středa 28. října 2020

Le Vicomte règle ses comptes (1967)

Po delší době další článek, tentokrát věnovaný snímku z kategorie Eurospy. Tomuto subžánru ze 60. let, kdy filmaři z většiny západoevropských zemí vyslali pod vlivem bondománie na plátno své vlastní tajné agenty, se určitě budu věnovat i v samostatném článku. Ještě předtím se ale seznamme s panem vikomtem, tedy Clintem La Rochem.
La Roche (přezdívaný Vikomt) je vyšetřovatelem americké pojišťovny, kterého jeho šéf odvolá z dovolené, aby vyšetřil velkou bankovní loupež v centru Paříže. Pachatelé otevřeli sejf pomocí laseru. Vikomt se setkává se svým starým známým, sicilským mafiánem Maronim, který se ho snaží uplatit za to, když mu Vikomt jako prvnímu sdělí jméno pachatele loupeže. Protože neprozradí důvod nabídky, Vikomt se odmítne s Maronim dál bavit. Vikomt zjišťuje, že hlavním cílem loupeže byla zásilka drog o hodnotě desítek milionů dolarů, kterou do sejfu uložil Maroni a vše nasvědčuje tomu, že se jí zmocnili muži španělského bosse Demoygne. Vikomt tak musí nejen vypátrat ukořistěný lup, ale také zabránit nadcházející válce gangů a zachránit sličnou striptérku Lili, která se ocitla v ohrožení mafie…



Zápletky eurospy filmů musí člověk vždy brát s velkou rezervou, protože se ocitá ve světě, který má do běžné reality daleko, a jeden nepravděpodobný zvrat střídá druhý. Neohrožený hrdina pak prokličkuje nástrahami padouchů po boku nejedné krasavice. Nicméně pokud se tyto imitace bondovek nebraly (stejně jako originál) příliš vážně a scénárista s režisérem měli alespoň trochu důvtipu, vznikla i tak inteligentní zábavná podívaná (např. britské filmy Něžné pohlaví nebo The Liquidator). U Vikomta je však tolik „ale“, že ho do té povedenější skupiny zařadit nemůžu.


Ne, nebudu se vysmívat zápletce plné podivných motivací ani používanému laseru, pod jehož zaměřením se doslova vypaří i dvoumetrový vazoun. Hlavní problém Vikomta je v tom, že se bere příliš vážně. Tam, kde byly zmíněné britské snímky ve správnou chvíli kořeněny humorem, se Vikomt snaží být rádoby drsný a režisér Cloche předstírá, jak se nebojí „násilných“ scén. Bohužel právě jeho režie je absolutně nudná, závěrečná dlouhá střílečka je absolutně nezajímavá a opakované fackování žen působí spíš trapně. Dojem serióznosti zřejmě měla dodat i účast několika známých herců v rolích gangsterů – Fernando Rey (Francouzská spojka, ale i Poklad Inků), Folco Lulli (Mzda strachu, ale i Grand restaurant pana Septima) a v okrajové roli Franco Fabrizzi (Darmošlapové, ale i Tonoucí se stébla chytá) ale nakonec skutečně jako jediní předvedou něco, co připomíná herecký výkon. 


O hlavním představiteli Vikomta, Kerwinu Matthesovi, se však něco takového dá říct jen stěží. Nesympatický vyšetřovatel, který navzdory nulovému charismatu svede každou sukni, navíc nezahyne rukou hlavního záporáka jen díky svému komickému parťákovi, kterého hraje známý francouzský herec a režisér Jean Yanne. Představitelky krasavic pak pro mě měly zásadní vadu v tom, že mi nepřišly vůbec pohledné nebo zajímavé. Co se týče hudby, nejsem velkým příznivcem skladatele Georgese Carvarentze a ani tady mi jeho skladby (v níž jsem taky postrádal odlehčení) neseděly. 


Nechal jsem se nalákat obsazením vedlejších rolí, lokacemi a žánrem, k filmovému zážitku ale mnoho chybělo. Pokud se také rozhodnete ochutnávat Eurospy, tento chod raději vynechejte.



Žádné komentáře:

Okomentovat