Vánoce v Connecticutu / Christmas in Connecticut (1945)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Elizabeth Laneová je populární redaktorka ženského časopisu, jejíž čtenáři hltají články o životě na rodinné farmě, rady k péči o děti a tipy na recepty. Skutečná Elizabeth ale žije v ruchu velkoměsta, neumí vařit, je svobodná a bezdětná. Jak si poradí s přáním svého šéfa, aby na své farmě přes Vánoce ubytovala válečného hrdinu a předvedla mu sváteční kouzlo v teple rodinného krbu? 

Chtěl jsem se podívat na vánoční film s mojí nejoblíbenější herečkou Barabrou Stanwyck a nejdřív jsem si nemohl vybrat, jestli si vyberu Remember the Night z roku 1940 nebo o pět let mladší Christmas in Connecticut. Nakonec to vyhrála druhá ze svátečních komedií, protože jsem Barbaru už dvakrát viděl v roli napravené podvodnice (v Hawksově Gangsterské nevěstě a ve Strugesově geniální The Lady Eve) a chtěl jsem si ji užít v jiném typu postavy.

A toho se mi dostalo jen tak napůl. Stanwyck sice tentokrát nehraje nikoho s kriminálním pozadím, ale protože jsme v žánru crazy komedie, i tak se její postava vydává za někoho, kým není. Poloha emancipované a nepraktické novinářky Barbaře sedí a jako vždy je okouzlující nejen svým půvabem ale i hereckým projevem.

Bohužel se Stanwyck tentokrát nedostalo odpovídajícího hereckého partnera pro romantickou linku. Dennis Morgan není jako typ pro roli pilota špatný, ale nemá váhu Garyho Coopera, Henryho Fondy nebo Freda MacMurrayho. Výraznější mi přišli v podstatě všichni ostatní mužští představitelé včetně pilotova soka v lásce v podání Reginalda Gardinera i Sydneyho Greenstreeta jako pana Yardleyho. Ze všech nejzábavnější je ale S.Z. Sakall v roli maďarského kuchaře Felixe, kterému se dostalo těch nejlepších replik ve scénáři ("Blbonun, ovocní blbouni, to je ono."). Sakall byl skutečný maďarský emigrant (s Greenstreetem se setkal i v o tři roky straší Casablance), který si stejně jako jeho postava nezvykl na americkou kuchyni a po své manželce vyžadoval, aby mu na natáčení připravovala obědy středoevropských chutí.

Postavy procházejí zábavnými situacemi bláznivé komedie, které sice nejsou střídané v tempu scénářů Miloše Macourka, ale ani jednou jsem se nezačal nudit i kvůli skvělým dialogům ("-Nivní půdy jsou na pěstování nejlepší, ne?" - "Někteří lidé říkají, že ano, jiní, že ne." - "Ale co říkáte vy?" - "Já s nimi souhlasím."). Režie Petera Godfreyho sice není originální jako u Lubitsche nebo Wildera, ale dokáže udržet tempo a kontrolu nad veseloherní mašinérií i romantickými motivy. Velice dobře funguje dobová swingová hudba a melodie písně The Wish That I Wish Tonight zní jako balzám.

V roce natočil remake Vánoc v Connecticutu jako svůj režijní debut bývalý kulturista a budoucí guvernér Arnold Schwarzenegger a hlavní role v něm ztvárnili  Dyan Cannon, Kris Kristofferson a Tony Curtis. Podle kritických i diváckých reakcí však oprávněně upadl v zapomnění a dnes je spíše kuriozitou poptávanou snad jen videosběrateli. Původní Christmas in Connecticut jsou sice standardní, ale vysoce inteligentní zábavou. Což v porovnání se současnými svátečními romcomy není málo.

Není čas zemřít / No Time to Die (2021)

Nejnovější dobrodružství agenta 007 jsem viděl už krátce po jeho premiéře, k dokončení recenze jsem se dostal nakonec až teď. Vzhledem k tomu, že se pořád jedná o novinku, bude první publikovaná verze článku bez fotografií.

A je to vcelku dobrá bondovka, ale do těch nejlepších má opravdu daleko. Myslím si, že nebýt závěrečných zvratů, dočkala by se nižšího hodnocení a její význam by pro sérii byl méně podstatný, protože kromě závěru už se většina motivů v sérii (lépe) objevila. Není čas zemřít se snaží přiblížit jednomu z vrcholů série V tajných službách jejího veličenstva (ostatně na něj několikrát přímo odkáže), který ale doplatil na to, že zrovna v něm se postavy Bonda ujal herecky nezkušený George Lazenby, a fanoušci tak film nespravedlivě přehlížejí. Přitom právě tam se lépe povedlo vykreslit Bondův osobní zájem ve svěřeném úkolu a především jeho manželství. Tehdy se totiž scénáristé nebáli ukázat, že do milostného vztahu dvou lidí patří i flirt, vzájemné škádlení, prostě jiskra. Teď se ale tvůrci soustředí pouze na osudovost vztahu Bonda a Madeleine, ale jakákoliv vzájemná chemie mezi nimi chybí, takže se diváci spíše diví, co je k sobě natolik poutá. Daniel Craig i Léa Seydoux jsou skvělí herci, ale dvojici jsem jim nevěřil ani minutu. A nic proti Lée, ale Madeleine je v porovnání s Vesper Lynd v podání Evy Green i mnoha dalšími (natož pak s předchozí paní Bondovou, skvělou Dianou Rigg) natolik nezajímavá, že prostě nejde pochopit, proč si James jako svou nastávající vybral právě ji.

I přesto je ale ve filmu řada skvělých momentů, např. hned navnadí perfektně natočený, až téměř hororový úvod. Velmi dobře fungují postavy dvou ženských agentek v podání Any de Arnas a Lashany Lynch. Ana ve své epizodce okouzlila nejen svou přitažlivostí, ale i komediálním talentem a její společné scény s Bondem měly přesně ten šarm, který chyběl jeho vztahu s Mariane. Lashana Lynch jako nová nositelka čísla 007 také velmi příjemně překvapila a jakákoliv kontroverze ohledně její postavy (stejně jako u postavy Q) je naprosto hloupá. Obě zmíněné dámy mohou za to, že James Bond ukázal, že v něm zůstal alespoň zbytek smyslu pro humor, za což jim moc děkuji. Ze starých známých nezklamali M (Ralph Fiennes mi v sérii přijde mnohem zajímavější než Judi Dench) ani zmíněný Q - už mě skoro přestává mrzet, že na této postavě byl přeobsazen John Cleese, Ben Whishaw rozhodně má něco do sebe (ale Cleese mu v nějakém dílu žezlo předat mohl :( :D). 

Samotná zápletka s virem a zbabělým ruským vědcem mi přišla správně bondovsky nadsazená, poněkud nevyváženě ale působí hlavní záporák Safin v podání Ramiho Maleka. Jeho arcizloduch patří do rodiny megalomanských padouchů typu Blofelda nebo Draxe, kteří nemají v plánu nic menšího než způsobit zkázu celému lidstvu. I vzhledem k fantastičnosti svých plánů byli tito lotři vždy líčeni se špetkou nadhledu, Safin je ale postava jak z psychodramatu, která v podání nemastného Maleka působí spíš jako karikatura. Craig pro svou rozlučku s 007 zasloužil někoho lepšího, někoho na úrovni geniálního Bardema ve Skyfall (kde podobný záměr zobrazit padoucha s traumatem vyšel o dost lépe). 

První dvě třetiny baví a jsou v nich i zručně natočené akční scény, v poslední třetině je akce poněkud nepřehledná. Tolik diskutovaný závěr mi v podstatě nevadil - vzhledem k tomu, že ho všechny recenze neskrytě naznačovaly, čekal jsem ho. Spíš mi úplně nesedla jeho patetická forma, které nasadí korunu vypjatá, Johnu Barrymu na hony vzdálená hudba Hanse Zimmera opět vykrádajícího sama sebe (jako kdyby si Zimmer asi odskočil z práce na jiném blockbusteru). Pokud takhle chtěli tvůrci ukázat, jak série "dospěla", trochu mě zklamali, jak na to šli tuctově a že výsledek působí jako nechtěná parodie Dnu nezávislosti. Mnohem lépe dopadla podobná snaha ve zmiňovaném Skyfall, nejlepší z Craigových bondovek.

Všechny bondovky s Danielem Craigem jsem viděl v kině a po těch patnácti letech pro mě Craig není špatný James Bond, ale rozhodně jako Bond v Není čas zemřít nepodal nejlepší výkon své kariéry. Mnohem víc mě bavil v předloňské detektivce Na nože nebo ve skvělém "předbondovském" thrilleru Po krk v extázi. Ostatně ve druhém z filmů stejně jako v poslední bondovce ztvárnil postavu, která se před pověšením řemesla na hřebík rozhodne přijmout poslední úkol. Na rozdíl od Není čas zemřít se v něm však méně bál humoru a sebeironie.

Assingment K (1968)

 

Z východního bloku je pomocí složitého mechanismu předávání a falešných identit pašován mikrofilm s tajnými informacemi. Nad vším bdí Philip Scott, spolupracovník britských tajných služeb ukrývající se pod falešnou identitou obchodníka s hračkami, která mu umožňuje cestovat po různých místech celé Evropy, kde si užívá společnosti krásných žen. V rakouských alpách se vzájemně okouzlí s krásnou Švédkou Toni, ale také si ho vezmou do hledáčku východoněmečtí agenti, kteří začínají tušit, že Scott není obyčejný prodejce panenek…

Jedna z mnoha tehdejších špionážek, která nás opět zasadí do stylové atmosféry své doby. Na britských kouscích tohoto žánru je sympatické, že vznikaly za lepších rozpočtových podmínek než některé italské, takže téměř nikdy nespadnou na úroveň filmového trashe. Rovněž je příjemné, že zápletka není postavená úplně na hlavu, a tak tu místo nějakého výstředního zloducha stojí proti hlavnímu hrdinovi agenti Stasi.

Díky tomu se film tváří jako seriózní špionážní drama, ostatně je tu snad jen jedna rvačka a místo do exotických lokací se agent Scott podívá jen do Tyrolska a Bavorska. Na druhou stranu ale překombinovaný způsob pašování mikrofilmu, využitý kufřík s výbušninou, a především dialogy Philipa s Toni vše posouvají spíše do žánru eurospy. Což mně ale vůbec nevadí, protože kromě party scén jsem si užil zmíněné konverzační přestřelky připomínající staré dobré screwbally.

Stephen Boyd a Camilla Sparv v hlavních rolích sice pouze „splní zadání“ svého typu postav (sympatický hrdina a důvtipná svůdná blondýna) nicméně oproti jiným filmům působí přirozeně a svůj konverzační ping pong sehrávají s lehkostí. Doplňují je někteří „obvyklí podezřelí“ z vedlejších rolí tehdejší Británie – Leo McKern, Michael Redgrave, Jeremy Kemp nebo pro o generaci nade mnou kultovní Čáryfuk Geoffrey Bayldon (mě už tenhle seriál minul). Objeví se i Helmuth Schneider, jehož tvář připomene jeho menší roli německého důstojníka recitujícího poezii ve vlaku ve Velkém flámu. 

Pro našince je určitě zajímavé číst v titulcích mezi výše uvedenými i jméno Jana Wericha. Ten v té době po svém neúspěšném bondovském intermezzu zaujal západní režiséry a producenty, takže si ho kromě Henriho Verneuilla do 25. hodiny vybral i Val Guest právě sem. Na rozdíl od Verneuillova snímku je tu Werich předabovaný a jeho výskyt na plátně v součtu nepřekročí 10 minut, jeho postava je ovšem pro děj zásadní, a i přes zmíněný dabing (a fakt, že ho v záběrech při lyžování evidentně zastupuje dubl) je cítit jeho charisma. Je určitě příjemné ho vidět v tomto eurospy prostředí a nebýt jeho zhoršujícího se zdravotního stavu, nejspíš by se o rok později ještě v nějakém západním filmu stihl objevit.

Po Werichově odchodu ze scény se hrdinové přesouvají do Londýna a od té chvíle jsem pomalu začal ztrácet divácký zájem, ten se znovu probudil během mnichovské části děje, ale po druhém návratu do Londýna opět lehce uvadal navzdory několika (předvídatelným) dějovým zvratům. Val Guest byl řemeslník točící podle divácké a producentské poptávky. Zrovna prožíval špionážní období své kariéry a jeho zkušená ruka je znát. Hudba Basila Kirchina je fajn, i když chybí výraznější ústřední motiv.

Celkově Assignment K není ztrátou času nejen pro ty, kdo si chtějí udělat čárku ve filmografii Jana Wericha.

Ryba jménem Wanda / A Fish Called Wanda (1988)

 

Banda čtyř lupičů – uhlazeného Brita Georgese, jeho americké milenky Wandy, jejího výbušného nápadníka Otta a koktavého Kena se rozhodla uspořádat loupež desetiletí a vykrást bankovní sejf. Akce proběhne jako po másle, jenže kvůli anonymnímu telefonátu je Georges dopadený policií. Wanda s Ottem chtějí lup získat pro sebe, a protože Georges lup ukryl neznámo kam, rozhodne se Wanda využít svých půvabů, aby svedla Georgesova právníka Archieho Leache, o kterém si myslí, že místo úschovy lupu zná…

Na úvod trochu faktografie. Rybu jménem Wanda mají na svědomí dvě legendy různých období britské komedie. Režisér klasických veseloher studií Ealing Charles Crichton a člen Monty Python John Cleese. Společný filmový projekt chystali už od konce 60. let, kdy Cleesovo renomé komediálního autora rapidně rostlo, zatímco Crichton se v té době věnoval režii tehdy populárních špionážně-dobrodružných televizních seriálů (do TV se přesunul v podstatě po krachu studií Ealing v 50. letech). V 70. letech Crichton působil i v Cleesově společnosti Video Arts věnující se natáčení instruktážních filmů a až následující dekádu si slibovanou spolupráci pro filmové plátno splnili.

Po 19 verzích scénáře vznikla Ryba jménem Wanda, ve které si Cleese svěřil postavu Archieho Leache procházející celým příběhem filmu, což mu v pythonských filmech umožněno nebylo. A protože se producenti obávali Crichtonova věku 78 let, Clesse se k projektu uvázal také jako spolurežisér, byť podle svých slov nerežíroval ani metr filmu. Výsledkem byla oscarová nominace za scénář a dnes již zařazení do zlatého fondu.

Crichtonovi s Cleesem se úspěšně povedla symbióza jejich stylů – Crichtonovy krimikomediální orientace a Cleesových bláznivých vtipů a zálibě v excentrických postavách. Wanda je určitě povedená komedie, u které se člověk zaručeně pobaví, ale je také pravdou, že diváky nezvyklé právě na silně zkarikované postavy může trochu vylekat. U postavy Otta ve skvělém podání Kevina Klinea si tvůrci vyřizují účty s americkou nadutostí, ale výstřední chování této figury (která na jedné straně čte Nietzscheho a na druhé si myslí, že McDonald je pojmenovaný podle kačera Donalda, na jedné straně cvičí jógu a na druhé považuje zvířata za boží omyl) může leckoho pěkně rozčilovat. Stejně tak i motivace Wandy, která svými koketeriemi a sváděním myslí jen sama na sebe.

Právě silná nadsázka (v pasážích mučení Kena nebo téměř parodických postelových scénách) se trochu tluče s několika romantickými momenty, které tvůrci prodávají „seriózně“. I přes tuto problematičnost je většina scén děsně vtipná (Ottovo „mučení“ Kena, Wandina návštěva u Archieho doma, rand v půjčeném bytě nebo Kenovy pokusy o atentáty na svědkyni, vyloupení Archieho domu, finále na letišti…). Ústřední čtveřice herců je skvěle sehraná, takže není divu, že se podobná sestava rozhodla za pár let potkat znovu u komedie Divoká stvoření.

John Cleese je překvapivě ze všech nejumírněnější (asi se snažil přiblížit Carymu Grantovi, podle jehož pravého jména pojmenoval svou postavu) a úloha dryáčníka připadla zmíněnému Klineovi. Jen škoda, že Cleese nemá více scén s Michaelem Palinem v roli Kena, protože ta jediná dává vzpomenout na jejich nejlepší společné výstupy v Monty Python. Jamie Lee Curtis pak zde asi dostala největší příležitost projevit své komediální nadání (je to fráze, ale je to tak).

V původním komentáři na ČSFD jsem citoval jednoho kamaráda, který kdysi Wandu přirovnal k Pulp Fiction. Jakkoli se jedná o dvě díla z úplně jiných filmových vesmírů a John Cleese se o Tarantinově snímku vyjádřil nelibě, ani dnes mi ta asociace nepřijde úplně lichá, vzhledem k tomu, jak oba filmy protkávají kriminální zápletky absurdními situacemi a černým humorem. Ale zatímco Tarantino k tomu záměrně přidává určitou zemitost a přehršel kulturních odkazů, Cleese s Crichtonem si vystačí se střízlivým britským nadhledem, a navíc si krásně utahují z nabubřelosti Američanů a jejich neschopnosti emoční střízlivosti, stejně jako z opačné „vrozené“ sebekontroly Britů, která je scénáristovi vlastní.

Nejsem si jistý, zda bych doporučil dabing ČT. Z obsazení se povedly hlavně dámy, Barbora Munzarová jako Jamie Lee Curtis a Taťjana Medvecká dabující Marii Aitken v roli Cleesovy manželky jsou výborné. Ani popel nelze říct proti výkonům tradičně skvělých Viktora Preisse (Cleese) a Vladislava Beneše (Kline), ale i přes jejich preciznost jsou jiní než originál. Už kvůli scénce Cleese s Palinem původní znění stojí za to.