Zobrazují se příspěvky se štítkemBill Murray. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBill Murray. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 26. května 2022

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun / The French Dispatch (2021)


Zakladatel časopisu Francouzská depeše Arthur Howitzer Jr. (Bill Murray) zemřel. Dle závěti má po jeho odchodu vyjít pouze jedno poslední číslo. V něm zaujmou pozornost především tři reportáže: o geniálním malíři za mřížemi, o "šachistické" studentské revoluci a o únosu syna věhlasného policejního komisaře.

Jsem fanoušek Wese Andersona. Ve své době jsem byl naprosto okouzlený filmy Rushmore, Taková zvláštní rodinka a Život pod vodou, v nichž režisérova záliba ve výtvarné stylizaci, netradičních záběrech a oldies hudbě dokonale ladila s absurdním humorem a náladou vyprávění o jeho emociálně zdrženlivých hrdinech. Z pozdějších Andersonových počinů jsem už tak jednoznačné nadšení necítil, ale i tak zůstávám mezi těmi, kteří jsou nedočkaví na každý jeho další projekt.

Ve své nejnovější Francouzské depeši nás Wes Anderson bere do Francie. Podobně jako u dalšího nositele iniciál WA, Woodyho Allena a jeho Půlnoci v Paříži, je to Francie, jakou si režisér vysnil, je to její představa vytvořená na základě milovaných filmů, literatury a hudby. Andersonovi fanoušci jsou spřízněné duše, které přesně tohle chtějí, mají podobný filmový vkus, takže znají díla citovaná Andersonem a nebo si odkazy na jimi neznámé filmy rozšíří obzory.

Musím přiznat, že právě jako spřízněnec podobně obdivující francouzskou kulturu jsem se do vizuálu filmu zamiloval od prvních záběrů, které záměrně odkazují na různé trendy galské kinematografie 50. a 60. let - proslulé kriminální filmy, novou vlnu nebo tvorbu Jacquese Tatiho. Právě Tatiho vliv je znát už v předchozích Andersonových počinech, především v nenápadném používání humoru v pozadí záběrů - ostatně před lety Wes Anderson natočil sérii půvabných reklam pro japonskou SoftBank, v nichž se Brad Pitt objevil jako Tatiho legendární postava pan Hulot. Ve Francouzské depeši Anderson cituje Tatiho Mého strýčka hned v jedné z prvních scén, kdy postava prochází několika patry starého činžáku.

Jako divák z cílové skupiny bych tedy měl být s Francouzskou depeší spokojený, navíc nápad zfilmovat časopis se všemi rubrikami mi přišel výborný. S obsahem jednotlivých povídek jsem ale byl spokojený už méně. První povídka o geniálním malíři za mřížemi a jeho lásce k vězeňské dozorkyni (krásná Léa Seydoux) mi přišla asi nejlépe provedená, snad jen její pointa mohla přijít trochu dřív. Možná jí hrálo do karet i pořadí, protože jako první stále okouzluje zpracováním. V dalších dvou reportážích se ale ukáže, že jenom samotná forma film neutáhne. 

Druhý příběh o studentské stávce zakomponoval tradici francouzského aktivismu a revolty, odkazy na filmy Jeana-Luca Godarda, i motiv milostných pletek mladíka se starší ženou (který Anderson používá po vzoru několika filmů ze svého dalšího oblíbeného kinematografického období, Nového Hollywoodu 60. a 70. let. Ve zmiňovaném Rushmore se tato inspirace uplatnila mnohem lépe). Protagonisté druhého vyprávění si ale diváka nezískají, za což může i obsazení nesympatického Timothée Chalameta. Gurmánský policejní komisař (příjemně komediální Matthieu Amalric) a jeho syn ve třetí reportáži jsou sympatičtější, jejich příběh je ale překombinovaný. Styl s obsahem se tak nejlépe potkává v počáteční "předpovídce", cyklistickém fejetonu, kterému vévodí režisérův kamarád Owen Wilson

Wilson ostatně patří mezi věrné herecké účastníky Andersonových filmů, kteří samozřejmě tvoří jádro obsazení i zde (od dřevních Wilsona, Billa Murraye, Jasona Schwartzmana až po během let ulovené členy wesandersonovského ansámblu - Adriena Brodyho, Tildu Swinton či Frances McDormand). Režisér Anderson vlastně získal u hollywoodských herců podobné postavení jako právě donedávna Woody Allen - hvězdy jsou ochotné zahrát si v jeho filmu klidně i menší roli za nižší honorář oproti svým standardům, protože taková položka dodá jejich filmografii uměleckou prestiž. Takto složené obsazení ale funguje víc než dobře a mně osobně nejvíc udělaly radost miniroličky některých mých oblíbených francouzských herců.

Wes Anderson natočil další hravou poctu tomu, co má rád - francouzské kultuře 50.-70. let a magazínu New Yorker. Oceňuji, že Francouzská depeše je zpracovaná tak, jak by ji v 60. letech i někdo natočil (což je rozdíl oproti lubitschovskému Grandhotelu Budapešť, který se v mnoha ohledech Ernstu Lubitschovi a Billymu Wilderovi spíše nepodobá). Za atmosféru, stylizaci, hudební doprovod a obrazové nápady by si Wes Anderson zasloužil i deset z pěti hvězdiček. Za scénář by to ale na plný počet zdaleka nebylo. Možná režisérovi chybí spoluscénárista  - právě s Owenem Wilsonem nebo Noahem Buambachem Anderson napsal postavy podivínů, se kterými ale bylo jednoduché se lidsky ztotožnit. Snad bude Andersonův příští počin v tomto ohledu vstřícnější.








pátek 24. prosince 2021

Strašidelné Vánoce / Scrooged (1988)


NOČNÍ SPECIÁL 2021

Televizní producent Frank Cross je samolibý a bezcitný sobec, který ignoruje svou rodinu, na Štědrý den vysílá horory a v předvánočním čase dává výpovědi zaměstnancům. Frankova arogance překročí únosnou mez natolik, že se mu zjeví duch jeho zesnulého kolegy, který mu zvěstuje návštěvu třech dalších duchů - minulých Vánoc, současných Vánoc a budoucích Vánoc...

Příběh Charlese Dickense Vánoční koleda patří dnes již ke klasice, která se dočkala mnoha adaptací. Takřka každá animovaná franšíza zpracovala Dickensovu povídku s "obsazením" svých postaviček - kupříkladu za mého dětství byla populární disneyovská verze se strýčkem Skrblíkem. Velice zdařilá je i česká rozhlasová hra s Josefem Somrem v hlavní roli. Nápad na moderní filmovou adaptaci s Billem Murrayem, který dokáže v roli arogantních sobců zazářit, tak musel v osmdesátých letech vypadat jako geniální. Samotná realizace bohužel dopadla podstatně hůř.

Murray je v roli moderního lakomce Scrooge - sebestředného televizního producenta Franka Crosse - opravdu vynikající. Sarkasmus, se kterým dokáže zrušit vánoční prémie nespravedlivě propuštěnému zaměstnanci je odpudivý a k popukání zároveň. Ostatně celá první polovina se nese v duchu povedených vtipů a příjemné nadsázky, jaké známe z amerických komedií 80. let (s Murrayem, Chasem, Martinem či někým jiným z obvyklých podezřelých). Hned úvodní parodie na televizní vysílání je dost trefná. Komedie však definitivně začne ztrácet svůj potenciál ve chvíli, kdy hlavní postavu - v souladu s Dickensovou předlohou - začnou navštěvovat duchové.

Režisér Richard Donner je opěvován pro svou schopnost připravit odlehčenou dobrodružnou nebo akční podívanou. Bohužel ale neměl cit pro komedii se specifickou nadsázkou a je docela škoda, že scénář k Strašidelných Vánoc se dostal pod ruku právě jemu. Právě u postav duchů se ukazuje, že Donner sice dokázal pečlivě ohlídat jejich kostýmy, masky a výtvarné ztvárnění vůbec, ale nepochopil jak u těchto postav vést herce. Jejich představitelé Murrayho (nevhodně obsazený) kamarád David Johansen a komička Carol Kane tak strašně přehrávají, diváka nejenže nepobaví, ale vyloženě otráví, což by se u vánočního filmu stát nemělo. Bohužel podle vzpomínek tvůrců nutil herce šlapat na plyn právě režisér.

Trapnost vyvrcholí v závěru v televizním studiu, kdy se ze řetězu utrhne i Murray (podle vzpomínek také podporovaný Donnerem) a přijde moralistické finále. To je sice v tomhle případě očekávané, ale je strašně hloupě prvoplánově zpracované. Kromě Murrayho se ve vedlejších rolí objeví třeba legendární Robert Mitchum, Murrayho bratři Brian, John a Joel nebo Indianova dívka Karen Allen. U některých herců zamrzí, že na ně zbylo v podstatě jen cameo, nejvíc asi u "desátníka Klingera" Jamieho Farra.

Scénáristé Mitch Glazer a Michael O'Donoghue a představitel hlavní role nebyli s výsledkem spokojeni, což za vinu dávali režisérovi, který podle nich "nerozuměl komedii", z filmu vystřihl 60 % materiálu scénáře a dával důraz na jiné scény, než autoři zamýšleli. Donner si prostě na čisté komedii vylámal zuby - ostatně jako řada jiných uznávaných režisérů (jemu se to stalo už podruhé po slabém remakeu Veberovy Hračky). Určitě by mu v tomhle směru prospělo doučování, v době vzniku filmu např. od Franka Oze.

Billu Murraymu role ironického protivy prostě sedí, což na plátně prokázal víckrát (nejlépe nejspíš v Na Hromnice o den více). Pokud patříte mezi Billovy fanoušky, Strašidelné Vánoce vás minimálně v první půlce pobaví. Pokud by vás otrávili, můžete si zpravit náladu nedávným televizním speciálem Netflixu A Very Murray Christmas, ve kterém Bill pod režijním vedením Sofii Coppoly a po boku několika pěveckých hvězd zazpívá haldu slavných vánočních šlágrů.