Jedna z mnoha tehdejších špionážek, která nás opět zasadí do stylové atmosféry své doby. Na britských kouscích tohoto žánru
je sympatické, že vznikaly za lepších rozpočtových podmínek než některé
italské, takže téměř nikdy nespadnou na úroveň filmového trashe. Rovněž je
příjemné, že zápletka není postavená úplně na hlavu, a tak tu místo nějakého
výstředního zloducha stojí proti hlavnímu hrdinovi agenti Stasi.
Díky tomu se film tváří jako seriózní špionážní drama, ostatně je tu snad jen jedna rvačka a místo do exotických lokací se agent Scott podívá jen do Tyrolska a Bavorska. Na druhou stranu ale překombinovaný způsob pašování mikrofilmu, využitý kufřík s výbušninou, a především dialogy Philipa s Toni vše posouvají spíše do žánru eurospy. Což mně ale vůbec nevadí, protože kromě party scén jsem si užil zmíněné konverzační přestřelky připomínající staré dobré screwbally.
Stephen Boyd a Camilla Sparv v hlavních rolích sice pouze „splní zadání“ svého typu postav (sympatický hrdina a důvtipná svůdná blondýna) nicméně oproti jiným filmům působí přirozeně a svůj konverzační ping pong sehrávají s lehkostí. Doplňují je někteří „obvyklí podezřelí“ z vedlejších rolí tehdejší Británie – Leo McKern, Michael Redgrave, Jeremy Kemp nebo pro o generaci nade mnou kultovní Čáryfuk Geoffrey Bayldon (mě už tenhle seriál minul). Objeví se i Helmuth Schneider, jehož tvář připomene jeho menší roli německého důstojníka recitujícího poezii ve vlaku ve Velkém flámu.
Pro našince je určitě zajímavé číst v titulcích mezi výše uvedenými i jméno Jana Wericha. Ten v té době po svém neúspěšném bondovském intermezzu zaujal západní režiséry a producenty, takže si ho kromě Henriho Verneuilla do 25. hodiny vybral i Val Guest právě sem. Na rozdíl od Verneuillova snímku je tu Werich předabovaný a jeho výskyt na plátně v součtu nepřekročí 10 minut, jeho postava je ovšem pro děj zásadní, a i přes zmíněný dabing (a fakt, že ho v záběrech při lyžování evidentně zastupuje dubl) je cítit jeho charisma. Je určitě příjemné ho vidět v tomto eurospy prostředí a nebýt jeho zhoršujícího se zdravotního stavu, nejspíš by se o rok později ještě v nějakém západním filmu stihl objevit.
Po Werichově odchodu ze scény se hrdinové přesouvají do Londýna a od té chvíle jsem pomalu začal ztrácet divácký zájem, ten se znovu probudil během mnichovské části děje, ale po druhém návratu do Londýna opět lehce uvadal navzdory několika (předvídatelným) dějovým zvratům. Val Guest byl řemeslník točící podle divácké a producentské poptávky. Zrovna prožíval špionážní období své kariéry a jeho zkušená ruka je znát. Hudba Basila Kirchina je fajn, i když chybí výraznější ústřední motiv.
Celkově Assignment K není ztrátou času nejen pro ty, kdo si chtějí udělat čárku ve filmografii Jana Wericha.
Žádné komentáře:
Okomentovat