Strašidelné Vánoce / Scrooged (1988)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Televizní producent Frank Cross je samolibý a bezcitný sobec, který ignoruje svou rodinu, na Štědrý den vysílá horory a v předvánočním čase dává výpovědi zaměstnancům. Frankova arogance překročí únosnou mez natolik, že se mu zjeví duch jeho zesnulého kolegy, který mu zvěstuje návštěvu třech dalších duchů - minulých Vánoc, současných Vánoc a budoucích Vánoc...

Příběh Charlese Dickense Vánoční koleda patří dnes již ke klasice, která se dočkala mnoha adaptací. Takřka každá animovaná franšíza zpracovala Dickensovu povídku s "obsazením" svých postaviček - kupříkladu za mého dětství byla populární disneyovská verze se strýčkem Skrblíkem. Velice zdařilá je i česká rozhlasová hra s Josefem Somrem v hlavní roli. Nápad na moderní filmovou adaptaci s Billem Murrayem, který dokáže v roli arogantních sobců zazářit, tak musel v osmdesátých letech vypadat jako geniální. Samotná realizace bohužel dopadla podstatně hůř.

Murray je v roli moderního lakomce Scrooge - sebestředného televizního producenta Franka Crosse - opravdu vynikající. Sarkasmus, se kterým dokáže zrušit vánoční prémie nespravedlivě propuštěnému zaměstnanci je odpudivý a k popukání zároveň. Ostatně celá první polovina se nese v duchu povedených vtipů a příjemné nadsázky, jaké známe z amerických komedií 80. let (s Murrayem, Chasem, Martinem či někým jiným z obvyklých podezřelých). Hned úvodní parodie na televizní vysílání je dost trefná. Komedie však definitivně začne ztrácet svůj potenciál ve chvíli, kdy hlavní postavu - v souladu s Dickensovou předlohou - začnou navštěvovat duchové.

Režisér Richard Donner je opěvován pro svou schopnost připravit odlehčenou dobrodružnou nebo akční podívanou. Bohužel ale neměl cit pro komedii se specifickou nadsázkou a je docela škoda, že scénář k Strašidelných Vánoc se dostal pod ruku právě jemu. Právě u postav duchů se ukazuje, že Donner sice dokázal pečlivě ohlídat jejich kostýmy, masky a výtvarné ztvárnění vůbec, ale nepochopil jak u těchto postav vést herce. Jejich představitelé Murrayho (nevhodně obsazený) kamarád David Johansen a komička Carol Kane tak strašně přehrávají, diváka nejenže nepobaví, ale vyloženě otráví, což by se u vánočního filmu stát nemělo. Bohužel podle vzpomínek tvůrců nutil herce šlapat na plyn právě režisér.

Trapnost vyvrcholí v závěru v televizním studiu, kdy se ze řetězu utrhne i Murray (podle vzpomínek také podporovaný Donnerem) a přijde moralistické finále. To je sice v tomhle případě očekávané, ale je strašně hloupě prvoplánově zpracované. Kromě Murrayho se ve vedlejších rolí objeví třeba legendární Robert Mitchum, Murrayho bratři Brian, John a Joel nebo Indianova dívka Karen Allen. U některých herců zamrzí, že na ně zbylo v podstatě jen cameo, nejvíc asi u "desátníka Klingera" Jamieho Farra.

Scénáristé Mitch Glazer a Michael O'Donoghue a představitel hlavní role nebyli s výsledkem spokojeni, což za vinu dávali režisérovi, který podle nich "nerozuměl komedii", z filmu vystřihl 60 % materiálu scénáře a dával důraz na jiné scény, než autoři zamýšleli. Donner si prostě na čisté komedii vylámal zuby - ostatně jako řada jiných uznávaných režisérů (jemu se to stalo už podruhé po slabém remakeu Veberovy Hračky). Určitě by mu v tomhle směru prospělo doučování, v době vzniku filmu např. od Franka Oze.

Billu Murraymu role ironického protivy prostě sedí, což na plátně prokázal víckrát (nejlépe nejspíš v Na Hromnice o den více). Pokud patříte mezi Billovy fanoušky, Strašidelné Vánoce vás minimálně v první půlce pobaví. Pokud by vás otrávili, můžete si zpravit náladu nedávným televizním speciálem Netflixu A Very Murray Christmas, ve kterém Bill pod režijním vedením Sofii Coppoly a po boku několika pěveckých hvězd zazpívá haldu slavných vánočních šlágrů.  

Ryba jménem Wanda / A Fish Called Wanda (1988)

 

Banda čtyř lupičů – uhlazeného Brita Georgese, jeho americké milenky Wandy, jejího výbušného nápadníka Otta a koktavého Kena se rozhodla uspořádat loupež desetiletí a vykrást bankovní sejf. Akce proběhne jako po másle, jenže kvůli anonymnímu telefonátu je Georges dopadený policií. Wanda s Ottem chtějí lup získat pro sebe, a protože Georges lup ukryl neznámo kam, rozhodne se Wanda využít svých půvabů, aby svedla Georgesova právníka Archieho Leache, o kterém si myslí, že místo úschovy lupu zná…

Na úvod trochu faktografie. Rybu jménem Wanda mají na svědomí dvě legendy různých období britské komedie. Režisér klasických veseloher studií Ealing Charles Crichton a člen Monty Python John Cleese. Společný filmový projekt chystali už od konce 60. let, kdy Cleesovo renomé komediálního autora rapidně rostlo, zatímco Crichton se v té době věnoval režii tehdy populárních špionážně-dobrodružných televizních seriálů (do TV se přesunul v podstatě po krachu studií Ealing v 50. letech). V 70. letech Crichton působil i v Cleesově společnosti Video Arts věnující se natáčení instruktážních filmů a až následující dekádu si slibovanou spolupráci pro filmové plátno splnili.

Po 19 verzích scénáře vznikla Ryba jménem Wanda, ve které si Cleese svěřil postavu Archieho Leache procházející celým příběhem filmu, což mu v pythonských filmech umožněno nebylo. A protože se producenti obávali Crichtonova věku 78 let, Clesse se k projektu uvázal také jako spolurežisér, byť podle svých slov nerežíroval ani metr filmu. Výsledkem byla oscarová nominace za scénář a dnes již zařazení do zlatého fondu.

Crichtonovi s Cleesem se úspěšně povedla symbióza jejich stylů – Crichtonovy krimikomediální orientace a Cleesových bláznivých vtipů a zálibě v excentrických postavách. Wanda je určitě povedená komedie, u které se člověk zaručeně pobaví, ale je také pravdou, že diváky nezvyklé právě na silně zkarikované postavy může trochu vylekat. U postavy Otta ve skvělém podání Kevina Klinea si tvůrci vyřizují účty s americkou nadutostí, ale výstřední chování této figury (která na jedné straně čte Nietzscheho a na druhé si myslí, že McDonald je pojmenovaný podle kačera Donalda, na jedné straně cvičí jógu a na druhé považuje zvířata za boží omyl) může leckoho pěkně rozčilovat. Stejně tak i motivace Wandy, která svými koketeriemi a sváděním myslí jen sama na sebe.

Právě silná nadsázka (v pasážích mučení Kena nebo téměř parodických postelových scénách) se trochu tluče s několika romantickými momenty, které tvůrci prodávají „seriózně“. I přes tuto problematičnost je většina scén děsně vtipná (Ottovo „mučení“ Kena, Wandina návštěva u Archieho doma, rand v půjčeném bytě nebo Kenovy pokusy o atentáty na svědkyni, vyloupení Archieho domu, finále na letišti…). Ústřední čtveřice herců je skvěle sehraná, takže není divu, že se podobná sestava rozhodla za pár let potkat znovu u komedie Divoká stvoření.

John Cleese je překvapivě ze všech nejumírněnější (asi se snažil přiblížit Carymu Grantovi, podle jehož pravého jména pojmenoval svou postavu) a úloha dryáčníka připadla zmíněnému Klineovi. Jen škoda, že Cleese nemá více scén s Michaelem Palinem v roli Kena, protože ta jediná dává vzpomenout na jejich nejlepší společné výstupy v Monty Python. Jamie Lee Curtis pak zde asi dostala největší příležitost projevit své komediální nadání (je to fráze, ale je to tak).

V původním komentáři na ČSFD jsem citoval jednoho kamaráda, který kdysi Wandu přirovnal k Pulp Fiction. Jakkoli se jedná o dvě díla z úplně jiných filmových vesmírů a John Cleese se o Tarantinově snímku vyjádřil nelibě, ani dnes mi ta asociace nepřijde úplně lichá, vzhledem k tomu, jak oba filmy protkávají kriminální zápletky absurdními situacemi a černým humorem. Ale zatímco Tarantino k tomu záměrně přidává určitou zemitost a přehršel kulturních odkazů, Cleese s Crichtonem si vystačí se střízlivým britským nadhledem, a navíc si krásně utahují z nabubřelosti Američanů a jejich neschopnosti emoční střízlivosti, stejně jako z opačné „vrozené“ sebekontroly Britů, která je scénáristovi vlastní.

Nejsem si jistý, zda bych doporučil dabing ČT. Z obsazení se povedly hlavně dámy, Barbora Munzarová jako Jamie Lee Curtis a Taťjana Medvecká dabující Marii Aitken v roli Cleesovy manželky jsou výborné. Ani popel nelze říct proti výkonům tradičně skvělých Viktora Preisse (Cleese) a Vladislava Beneše (Kline), ale i přes jejich preciznost jsou jiní než originál. Už kvůli scénce Cleese s Palinem původní znění stojí za to.

 

MINIRECENZE: Nástrahy velkoměsta / Il ragazzo di campagna (1984)

Nemůžu si pomoct, ale italské "lidové" komedie mě až na výjimky víceméně míjejí. Je na nich poznat, že vznikaly za podmínek pásové rychlovýroby, kdy tvůrci chrlili jeden takový film za druhým. V nich vršili momentální nápady, které by stály za větší rozpracování (tady třeba příjezd protagonisty do velkoměsta na traktoru), ale protože scénáristy v dané chvíli nic víc nenapadlo, jedeme dál, on se ten scénář musí rychle dopsat, aby se rychle mohlo jít na další.

Taková křeč se samozřejmě projeví na úrovni humoru, kdy na jeden povedený vtip připadá tucet slabých, vystřelených od boku, často tělesného druhu. Navíc řada italských herců se aktivně a podbízivě pitvoří. Cítím z toho určitou spřízněnost s dávnými estrádami TV Nova, kde také mezi přehlídkou trapných pokusů o vtip probleskly lepší momenty. Tady je tím momentem scéna hrdinova pohovoru v pojišťovně.

Zápletka o vesničanovi, který hledá své místo v divokém městě, je variací oblíbené formule těchto italských veseloher – čistý a prostý hrdina se dostane do špatného prostředí a jeho dobrota je postavena do kontrastu s tímto prostředím, které si film chce vzít na paškál (společenskou kritiku si Italové – napříč žánry - odpustí málokdy). Osobně mi byl v těchto filmech jako hrdina nejsympatičtější Alberto Sordi (ale někdy si říkám, zda to spíš nebyl jeho dabér Miloš Kopecký). Na druhou stranu těmto komediím nelze upřít odlehčenou atmosféru, na kterou se člověk příjemně naladí, a na některé italské herečky se také hezky kouká. 😊

Musím přiznat, že Nástrahy velkoměsta mi z této série přijdou jako jeden z těch lepších kusů, párkrát jsem se zasmál, aniž bych se cítil trapně, a je to především zásluha hlavního představitele Renata Pozzetta, který mě už podruhé přesvědčil, že na rozdíl od svého kolegy Paola Villaggia ví, že správná komedie se hraje bez přehrávání. Sám nevím, jestli film doporučuji. Na ČSFD jsem mu udělil tři hvězdičky, ale s hlubokou omluvou všem filmům, které jsem hodnotil stejně.