pondělí 23. prosince 2024

Vánoční příběh / Un conte de Noël (2008)


NOČNÍ SPECIÁL 2024

Stárnoucí Junon Vuillardová vzhledem k objevené leukémii hledá dárce kostní dřeně. Její manžel Abel chce na vánoční svátky sezvat všechny tři své děti Elizabeth, Henriho a Ivana i s jejich partnery a dětmi. Příprava setkání se nese ve vzpomínkách na čtvrtého potomka Vuillardových, zemřelého Josepha. Elizabeth Henriho nenávidí, a proto je vidina společně strávených svátků ohoržená. Jenže právě Henri je z rodiny jediným potenciálním dárcem, který by mohl pomoci matce Junon...

Tvorbu Arnauda Desplechina jsem objevil na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde jsem se se samotným tvůrcem i krátce setkal. Viděl jsem sice jen tři režisérovy filmy, ale jeho specifický styl pro "epická" dramata mi přišel zajímavý (čímž neříkám, že se mi bezvýhradně líbí), a proto jsem se chtěl ještě někdy na některé jeho kousky mrknout. V adventní době se tak přímo nabízelo podívat se na jeho Vánoční příběh.

Desplechin tvrdí, že s psaním scénáře většinou začíná od nějaké repliky, která mu přijde zajímavá, kolem ní vytvoří situaci, kdo ji komu mohl říct a následně vymyslí dějovou kostru. V případě Vánočního příběhu byl odrazovým můstkem úvodní monolog Abela Vuillarda v podání Jeana-Paula Roussillona, který vzpomíná na svého zemřelého syna (monolog je inspirovaný básní Threnody od R. W. Emersona). Desplechinovy se rodil v hlavě příběh rodiny v rozkladu, v němž chtěl rozvést jednu z linií svého předchozího filmu Králové a královna (dále níže). Jako příležitost k rodinnému setkání svých postav si pak vybral vánoční svátky. Vyprávění o tomto období roku chtěl dát magickou atmosféru a nejasné vztahy postav obdobně jako Shakespeare svému příběhu o letním slunovratu ve Snu noci svatojánské. Vliv na autora měla také odborná kniha Štěp o psychických důsledcích transplantace kostní dřeně na nemocného a jeho okolí. Je nuntné zmínit, že film získal podtitul Roubaix podle města, v němž režisér vyrůstal a své příběhy do něj zasazuje často.

Desplechin vypráví o rodinných a jiných vztazích s podobnou náladou hořkosti jako ve zmiňovaných Králích a královně. Záměrně si z rodinného propletence vztahů vybírá ty nejsložitější uzly - nemocné matce může podle lékařů darovat kostní dřeň pouze nejvíce odcizený syn, chladný vztah mezi bratem a sestrou přerůstá v nenávist až za hrob, pubertální vnuk se pokusí o sebevraždu a snacha koketuje s nevěrou s manželovým bratrancem. Tyhle silné okamžiky Desplechin tu a tam prokládá nenápadným, ale opět velmi hořkým humorem - např. když si matka Juno se synem Henri v sarkastických narážkách přiznávají vzájemné odcizení. Melancholická atmosféra Režii se daří připravit působivé pasáže (např. když se vnuk Paul u kadeřníka zdívá do zrcadla), chvílemi si hraje i s formou (třeba animovanými pasážemi, zatmívačkami nebo kruhovými záběry), ale nikdy to není na úkor vlastního vyprávění. 

Diváci, kteří se s některým z předchozích filmů Arnauda Depleschina již setkali, mohou mít ze jmen postav a jejich interakcí zamotanou hlavu. Postavu jménem Abel Vuillard si herec Jean-Paul Roussillon zahrál už v režisérově filmu Králové a královna, kde byl rovněž otcem postavy ztvárněné Mathieuem Amalricem. Amalricův hrdina se sice v předchozím snímku jmenoval Ismael a zde je to Henri, povahou a vlastnostmi je to ale stejný charatker - neurotický ztroskotanec s pozitivním vztahem k alkoholu a práškům, který se svou beraní povahou může být pro své okolí toxický. Není tajemstvím, že Amalric hraje v Desplechinových filmech režisérovo alter ego, což platí přededvším pro trojici Učená pře aneb Můj pohlavní život (pro mě asi zatím nejlepší z viděných Desplechinových filmů), Tři vzpomínky a Diváci!, v nichž Amalric hraje obdobně neurotického intelektuála Paula Dedaluse. Desplechin s Truffautem vytvořili společným působením vlastních osobností charakter Dedaluse podobně jako se Francois Truffaut a Jean-Pierre Léaud odrazili v postavě Anotinea Doinela (ostatně Truffaut je Desplechinovým velkým vzorem). Aby toho nebylo málo, postava Paul Dédalus se objevuje i ve Vánočním příběhu, kde se tak jmenuje depresivní vnuk Vuillardových. Ačkoliv chronologicky film nezapadá do trojice filmů, kde roli hraje Matthieu Amalric, Desplechin se rozhodl jméno použít, aby mohl snadněji vést dětského herce a vysvětlit mu, jaká bude jeho postava v dospělosti. Paulův obvyklý představitel Amalric zde v úloze Henriho vystupuje vlastně jako strýc postavy.

Amalricův výkon je opět výrazný a herec si pro sebe krade v podstatě každou scénu, v níž se vyskytuje. Ale ani ostatní nejsou pozadu. Jean-Paul Roussillon a Catherine Deneuve hrají jako stárnoucí manžele, kteří oba vědí, že ona je tou hezčí a dominantnější, vzájemné pouto však její nemoc ještě posílí. Zaujmou také představitelé jejich dalších potomků - Anne Consigny jako úzkostá Elizabeth a Melvil Poupaud nezvykle obsazený v roli neprůbojného Ivana. Catherine Deneuve zvolila příjemně úsporný projev, její postava matky v čele rodiny vyjadřuje svou dominanci především charismatickým pohledem a s úzkost vyvolanou vážným onemocněním zakrývá ironickými poznámkami. I ve výběru herců režisér trochu vtipkuje - neoblíbenou snachu Deneuve hraje hereččina dcera Chira Mastroianni. Jako Amalricovu milenku obsadil Emmanuelle Devos, což je po Učené při a Králích a královně potřetí, kdy tyto herce spároval jako milostnou dvojici. Všichni jmenovaní patří mezi do režisérova stálého hereckého okruhu, ze kterého představitele svých filmů vybírá pravidelně.

Je potřeba podotknout, že Vánoční příběh není přístupný pro každého. Dvouapůlhodinová stopáž to divákovi neulehčuje, stejně jako vyšperkované dialogy, které ale občas šustí papírem. Větší zážitek z filmu nejspíš bude mít ten, kdo se s tvůrcem nesetkává poprvé a je připravený z předchozích zkušeností s jeho tvorbou nebo s konverzačními díly francouzské nové vlny. Depleschin se na vánoční film věnuje netypicky těžkým tématům a dává průchod zvláštní melancholii, kterou někdo může mít s těmito svátky spojenou. Ovšem jako ostatní režisérovy filmy, které jsem doposud viděl, končí v podstatě optimisticky, jeho hrdinové (asi i díky kouzlu Vánoc) docházejí ke smíření a získávají naději. Tak jako v každém správném v(V)ánočním příběhu.








Žádné komentáře:

Okomentovat