MINIRECENZE: Jeden za všechny / Riens du tout (1992)

Pařížský obchodní dům „Les Grandes Galeries“ otevírá jako každý všední den. Majitelé dosazují do jeho čela nového generálního ředitele Lepetita, který má pozvednout klesající obchodní výsledky. Lepetit je přesvědčený, že situaci může pomoci soustředění na vztahy zaměstnanců k zákazníkům, ale i vztahy zaměstnanců mezi sebou. Motivovat různorodý personál prodavačů, úředníků a bodyguardů však nebude vůbec jednoduché…

Z filmů Cédrica Klapische jsem doposud viděl jen kousky (např. sci-fi Možná s hostujícím Belmondem nebo sympaticky působící komedie Erasmus a spol.), až Jednoho za všechny jsem měl možnost zkouknout celého. Ale hned po několika prvních záběrech představujících hrdiny na cestě do práce mi režijní styl přišel velice povědomý a začal jsem si říkat „to snad natočil Robert Altman“. Tento pocit ve mně zůstal v podstatě po celou dobu sledování, takže mě nepřekvapilo, když jsem si následně přečetl, že Klapisch uvádí Altmana jako svůj zásadní vzor.

Úvodní shrnutí děje může vyvolávat dojem, že se film opírá o modelový příběh skupiny outsiderů, kteří se i přes slabou pozici snaží dosáhnout velkého cíle, což jim pomůže překonat jejich osobní krize (např. Do naha!). Klapisch je ale podobně jako Altman dost ironický a lehký patos, který podobné příběhy provází, u něj nenajdete. A stejně jako Altmanovi ani Klapischovi nejde o vyprávění příběhu – zápletka je jen prostředek, jak vstoupit do prostředí obchodního domu, do kterého nám režisér chce dát nahlédnout (ostatně scénář vznikl v režisérově spolupráci s hercem Jackiem Berroyerem po důkladné přípravě v podobě návštěv nákupních center). Klapisch ukazuje své malé hrdiny a jejich interakce s až dokumentárním okem nezávislého pozorovatele a přechází z jedné situace do druhé, jak se mu zachce. A podobně jako Altman využívá také subjektivního zvuku (záměrně zdůrazňuje určité zvuky nebi dialogy v rámci jednoho záběru).

Důvodem, proč jsem se na film rozhodl podívat, byla účast Fabrice Luchiniho v hlavní roli. Luchiniho herectví mě už několik let fascinuje a líbí se mi i jeho zaměření na konverzační filmy. Bohužel tady je v roli manažera doslova jedním z mravenečků v mraveništi a šanci se výrazněji herecky projevit dostane až v závěru. Luchiniho v obchodním domě obklopují více i méně známé herecké tváře, např. komičky Karin Viard a Odette Laure.

Jednoho za všechny bych určitě nedoporučil divákovi požadujícímu pevnou zápletku a kterému nevyhovuje, aby „jen“ pozoroval ze života jiných. Klapisch imituje Roberta Altmana natolik, že divákům, kterým se líbí Altman, se bude líbit i Klapisch. Kromě nich bych ho doporučil i těm, co se z nějakého důvodu americké kinematografii vyhýbají a na původního Altmana by tak nenarazili.

Touha po zlatě / La soif de l'or (1993)

Stavitel domů na klíč Urbain Donadieu je ohromný hamižník, který se nerozpakuje sbírat peníze ze psího lejna. Jeho babička Zézette se zase neváhá pro zlaťák prodírat stádem ovcí. Pro tuhle dvojici je každý drobák drahý a tak není divu, že společně vymyslí plán, jak snížit své daňové odvody. Za většinu odkloněných peněz nakoupí zlaté cihličky, které chtějí uložit do bankovního sejfu ve Švýcarsku. Aby se vyhnuli celní kontrole, schovají zlato do cihel jednoho z jimi postavených domů, který chtějí nákladním vozem převézt přes hranice. Vydávají se na divokou cestu, na níž je jim však v patách Urbainova manželka Fleurette a její milenec Jacques, kteří jsou odhodlaní zlatý poklad získat pro sebe...

Celkem jednoduchá synopse komedie Gérarda Ouryho je závodní dráhou pro divokou jízdu, kterou by od čtyřiasedmdesátiletého režiséra čekal asi málokdo. Ve veleúspěšných šedesátých a sedmdesátých letech Oury opakovaně bodoval u diváků se svými kasovními hity taženými nejzářivějšími komediálními hvězdami své doby - De Funésem, Bourvilem, Belmondem, Richardem a Coluchem. Ve svých filmech z osmdesátých let sice přidal i trochu v té době takřka povinné oplzlé fórky, ale svými dvěma komediemi z devadesátkové dekády (Touha po zlatě a Řidič a fantom) navázal na své nejlepší kusy.

Touha po zlatě jeví znaky typické i pro dřívější Ouryho komedie: akční scény, a promyšlený scénář se zábavným dějem, který je prošpikován gagy šitými na míru konkrétnímu herci. Tím se ostatně od ostatních francouzských komediografů své doby lišil - před Ouryho příchodem za kameru bychom mohli zjednodušeně, ale trefně označit francouzské veselohry padesátých a šedesátých let jako bakalářské historky roztažené více či méně úspěšně (i s ohledem na schopnosti účinkujících herců) do celovečerní stopáže. V kontrastu s tehdejšími vesnickými komediemi Oury své filmy sázel do atraktivního prostředí mezinárodních špionů a gangsterů, do historických období středověku, druhé světové války či května 1968. A navzdory tomu, že jeho scénáře byly psané na tělo zvoleného komika, nejsou pouhou snůškou scének, ale jsou natolik dotažené a zábavné, že mohou fungovat i samy o sobě (z funésovek stačí srovnat Ouryho Velký flám např. s Korberovým Piti piti pa).

I v Touze po zlatě máme tu čest s dost originálním námětem - pašování domu, v jehož cihlách je ukryté zlato. Komické situace nejvíce gradují v momentech, kdy Christian Clavier v hlavní roli může naplno projevit svou výbušnost a jeho babička Tsilla Chelton neudrží svou hamižnost - ať už je to úvodní Clavierova honička za ulétnutou bankovkou, nebo když společně musejí při přepravě domu na tahači upustit pneumatiky během podjíždění mostu či když se nechtěnými nocležníky v jejich domku stanou skauti na výletě. Pobaví i většina scén s Claiverovou manželkou Fleurette (Catherine Jacob) a jejím milencem Jacquesem (Philippe Khorsand), byť jsou jejich postavy trochu otravné. Mně jako diváka nejvíce mrzely scény, ve kterých se Clavier dvoří dceři své první lásky, protože Clavierova postava sleví ze své lakoty a ukazuje "bohužel" i svou lepší, ale méně zábavnou stránku. Naštěstí těchto chvilek není moc.

Ano, ústředním komikem je v tomto případě Christian Clavier, který se ostatně podílel na scénáři s Ourym a režisérovým častým spolupracovníkem, scénáristou krimikomedií Marcelem Jullianem. Clavier šel do role naplno a představuje dalšího svého měšťáka, jehož výbušnost dává vzpomenout na časy hercova idolu, Louise de Funése (ostatně Clavier v jednom rozhovoru přiznal, že v minulosti byl námět původně připravován právě pro Funése). Ourymu se na rozdíl od některých jiných režisérů daří udržet na uzdě Clavierovu tendenci k přehrávání a jeho cholerické výstupy a grimasy baví po celý film. Clavierovi pak po celý film zdatně sekunduje zmíněná Tsilla Chelton, která ve své době zazářila v komedii Krást se musí umět a Claviera s jeho souputníky ze skupiny Le Splendid učila herectví na počátku jejich kariéry.

I tentokrát Oury připravil něco málo slušně natočených akčních scén (především výbuch auta), vedle kterých je ale použití zadní projekce v jednom momentě trochu jako "slušný WTF moment" ve filmu z roku 1991. Na druhou stranu to až tak neruší. Za zmínku stojí i tradičně chytlavá ústřední melodie Vladimira Cosmy. I vzhledem ke kratší stopáži Touha po zlatě uteče jako voda a po jejím skončení si řeknete, jaká je škoda, že Oury s Clavierem nepřipravili společně alespoň jednu další komedii. Ve společném tandemu jim to totiž velmi dobře sedlo.

P.S. Je potřeba zmínit i povedený český dabing vyrobený pro DVD od Vapetu, ve kterém herci v hlavních rolích nezůstali originálu nic dlužní. Vynikající Jaromír Meduna se vyrovnává Clavierovu cholerickému temperamentu téměř podobně jako František Filipovský Funésovi a je škoda že mimo sérii Návštěvníků s tímto hercem již příliš mnoho filmů nenadaboval. Cheltonovou pak dobře vystihla Jaroslava Obermaierová. Veronika Gajerová s Jiřím Plachým pak dost pomáhají lépe snášet postavy Fleurette a Jacquese.