Zločin v šantánu (1968)

V kabaretu Tartaros dojde ke krádeži perel, které zpěvačce Claře Regině věnoval její ctitel ministr vnitra. Aby nevyšlo najevo, že ministrovy perly byly falešné, je bez rychlého vyšetřování obviněn prostoduchý rekvizitář Pepíček. Jako obhájce je mu přidělený čerstvý absolvent Právnické fakulty Vilém Bojanovský, který se k promoci dostal po pětadvaceti letech studia teprve tehdy, když se jeho bývalí spolužáci z gymnázia stali na právech profesory...

Divadlo Semafor je sdílená slast - řečeno slovy Pavla Klusáka, autora skvělého rozhlasového seriálu Koukej vykopat poklad, který připomíná ty méně známé písně z dílny pánů Suchého a Šlitra. A právě název rozhlasového speciálu mě vyprovokoval si po letech připomenout i film, ve kterém zazní stejnojmenná píseň, tedy Zločin v šantánu. 

Nápad na tuto satirickou krimikomedii se zrodil v hlavě spisovatele Josefa Škvoreckého, který byl velkým obdivovatelem zpěvačky Evy Pilarové a chtěl pro ni napsat filmový scénář. Škvoreckému se líbilo, jak režisér Jiří Menzel zadaptoval jeho povídku Zločin v dívčí škole a napsal pro něj pokračování Šest černých dívek, které Menzel kvůli zaneprázdněnosti Rozmarným létem odmítl (nakonec scénář natočil Ladislav Rychman). Škvorecký však vzápětí přišel s námětem na Zločin v šantánu, kterého se oscarový režisér Menzel chytil víc, protože kromě obsazení Pilarové přestavoval hlavně možnost splnění přání natočit film s protagonisty Semaforu (ve kterém v té době režíroval Šlitrův recitál Ďábel z Vinohrad). Škvorecký napsal i scénář, ovšem autorem všech dialogů je Jiří Suchý. 

Autorsky pestrá trojice scenáristů se při přípravě filmu přihlásila hned k několika vzorům. Škvorecký podle svých slov chtěl dosáhnout jakési kombinace stylů Charlieho Chaplina, komika W.C. Fieldse a herečky Jean Harlowowé (z jejíž vizáže následně vycházely i masky a kostýmy Evy Pilarové). Menzel naopak toužil vzdát hold Martinu Fričovi a jeho slavným komediím 40. let. A možná právě různorodé tvůrčí představy jsou spolu s nedotaženým scénářem slabinami snímku. (Ostatně Josef Škvorecký vzpomínal, že "Jiří Menzel při natáčení zelenal, blednul a fialověl, film byl už zpola hotov a pořád chyběl konec a já ne a ne si jej vymyslet".)

Škvoreckému se nepovedlo příběh vést do jednoho centra, k jednomu vyprávěcímu záměru. Na to, aby byl snímek detektivkou, jsou pachatelé zločinů divákům známí moc brzy. Výrazné jsou prvky politického podobenství a satiry, nicméně ve srovnání s vymezenějšími filmy Jana Němce nebo Pavla Juráčka se jedná pouze o náznaky. A na komedii s dvojicí Suchý-Šlitr je zde mnoho výrazných vedlejších postav, oba představitelé komické dvojice jsou na plátně spolu velmi málo a chybí více bláznivých komediálních nápadů (jako když Jan Libíček vyrazí dveře). To poslední mě osobně mrzí ze všeho nejvíc, protože S+Š měli jako filmové duo potenciál a i přes menší počet filmových zkušeností si oba našli svou veseloherní polohu. Je velká škoda, že se nepovedla dotáhnout filmová adaptace Jonáš a tingltanglu, kterou plánoval Miloš Forman a především komedie pod taktovkou Menzelova vzoru pro tento film, Martina Friče, který pro ně chystal komedii o dvou smolařích (viz P.S.). 

Ani jeden z tvůrců se ostatně k filmu po letech bezvýhradně nehlásil. Podle Jiřího Suchého se diváci nenaladili na zamýšlenou retro náladu a Jiří Menzel o snímku opakovaně tvrdil, že je jedním z jeho nejhorších filmů. Podle Škvoreckého pak zklamala barrandovská technika a kvůli nepřesným rekvizitám musely být upraveny některé scény, např. vystřižené pantomimické číslo s vyskakovací figurínou z krabice nebo cituji "nesehnali dostatečně pružnou trampolínu; trik pádu Ministra z třetího poschodí a jeho vzlet o tu trampolínu do druhého, se nezdařil, a celá akce se musela přeložit o poschodí níž, čímž se narušila logika věci".

Přesto však Zločin v šantánu stojí za to vidět z několika důvodů:

Písničky

Ačkoliv mělo divadlo Semafor své hitové období, kdy si jeho písně zpívala celá republika, v té době již za sebou, shoduje se řada fajnšmekrů (i Jiří Suchý) na tom, že právě ve druhé polovině 60. let vzešly z tvůrčí dílny dua Suchý-Šlitr autorsky zajímavější písničky. Dvojice autorů byla už méně svázaná poptávkou po šlágrech, díky čemuž nemusela být po textové i hudební stránce tak přímočará. Ve Zločinu v šantánu zazní deset jejich skladeb, z nichž některé byly napsané přímo pro film, jiné byly převzaté z her aktuálního repertoáru divadla. Jedná se vesměs o všeobecně méně známé songy (snad až na písničku Na shledanou) z oné již nehitové éry, avšak jsou nesmírně okouzlující (možná právě i pro vícevrstevnatost oproti písním raného Semaforu). Své favority si každý vybere sám, u mě vítězí duet Ukrejvám rozpaky (zde v podání Šlitra a Pilarové, na prknech Semaforu ji zpíval Milan Drobný s Helenou Blehárovou nebo Naďou Urbánkovou) a závěrečná Balada pod šibenicí. Ta se pro svou délku do filmu nevešla celá a některé sloky byly vystřiženy. Na desce vyšla rovněž zkrácená verze, která sice obsahuje vystřižené sloky, ale je ochuzená o sloky závěrečné, které ve filmu jsou. Pokus o rekonstrukci kompletní Balady pod šibenicí zazněl až ve zmíněném zdařilém rozhlasovém cyklu Pavla Klusáka Koukej vykopat poklad.

Herecký výkon Zdeňka Svěráka

Zločin v šantánu představuje filmový debut v herecké kariéře Zdeňka Svěráka a patrně asi jeho nejvíc netradiční figuru. I v jiných úlohách koketoval se zápornými vlastnostmi (Tři veteráni, Brontosaurus), nicméně žádná z nich nebyla tak vyhrocená jako ve Zločinu. Svěrák zde vystupuje v nezvykle expresivní poloze, která dokonale sedí k jeho oportunistickému prokurátorovi, jenž se nebojí demagogicky manipulovat s porotou v soudní síni. Jiří Menzel si ho pro postavu vybral údajně poté, co ho viděl jako Učitele ve hře Divadla Járy Cimrmana Vyšetřování ztráty třídní knihy. To zpětně nepůsobí tak překvapivě, když si poslechnete dobový záznam představení a uslyšíte, v jakém hereckém projevu se tehdy tato aktovka hrála. Myslím, že je docela škoda, že podobnou příležitost už Zdeněk Svěrák na plátně nedostal. Jeho protihráčem v soudní síni je samozřejmě JUDr. Jiří Šlitr, který si tam (tedy co se týče komiky) také nevedl špatně. Musím souhlasit s Josefem Škvoreckým, podle nejž "soudní scéna patřila k příkladným ukázkám Šlitrova hereckého talentu, poněkud příbuznému umění Stana Laurela".

Obsazení

Ve Zločinu v šantánu diváka potěší vskutku zajímavá sestava před kamerou namixovaná ze známých tváří a ikonických osobností tehdejšího kulturního života. Vedle Zdeňka Svěráka se objeví v malé roli i Ladislav Smoljak, dále protagonista Nedivadla Pavel Bošek, semaforští inspicienti Miloslav Balcar a Vladimír Hrabánek, country zpěvák Vladimír Vodička (toho času v semaforském angažmá) jako český James Bond, autor námětu Josef Škvorecký, tehdejší Menzelovi oblíbenci Vlastimil Brodský, Ferdinand Krůta, Alois Vachek, František Řehák, Jitka Zelenohorská a Jana Preissová. Nechybí ani režisérův nejdvornější herec Rudolf Hrušínský v úloze kněze, která přesně zapadá mezi jeho minimalistické a ironické kreace z tohoto období. Další semaforská tvář Jiří Grossmann se objevuje ve své (bohužel) jediné filmové roli, až trochu zamrzí, že i u něj se jedná o postavu záporáka. Roztomilé cameo, které odkazuje na předchozí film Rozmarné léto, pro sebe připravil sám režisér Jiří Menzel.

Režijní nápady

Jakkoli se vklady stylů jednotlivých spoluautorů nepodařilo sladit na sto procent, je potřeba uznat, že minimálně v režii několika dílčích pasáží měl Jiří Menzel dobré nápady a pevnou ruku. Kromě zmíněné scény v soudní síni nebo závěrečného zpěvu zmíněné Balady pod šibenicí, jsem si vždy užíval perfektní práci s detaily a střihem během prvního pěveckého čísla Evy Pilarové u písně Poklad, kdy se záběry z pódia střídají s pohledy do zákulisí, kde zpěvačku naivním výrazem sleduje Jiří Suchý, a se záběry do hlediště s kapelou, kde mezi diváky nelze přehlédnout zmíněného Miloslava Balcara.

Zločin v šantánu skutečně nepatří mezi nejvýznamnější položky filmografií většiny zúčastněných a domněnkám, že by se jim při lepší konstelaci určitě povedlo něco o trochu lepšího, jsem se nevyhnul. Nicméně i přesto jsem si jej přes výhrady oblíbil po opakovaných zhlédnutích natolik, že se těším, až ho uvidím znovu.

P.S. Martin Frič pro Suchého a Šlitra skutečně chystal celovečerní filmovou komedii. Na námět se silným potenciálem zavzpomínal sám Jiří Suchý: "Přišel za Jiřím Šlitrem a za mnou s nabídkou: jestli bychom nechtěli natočit film, který před válkou zamejšlel s Voskovcem a Werichem. Byl o dvou mužích, žijících v jednom městě. Seznámí se spolu když se srazí se svými auty. A pak se setkají ještě několikrát a vždycky při nějaké nehodě. A tak se jeden z nich rozhodne odstěhovat se do Ameriky. Na lodi ale zjistí, že ten druhý měl stejnej nápad. Loď se, samozřejmě, potopí. Oni se zachrání na pustém ostrově a - já to zkrátím - když se tam po létech strádání odhodlají vystoupit na vysoké pohoří, zjistí, že na jeho druhé straně je město s neony, automobily - zkrátka že tam pulsuje život. Bohužel, okolnosti tomu nepřály, film nikdy nevznikl."

Báječní muži s klikou (1978)

 

Po nedávném odchodu oscarového režiséra Jiřího Menzela televizní stanice zopakovaly řadu položek jeho režisérské filmografie. Je ovšem velká škoda, že se opět dostalo jen na ty nejznámější a divácky nejpopulárnější kusy, zatímco opomíjenější režisérovy snímky by podle dramaturgů patrně měly zůstat divákům utajeny. A že by měly co nabídnout, dokazují Báječní muži s klikou.

Na konci 19. století mohli čeští diváci okusit počátky filmového umění pouze při představení kočovných kejklířů a kouzelníků, kteří pohyblivými obrázky zpestřovali svůj program. Tito kočovníci mezi sebou promítané filmové scénky vyměňovali a při kšeftu „Honby na kance“ za „Popravu mandarínovu“ neznali bratra. Mezi nimi byl i Pasparte, kterému se podařilo otevřít první stálý pražský biograf, a s amatérským filmovým nadšencem Kolenatým se rozhodl přejít k natáčení prvních tuzemských filmů. Jedním z jejich protagonistů měl být populární kabaretní komik Jára Šlapeta…

Pod trojicí jmen Pasparte, Kolenatý a Šlapeta se skrývají tři skutečné postavy, které zasáhly do počátků české kinematografie – Viktor Ponrepo, Jan Kříženecký a Josef Šváb-Malostranský. Scénárista Oldřich Vlček však ve svém příběhu jejich reálná jména nepoužil, protože se jejich osudy jen inspiroval a chtěl tak předejít faktickým nepřesnostem. Vlček po celý svůj život patřil k oporám činoherního souboru pražského Národního divadla, nicméně své další umělecké uplatnění našel jako dramatik a scénárista. Svůj scénář o filmových průkopnících napsal k 80. výročí československé kinematografie a Menzelovi ho údajně nabídl při setkání v sauně Národního divadla. Menzel mu na oplátku svěřil menší roli jednoho z raných „distributorů“.

K větší popularitě filmu nepřispěl ani sám režisér, který s filmem nebyl úplně spokojený. Jeho nespokojenost však neměla důvod, protože je velmi osvěžující vidět pod jeho taktovkou jinou látku než tu z pera Hrabala, Svěráka a Vančury, stejně jako místo historek z venkovského prostředí příběh ze secesní Prahy. Tu Menzel zobrazuje velkým smyslem pro detail a jeho kostymér i architekt si s výtvarnými prvky hrají s evidentním zalíbením. Jaromír Šofr pak našel přesně odpovídající styl pro kameru, kterou pomáhá dokreslit lehce melancholickou vzpomínkovou atmosféru.

Nostalgie je slyšet i z hudby z pera Jiřího Šusta, který pro ústřední melodii využil jednoho ze svých starších motivů. Retro stylizace do přelomu století Menzelovi navíc umožňuje film prokládat vizuálními gagy a to jak v „realitě“, tak ve vlastních němých filmech - ve spolupráci s pantomimickou skupinou Cvoci režisér vytvořil natolik přesné variace na němé grotesky, že dobová kritika tvůrce pochválila za zveřejnění dosud neznámých archivních snímků.

Ve filmu samozřejmě nevystupují jen mimové. Hlavní roli Pasparta si zahrál Menzelův dvorní Rudolf Hrušínský a pro mě se jedná o jednu z jeho nejlepších rolí. V šedesátých letech ho filmoví režiséři trochu škatulkovali do postav nekňubů sbírajících odvahu pro vnitřní vzpouru a Hrušínský byl v těchto rolích trochu tlačený do chvílemi nepříjemného „podehrávání“ podtrženého vnitřním monologem (Spalovač mrtvol, ale také Hrdina má strach, Třicet jedna ve stínu, Vražda po našem…). V osmdesátých letech pak tvůrci herce často stylizovali do polohy moudrého ironického glosátora okolí (Postřižiny, Vesničko má středisková, svým způsobem i Tři veteráni). Pasparte z Báječných mužů je oproti tomu entuziastickým „mužem činu“ a Hrušínského skvělá forma dává snadno zapomenout, že je pro postavu trochu starý.

Pozoruhodnou hereckou kreaci vytvořil sám Jiří Menzel, který se obsadil ro role Jana Kolenatého. Svého rozhodnutí později litoval, protože režírování v dobovém kostýmu nebylo pohodlné. Nicméně role nervózního filmového nadšence je přesně pro něj, pro diváka pak je v postavě režiséra-otce zakladatele české kinematografie svým způsobem symbolický. Do role populárního lidového kabaretiéra nemohl být ve 2. polovině sedmdesátých let obsazený nikdo jiný než Vladimír Menšík, jehož účast v Menzelově filmu je unikátní. Chválit Menšíkův výkon je nošením dříví do lesa, snad jen podotknu, že i tentokrát má na kontě několik výrazných scén, ve kterých se ale díky režijnímu vedení neztratili ani jeho spoluhráči.

V roli Pasparteho schovanky se ve své jediné filmové roli objevuje skvělá divadelní režisérka Hana Burešová, jako jeho dcera pak tehdy začínající Jaromíra Mílová. Jako Hrušínského filmovou snoubenku Menzel vybral Blaženu Holišovou, kterou už před lety chtěl k herci postavit jako paní Důrovou v Rozmarném létě (k tomu nedošlo z důvodu hereččina těhotenství). Velmi vzácná je i možnost vidět v menších rolích filmových obchodníků cimrmanologa Oldřicha Ungera a Viléma Lipského, otce režiséra Oldřicha a herce Lubomíra. Za skvělou menší komickou roličku si pochvalu zaslouží Josef Somr.

Jiří Menzel o sobě tvrdil, že je zakázkový režisér točící scénáře, které jsou mu zadané. To ale nebyla moc pravda, protože si látky spíš vybíral sám z okruhu svých oblíbených autorů. Báječní muži s klikou ale ukazují, jaká je škoda, že podobných méně autorských projektů nezkusil víc.