Alexandre le bienheureux (1967)

 

Alexandre Gartempe žije na se svou ženou Eliane na statku v malebné francouzské vesničce. Resp. Eliane má z Alexandra cvičenou opici, která na povel nakrmí zvířata, sklidí úrodu, zoře pole nebo opraví traktor a ještě ho přitom osobně bedlivě kontroluje, aby se náhodou cestou nezastavil v hospůdce na skleničku. Poté, co Eliane málem vyhodí z domu nového psa, se Alexandre čím dál tím víc uzavírá do svých představ o tom, jak by si užíval života bez vlády panovačné manželky. Jeho představy se nečekaně stanou skutečností…

Francouzská poetická komedie, jejíž název se do češtiny překládá jako Alexandr Šťastný nebo Šťastný Alexandr, ve své době sklidila obrovský úspěch u diváků a kritiky. Na jednu stranu je docela s podivem, že se nedostala do naší distribuce, na druhou stranu je jasné, že postava zemědělce, který se rozhodne přestat pracovat a svou leností a hédonismem nakazí i další vesničany, určitě nebyla vzorem správného socialistického člověka.

Herec Yves Robert rozšířil své umělecké působení v padesátých letech o profese scénáristy a režiséra. Jeho pátý film, (i u nás populární) adaptace Pergaudova románu Knoflíková válka ho zařadil mezi hitmakery a umožnil mu exkluzivní postavení nezávislého producenta, který si sám mohl rozhodovat o tom, co bude točit. Po krimikomedii Také velké bankovky mohou být falešné se rozhodl zpracovat vlastní povídku z vesnického prostředí a ústřední postavu psal na tělo jednomu z představitelů jeho filmu Les Copains, Philippeu Noiretovi. A i když Robertovi i Noiretovi přibyly později v jejich filmografiích další úspěšné položky, Alexandr je pro oba jedním z vrcholů.

Robertovi se dokonale podařilo navodit malebnou atmosféru s poetickým nadhledem, okouzlujícím humorem a překrásnými barevnými obrazy, které téměř maluje kameraman René Mathelin. Svěží je legrace zabalená v nápaditých fórcích (jako společný typ brýlí pro tlupu sousedových sourozenců), které jsou sice možná chvílemi trochu dětinské (to platí pro Alexandrova pejska, jenž svému páníčkovi chodí i nakupovat), ale dokonale souzní s nádhernými záběry luk a strání a provází nenásilné poselství, že člověk si místo moře práce má udělat čas i na to, aby si život vychutnal.

Dá se poznat, že pohodová atmosféra panovala i na place, což zmiňovali i někteří zúčastnění ve svých vzpomínkách. Natáčelo se v departmentu Eure-et-Loir a Robert svým hercům připravil krásné prázdniny, jelikož od nich vyžadoval přítomnost na place, i když zrovna netočili své scény, protože co kdyby ho napadlo je využít. Prostor pro improvizaci dostal ve svých výstupech i Pierre Richard ve své první větší filmové roli, v níž už prokázal své pohybové nadání. Richardovým parťákem na plátně i při natáčení byl svérázný Jean Carmet, který si podle mnoha historek získal přízeň místních obyvatel. Mezi filmovými vesničany se objevili režisérovi oblíbenci Paul Le Person a Jean Saudray, v menší postavě hokynářky pak zaujala absurdní komička Tsilla Chelton.

Role Alexandra představovala zásadní obrat pro kariéru Philippea Noireta. Ještě během natáčení si herec zoufal, že ho vesničané podle obličeje nepoznávají, po úspěšné premiéře ho ale diváci zastavovali na ulici sami od sebe a děkovali, že se díky jeho Alexandrovi zamysleli, zda nevěnují práci příliš velkou část svého života. Film byl úspěšný i v Jižní Americe, na urugayské fotbalisty, kteří se na hřišti moc nesnažili, fanoušci na tribuně dokonce volali "Alejandro!". Role Noiretovy mladé přítelkyně pak připadla Marléne Jobert, která po vedlejší roli v Godardově Mužský rod, ženský rod, mohla poprvé oslovit širší publikum svým komediálním talentem. Robert s Noiretem se krátce nato dali znovu dohromady v adaptaci hry Marcela Aymého Clérambard, která v úplném opaku oproti Alexandrovi skončila fiaskem u diváků i kritiky. Režisér proto Noireta k hercově lítosti už ke spolupráci nikdy neoslovil.

Alexandr však dodnes zůstává ve Francii všeobecně známou klasikou. Režisér Robert v něm úspěšně rozvinul motiv vesnického enfant-terrible, který si vyzkoušel ve své o deset let starší komedii Nevídáno, neslýcháno s Louisem De Funésem. Pokud se chcete pobavit jemným humorem a zároveň kochat nápaditými poetickými záběry, je to pro vás. Zklamaní rovněž nebudou fanoušci komponisty a dirigenta Vladimira Cosmy, pro kterého se jednalo sice o první filmovou hudbu, ale rovnou debutoval jednou ze svých nejlepších prací, která svou romantickou zasněností s filmem dokonale ladí.

Touha po zlatě / La soif de l'or (1993)

Stavitel domů na klíč Urbain Donadieu je ohromný hamižník, který se nerozpakuje sbírat peníze ze psího lejna. Jeho babička Zézette se zase neváhá pro zlaťák prodírat stádem ovcí. Pro tuhle dvojici je každý drobák drahý a tak není divu, že společně vymyslí plán, jak snížit své daňové odvody. Za většinu odkloněných peněz nakoupí zlaté cihličky, které chtějí uložit do bankovního sejfu ve Švýcarsku. Aby se vyhnuli celní kontrole, schovají zlato do cihel jednoho z jimi postavených domů, který chtějí nákladním vozem převézt přes hranice. Vydávají se na divokou cestu, na níž je jim však v patách Urbainova manželka Fleurette a její milenec Jacques, kteří jsou odhodlaní zlatý poklad získat pro sebe...

Celkem jednoduchá synopse komedie Gérarda Ouryho je závodní dráhou pro divokou jízdu, kterou by od čtyřiasedmdesátiletého režiséra čekal asi málokdo. Ve veleúspěšných šedesátých a sedmdesátých letech Oury opakovaně bodoval u diváků se svými kasovními hity taženými nejzářivějšími komediálními hvězdami své doby - De Funésem, Bourvilem, Belmondem, Richardem a Coluchem. Ve svých filmech z osmdesátých let sice přidal i trochu v té době takřka povinné oplzlé fórky, ale svými dvěma komediemi z devadesátkové dekády (Touha po zlatě a Řidič a fantom) navázal na své nejlepší kusy.

Touha po zlatě jeví znaky typické i pro dřívější Ouryho komedie: akční scény, a promyšlený scénář se zábavným dějem, který je prošpikován gagy šitými na míru konkrétnímu herci. Tím se ostatně od ostatních francouzských komediografů své doby lišil - před Ouryho příchodem za kameru bychom mohli zjednodušeně, ale trefně označit francouzské veselohry padesátých a šedesátých let jako bakalářské historky roztažené více či méně úspěšně (i s ohledem na schopnosti účinkujících herců) do celovečerní stopáže. V kontrastu s tehdejšími vesnickými komediemi Oury své filmy sázel do atraktivního prostředí mezinárodních špionů a gangsterů, do historických období středověku, druhé světové války či května 1968. A navzdory tomu, že jeho scénáře byly psané na tělo zvoleného komika, nejsou pouhou snůškou scének, ale jsou natolik dotažené a zábavné, že mohou fungovat i samy o sobě (z funésovek stačí srovnat Ouryho Velký flám např. s Korberovým Piti piti pa).

I v Touze po zlatě máme tu čest s dost originálním námětem - pašování domu, v jehož cihlách je ukryté zlato. Komické situace nejvíce gradují v momentech, kdy Christian Clavier v hlavní roli může naplno projevit svou výbušnost a jeho babička Tsilla Chelton neudrží svou hamižnost - ať už je to úvodní Clavierova honička za ulétnutou bankovkou, nebo když společně musejí při přepravě domu na tahači upustit pneumatiky během podjíždění mostu či když se nechtěnými nocležníky v jejich domku stanou skauti na výletě. Pobaví i většina scén s Claiverovou manželkou Fleurette (Catherine Jacob) a jejím milencem Jacquesem (Philippe Khorsand), byť jsou jejich postavy trochu otravné. Mně jako diváka nejvíce mrzely scény, ve kterých se Clavier dvoří dceři své první lásky, protože Clavierova postava sleví ze své lakoty a ukazuje "bohužel" i svou lepší, ale méně zábavnou stránku. Naštěstí těchto chvilek není moc.

Ano, ústředním komikem je v tomto případě Christian Clavier, který se ostatně podílel na scénáři s Ourym a režisérovým častým spolupracovníkem, scénáristou krimikomedií Marcelem Jullianem. Clavier šel do role naplno a představuje dalšího svého měšťáka, jehož výbušnost dává vzpomenout na časy hercova idolu, Louise de Funése (ostatně Clavier v jednom rozhovoru přiznal, že v minulosti byl námět původně připravován právě pro Funése). Ourymu se na rozdíl od některých jiných režisérů daří udržet na uzdě Clavierovu tendenci k přehrávání a jeho cholerické výstupy a grimasy baví po celý film. Clavierovi pak po celý film zdatně sekunduje zmíněná Tsilla Chelton, která ve své době zazářila v komedii Krást se musí umět a Claviera s jeho souputníky ze skupiny Le Splendid učila herectví na počátku jejich kariéry.

I tentokrát Oury připravil něco málo slušně natočených akčních scén (především výbuch auta), vedle kterých je ale použití zadní projekce v jednom momentě trochu jako "slušný WTF moment" ve filmu z roku 1991. Na druhou stranu to až tak neruší. Za zmínku stojí i tradičně chytlavá ústřední melodie Vladimira Cosmy. I vzhledem ke kratší stopáži Touha po zlatě uteče jako voda a po jejím skončení si řeknete, jaká je škoda, že Oury s Clavierem nepřipravili společně alespoň jednu další komedii. Ve společném tandemu jim to totiž velmi dobře sedlo.

P.S. Je potřeba zmínit i povedený český dabing vyrobený pro DVD od Vapetu, ve kterém herci v hlavních rolích nezůstali originálu nic dlužní. Vynikající Jaromír Meduna se vyrovnává Clavierovu cholerickému temperamentu téměř podobně jako František Filipovský Funésovi a je škoda že mimo sérii Návštěvníků s tímto hercem již příliš mnoho filmů nenadaboval. Cheltonovou pak dobře vystihla Jaroslava Obermaierová. Veronika Gajerová s Jiřím Plachým pak dost pomáhají lépe snášet postavy Fleurette a Jacquese.