Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun / The French Dispatch (2021)

Zakladatel časopisu Francouzská depeše Arthur Howitzer Jr. (Bill Murray) zemřel. Dle závěti má po jeho odchodu vyjít pouze jedno poslední číslo. V něm zaujmou pozornost především tři reportáže: o geniálním malíři za mřížemi, o "šachistické" studentské revoluci a o únosu syna věhlasného policejního komisaře.

Jsem fanoušek Wese Andersona. Ve své době jsem byl naprosto okouzlený filmy Rushmore, Taková zvláštní rodinka a Život pod vodou, v nichž režisérova záliba ve výtvarné stylizaci, netradičních záběrech a oldies hudbě dokonale ladila s absurdním humorem a náladou vyprávění o jeho emociálně zdrženlivých hrdinech. Z pozdějších Andersonových počinů jsem už tak jednoznačné nadšení necítil, ale i tak zůstávám mezi těmi, kteří jsou nedočkaví na každý jeho další projekt.

Ve své nejnovější Francouzské depeši nás Wes Anderson bere do Francie. Podobně jako u dalšího nositele iniciál WA, Woodyho Allena a jeho Půlnoci v Paříži, je to Francie, jakou si režisér vysnil, je to její představa vytvořená na základě milovaných filmů, literatury a hudby. Andersonovi fanoušci jsou spřízněné duše, které přesně tohle chtějí, mají podobný filmový vkus, takže znají díla citovaná Andersonem a nebo si odkazy na jimi neznámé filmy rozšíří obzory.

Musím přiznat, že právě jako spřízněnec podobně obdivující francouzskou kulturu jsem se do vizuálu filmu zamiloval od prvních záběrů, které záměrně odkazují na různé trendy galské kinematografie 50. a 60. let - proslulé kriminální filmy, novou vlnu nebo tvorbu Jacquese Tatiho. Právě Tatiho vliv je znát už v předchozích Andersonových počinech, především v nenápadném používání humoru v pozadí záběrů - ostatně před lety Wes Anderson natočil sérii půvabných reklam pro japonskou SoftBank, v nichž se Brad Pitt objevil jako Tatiho legendární postava pan Hulot. Ve Francouzské depeši Anderson cituje Tatiho Mého strýčka hned v jedné z prvních scén, kdy postava prochází několika patry starého činžáku.

Jako divák z cílové skupiny bych tedy měl být s Francouzskou depeší spokojený, navíc nápad zfilmovat časopis se všemi rubrikami mi přišel výborný. S obsahem jednotlivých povídek jsem ale byl spokojený už méně. První povídka o geniálním malíři za mřížemi a jeho lásce k vězeňské dozorkyni (krásná Léa Seydoux) mi přišla asi nejlépe provedená, snad jen její pointa mohla přijít trochu dřív. Možná jí hrálo do karet i pořadí, protože jako první stále okouzluje zpracováním. V dalších dvou reportážích se ale ukáže, že jenom samotná forma film neutáhne. 

Druhý příběh o studentské stávce zakomponoval tradici francouzského aktivismu a revolty, odkazy na filmy Jeana-Luca Godarda, i motiv milostných pletek mladíka se starší ženou (který Anderson používá po vzoru několika filmů ze svého dalšího oblíbeného kinematografického období, Nového Hollywoodu 60. a 70. let. Ve zmiňovaném Rushmore se tato inspirace uplatnila mnohem lépe). Protagonisté druhého vyprávění si ale diváka nezískají, za což může i obsazení nesympatického Timothée Chalameta. Gurmánský policejní komisař (příjemně komediální Matthieu Amalric) a jeho syn ve třetí reportáži jsou sympatičtější, jejich příběh je ale překombinovaný. Styl s obsahem se tak nejlépe potkává v počáteční "předpovídce", cyklistickém fejetonu, kterému vévodí režisérův kamarád Owen Wilson. 

Wilson ostatně patří mezi věrné herecké účastníky Andersonových filmů, kteří samozřejmě tvoří jádro obsazení i zde (od dřevních Wilsona, Billa Murraye, Jasona Schwartzmana až po během let ulovené členy wesandersonovského ansámblu - Adriena Brodyho, Tildu Swinton či Frances McDormand). Režisér Anderson vlastně získal u hollywoodských herců podobné postavení jako právě donedávna Woody Allen - hvězdy jsou ochotné zahrát si v jeho filmu klidně i menší roli za nižší honorář oproti svým standardům, protože taková položka dodá jejich filmografii uměleckou prestiž. Takto složené obsazení ale funguje víc než dobře a mně osobně nejvíc udělaly radost miniroličky některých mých oblíbených francouzských herců.

Wes Anderson natočil další hravou poctu tomu, co má rád - francouzské kultuře 50.-70. let a magazínu New Yorker. Oceňuji, že Francouzská depeše je zpracovaná tak, jak by ji v 60. letech i někdo natočil (což je rozdíl oproti lubitschovskému Grandhotelu Budapešť, který se v mnoha ohledech Ernstu Lubitschovi a Billymu Wilderovi spíše nepodobá). Za atmosféru, stylizaci, hudební doprovod a obrazové nápady by si Wes Anderson zasloužil i deset z pěti hvězdiček. Za scénář by to ale na plný počet zdaleka nebylo. Možná režisérovi chybí spoluscénárista  - právě s Owenem Wilsonem nebo Noahem Buambachem Anderson napsal postavy podivínů, se kterými ale bylo jednoduché se lidsky ztotožnit. Snad bude Andersonův příští počin v tomto ohledu vstřícnější.

Není čas zemřít / No Time to Die (2021)

Nejnovější dobrodružství agenta 007 jsem viděl už krátce po jeho premiéře, k dokončení recenze jsem se dostal nakonec až teď. Vzhledem k tomu, že se pořád jedná o novinku, bude první publikovaná verze článku bez fotografií.

A je to vcelku dobrá bondovka, ale do těch nejlepších má opravdu daleko. Myslím si, že nebýt závěrečných zvratů, dočkala by se nižšího hodnocení a její význam by pro sérii byl méně podstatný, protože kromě závěru už se většina motivů v sérii (lépe) objevila. Není čas zemřít se snaží přiblížit jednomu z vrcholů série V tajných službách jejího veličenstva (ostatně na něj několikrát přímo odkáže), který ale doplatil na to, že zrovna v něm se postavy Bonda ujal herecky nezkušený George Lazenby, a fanoušci tak film nespravedlivě přehlížejí. Přitom právě tam se lépe povedlo vykreslit Bondův osobní zájem ve svěřeném úkolu a především jeho manželství. Tehdy se totiž scénáristé nebáli ukázat, že do milostného vztahu dvou lidí patří i flirt, vzájemné škádlení, prostě jiskra. Teď se ale tvůrci soustředí pouze na osudovost vztahu Bonda a Madeleine, ale jakákoliv vzájemná chemie mezi nimi chybí, takže se diváci spíše diví, co je k sobě natolik poutá. Daniel Craig i Léa Seydoux jsou skvělí herci, ale dvojici jsem jim nevěřil ani minutu. A nic proti Lée, ale Madeleine je v porovnání s Vesper Lynd v podání Evy Green i mnoha dalšími (natož pak s předchozí paní Bondovou, skvělou Dianou Rigg) natolik nezajímavá, že prostě nejde pochopit, proč si James jako svou nastávající vybral právě ji.

I přesto je ale ve filmu řada skvělých momentů, např. hned navnadí perfektně natočený, až téměř hororový úvod. Velmi dobře fungují postavy dvou ženských agentek v podání Any de Arnas a Lashany Lynch. Ana ve své epizodce okouzlila nejen svou přitažlivostí, ale i komediálním talentem a její společné scény s Bondem měly přesně ten šarm, který chyběl jeho vztahu s Mariane. Lashana Lynch jako nová nositelka čísla 007 také velmi příjemně překvapila a jakákoliv kontroverze ohledně její postavy (stejně jako u postavy Q) je naprosto hloupá. Obě zmíněné dámy mohou za to, že James Bond ukázal, že v něm zůstal alespoň zbytek smyslu pro humor, za což jim moc děkuji. Ze starých známých nezklamali M (Ralph Fiennes mi v sérii přijde mnohem zajímavější než Judi Dench) ani zmíněný Q - už mě skoro přestává mrzet, že na této postavě byl přeobsazen John Cleese, Ben Whishaw rozhodně má něco do sebe (ale Cleese mu v nějakém dílu žezlo předat mohl :( :D). 

Samotná zápletka s virem a zbabělým ruským vědcem mi přišla správně bondovsky nadsazená, poněkud nevyváženě ale působí hlavní záporák Safin v podání Ramiho Maleka. Jeho arcizloduch patří do rodiny megalomanských padouchů typu Blofelda nebo Draxe, kteří nemají v plánu nic menšího než způsobit zkázu celému lidstvu. I vzhledem k fantastičnosti svých plánů byli tito lotři vždy líčeni se špetkou nadhledu, Safin je ale postava jak z psychodramatu, která v podání nemastného Maleka působí spíš jako karikatura. Craig pro svou rozlučku s 007 zasloužil někoho lepšího, někoho na úrovni geniálního Bardema ve Skyfall (kde podobný záměr zobrazit padoucha s traumatem vyšel o dost lépe). 

První dvě třetiny baví a jsou v nich i zručně natočené akční scény, v poslední třetině je akce poněkud nepřehledná. Tolik diskutovaný závěr mi v podstatě nevadil - vzhledem k tomu, že ho všechny recenze neskrytě naznačovaly, čekal jsem ho. Spíš mi úplně nesedla jeho patetická forma, které nasadí korunu vypjatá, Johnu Barrymu na hony vzdálená hudba Hanse Zimmera opět vykrádajícího sama sebe (jako kdyby si Zimmer asi odskočil z práce na jiném blockbusteru). Pokud takhle chtěli tvůrci ukázat, jak série "dospěla", trochu mě zklamali, jak na to šli tuctově a že výsledek působí jako nechtěná parodie Dnu nezávislosti. Mnohem lépe dopadla podobná snaha ve zmiňovaném Skyfall, nejlepší z Craigových bondovek.

Všechny bondovky s Danielem Craigem jsem viděl v kině a po těch patnácti letech pro mě Craig není špatný James Bond, ale rozhodně jako Bond v Není čas zemřít nepodal nejlepší výkon své kariéry. Mnohem víc mě bavil v předloňské detektivce Na nože nebo ve skvělém "předbondovském" thrilleru Po krk v extázi. Ostatně ve druhém z filmů stejně jako v poslední bondovce ztvárnil postavu, která se před pověšením řemesla na hřebík rozhodne přijmout poslední úkol. Na rozdíl od Není čas zemřít se v něm však méně bál humoru a sebeironie.