Zakladatel časopisu Francouzská depeše Arthur Howitzer Jr. (Bill Murray) zemřel. Dle závěti má po jeho odchodu vyjít pouze jedno poslední číslo. V něm zaujmou pozornost především tři reportáže: o geniálním malíři za mřížemi, o "šachistické" studentské revoluci a o únosu syna věhlasného policejního komisaře.
Jsem fanoušek Wese Andersona. Ve své době jsem byl naprosto okouzlený filmy Rushmore, Taková zvláštní rodinka a Život pod vodou, v nichž režisérova záliba ve výtvarné stylizaci, netradičních záběrech a oldies hudbě dokonale ladila s absurdním humorem a náladou vyprávění o jeho emociálně zdrženlivých hrdinech. Z pozdějších Andersonových počinů jsem už tak jednoznačné nadšení necítil, ale i tak zůstávám mezi těmi, kteří jsou nedočkaví na každý jeho další projekt.
Ve své nejnovější Francouzské depeši nás Wes Anderson bere do Francie. Podobně jako u dalšího nositele iniciál WA, Woodyho Allena a jeho Půlnoci v Paříži, je to Francie, jakou si režisér vysnil, je to její představa vytvořená na základě milovaných filmů, literatury a hudby. Andersonovi fanoušci jsou spřízněné duše, které přesně tohle chtějí, mají podobný filmový vkus, takže znají díla citovaná Andersonem a nebo si odkazy na jimi neznámé filmy rozšíří obzory.
Musím přiznat, že právě jako spřízněnec podobně obdivující francouzskou kulturu jsem se do vizuálu filmu zamiloval od prvních záběrů, které záměrně odkazují na různé trendy galské kinematografie 50. a 60. let - proslulé kriminální filmy, novou vlnu nebo tvorbu Jacquese Tatiho. Právě Tatiho vliv je znát už v předchozích Andersonových počinech, především v nenápadném používání humoru v pozadí záběrů - ostatně před lety Wes Anderson natočil sérii půvabných reklam pro japonskou SoftBank, v nichž se Brad Pitt objevil jako Tatiho legendární postava pan Hulot. Ve Francouzské depeši Anderson cituje Tatiho Mého strýčka hned v jedné z prvních scén, kdy postava prochází několika patry starého činžáku.
Jako divák z cílové skupiny bych tedy měl být s Francouzskou depeší spokojený, navíc nápad zfilmovat časopis se všemi rubrikami mi přišel výborný. S obsahem jednotlivých povídek jsem ale byl spokojený už méně. První povídka o geniálním malíři za mřížemi a jeho lásce k vězeňské dozorkyni (krásná Léa Seydoux) mi přišla asi nejlépe provedená, snad jen její pointa mohla přijít trochu dřív. Možná jí hrálo do karet i pořadí, protože jako první stále okouzluje zpracováním. V dalších dvou reportážích se ale ukáže, že jenom samotná forma film neutáhne.
Druhý příběh o studentské stávce zakomponoval tradici francouzského aktivismu a revolty, odkazy na filmy Jeana-Luca Godarda, i motiv milostných pletek mladíka se starší ženou (který Anderson používá po vzoru několika filmů ze svého dalšího oblíbeného kinematografického období, Nového Hollywoodu 60. a 70. let. Ve zmiňovaném Rushmore se tato inspirace uplatnila mnohem lépe). Protagonisté druhého vyprávění si ale diváka nezískají, za což může i obsazení nesympatického Timothée Chalameta. Gurmánský policejní komisař (příjemně komediální Matthieu Amalric) a jeho syn ve třetí reportáži jsou sympatičtější, jejich příběh je ale překombinovaný. Styl s obsahem se tak nejlépe potkává v počáteční "předpovídce", cyklistickém fejetonu, kterému vévodí režisérův kamarád Owen Wilson.
Wilson ostatně patří mezi věrné herecké účastníky Andersonových filmů, kteří samozřejmě tvoří jádro obsazení i zde (od dřevních Wilsona, Billa Murraye, Jasona Schwartzmana až po během let ulovené členy wesandersonovského ansámblu - Adriena Brodyho, Tildu Swinton či Frances McDormand). Režisér Anderson vlastně získal u hollywoodských herců podobné postavení jako právě donedávna Woody Allen - hvězdy jsou ochotné zahrát si v jeho filmu klidně i menší roli za nižší honorář oproti svým standardům, protože taková položka dodá jejich filmografii uměleckou prestiž. Takto složené obsazení ale funguje víc než dobře a mně osobně nejvíc udělaly radost miniroličky některých mých oblíbených francouzských herců.
Wes Anderson natočil další hravou poctu tomu, co má rád - francouzské kultuře 50.-70. let a magazínu New Yorker. Oceňuji, že Francouzská depeše je zpracovaná tak, jak by ji v 60. letech i někdo natočil (což je rozdíl oproti lubitschovskému Grandhotelu Budapešť, který se v mnoha ohledech Ernstu Lubitschovi a Billymu Wilderovi spíše nepodobá). Za atmosféru, stylizaci, hudební doprovod a obrazové nápady by si Wes Anderson zasloužil i deset z pěti hvězdiček. Za scénář by to ale na plný počet zdaleka nebylo. Možná režisérovi chybí spoluscénárista - právě s Owenem Wilsonem nebo Noahem Buambachem Anderson napsal postavy podivínů, se kterými ale bylo jednoduché se lidsky ztotožnit. Snad bude Andersonův příští počin v tomto ohledu vstřícnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat