Tichý společník / The Silent Partner (1978)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Zakřiknutý bankovní pokladník Miles Cullen (Elliot Gould) tráví veškerý čas v práci nebo doma se svými akvarijními rybičkami. Jeho kolegyně Julie veškerá pozvání na schůzku odmítá. Když v adventním čase navštíví jeho pobočku muž v kostýmu Santy Clause, Milesovi se na tom něco nezdá. Brzy mu dojde, že tento Santa Claus plánuje bankovní přepadení a rozhodne se lupičovy plány trochu zhatit a nechat si peníze pro sebe. Zloděj Reikle (Christopher Plummer) je ale nebezpečný sadista, který se za takový podraz rozhodne chladnokrevně pomstít...

Před několika lety mě Tichý společník ČSFD zaujal hodnoceními některých mých oblíbených uživatelů a vcelku zajímavým  obsazením. Dlouho jsem se odhodlával, že se na něj podívám a až letos před Vánoci jsem se k tomu konečně dostal. Tohle časování bylo ale zbytečné, protože i když se film z velké části odehrává ve předsváteční době, za vánoční ho rozhodně označit nelze. Např. pro filmové puritány je to i něco krve a nahoty. Je to ale spíše dané dobou vzniku, kdy exploatace zažívala boom, a proto někdy její prvky pronikly i mimo béčkový žánr.

Tichý společník ale nabízí daleko víc. Většinu diváků patrně strhne zápletka plná zvratů a twistů, které scénáristé převzaly z literární předlohy Mysli si číslo dánského spisovatele Anderse Bodelsena (toto je už její třetí adaptace po dánském zpracování z roku 1969 a německé televizní verzi z roku 1972). Především ve druhé polovině se toho semele tolik, že divák napětím sotva dýchá. Mnohem zajímavější mi ale přišlo, jak se z filmu stane thriller až vlastně pozvolna, mimochodem. Začátek filmu totiž vypadá spíš jako hořká vztahová komedie s pomalým tempem než napínavé krimi. S touto pomalou nehektickou atmosférou dokonale souzní minimalistický výkon vynikajícího Elliota Goulda. 

Ten údajně promítl film Alfredu Hitchcockovi, jehož tvorbu může děj trochu připomínat, a údajně se Hitchovi film dost líbil. Víc než na Hitchcocka jsem si ale vzpomněl na bratry Coenovy a Noaha Hawleyho, na filmové a televizní Fargo. Stejně jako černohumorné historky z americké Minnesoty se i tento příběh zabývá tím, jak okamžitý impuls spáchání zločinu sice přinese tragické následky, ale zároveň může z člověka vydolovat ukryté sebevědomí, které mu pomůže překonat brutální situace, na něž se do té doby bál jen pomyslet. Právě Gouldovi se povedlo úsporně, ale skvěle zahrát tento zajímavý posun introvertního Milese od nesmělého outsidera k sebejistému zločinci a svůdci.

Christopher Plummer v roli jeho protihráče Reiklea je rovněž skvělý a chvílemi až odporně slizký, jeho postava je ale přeci jen méněrozměrná. Dobrou práci odvádějí také představitelky dvou významných ženských rolí, Susannah York a Céline Lomez, a v epizodní roli jednoho z Milesových kolegů se objevil tehdy začínající legendární komik John Candy. Legendární jazzman Oscar Peterson dostal termín na komponování filmového doprovodu, vzhledem ke svému nadcházejícímu turné ale nestihl skladby zaranžovat, čehož se místo něj ujal hudební režisér a skladatel Kenneth Wannberg. To je podle mě trochu škoda, protože plánovaná Petersonova aranže měla být jazzovější, což by víc slušelo pomalejšímu nádechu filmu.

Podobné čachry proběhly také na režisérském postu. Scénárista Curtis Hanson psal adaptaci dánské filmy se záměrem vlastní režie, producenti však dali přednost zkušenějšímu Darylu Dukeovi. Duke natočil v podstatě celý film, nicméně odmítl točit některé surovější scény, a tak byl k dotáčkám povolán zpět Hanson, později renomovaný režisér. Duke s Hansonem tak vlastně spolu natočili originální melancholický a napínavý thriller, který sice není čistě vánoční, ale za vidění rozhodně stojí (a třeba klidně i o svátcích).

Strašidelné Vánoce / Scrooged (1988)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Televizní producent Frank Cross je samolibý a bezcitný sobec, který ignoruje svou rodinu, na Štědrý den vysílá horory a v předvánočním čase dává výpovědi zaměstnancům. Frankova arogance překročí únosnou mez natolik, že se mu zjeví duch jeho zesnulého kolegy, který mu zvěstuje návštěvu třech dalších duchů - minulých Vánoc, současných Vánoc a budoucích Vánoc...

Příběh Charlese Dickense Vánoční koleda patří dnes již ke klasice, která se dočkala mnoha adaptací. Takřka každá animovaná franšíza zpracovala Dickensovu povídku s "obsazením" svých postaviček - kupříkladu za mého dětství byla populární disneyovská verze se strýčkem Skrblíkem. Velice zdařilá je i česká rozhlasová hra s Josefem Somrem v hlavní roli. Nápad na moderní filmovou adaptaci s Billem Murrayem, který dokáže v roli arogantních sobců zazářit, tak musel v osmdesátých letech vypadat jako geniální. Samotná realizace bohužel dopadla podstatně hůř.

Murray je v roli moderního lakomce Scrooge - sebestředného televizního producenta Franka Crosse - opravdu vynikající. Sarkasmus, se kterým dokáže zrušit vánoční prémie nespravedlivě propuštěnému zaměstnanci je odpudivý a k popukání zároveň. Ostatně celá první polovina se nese v duchu povedených vtipů a příjemné nadsázky, jaké známe z amerických komedií 80. let (s Murrayem, Chasem, Martinem či někým jiným z obvyklých podezřelých). Hned úvodní parodie na televizní vysílání je dost trefná. Komedie však definitivně začne ztrácet svůj potenciál ve chvíli, kdy hlavní postavu - v souladu s Dickensovou předlohou - začnou navštěvovat duchové.

Režisér Richard Donner je opěvován pro svou schopnost připravit odlehčenou dobrodružnou nebo akční podívanou. Bohužel ale neměl cit pro komedii se specifickou nadsázkou a je docela škoda, že scénář k Strašidelných Vánoc se dostal pod ruku právě jemu. Právě u postav duchů se ukazuje, že Donner sice dokázal pečlivě ohlídat jejich kostýmy, masky a výtvarné ztvárnění vůbec, ale nepochopil jak u těchto postav vést herce. Jejich představitelé Murrayho (nevhodně obsazený) kamarád David Johansen a komička Carol Kane tak strašně přehrávají, diváka nejenže nepobaví, ale vyloženě otráví, což by se u vánočního filmu stát nemělo. Bohužel podle vzpomínek tvůrců nutil herce šlapat na plyn právě režisér.

Trapnost vyvrcholí v závěru v televizním studiu, kdy se ze řetězu utrhne i Murray (podle vzpomínek také podporovaný Donnerem) a přijde moralistické finále. To je sice v tomhle případě očekávané, ale je strašně hloupě prvoplánově zpracované. Kromě Murrayho se ve vedlejších rolí objeví třeba legendární Robert Mitchum, Murrayho bratři Brian, John a Joel nebo Indianova dívka Karen Allen. U některých herců zamrzí, že na ně zbylo v podstatě jen cameo, nejvíc asi u "desátníka Klingera" Jamieho Farra.

Scénáristé Mitch Glazer a Michael O'Donoghue a představitel hlavní role nebyli s výsledkem spokojeni, což za vinu dávali režisérovi, který podle nich "nerozuměl komedii", z filmu vystřihl 60 % materiálu scénáře a dával důraz na jiné scény, než autoři zamýšleli. Donner si prostě na čisté komedii vylámal zuby - ostatně jako řada jiných uznávaných režisérů (jemu se to stalo už podruhé po slabém remakeu Veberovy Hračky). Určitě by mu v tomhle směru prospělo doučování, v době vzniku filmu např. od Franka Oze.

Billu Murraymu role ironického protivy prostě sedí, což na plátně prokázal víckrát (nejlépe nejspíš v Na Hromnice o den více). Pokud patříte mezi Billovy fanoušky, Strašidelné Vánoce vás minimálně v první půlce pobaví. Pokud by vás otrávili, můžete si zpravit náladu nedávným televizním speciálem Netflixu A Very Murray Christmas, ve kterém Bill pod režijním vedením Sofii Coppoly a po boku několika pěveckých hvězd zazpívá haldu slavných vánočních šlágrů.  

Vánoce v Connecticutu / Christmas in Connecticut (1945)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Elizabeth Laneová je populární redaktorka ženského časopisu, jejíž čtenáři hltají články o životě na rodinné farmě, rady k péči o děti a tipy na recepty. Skutečná Elizabeth ale žije v ruchu velkoměsta, neumí vařit, je svobodná a bezdětná. Jak si poradí s přáním svého šéfa, aby na své farmě přes Vánoce ubytovala válečného hrdinu a předvedla mu sváteční kouzlo v teple rodinného krbu? 

Chtěl jsem se podívat na vánoční film s mojí nejoblíbenější herečkou Barabrou Stanwyck a nejdřív jsem si nemohl vybrat, jestli si vyberu Remember the Night z roku 1940 nebo o pět let mladší Christmas in Connecticut. Nakonec to vyhrála druhá ze svátečních komedií, protože jsem Barbaru už dvakrát viděl v roli napravené podvodnice (v Hawksově Gangsterské nevěstě a ve Strugesově geniální The Lady Eve) a chtěl jsem si ji užít v jiném typu postavy.

A toho se mi dostalo jen tak napůl. Stanwyck sice tentokrát nehraje nikoho s kriminálním pozadím, ale protože jsme v žánru crazy komedie, i tak se její postava vydává za někoho, kým není. Poloha emancipované a nepraktické novinářky Barbaře sedí a jako vždy je okouzlující nejen svým půvabem ale i hereckým projevem.

Bohužel se Stanwyck tentokrát nedostalo odpovídajícího hereckého partnera pro romantickou linku. Dennis Morgan není jako typ pro roli pilota špatný, ale nemá váhu Garyho Coopera, Henryho Fondy nebo Freda MacMurrayho. Výraznější mi přišli v podstatě všichni ostatní mužští představitelé včetně pilotova soka v lásce v podání Reginalda Gardinera i Sydneyho Greenstreeta jako pana Yardleyho. Ze všech nejzábavnější je ale S.Z. Sakall v roli maďarského kuchaře Felixe, kterému se dostalo těch nejlepších replik ve scénáři ("Blbonun, ovocní blbouni, to je ono."). Sakall byl skutečný maďarský emigrant (s Greenstreetem se setkal i v o tři roky straší Casablance), který si stejně jako jeho postava nezvykl na americkou kuchyni a po své manželce vyžadoval, aby mu na natáčení připravovala obědy středoevropských chutí.

Postavy procházejí zábavnými situacemi bláznivé komedie, které sice nejsou střídané v tempu scénářů Miloše Macourka, ale ani jednou jsem se nezačal nudit i kvůli skvělým dialogům ("-Nivní půdy jsou na pěstování nejlepší, ne?" - "Někteří lidé říkají, že ano, jiní, že ne." - "Ale co říkáte vy?" - "Já s nimi souhlasím."). Režie Petera Godfreyho sice není originální jako u Lubitsche nebo Wildera, ale dokáže udržet tempo a kontrolu nad veseloherní mašinérií i romantickými motivy. Velice dobře funguje dobová swingová hudba a melodie písně The Wish That I Wish Tonight zní jako balzám.

V roce natočil remake Vánoc v Connecticutu jako svůj režijní debut bývalý kulturista a budoucí guvernér Arnold Schwarzenegger a hlavní role v něm ztvárnili  Dyan Cannon, Kris Kristofferson a Tony Curtis. Podle kritických i diváckých reakcí však oprávněně upadl v zapomnění a dnes je spíše kuriozitou poptávanou snad jen videosběrateli. Původní Christmas in Connecticut jsou sice standardní, ale vysoce inteligentní zábavou. Což v porovnání se současnými svátečními romcomy není málo.

Není čas zemřít / No Time to Die (2021)

Nejnovější dobrodružství agenta 007 jsem viděl už krátce po jeho premiéře, k dokončení recenze jsem se dostal nakonec až teď. Vzhledem k tomu, že se pořád jedná o novinku, bude první publikovaná verze článku bez fotografií.

A je to vcelku dobrá bondovka, ale do těch nejlepších má opravdu daleko. Myslím si, že nebýt závěrečných zvratů, dočkala by se nižšího hodnocení a její význam by pro sérii byl méně podstatný, protože kromě závěru už se většina motivů v sérii (lépe) objevila. Není čas zemřít se snaží přiblížit jednomu z vrcholů série V tajných službách jejího veličenstva (ostatně na něj několikrát přímo odkáže), který ale doplatil na to, že zrovna v něm se postavy Bonda ujal herecky nezkušený George Lazenby, a fanoušci tak film nespravedlivě přehlížejí. Přitom právě tam se lépe povedlo vykreslit Bondův osobní zájem ve svěřeném úkolu a především jeho manželství. Tehdy se totiž scénáristé nebáli ukázat, že do milostného vztahu dvou lidí patří i flirt, vzájemné škádlení, prostě jiskra. Teď se ale tvůrci soustředí pouze na osudovost vztahu Bonda a Madeleine, ale jakákoliv vzájemná chemie mezi nimi chybí, takže se diváci spíše diví, co je k sobě natolik poutá. Daniel Craig i Léa Seydoux jsou skvělí herci, ale dvojici jsem jim nevěřil ani minutu. A nic proti Lée, ale Madeleine je v porovnání s Vesper Lynd v podání Evy Green i mnoha dalšími (natož pak s předchozí paní Bondovou, skvělou Dianou Rigg) natolik nezajímavá, že prostě nejde pochopit, proč si James jako svou nastávající vybral právě ji.

I přesto je ale ve filmu řada skvělých momentů, např. hned navnadí perfektně natočený, až téměř hororový úvod. Velmi dobře fungují postavy dvou ženských agentek v podání Any de Arnas a Lashany Lynch. Ana ve své epizodce okouzlila nejen svou přitažlivostí, ale i komediálním talentem a její společné scény s Bondem měly přesně ten šarm, který chyběl jeho vztahu s Mariane. Lashana Lynch jako nová nositelka čísla 007 také velmi příjemně překvapila a jakákoliv kontroverze ohledně její postavy (stejně jako u postavy Q) je naprosto hloupá. Obě zmíněné dámy mohou za to, že James Bond ukázal, že v něm zůstal alespoň zbytek smyslu pro humor, za což jim moc děkuji. Ze starých známých nezklamali M (Ralph Fiennes mi v sérii přijde mnohem zajímavější než Judi Dench) ani zmíněný Q - už mě skoro přestává mrzet, že na této postavě byl přeobsazen John Cleese, Ben Whishaw rozhodně má něco do sebe (ale Cleese mu v nějakém dílu žezlo předat mohl :( :D). 

Samotná zápletka s virem a zbabělým ruským vědcem mi přišla správně bondovsky nadsazená, poněkud nevyváženě ale působí hlavní záporák Safin v podání Ramiho Maleka. Jeho arcizloduch patří do rodiny megalomanských padouchů typu Blofelda nebo Draxe, kteří nemají v plánu nic menšího než způsobit zkázu celému lidstvu. I vzhledem k fantastičnosti svých plánů byli tito lotři vždy líčeni se špetkou nadhledu, Safin je ale postava jak z psychodramatu, která v podání nemastného Maleka působí spíš jako karikatura. Craig pro svou rozlučku s 007 zasloužil někoho lepšího, někoho na úrovni geniálního Bardema ve Skyfall (kde podobný záměr zobrazit padoucha s traumatem vyšel o dost lépe). 

První dvě třetiny baví a jsou v nich i zručně natočené akční scény, v poslední třetině je akce poněkud nepřehledná. Tolik diskutovaný závěr mi v podstatě nevadil - vzhledem k tomu, že ho všechny recenze neskrytě naznačovaly, čekal jsem ho. Spíš mi úplně nesedla jeho patetická forma, které nasadí korunu vypjatá, Johnu Barrymu na hony vzdálená hudba Hanse Zimmera opět vykrádajícího sama sebe (jako kdyby si Zimmer asi odskočil z práce na jiném blockbusteru). Pokud takhle chtěli tvůrci ukázat, jak série "dospěla", trochu mě zklamali, jak na to šli tuctově a že výsledek působí jako nechtěná parodie Dnu nezávislosti. Mnohem lépe dopadla podobná snaha ve zmiňovaném Skyfall, nejlepší z Craigových bondovek.

Všechny bondovky s Danielem Craigem jsem viděl v kině a po těch patnácti letech pro mě Craig není špatný James Bond, ale rozhodně jako Bond v Není čas zemřít nepodal nejlepší výkon své kariéry. Mnohem víc mě bavil v předloňské detektivce Na nože nebo ve skvělém "předbondovském" thrilleru Po krk v extázi. Ostatně ve druhém z filmů stejně jako v poslední bondovce ztvárnil postavu, která se před pověšením řemesla na hřebík rozhodne přijmout poslední úkol. Na rozdíl od Není čas zemřít se v něm však méně bál humoru a sebeironie.