Zobrazují se příspěvky se štítkemEurospy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemEurospy. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 18. prosince 2021

Není čas zemřít / No Time to Die (2021)


Nejnovější dobrodružství agenta 007 jsem viděl už krátce po jeho premiéře, k dokončení recenze jsem se dostal nakonec až teď. Vzhledem k tomu, že se pořád jedná o novinku, bude první publikovaná verze článku bez fotografií.

A je to vcelku dobrá bondovka, ale do těch nejlepších má opravdu daleko. Myslím si, že nebýt závěrečných zvratů, dočkala by se nižšího hodnocení a její význam by pro sérii byl méně podstatný, protože kromě závěru už se většina motivů v sérii (lépe) objevila. Není čas zemřít se snaží přiblížit jednomu z vrcholů série V tajných službách jejího veličenstva (ostatně na něj několikrát přímo odkáže), který ale doplatil na to, že zrovna v něm se postavy Bonda ujal herecky nezkušený George Lazenby, a fanoušci tak film nespravedlivě přehlížejí. Přitom právě tam se lépe povedlo vykreslit Bondův osobní zájem ve svěřeném úkolu a především jeho manželství. Tehdy se totiž scénáristé nebáli ukázat, že do milostného vztahu dvou lidí patří i flirt, vzájemné škádlení, prostě jiskra. Teď se ale tvůrci soustředí pouze na osudovost vztahu Bonda a Madeleine, ale jakákoliv vzájemná chemie mezi nimi chybí, takže se diváci spíše diví, co je k sobě natolik poutá. Daniel Craig i Léa Seydoux jsou skvělí herci, ale dvojici jsem jim nevěřil ani minutu. A nic proti Lée, ale Madeleine je v porovnání s Vesper Lynd v podání Evy Green i mnoha dalšími (natož pak s předchozí paní Bondovou, skvělou Dianou Rigg) natolik nezajímavá, že prostě nejde pochopit, proč si James jako svou nastávající vybral právě ji.

I přesto je ale ve filmu řada skvělých momentů, např. hned navnadí perfektně natočený, až téměř hororový úvod. Velmi dobře fungují postavy dvou ženských agentek v podání Any de Arnas a Lashany Lynch. Ana ve své epizodce okouzlila nejen svou přitažlivostí, ale i komediálním talentem a její společné scény s Bondem měly přesně ten šarm, který chyběl jeho vztahu s Mariane. Lashana Lynch jako nová nositelka čísla 007 také velmi příjemně překvapila a jakákoliv kontroverze ohledně její postavy (stejně jako u postavy Q) je naprosto hloupá. Obě zmíněné dámy mohou za to, že James Bond ukázal, že v něm zůstal alespoň zbytek smyslu pro humor, za což jim moc děkuji. Ze starých známých nezklamali M (Ralph Fiennes mi v sérii přijde mnohem zajímavější než Judi Dench) ani zmíněný Q - už mě skoro přestává mrzet, že na této postavě byl přeobsazen John Cleese, Ben Whishaw rozhodně má něco do sebe (ale Cleese mu v nějakém dílu žezlo předat mohl :( :D). 

Samotná zápletka s virem a zbabělým ruským vědcem mi přišla správně bondovsky nadsazená, poněkud nevyváženě ale působí hlavní záporák Safin v podání Ramiho Maleka. Jeho arcizloduch patří do rodiny megalomanských padouchů typu Blofelda nebo Draxe, kteří nemají v plánu nic menšího než způsobit zkázu celému lidstvu. I vzhledem k fantastičnosti svých plánů byli tito lotři vždy líčeni se špetkou nadhledu, Safin je ale postava jak z psychodramatu, která v podání nemastného Maleka působí spíš jako karikatura. Craig pro svou rozlučku s 007 zasloužil někoho lepšího, někoho na úrovni geniálního Bardema ve Skyfall (kde podobný záměr zobrazit padoucha s traumatem vyšel o dost lépe). 

První dvě třetiny baví a jsou v nich i zručně natočené akční scény, v poslední třetině je akce poněkud nepřehledná. Tolik diskutovaný závěr mi v podstatě nevadil - vzhledem k tomu, že ho všechny recenze neskrytě naznačovaly, čekal jsem ho. Spíš mi úplně nesedla jeho patetická forma, které nasadí korunu vypjatá, Johnu Barrymu na hony vzdálená hudba Hanse Zimmera opět vykrádajícího sama sebe (jako kdyby si Zimmer asi odskočil z práce na jiném blockbusteru). Pokud takhle chtěli tvůrci ukázat, jak série "dospěla", trochu mě zklamali, jak na to šli tuctově a že výsledek působí jako nechtěná parodie Dnu nezávislosti. Mnohem lépe dopadla podobná snaha ve zmiňovaném Skyfall, nejlepší z Craigových bondovek.

Všechny bondovky s Danielem Craigem jsem viděl v kině a po těch patnácti letech pro mě Craig není špatný James Bond, ale rozhodně jako Bond v Není čas zemřít nepodal nejlepší výkon své kariéry. Mnohem víc mě bavil v předloňské detektivce Na nože nebo ve skvělém "předbondovském" thrilleru Po krk v extázi. Ostatně ve druhém z filmů stejně jako v poslední bondovce ztvárnil postavu, která se před pověšením řemesla na hřebík rozhodne přijmout poslední úkol. Na rozdíl od Není čas zemřít se v něm však méně bál humoru a sebeironie.


pondělí 16. srpna 2021

Assingment K (1968)

 


Z východního bloku je pomocí složitého mechanismu předávání a falešných identit pašován mikrofilm s tajnými informacemi. Nad vším bdí Philip Scott, spolupracovník britských tajných služeb ukrývající se pod falešnou identitou obchodníka s hračkami, která mu umožňuje cestovat po různých místech celé Evropy, kde si užívá společnosti krásných žen. V rakouských alpách se vzájemně okouzlí s krásnou Švédkou Toni, ale také si ho vezmou do hledáčku východoněmečtí agenti, kteří začínají tušit, že Scott není obyčejný prodejce panenek…

Jedna z mnoha tehdejších špionážek, která nás opět zasadí do stylové atmosféry své doby. Na britských kouscích tohoto žánru je sympatické, že vznikaly za lepších rozpočtových podmínek než některé italské, takže téměř nikdy nespadnou na úroveň filmového trashe. Rovněž je příjemné, že zápletka není postavená úplně na hlavu, a tak tu místo nějakého výstředního zloducha stojí proti hlavnímu hrdinovi agenti Stasi.

Díky tomu se film tváří jako seriózní špionážní drama, ostatně je tu snad jen jedna rvačka a místo do exotických lokací se agent Scott podívá jen do Tyrolska a Bavorska. Na druhou stranu ale překombinovaný způsob pašování mikrofilmu, využitý kufřík s výbušninou, a především dialogy Philipa s Toni vše posouvají spíše do žánru eurospy. Což mně ale vůbec nevadí, protože kromě party scén jsem si užil zmíněné konverzační přestřelky připomínající staré dobré screwbally.

Stephen Boyd a Camilla Sparv v hlavních rolích sice pouze „splní zadání“ svého typu postav (sympatický hrdina a důvtipná svůdná blondýna) nicméně oproti jiným filmům působí přirozeně a svůj konverzační ping pong sehrávají s lehkostí. Doplňují je někteří „obvyklí podezřelí“ z vedlejších rolí tehdejší Británie – Leo McKern, Michael Redgrave, Jeremy Kemp nebo pro o generaci nade mnou kultovní Čáryfuk Geoffrey Bayldon (mě už tenhle seriál minul). Objeví se i Helmuth Schneider, jehož tvář připomene jeho menší roli německého důstojníka recitujícího poezii ve vlaku ve Velkém flámu. 

Pro našince je určitě zajímavé číst v titulcích mezi výše uvedenými i jméno Jana Wericha. Ten v té době po svém neúspěšném bondovském intermezzu zaujal západní režiséry a producenty, takže si ho kromě Henriho Verneuilla do 25. hodiny vybral i Val Guest právě sem. Na rozdíl od Verneuillova snímku je tu Werich předabovaný a jeho výskyt na plátně v součtu nepřekročí 10 minut, jeho postava je ovšem pro děj zásadní, a i přes zmíněný dabing (a fakt, že ho v záběrech při lyžování evidentně zastupuje dubl) je cítit jeho charisma. Je určitě příjemné ho vidět v tomto eurospy prostředí a nebýt jeho zhoršujícího se zdravotního stavu, nejspíš by se o rok později ještě v nějakém západním filmu stihl objevit.

Po Werichově odchodu ze scény se hrdinové přesouvají do Londýna a od té chvíle jsem pomalu začal ztrácet divácký zájem, ten se znovu probudil během mnichovské části děje, ale po druhém návratu do Londýna opět lehce uvadal navzdory několika (předvídatelným) dějovým zvratům. Val Guest byl řemeslník točící podle divácké a producentské poptávky. Zrovna prožíval špionážní období své kariéry a jeho zkušená ruka je znát. Hudba Basila Kirchina je fajn, i když chybí výraznější ústřední motiv.

Celkově Assignment K není ztrátou času nejen pro ty, kdo si chtějí udělat čárku ve filmografii Jana Wericha.


















středa 7. dubna 2021

MINIRECENZE: Some Girls Do (1969)

 


Hugh Drummond je povolaný prošetřit, proč záhadně umírají muži spojení s projektem nového vysokorychlostního letounu. Drummond během vyšetřování potkává krásné ženy v čele se smyslnou Helgou. Stopy ho vedou k závěru, že za vším stojí jeho dávná nemesis, padouch Carl Petersen...

Za pokračováním pokračování eurospy Něžné pohlaví sice stojí stejný tvůrčí tým, kvalita však šla minimálně o stupeň dolů. Režisér Ralph Thomas zvládá kombinaci humoru a akce s lehkostí, Richard Johnson je v roli agenta Drummonda stále sympatický a s přimhouřením oka i přesvědčivý. Ústřední melodie je natolik chytlavá, že si ji zpívám i druhý den od zhlédnutí. V každém druhém záběru navíc krásná žena...No počkat!

Premisu o padouchu Petersonovi, který jako zabijáky využívá svůdné krásky, byla použita v právě o dva roky starším Něžném pohlaví, kde však stejnému zloduchovi stačily jen dva vrahové v sukních, Elke Sommer a Sylva Koscina. A nejen že v podání Nigela Greena byl podlý Peterson charismatičtější než ten Jamese Villerse, ale dokonce tvůrci nezapomněli ani na zábavný a (v rámci možností žánru) uvěřitelný děj. Tady se ale tvůrci rozhodli nechat diváky natolik kochat sličnými herečkami, že vše ostatní šlo stranou.

Dějové linky chvílemi vůbec nedávají logiku, některé postavy se objeví a jsou dívkami odstraněné, ale divák se nedozví, proč a jakou měly se zápletkou souvislost. A upřímně na kouzlo Sommer a Kosciny to podle mého názoru dívčí armáda (tentokrát v čele s dvojicí Daliah Lavi-Beba Loncar) nedotáhla. Nejzajímavější ze všech je mladá Joanna Lumley, která se během úvodních titulků objeví jako jedna z Petersonových žen.

Z herců ještě zmíním komika Ronnieho Stevense v roli Drummondova sidekicka, Maurice Denhama jako roztržitého vědce a Roberta Morleyho v roli homosexuálního kuchaře. Morley tentokrát svou postavu nezvládl a balancuje na hraně karikatury. Nicméně pokud si lebedíte v prostředí mezinárodních produkcí šedesátých let, které své diváky přivádějí do přímořských letovisek, velkých hotelů a koktejlových večírků, na své si přijdete. Kdybych však měl doporučit pouze jeden film s Hughem Drummondem, byl by to jednoznačně předchůdce Some Girls Do – Něžné pohlaví.
















středa 28. října 2020

Le Vicomte règle ses comptes (1967)

Po delší době další článek, tentokrát věnovaný snímku z kategorie Eurospy. Tomuto subžánru ze 60. let, kdy filmaři z většiny západoevropských zemí vyslali pod vlivem bondománie na plátno své vlastní tajné agenty, se určitě budu věnovat i v samostatném článku. Ještě předtím se ale seznamme s panem vikomtem, tedy Clintem La Rochem.
La Roche (přezdívaný Vikomt) je vyšetřovatelem americké pojišťovny, kterého jeho šéf odvolá z dovolené, aby vyšetřil velkou bankovní loupež v centru Paříže. Pachatelé otevřeli sejf pomocí laseru. Vikomt se setkává se svým starým známým, sicilským mafiánem Maronim, který se ho snaží uplatit za to, když mu Vikomt jako prvnímu sdělí jméno pachatele loupeže. Protože neprozradí důvod nabídky, Vikomt se odmítne s Maronim dál bavit. Vikomt zjišťuje, že hlavním cílem loupeže byla zásilka drog o hodnotě desítek milionů dolarů, kterou do sejfu uložil Maroni a vše nasvědčuje tomu, že se jí zmocnili muži španělského bosse Demoygne. Vikomt tak musí nejen vypátrat ukořistěný lup, ale také zabránit nadcházející válce gangů a zachránit sličnou striptérku Lili, která se ocitla v ohrožení mafie…



Zápletky eurospy filmů musí člověk vždy brát s velkou rezervou, protože se ocitá ve světě, který má do běžné reality daleko, a jeden nepravděpodobný zvrat střídá druhý. Neohrožený hrdina pak prokličkuje nástrahami padouchů po boku nejedné krasavice. Nicméně pokud se tyto imitace bondovek nebraly (stejně jako originál) příliš vážně a scénárista s režisérem měli alespoň trochu důvtipu, vznikla i tak inteligentní zábavná podívaná (např. britské filmy Něžné pohlaví nebo The Liquidator). U Vikomta je však tolik „ale“, že ho do té povedenější skupiny zařadit nemůžu.


Ne, nebudu se vysmívat zápletce plné podivných motivací ani používanému laseru, pod jehož zaměřením se doslova vypaří i dvoumetrový vazoun. Hlavní problém Vikomta je v tom, že se bere příliš vážně. Tam, kde byly zmíněné britské snímky ve správnou chvíli kořeněny humorem, se Vikomt snaží být rádoby drsný a režisér Cloche předstírá, jak se nebojí „násilných“ scén. Bohužel právě jeho režie je absolutně nudná, závěrečná dlouhá střílečka je absolutně nezajímavá a opakované fackování žen působí spíš trapně. Dojem serióznosti zřejmě měla dodat i účast několika známých herců v rolích gangsterů – Fernando Rey (Francouzská spojka, ale i Poklad Inků), Folco Lulli (Mzda strachu, ale i Grand restaurant pana Septima) a v okrajové roli Franco Fabrizzi (Darmošlapové, ale i Tonoucí se stébla chytá) ale nakonec skutečně jako jediní předvedou něco, co připomíná herecký výkon. 


O hlavním představiteli Vikomta, Kerwinu Matthesovi, se však něco takového dá říct jen stěží. Nesympatický vyšetřovatel, který navzdory nulovému charismatu svede každou sukni, navíc nezahyne rukou hlavního záporáka jen díky svému komickému parťákovi, kterého hraje známý francouzský herec a režisér Jean Yanne. Představitelky krasavic pak pro mě měly zásadní vadu v tom, že mi nepřišly vůbec pohledné nebo zajímavé. Co se týče hudby, nejsem velkým příznivcem skladatele Georgese Carvarentze a ani tady mi jeho skladby (v níž jsem taky postrádal odlehčení) neseděly. 


Nechal jsem se nalákat obsazením vedlejších rolí, lokacemi a žánrem, k filmovému zážitku ale mnoho chybělo. Pokud se také rozhodnete ochutnávat Eurospy, tento chod raději vynechejte.