Assingment K (1968)

 

Z východního bloku je pomocí složitého mechanismu předávání a falešných identit pašován mikrofilm s tajnými informacemi. Nad vším bdí Philip Scott, spolupracovník britských tajných služeb ukrývající se pod falešnou identitou obchodníka s hračkami, která mu umožňuje cestovat po různých místech celé Evropy, kde si užívá společnosti krásných žen. V rakouských alpách se vzájemně okouzlí s krásnou Švédkou Toni, ale také si ho vezmou do hledáčku východoněmečtí agenti, kteří začínají tušit, že Scott není obyčejný prodejce panenek…

Jedna z mnoha tehdejších špionážek, která nás opět zasadí do stylové atmosféry své doby. Na britských kouscích tohoto žánru je sympatické, že vznikaly za lepších rozpočtových podmínek než některé italské, takže téměř nikdy nespadnou na úroveň filmového trashe. Rovněž je příjemné, že zápletka není postavená úplně na hlavu, a tak tu místo nějakého výstředního zloducha stojí proti hlavnímu hrdinovi agenti Stasi.

Díky tomu se film tváří jako seriózní špionážní drama, ostatně je tu snad jen jedna rvačka a místo do exotických lokací se agent Scott podívá jen do Tyrolska a Bavorska. Na druhou stranu ale překombinovaný způsob pašování mikrofilmu, využitý kufřík s výbušninou, a především dialogy Philipa s Toni vše posouvají spíše do žánru eurospy. Což mně ale vůbec nevadí, protože kromě party scén jsem si užil zmíněné konverzační přestřelky připomínající staré dobré screwbally.

Stephen Boyd a Camilla Sparv v hlavních rolích sice pouze „splní zadání“ svého typu postav (sympatický hrdina a důvtipná svůdná blondýna) nicméně oproti jiným filmům působí přirozeně a svůj konverzační ping pong sehrávají s lehkostí. Doplňují je někteří „obvyklí podezřelí“ z vedlejších rolí tehdejší Británie – Leo McKern, Michael Redgrave, Jeremy Kemp nebo pro o generaci nade mnou kultovní Čáryfuk Geoffrey Bayldon (mě už tenhle seriál minul). Objeví se i Helmuth Schneider, jehož tvář připomene jeho menší roli německého důstojníka recitujícího poezii ve vlaku ve Velkém flámu. 

Pro našince je určitě zajímavé číst v titulcích mezi výše uvedenými i jméno Jana Wericha. Ten v té době po svém neúspěšném bondovském intermezzu zaujal západní režiséry a producenty, takže si ho kromě Henriho Verneuilla do 25. hodiny vybral i Val Guest právě sem. Na rozdíl od Verneuillova snímku je tu Werich předabovaný a jeho výskyt na plátně v součtu nepřekročí 10 minut, jeho postava je ovšem pro děj zásadní, a i přes zmíněný dabing (a fakt, že ho v záběrech při lyžování evidentně zastupuje dubl) je cítit jeho charisma. Je určitě příjemné ho vidět v tomto eurospy prostředí a nebýt jeho zhoršujícího se zdravotního stavu, nejspíš by se o rok později ještě v nějakém západním filmu stihl objevit.

Po Werichově odchodu ze scény se hrdinové přesouvají do Londýna a od té chvíle jsem pomalu začal ztrácet divácký zájem, ten se znovu probudil během mnichovské části děje, ale po druhém návratu do Londýna opět lehce uvadal navzdory několika (předvídatelným) dějovým zvratům. Val Guest byl řemeslník točící podle divácké a producentské poptávky. Zrovna prožíval špionážní období své kariéry a jeho zkušená ruka je znát. Hudba Basila Kirchina je fajn, i když chybí výraznější ústřední motiv.

Celkově Assignment K není ztrátou času nejen pro ty, kdo si chtějí udělat čárku ve filmografii Jana Wericha.

Le Vicomte règle ses comptes (1967)

Po delší době další článek, tentokrát věnovaný snímku z kategorie Eurospy. Tomuto subžánru ze 60. let, kdy filmaři z většiny západoevropských zemí vyslali pod vlivem bondománie na plátno své vlastní tajné agenty, se určitě budu věnovat i v samostatném článku. Ještě předtím se ale seznamme s panem vikomtem, tedy Clintem La Rochem.

La Roche (přezdívaný Vikomt) je vyšetřovatelem americké pojišťovny, kterého jeho šéf odvolá z dovolené, aby vyšetřil velkou bankovní loupež v centru Paříže. Pachatelé otevřeli sejf pomocí laseru. Vikomt se setkává se svým starým známým, sicilským mafiánem Maronim, který se ho snaží uplatit za to, když mu Vikomt jako prvnímu sdělí jméno pachatele loupeže. Protože neprozradí důvod nabídky, Vikomt se odmítne s Maronim dál bavit. Vikomt zjišťuje, že hlavním cílem loupeže byla zásilka drog o hodnotě desítek milionů dolarů, kterou do sejfu uložil Maroni a vše nasvědčuje tomu, že se jí zmocnili muži španělského bosse Demoygne. Vikomt tak musí nejen vypátrat ukořistěný lup, ale také zabránit nadcházející válce gangů a zachránit sličnou striptérku Lili, která se ocitla v ohrožení mafie…

Zápletky eurospy filmů musí člověk vždy brát s velkou rezervou, protože se ocitá ve světě, který má do běžné reality daleko, a jeden nepravděpodobný zvrat střídá druhý. Neohrožený hrdina pak prokličkuje nástrahami padouchů po boku nejedné krasavice. Nicméně pokud se tyto imitace bondovek nebraly (stejně jako originál) příliš vážně a scénárista s režisérem měli alespoň trochu důvtipu, vznikla i tak inteligentní zábavná podívaná (např. britské filmy Něžné pohlaví nebo The Liquidator). U Vikomta je však tolik „ale“, že ho do té povedenější skupiny zařadit nemůžu.

Ne, nebudu se vysmívat zápletce plné podivných motivací ani používanému laseru, pod jehož zaměřením se doslova vypaří i dvoumetrový vazoun. Hlavní problém Vikomta je v tom, že se bere příliš vážně. Tam, kde byly zmíněné britské snímky ve správnou chvíli kořeněny humorem, se Vikomt snaží být rádoby drsný a režisér Cloche předstírá, jak se nebojí „násilných“ scén. Bohužel právě jeho režie je absolutně nudná, závěrečná dlouhá střílečka je absolutně nezajímavá a opakované fackování žen působí spíš trapně. Dojem serióznosti zřejmě měla dodat i účast několika známých herců v rolích gangsterů – Fernando Rey (Francouzská spojka, ale i Poklad Inků), Folco Lulli (Mzda strachu, ale i Grand restaurant pana Septima) a v okrajové roli Franco Fabrizzi (Darmošlapové, ale i Tonoucí se stébla chytá) ale nakonec skutečně jako jediní předvedou něco, co připomíná herecký výkon. 

O hlavním představiteli Vikomta, Kerwinu Matthesovi, se však něco takového dá říct jen stěží. Nesympatický vyšetřovatel, který navzdory nulovému charismatu svede každou sukni, navíc nezahyne rukou hlavního záporáka jen díky svému komickému parťákovi, kterého hraje známý francouzský herec a režisér Jean Yanne. Představitelky krasavic pak pro mě měly zásadní vadu v tom, že mi nepřišly vůbec pohledné nebo zajímavé. Co se týče hudby, nejsem velkým příznivcem skladatele Georgese Carvarentze a ani tady mi jeho skladby (v níž jsem taky postrádal odlehčení) neseděly. 

Nechal jsem se nalákat obsazením vedlejších rolí, lokacemi a žánrem, k filmovému zážitku ale mnoho chybělo. Pokud se také rozhodnete ochutnávat Eurospy, tento chod raději vynechejte.

Bobo / The Bobo

Olimpia Segurová (Britt Ekland) je vysoce atraktivní barcelonská kráska, která si je dobře vědomá své přitažlivosti a nebojí se jí využít. Její nápadníci jsou okouzlení natolik, že kvůli ní riskují ztrátu dobré pověsti, zaměstnání i střechy nad hlavou. Její spáry už poznali prodejce aut Silvestre, novinář Pepe i ředitel Matabosch. Do Barcelony přichází venkovský trubadúr Juan Bautista (Peter Sellers), který svými písněmi chce přesvědčit ředitele divadla Carbonella (Adolfo Celi), aby ho angažoval jako hlavní hvězdu své nové show (s vlastním blikajícím poutačem Bautista-Bautista-Bautista). Carbonell Juana a jeho tvorbu odmítne, ale nakonec mu předloží speciální nabídku: Juan dostane možnost týdenního vystupování, pokud se mu podaří s Olimpií strávit hodinu se zhasnutými světly v její ložnici. Juan souhlasí a vymyslí plán, jak na Olimpii…

V polovině 60. let byla filmová kariéra Petera Sellerse na vrcholu. Jedna úspěšná komedie střídala druhou a komik tak převlékal kabáty francouzského policisty, italského podvodníka či rakouského psychiatra. V případě filmu Bobo došlo na španělského trubadúra.

Sellersova kreace je nepřekvapivě hlavním důvodem, proč se na tuto jinak rutinní komedii podívat. Tempo filmu totiž nedosáhne obrátek předcházejícího Honu na lišku nebo Co je nového, kočičko? a scénář (na rozdíl od zmíněných) nenabízí možnost, jak rozehrát výraznou komediální scénu. V prvních Sellersových výstupech vše nasvědčuje tomu, že Juan Bautista bude (podobně jako Clouseau) sebevědomým troubou, který přeceněním svých schopností způsobí újmu své „oběti“, kterou se zdá být Adolfo Celi. Ale nakonec je tomu jinak a navzdory tomu, že Bobo ve španělštině znamená blbec, Juan pochází spíše z rodu moudrých bláznů typu Enšpígla nebo Jana Palečka, kteří překvapují svými mazanými kousky. Je příjemné vidět Sellerse zase v o něco jiné úloze, v níž ale opět naplno projevuje svůj talent pro slovní i situační komiku.

Je potřeba dodat, že vedle Sellerse se neztrácejí ani ostatní herci, známí tváře tehdejších koprodukčních filmů. Překvapivě vyrovnaný výkon podává Sellersova tehdejší manželka Britt Ekland v roli Olimpie a chemie mezi ní a Sellersem funguje i navzdory tomu, že jejich manželství bylo v době natáčení v poslední hodince a Peter ji chtěl přeobsadit. Pozornost si zaslouží i skvělý seladon italského filmu Adolfo Celi, který byl v té době na roztrhání. Jak Olimpiiny oběti se pak objevují Sellersův kamarád Kenneth Griffith, známý epizodista Ferdy Mayne či Rossano Brazzi.

Překvapivě nepříliš výrazná je hudba francouzského skladatele Francise Laie, ale Sellersovi se povedl vtip, když v jedné scéně píská snad nejslavnější Laiovu melodii. Hudební scény jsou spíše rušivé, ať už se jedná o Sellerosvy hudební výstupy nebo desetiminutové číslo s tanečníky flamenga, které působí jako by jím tvůrci chtěli jen natáhnout stopáž.

Peter Sellers měl původně film i režírovat, ale nakonec předal taktovku Robertu Parrishovi. Ani s ním však vzhledem ke svému perfekcionismu nebyl v průběhu natáčení spokojený a po krátkodobém Parrishovu vyhazovu měl některé scény natočit sám. Bobo ve své době vzbudil smíšené recenzentské ohlasy, nicméně u publika se mu dařilo. Dnes se bude líbit především příznivcům Petera Sellerse a fanouškům koprodukčních komedií ze 60. let, kteří jsou schopní jim odpustit i loudavější tempo.

P.S. Film jsem viděl s vcelku zdařilým českým dabingem, v němž se hlavní role ujal Oldřich Vízner, který se na Sellerse v této roli hodil. I přesto však doporučuji volit originál, ve kterém jsem si po zhlédnutí pustil několik scén na Youtube. Sellers si samozřejmě připravil unikátní přízvuk a potvrdil, že divák si jeho filmy naplno užije pouze v původním znění.