Ježíšek je neřád / Le Père Noël est une ordure (1982)

 

VÁNOČNÍ SPECIÁL

Je Štědrý večer a většina Pařížanů právě usedá k večeři. V kanceláři telefonní linky důvěry se právě mění směny a paní Musquinovou (Josiane Balasko) chystající se na návštěvu rodiny své sestry střídají upjatá Thérèse (Anémone) a nepraktický Pierre (Thierry Lhermitte). Očekávaná klidná služba s minimem telefonátů se zvrhne téměř v peklo, když do kanceláře vrazí Thérèsina jednoduchá známá Josette (Marie-Anne Chazel), která se snaží ukrýt před svým milencem, zlodějíčkem Félixem (Gérard Jugnot). Do štědrovečerního neklidu se dále zamotají transvestita Káťa (Christian Clavier) a bulharský soused Preskovič (Bruno Moynot)…

Zatímco patrně nejromantičtější vánoční film, Lásku nebeskou, mají kupodivu na svědomí střízliví Britové, za nejčernější a nejbláznivější vánoční komedií stojí překvapivě Francouzi. Je to zásluhou divadelní a filmové skupiny Le Splendid, která v 1. polovině 70.let minulého století vtrhla na francouzskou uměleckou scénu a její hlavní představitelé, jejichž jména jsou uvedená výše, se od té doby stali osobnostmi tamního kulturního dění. Dá se to srovnat se vpádem generačně spřízněné vlny komiků z prvních sérií americké Saturday Night Live a s odřenýma ušima k objevení našeho divadla Sklep a souvisejících uskupení.

Právě na přelomu 70. a 80. let filmová spolupráce členů Le Splendid, vycházející z jejich divadelních kusů, vrcholila. K nám se některé jejich snímky dostaly až po roce 1989, konkrétně Děda se dal na odboj a dva díly Dovolené po francouzsku. Patrně nejlepší Ježíšek je neřád byl v Česku oficiálně uvedený pouze na několika projekcích Francouzského institutu v Praze. I jeho scénář vychází ze stejnojmenné divadelní hry, se kterou skupina slavila úspěch na jevišti. S námětem na vánoční kus přišel Lhermitte, ale Balaskovou inspirovanou italským filmem Oškliví, špinaví a zlí napadlo, že diváci už dospěli k nekorektnímu humoru střílejícímu si z lidí na okraji společnosti. Ona také po návštěvě svých příbuzných v Bulharsku přišla s nápadem na postavu souseda-imigranta servírujícího nechutné vánoční cukrovinky a s myšlenkou zasadit děj do prostředí kanceláře linky důvěry.

Po třech měsících psaní hry vyšlo najevo, že rostoucí popularita členů omezila jejich časové možnosti, a proto se nakonec na jevišti objevila skupina bez Balaskové (pro ní psanou roli Thérèse převzala Anémone) a Michela Blanca. Oba však byli během uvádění hry povolaní zaskakovat (Balasková za Chazelovou a Blanc za Jugnota) a ve filmové adaptaci se rovněž objevili – pro Balaskovou byla připsaná role paní Musquinové a Blanc poskytl hlas úchylnému volajícímu na linku důvěry. Gérard Jugnot si původně měl zahrát roli transvestity, ale protože si tehdy ještě nechtěl oholit svůj typický knírek, místo něj alternovali Christian Clavier s Rolandem Giraudem.

Pro filmovou adaptaci si herci vybrali Jeana-Marié Poirého, syna slavného producenta, který získal ostruhy jako spoluscénárista filmů Georgese Lautnera a Michela Audiarda, a jako režisér už převedl na plátno hru Balaskové Muži dávají přednost tlustším. Poirého zásluhou se původní text dočkal značných změn, řada situací byla přepsána nebo nahrazena novými. Role šviháckého lékárníka se bez nároku na honorář ujal Jacques François, což mu Poiré v průběhu let oplácel obsazováním do svých dalších filmů. Ve filmu měla zaznít píseň zpěváka Julia Iglesiase, ale kvůli problémům s právy použil skladatel Vladimir Cosma svou píseň Destinée se zpěvem Guye Marchanda napsanou pro komedii Nenapravitelní na prázdninách. A v menší roli souseda Leblého se objevil ještě nezmíněný souputník skupiny Martin Lamotte.

Jak už jsem zmínil, Ježíšek je neřád je dost specifická bláznivá komedie. Půlce jejích hrdinů byste nejradši vrazili facku a nad chováním druhé půlky nevěřícně kroutíte hlavou. Většina z nich je ale obětí všeobecného vánočního ducha, když je čeká setkání s nenáviděnými či nechápajícími příbuznými, nebo toho, že „se přece o Vánocích neříká ne“. Postavy jsou samozřejmě přehnané, herci je ale mají v malíku a hrají dostatečným citem, ani se nemůžu rozhodnout, kdo mě pobavil nejvíc. Druh divokého humoru může být pro někoho už na hraně, ale ani těm nejčernějším vtipům (ranní návštěva zoo, „Zmáčkněte to tlačítko.“ nebo „Musíme vystřílet všechny náboje.“) se nelze nesmát. A to divadelní předloha byla k hrdinům ještě drsnější.

Zatímco v Česku a v Německu jsou vánoční jedničkou Tři oříšky pro Popelku a v USA si diváci svátky neužijí bez Caprova filmu Život je krásný, ve Francii je vánočním evergreenem právě netypický Ježíšek je neřád. Škoda, že u nás si cestu do širší oficiální distribuce stále ještě nenašel (na rozdíl od amerického remakeu Blázni a poloblázni se Stevem Martinem).

Touha po zlatě / La soif de l'or (1993)

Stavitel domů na klíč Urbain Donadieu je ohromný hamižník, který se nerozpakuje sbírat peníze ze psího lejna. Jeho babička Zézette se zase neváhá pro zlaťák prodírat stádem ovcí. Pro tuhle dvojici je každý drobák drahý a tak není divu, že společně vymyslí plán, jak snížit své daňové odvody. Za většinu odkloněných peněz nakoupí zlaté cihličky, které chtějí uložit do bankovního sejfu ve Švýcarsku. Aby se vyhnuli celní kontrole, schovají zlato do cihel jednoho z jimi postavených domů, který chtějí nákladním vozem převézt přes hranice. Vydávají se na divokou cestu, na níž je jim však v patách Urbainova manželka Fleurette a její milenec Jacques, kteří jsou odhodlaní zlatý poklad získat pro sebe...

Celkem jednoduchá synopse komedie Gérarda Ouryho je závodní dráhou pro divokou jízdu, kterou by od čtyřiasedmdesátiletého režiséra čekal asi málokdo. Ve veleúspěšných šedesátých a sedmdesátých letech Oury opakovaně bodoval u diváků se svými kasovními hity taženými nejzářivějšími komediálními hvězdami své doby - De Funésem, Bourvilem, Belmondem, Richardem a Coluchem. Ve svých filmech z osmdesátých let sice přidal i trochu v té době takřka povinné oplzlé fórky, ale svými dvěma komediemi z devadesátkové dekády (Touha po zlatě a Řidič a fantom) navázal na své nejlepší kusy.

Touha po zlatě jeví znaky typické i pro dřívější Ouryho komedie: akční scény, a promyšlený scénář se zábavným dějem, který je prošpikován gagy šitými na míru konkrétnímu herci. Tím se ostatně od ostatních francouzských komediografů své doby lišil - před Ouryho příchodem za kameru bychom mohli zjednodušeně, ale trefně označit francouzské veselohry padesátých a šedesátých let jako bakalářské historky roztažené více či méně úspěšně (i s ohledem na schopnosti účinkujících herců) do celovečerní stopáže. V kontrastu s tehdejšími vesnickými komediemi Oury své filmy sázel do atraktivního prostředí mezinárodních špionů a gangsterů, do historických období středověku, druhé světové války či května 1968. A navzdory tomu, že jeho scénáře byly psané na tělo zvoleného komika, nejsou pouhou snůškou scének, ale jsou natolik dotažené a zábavné, že mohou fungovat i samy o sobě (z funésovek stačí srovnat Ouryho Velký flám např. s Korberovým Piti piti pa).

I v Touze po zlatě máme tu čest s dost originálním námětem - pašování domu, v jehož cihlách je ukryté zlato. Komické situace nejvíce gradují v momentech, kdy Christian Clavier v hlavní roli může naplno projevit svou výbušnost a jeho babička Tsilla Chelton neudrží svou hamižnost - ať už je to úvodní Clavierova honička za ulétnutou bankovkou, nebo když společně musejí při přepravě domu na tahači upustit pneumatiky během podjíždění mostu či když se nechtěnými nocležníky v jejich domku stanou skauti na výletě. Pobaví i většina scén s Claiverovou manželkou Fleurette (Catherine Jacob) a jejím milencem Jacquesem (Philippe Khorsand), byť jsou jejich postavy trochu otravné. Mně jako diváka nejvíce mrzely scény, ve kterých se Clavier dvoří dceři své první lásky, protože Clavierova postava sleví ze své lakoty a ukazuje "bohužel" i svou lepší, ale méně zábavnou stránku. Naštěstí těchto chvilek není moc.

Ano, ústředním komikem je v tomto případě Christian Clavier, který se ostatně podílel na scénáři s Ourym a režisérovým častým spolupracovníkem, scénáristou krimikomedií Marcelem Jullianem. Clavier šel do role naplno a představuje dalšího svého měšťáka, jehož výbušnost dává vzpomenout na časy hercova idolu, Louise de Funése (ostatně Clavier v jednom rozhovoru přiznal, že v minulosti byl námět původně připravován právě pro Funése). Ourymu se na rozdíl od některých jiných režisérů daří udržet na uzdě Clavierovu tendenci k přehrávání a jeho cholerické výstupy a grimasy baví po celý film. Clavierovi pak po celý film zdatně sekunduje zmíněná Tsilla Chelton, která ve své době zazářila v komedii Krást se musí umět a Claviera s jeho souputníky ze skupiny Le Splendid učila herectví na počátku jejich kariéry.

I tentokrát Oury připravil něco málo slušně natočených akčních scén (především výbuch auta), vedle kterých je ale použití zadní projekce v jednom momentě trochu jako "slušný WTF moment" ve filmu z roku 1991. Na druhou stranu to až tak neruší. Za zmínku stojí i tradičně chytlavá ústřední melodie Vladimira Cosmy. I vzhledem ke kratší stopáži Touha po zlatě uteče jako voda a po jejím skončení si řeknete, jaká je škoda, že Oury s Clavierem nepřipravili společně alespoň jednu další komedii. Ve společném tandemu jim to totiž velmi dobře sedlo.

P.S. Je potřeba zmínit i povedený český dabing vyrobený pro DVD od Vapetu, ve kterém herci v hlavních rolích nezůstali originálu nic dlužní. Vynikající Jaromír Meduna se vyrovnává Clavierovu cholerickému temperamentu téměř podobně jako František Filipovský Funésovi a je škoda že mimo sérii Návštěvníků s tímto hercem již příliš mnoho filmů nenadaboval. Cheltonovou pak dobře vystihla Jaroslava Obermaierová. Veronika Gajerová s Jiřím Plachým pak dost pomáhají lépe snášet postavy Fleurette a Jacquese.