které ve své době zaujaly i samotného Alfreda Hitchcocka. Jeho hry od 60. let uvádějí i tuzemské scény a patrně nejvíce ho může připomínat filmová adaptace jeho slavné hry 8 žen, kterou v roce 2002 natočil François Ozon s plejádou hvězdných francouzských hereček. Životní šance patří mezi několik scénářů, které Thomas napsal sám (6 filmů dokonce režíroval). 

Dějová linka vypadá možná trochu jako přitažená za vlasy, ale tak to už u francouzských komedií bývá. Je nutno říct, že především první polovina pěkně odsýpá a je nabitá řadou vtipných situací (ať se jedná o ochranu skleniček před leteckým „náletem“, odhalení drog v zásilkách či první popravy zločinců). Většina z nich funguje i díky skvělým hercům – sympatická ústřední dvojice Michel Serrault a Rosy Varte působí přesně sehraným dojmem a ve své klasické roli robustního policisty nezklame ani Michel Galabru. Blýsknou se i někteří mistři komediálních epizodek – tradičně přehrávající Daniel Prévost v roli němého zabijáka a Paul Préboist, který tentokrát v tandemu se svým bratrem Jacquesem představuje speciálního pohřebáka.

Je ovšem pravda, že herce podporuje i povedený český dabing v čele s Květou Fialovou dabující Odette Laure a především vynikajícím Milošem Kopeckým, který v této roli naprosto skvěle nadaboval Michela Serraulta. Scéna, ve které Paul ochutná pravý obsah pašovaných balíčků, je samozřejmě výborně zahraná Serraultem už v originále, ale Kopecký v dabingu rovněž exceluje a Serraultův výkon ještě umocňuje. Michela Galabru daboval možná trochu netypicky Jiří Holý, ovšem podle mého názoru se sem na něj dobře hodil.   

Celkově se jedná o jednu z nadprůměrných francouzských komedií, která patří do ranku toho lepšího (Grand restaurant pana Septima, Krást se musí umět), co natočil režisér Jacques Besnard (oproti tomu horšímu - Blázen z laboratoře 4, Slavný den).