Zločin v šantánu (1968)

V kabaretu Tartaros dojde ke krádeži perel, které zpěvačce Claře Regině věnoval její ctitel ministr vnitra. Aby nevyšlo najevo, že ministrovy perly byly falešné, je bez rychlého vyšetřování obviněn prostoduchý rekvizitář Pepíček. Jako obhájce je mu přidělený čerstvý absolvent Právnické fakulty Vilém Bojanovský, který se k promoci dostal po pětadvaceti letech studia teprve tehdy, když se jeho bývalí spolužáci z gymnázia stali na právech profesory...

Divadlo Semafor je sdílená slast - řečeno slovy Pavla Klusáka, autora skvělého rozhlasového seriálu Koukej vykopat poklad, který připomíná ty méně známé písně z dílny pánů Suchého a Šlitra. A právě název rozhlasového speciálu mě vyprovokoval si po letech připomenout i film, ve kterém zazní stejnojmenná píseň, tedy Zločin v šantánu. 

Nápad na tuto satirickou krimikomedii se zrodil v hlavě spisovatele Josefa Škvoreckého, který byl velkým obdivovatelem zpěvačky Evy Pilarové a chtěl pro ni napsat filmový scénář. Škvoreckému se líbilo, jak režisér Jiří Menzel zadaptoval jeho povídku Zločin v dívčí škole a napsal pro něj pokračování Šest černých dívek, které Menzel kvůli zaneprázdněnosti Rozmarným létem odmítl (nakonec scénář natočil Ladislav Rychman). Škvorecký však vzápětí přišel s námětem na Zločin v šantánu, kterého se oscarový režisér Menzel chytil víc, protože kromě obsazení Pilarové přestavoval hlavně možnost splnění přání natočit film s protagonisty Semaforu (ve kterém v té době režíroval Šlitrův recitál Ďábel z Vinohrad). Škvorecký napsal i scénář, ovšem autorem všech dialogů je Jiří Suchý. 

Autorsky pestrá trojice scenáristů se při přípravě filmu přihlásila hned k několika vzorům. Škvorecký podle svých slov chtěl dosáhnout jakési kombinace stylů Charlieho Chaplina, komika W.C. Fieldse a herečky Jean Harlowowé (z jejíž vizáže následně vycházely i masky a kostýmy Evy Pilarové). Menzel naopak toužil vzdát hold Martinu Fričovi a jeho slavným komediím 40. let. A možná právě různorodé tvůrčí představy jsou spolu s nedotaženým scénářem slabinami snímku. (Ostatně Josef Škvorecký vzpomínal, že "Jiří Menzel při natáčení zelenal, blednul a fialověl, film byl už zpola hotov a pořád chyběl konec a já ne a ne si jej vymyslet".)

Škvoreckému se nepovedlo příběh vést do jednoho centra, k jednomu vyprávěcímu záměru. Na to, aby byl snímek detektivkou, jsou pachatelé zločinů divákům známí moc brzy. Výrazné jsou prvky politického podobenství a satiry, nicméně ve srovnání s vymezenějšími filmy Jana Němce nebo Pavla Juráčka se jedná pouze o náznaky. A na komedii s dvojicí Suchý-Šlitr je zde mnoho výrazných vedlejších postav, oba představitelé komické dvojice jsou na plátně spolu velmi málo a chybí více bláznivých komediálních nápadů (jako když Jan Libíček vyrazí dveře). To poslední mě osobně mrzí ze všeho nejvíc, protože S+Š měli jako filmové duo potenciál a i přes menší počet filmových zkušeností si oba našli svou veseloherní polohu. Je velká škoda, že se nepovedla dotáhnout filmová adaptace Jonáš a tingltanglu, kterou plánoval Miloš Forman a především komedie pod taktovkou Menzelova vzoru pro tento film, Martina Friče, který pro ně chystal komedii o dvou smolařích (viz P.S.). 

Ani jeden z tvůrců se ostatně k filmu po letech bezvýhradně nehlásil. Podle Jiřího Suchého se diváci nenaladili na zamýšlenou retro náladu a Jiří Menzel o snímku opakovaně tvrdil, že je jedním z jeho nejhorších filmů. Podle Škvoreckého pak zklamala barrandovská technika a kvůli nepřesným rekvizitám musely být upraveny některé scény, např. vystřižené pantomimické číslo s vyskakovací figurínou z krabice nebo cituji "nesehnali dostatečně pružnou trampolínu; trik pádu Ministra z třetího poschodí a jeho vzlet o tu trampolínu do druhého, se nezdařil, a celá akce se musela přeložit o poschodí níž, čímž se narušila logika věci".

Přesto však Zločin v šantánu stojí za to vidět z několika důvodů:

Písničky

Ačkoliv mělo divadlo Semafor své hitové období, kdy si jeho písně zpívala celá republika, v té době již za sebou, shoduje se řada fajnšmekrů (i Jiří Suchý) na tom, že právě ve druhé polovině 60. let vzešly z tvůrčí dílny dua Suchý-Šlitr autorsky zajímavější písničky. Dvojice autorů byla už méně svázaná poptávkou po šlágrech, díky čemuž nemusela být po textové i hudební stránce tak přímočará. Ve Zločinu v šantánu zazní deset jejich skladeb, z nichž některé byly napsané přímo pro film, jiné byly převzaté z her aktuálního repertoáru divadla. Jedná se vesměs o všeobecně méně známé songy (snad až na písničku Na shledanou) z oné již nehitové éry, avšak jsou nesmírně okouzlující (možná právě i pro vícevrstevnatost oproti písním raného Semaforu). Své favority si každý vybere sám, u mě vítězí duet Ukrejvám rozpaky (zde v podání Šlitra a Pilarové, na prknech Semaforu ji zpíval Milan Drobný s Helenou Blehárovou nebo Naďou Urbánkovou) a závěrečná Balada pod šibenicí. Ta se pro svou délku do filmu nevešla celá a některé sloky byly vystřiženy. Na desce vyšla rovněž zkrácená verze, která sice obsahuje vystřižené sloky, ale je ochuzená o sloky závěrečné, které ve filmu jsou. Pokus o rekonstrukci kompletní Balady pod šibenicí zazněl až ve zmíněném zdařilém rozhlasovém cyklu Pavla Klusáka Koukej vykopat poklad.

Herecký výkon Zdeňka Svěráka

Zločin v šantánu představuje filmový debut v herecké kariéře Zdeňka Svěráka a patrně asi jeho nejvíc netradiční figuru. I v jiných úlohách koketoval se zápornými vlastnostmi (Tři veteráni, Brontosaurus), nicméně žádná z nich nebyla tak vyhrocená jako ve Zločinu. Svěrák zde vystupuje v nezvykle expresivní poloze, která dokonale sedí k jeho oportunistickému prokurátorovi, jenž se nebojí demagogicky manipulovat s porotou v soudní síni. Jiří Menzel si ho pro postavu vybral údajně poté, co ho viděl jako Učitele ve hře Divadla Járy Cimrmana Vyšetřování ztráty třídní knihy. To zpětně nepůsobí tak překvapivě, když si poslechnete dobový záznam představení a uslyšíte, v jakém hereckém projevu se tehdy tato aktovka hrála. Myslím, že je docela škoda, že podobnou příležitost už Zdeněk Svěrák na plátně nedostal. Jeho protihráčem v soudní síni je samozřejmě JUDr. Jiří Šlitr, který si tam (tedy co se týče komiky) také nevedl špatně. Musím souhlasit s Josefem Škvoreckým, podle nejž "soudní scéna patřila k příkladným ukázkám Šlitrova hereckého talentu, poněkud příbuznému umění Stana Laurela".

Obsazení

Ve Zločinu v šantánu diváka potěší vskutku zajímavá sestava před kamerou namixovaná ze známých tváří a ikonických osobností tehdejšího kulturního života. Vedle Zdeňka Svěráka se objeví v malé roli i Ladislav Smoljak, dále protagonista Nedivadla Pavel Bošek, semaforští inspicienti Miloslav Balcar a Vladimír Hrabánek, country zpěvák Vladimír Vodička (toho času v semaforském angažmá) jako český James Bond, autor námětu Josef Škvorecký, tehdejší Menzelovi oblíbenci Vlastimil Brodský, Ferdinand Krůta, Alois Vachek, František Řehák, Jitka Zelenohorská a Jana Preissová. Nechybí ani režisérův nejdvornější herec Rudolf Hrušínský v úloze kněze, která přesně zapadá mezi jeho minimalistické a ironické kreace z tohoto období. Další semaforská tvář Jiří Grossmann se objevuje ve své (bohužel) jediné filmové roli, až trochu zamrzí, že i u něj se jedná o postavu záporáka. Roztomilé cameo, které odkazuje na předchozí film Rozmarné léto, pro sebe připravil sám režisér Jiří Menzel.

Režijní nápady

Jakkoli se vklady stylů jednotlivých spoluautorů nepodařilo sladit na sto procent, je potřeba uznat, že minimálně v režii několika dílčích pasáží měl Jiří Menzel dobré nápady a pevnou ruku. Kromě zmíněné scény v soudní síni nebo závěrečného zpěvu zmíněné Balady pod šibenicí, jsem si vždy užíval perfektní práci s detaily a střihem během prvního pěveckého čísla Evy Pilarové u písně Poklad, kdy se záběry z pódia střídají s pohledy do zákulisí, kde zpěvačku naivním výrazem sleduje Jiří Suchý, a se záběry do hlediště s kapelou, kde mezi diváky nelze přehlédnout zmíněného Miloslava Balcara.

Zločin v šantánu skutečně nepatří mezi nejvýznamnější položky filmografií většiny zúčastněných a domněnkám, že by se jim při lepší konstelaci určitě povedlo něco o trochu lepšího, jsem se nevyhnul. Nicméně i přesto jsem si jej přes výhrady oblíbil po opakovaných zhlédnutích natolik, že se těším, až ho uvidím znovu.

P.S. Martin Frič pro Suchého a Šlitra skutečně chystal celovečerní filmovou komedii. Na námět se silným potenciálem zavzpomínal sám Jiří Suchý: "Přišel za Jiřím Šlitrem a za mnou s nabídkou: jestli bychom nechtěli natočit film, který před válkou zamejšlel s Voskovcem a Werichem. Byl o dvou mužích, žijících v jednom městě. Seznámí se spolu když se srazí se svými auty. A pak se setkají ještě několikrát a vždycky při nějaké nehodě. A tak se jeden z nich rozhodne odstěhovat se do Ameriky. Na lodi ale zjistí, že ten druhý měl stejnej nápad. Loď se, samozřejmě, potopí. Oni se zachrání na pustém ostrově a - já to zkrátím - když se tam po létech strádání odhodlají vystoupit na vysoké pohoří, zjistí, že na jeho druhé straně je město s neony, automobily - zkrátka že tam pulsuje život. Bohužel, okolnosti tomu nepřály, film nikdy nevznikl."

Betlémské světlo (2022)

Stárnoucímu spisovateli Karlu Šejnohovi už nejde psaní jako dřív. Inspirace pomalu vyhasíná, stejně jako jiskra v jeho mnohaletém manželství. Šejnohův všední život penzisty ale začnou narušovat nečekaní hosté, hrdinové jeho vlastních povídek - sebevědomá lékárnice a její nešťastně zamilovaný nápadník, otec učně s Downovým syndromem a automechanik se zálibou v léčitelství...

Velký úspěch prvních filmů Jana Svěráka se projevil i do vysokých očekávání od další režisérovy tvorby. Vysněný Tmavomodrý svět sice vůbec neskončil neúspěšně, mezinárodní ambice válečného velkofilmu se však naplnit nepovedlo. Jan Svěrák se tak ze zjevných obav z nepřijetí od té doby soustředil na zpracování předloh svého otce, jehož jméno stále dokáže vzbudit silný divácký zájem. Často se ale jedná o adaptace násilné, za každou cenu (spojení tří dětských oper ve Třech bratrech, nedotažené Po strništi bos...) a stejný dojem už od počátku dělal projekt Betlémského světla. Propojení tří povídek Svěráka staršího ve vyprávění o spisovateli, jemuž se začnou zjevovat postavy z jeho rozepsaných příběhů, působí jako kdyby jeho hlavním důvodem byla možnost prezentovat výsledný film jako "podle námětu Zdeňka Svěráka v hlavní roli se Zdeňkem Svěrákem". 

Sázení na jistotu se u Jana Svěráka opět projevuje i v obsazení, kdy jsou v krátké době po několika úspěšných "partneřeních" jako dvojice vybraní Tereza Ramba a Vojtěch Kotek, mezi herci se objeví i v současné době populární Václav Kopta a Štěpán Kozub atd. (Naštěstí tentokrát se Jan Svěrák trapně nevymlouval jako v případě pohádky Tři bratři, kdy "čirou náhodou" obsadil v té době nejpopulárnější zpěváky mladší generace Tomáš Kluse a Vojtěcha Dyka, které "údajně" do té doby neznal.). Jako snaha znovu použít osvědčené vypadá i opětovné spojení Zdeňka Svěráka s Danielou Kolářovou jako filmovou manželkou. Jejich uvadající hádavé partnerství připomíná Vratné lahve až na hranici sebevykrádání, oproti předchozím filmovým setkáním se nikam neposunulo a působí nenápaditě až nudně. Tentokrát se ani o důvodu hašteření a pozadí vztahu entuziastického Svěráka a sarkastické Kolářové nic nedozvíme (např. mají děti, vnoučata?).

Někteří recenzenti upozorňovali na příbuznost s francouzskou komedií Muž s Acapulca kvůli nápadu prolínání života tvůrce s životem jeho postav. Podle mě je Betlémskému světlu bližší tragikomedie Woodyho Allena Pozor na Harryho, kde také v chaotickém vyprávění promlouvají ke spisovateli jeho postavy, nicméně povídky s nimi pomáhají popsat vlastnosti jejich autora. Na rozdíl od Allena se nedozvíme, podle jakého klíče si Svěrákův Švejnoha vybírá témata a hrdiny pro své příběhy. Proč píše zrovna o zamilované lékárnici, handicapovaném učni nebo automechanikovi zůstane nevyjasněné, povídky totiž nespojuje žádný společný motiv.

Největší pozornost je ve filmu věnovaná Švejnohově povídce o nesmělém mladíku Matějovi a nepřístupné lékárnici Vendule (zmínění Ramba a Kotek). Matějovi se nedaří Vendulu pozvat na rande, a proto uprosí svého stvořitele Švejnohu, aby ho proměnil v donjuanského fotografa Mária. Mário už je po čase úspěšnější a naváže s Vendulou bouřlivý milenecký vztah. Je trochu škoda, že Matějova původní osobnost je jednoduše odhozená, prostě se konstatuje, že byl nezajímavý a na jeho místo nastoupil Mário. Kdyby Vendulu Mário omrzel a chtěla nakonec Matěje, bylo by vyústění povídky mnohem zajímavější. Charakteristika Venduly navíc trochu pokulhává - nejprve se chová jako namyšlená dívka, kterou jen tak kdejaký nápadník nedobyde, aby se pak Máriem nechala pozvat domů na prohlížení sbírky motýlů a při svádění jako naivka vypráví o sklizni švestek na maminčině zahradě. Taková důvěřivost příliš nejde dohromady se zaťatým odmítáním Matěje a v počátku i Mária. Tereza Ramba se i přesto potýká s rolí Venduly více než se ctí, zvolený tik foukání do ofiny ale po několikátém opakování otravuje.

Dalším dvěma příběhům už taková péče věnovaná není. Linie o učni s Downovým syndromem a jeho rodině má sice námět s potenciálem (který posiluje i skvělý Vladimír Javorský), nakonec ale spíše vyšumí do ztracena a Javorského neustálé okřikování Svěráka/Švejnohy, aby už s jejich povídkou něco udělal, začne po čase jít na nervy. Třetí příběh o automechanikovi už je ve filmu vyloženě do počtu (a nejspíš proto, aby si mohl zahrát režisérův oblíbenec, jinak spolehlivý Ondřej Vetchý). Právě absence společného tématu pro všechny příběhy je jedním z páteřních problémů filmu. Kdyby Švejnoha psal např. tři povídky o lásce a ukázalo se, že u svých postav hledá cit, kterého se mu od manželky už nedostává, bylo by to možná klišé, ale vyprávění by drželo lépe dohromady. Scénáristický zmatek na hraně berzradnosti vygraduje v samotném závěru, kdy Švejnoha svým postavám sděluje jako hlas shůry název povídky, v níž vystupují - pokud má toto být vrcholem filmu, tak nevím nevím.

Kromě nedotaženého scénáře se neutříbenost projevuje také v režijním pojetí, jakoby Jan Svěrák překvapivě neměl jasnou představu, jak film uchopit. Se scénami ze současného "reálného" prostředí se tak střídají pasáže, které byly evidentně okoukané od Wese Andersona (vězení, putování skautů), a artově snímané scény hádek Mária a Venduly. Skoro to budí dojem, že tyto momenty byly do filmu zařazené kvůli případné účasti na některém filmovém festivalu, stejně jako zbytečné obsazení dánské herečky Patricie Schumann - její roli by klidně mohla zahrát nějaká česká kolegyně (ostatně Schumann nadabovala Nela Boudová). Jako komedie pak film trpí chybějící sevřeností, divák ztrácí přehled a v poslední třetině už začne vyhlížet konec.

Přesto všechno se v Betlémském světle najde pár věcí, které fungují. Jsou to některé dialogy, které nezapřou rukopis Zdeňka Svěráka a které by zapadly do některé z cimrmanovských her (např. - "My, autoři krásné literatury." - "No, krásné..." nebo - "Vyhrál jsem s ní cenu v Kolíně nad Rýnem." - "Já vím, vždyť jsem to napsal."). O to víc pak zamrzí trapnohumorná scénka se Zdeňkem Svěrákem sedícím na záchodě, zatímco v rádiu moderátor hlásí "Začínáte den s ranním Radiožurnálem" a důraz výslovnosti je daný na přesmyčku "s ranním" vs. "sraním". Takový humor bych čekal spíš někde v Babovřeskách a myslím si, že firma Svěrák a Svěrák ho nemá zapotřebí (o to víc je zábavné, že některé hlasy, které Betlémské světlo obhajují, na nic si nehrajícím Babovřeskám nemohou přijít na jméno).

Povedla se ale i hudba Ondřeje Soukupa, která snad bude k sehnání na soundtracku. Zdaleka nejlepší na celém filmu je ale herecký výkon Zdeňka Svěráka, který v jeho věku až obdivuhodně po celou dobu téměř nesleze z plátna. Za padesát let filmové praxe Zdeněk Svěrák dozrál v suverénního komika, který naplno rozsvítil postavu stárnoucího senily. Jen škoda, že se jí nedočkal v lepším filmu.

Když hlavní protagonista během úvodních titulků projíždí autem po Masarykově nábřeží v Praze, mohou si ctitelé svěrákovských komedií vzpomenout na závěr Kulového blesku a první chvíle psychologa Knotka v novém bytě, který se nacházel také na Masarykově nábřeží. Bohužel jen málo dalšího spojuje nejnovější film Jana Svěráka s těmi nejlepšími snímky podle scénářů jeho otce, které kromě typického humoru vždy měly jasno, o čem chtějí vyprávět. U Betlémského světla zůstává tvůrčí záměr nejasný. Když jsem před lety odcházel z kina z Vratných lahví, říkal jsem si "Snad natočí ještě další.". Po konci Betlémského světla mi v hlavě znělo "Pánové, prosím, už ne.".