MINIRECENZE: Nástrahy velkoměsta / Il ragazzo di campagna (1984)

Nemůžu si pomoct, ale italské "lidové" komedie mě až na výjimky víceméně míjejí. Je na nich poznat, že vznikaly za podmínek pásové rychlovýroby, kdy tvůrci chrlili jeden takový film za druhým. V nich vršili momentální nápady, které by stály za větší rozpracování (tady třeba příjezd protagonisty do velkoměsta na traktoru), ale protože scénáristy v dané chvíli nic víc nenapadlo, jedeme dál, on se ten scénář musí rychle dopsat, aby se rychle mohlo jít na další.

Taková křeč se samozřejmě projeví na úrovni humoru, kdy na jeden povedený vtip připadá tucet slabých, vystřelených od boku, často tělesného druhu. Navíc řada italských herců se aktivně a podbízivě pitvoří. Cítím z toho určitou spřízněnost s dávnými estrádami TV Nova, kde také mezi přehlídkou trapných pokusů o vtip probleskly lepší momenty. Tady je tím momentem scéna hrdinova pohovoru v pojišťovně.

Zápletka o vesničanovi, který hledá své místo v divokém městě, je variací oblíbené formule těchto italských veseloher – čistý a prostý hrdina se dostane do špatného prostředí a jeho dobrota je postavena do kontrastu s tímto prostředím, které si film chce vzít na paškál (společenskou kritiku si Italové – napříč žánry - odpustí málokdy). Osobně mi byl v těchto filmech jako hrdina nejsympatičtější Alberto Sordi (ale někdy si říkám, zda to spíš nebyl jeho dabér Miloš Kopecký). Na druhou stranu těmto komediím nelze upřít odlehčenou atmosféru, na kterou se člověk příjemně naladí, a na některé italské herečky se také hezky kouká. 😊

Musím přiznat, že Nástrahy velkoměsta mi z této série přijdou jako jeden z těch lepších kusů, párkrát jsem se zasmál, aniž bych se cítil trapně, a je to především zásluha hlavního představitele Renata Pozzetta, který mě už podruhé přesvědčil, že na rozdíl od svého kolegy Paola Villaggia ví, že správná komedie se hraje bez přehrávání. Sám nevím, jestli film doporučuji. Na ČSFD jsem mu udělil tři hvězdičky, ale s hlubokou omluvou všem filmům, které jsem hodnotil stejně.

Alexandre le bienheureux (1967)

 

Alexandre Gartempe žije na se svou ženou Eliane na statku v malebné francouzské vesničce. Resp. Eliane má z Alexandra cvičenou opici, která na povel nakrmí zvířata, sklidí úrodu, zoře pole nebo opraví traktor a ještě ho přitom osobně bedlivě kontroluje, aby se náhodou cestou nezastavil v hospůdce na skleničku. Poté, co Eliane málem vyhodí z domu nového psa, se Alexandre čím dál tím víc uzavírá do svých představ o tom, jak by si užíval života bez vlády panovačné manželky. Jeho představy se nečekaně stanou skutečností…

Francouzská poetická komedie, jejíž název se do češtiny překládá jako Alexandr Šťastný nebo Šťastný Alexandr, ve své době sklidila obrovský úspěch u diváků a kritiky. Na jednu stranu je docela s podivem, že se nedostala do naší distribuce, na druhou stranu je jasné, že postava zemědělce, který se rozhodne přestat pracovat a svou leností a hédonismem nakazí i další vesničany, určitě nebyla vzorem správného socialistického člověka.

Herec Yves Robert rozšířil své umělecké působení v padesátých letech o profese scénáristy a režiséra. Jeho pátý film, (i u nás populární) adaptace Pergaudova románu Knoflíková válka ho zařadil mezi hitmakery a umožnil mu exkluzivní postavení nezávislého producenta, který si sám mohl rozhodovat o tom, co bude točit. Po krimikomedii Také velké bankovky mohou být falešné se rozhodl zpracovat vlastní povídku z vesnického prostředí a ústřední postavu psal na tělo jednomu z představitelů jeho filmu Les Copains, Philippeu Noiretovi. A i když Robertovi i Noiretovi přibyly později v jejich filmografiích další úspěšné položky, Alexandr je pro oba jedním z vrcholů.

Robertovi se dokonale podařilo navodit malebnou atmosféru s poetickým nadhledem, okouzlujícím humorem a překrásnými barevnými obrazy, které téměř maluje kameraman René Mathelin. Svěží je legrace zabalená v nápaditých fórcích (jako společný typ brýlí pro tlupu sousedových sourozenců), které jsou sice možná chvílemi trochu dětinské (to platí pro Alexandrova pejska, jenž svému páníčkovi chodí i nakupovat), ale dokonale souzní s nádhernými záběry luk a strání a provází nenásilné poselství, že člověk si místo moře práce má udělat čas i na to, aby si život vychutnal.

Dá se poznat, že pohodová atmosféra panovala i na place, což zmiňovali i někteří zúčastnění ve svých vzpomínkách. Natáčelo se v departmentu Eure-et-Loir a Robert svým hercům připravil krásné prázdniny, jelikož od nich vyžadoval přítomnost na place, i když zrovna netočili své scény, protože co kdyby ho napadlo je využít. Prostor pro improvizaci dostal ve svých výstupech i Pierre Richard ve své první větší filmové roli, v níž už prokázal své pohybové nadání. Richardovým parťákem na plátně i při natáčení byl svérázný Jean Carmet, který si podle mnoha historek získal přízeň místních obyvatel. Mezi filmovými vesničany se objevili režisérovi oblíbenci Paul Le Person a Jean Saudray, v menší postavě hokynářky pak zaujala absurdní komička Tsilla Chelton.

Role Alexandra představovala zásadní obrat pro kariéru Philippea Noireta. Ještě během natáčení si herec zoufal, že ho vesničané podle obličeje nepoznávají, po úspěšné premiéře ho ale diváci zastavovali na ulici sami od sebe a děkovali, že se díky jeho Alexandrovi zamysleli, zda nevěnují práci příliš velkou část svého života. Film byl úspěšný i v Jižní Americe, na urugayské fotbalisty, kteří se na hřišti moc nesnažili, fanoušci na tribuně dokonce volali "Alejandro!". Role Noiretovy mladé přítelkyně pak připadla Marléne Jobert, která po vedlejší roli v Godardově Mužský rod, ženský rod, mohla poprvé oslovit širší publikum svým komediálním talentem. Robert s Noiretem se krátce nato dali znovu dohromady v adaptaci hry Marcela Aymého Clérambard, která v úplném opaku oproti Alexandrovi skončila fiaskem u diváků i kritiky. Režisér proto Noireta k hercově lítosti už ke spolupráci nikdy neoslovil.

Alexandr však dodnes zůstává ve Francii všeobecně známou klasikou. Režisér Robert v něm úspěšně rozvinul motiv vesnického enfant-terrible, který si vyzkoušel ve své o deset let starší komedii Nevídáno, neslýcháno s Louisem De Funésem. Pokud se chcete pobavit jemným humorem a zároveň kochat nápaditými poetickými záběry, je to pro vás. Zklamaní rovněž nebudou fanoušci komponisty a dirigenta Vladimira Cosmy, pro kterého se jednalo sice o první filmovou hudbu, ale rovnou debutoval jednou ze svých nejlepších prací, která svou romantickou zasněností s filmem dokonale ladí.

Obchod za rohem / The Shop Around the Corner (1940)

VÁNOČNÍ SPECIÁL

Pan Matušek je vlastníkem velkého obchodu s koženým zbožím v Budapešti, který obsluhuje pět prodavačů a jeden poslíček. Největší respekt má služebně nejstarší Alfred Kralik (James Stewart). Jednoho dne do obchodu zavítá dívka Klára Novaková (Margaret Sullavan) s žádostí o práci. Alfred by ji nejraději odmítl, ale Klára přesvědčí pana Matuška, aby ji přijal – do blížící se vánoční sezóny se bude hodit. Od tohoto momentu se mezi Alfredem a Klárou rozpoutá vzájemná řevnivost, i když oba netuší, že přes dopisy si mnohokrát vyznali lásku. Udržují totiž dopisovací vztah přes inzerát, přičemž o skutečné totožnosti druhého pisatele nemají ani ponětí…

Opět americká vánoční romantická komedie, ovšem s notně evropským duchem. Za ten můžeme děkovat režiséru Ernstu Lubitschovi. Slavný tvůrce velice rád zasazoval zápletky svých filmů do evropského prostředí a často adaptoval divadelní hry autorů ze starého kontinentu, takže i tento přepis maďarské veselohry ponechal v kulisách předválečné Budapešti. V souvislosti s režisérem se často hovoří o tzv. „Lubitschově doteku (Lubitsch Touch)“, pro který ale neexistuje jednoznačný výklad a různí filmoví publicisté ho vysvětlují jinak. Jedná se o specifické kouzlo složené z ingrediencí typických pro Lubitschovu tvorbu, jenž můžeme cítit i v tomto filmu.

Na rozdíl od jiných Lubitschových komedií, jejichž protagonisté jsou diplomaté, šlechtici, podvodníci nebo umělci, má Obchod za rohem navíc tu výhodu, že s jejími hrdiny a příběhem (seznámení přes inzerát) se běžný divák může snadněji identifikovat. A díky přirozeným výkonům sympatických herců Jamese Stewarta a Margaret Sullavanové postavám opravdu od srdce přejete, aby skončila ruka v rukávě (do Kláry Novakové bych se zamiloval hned). Dialogy jsou prošpikované ironickým humorem (který nezapře židovský původ jejich autorů Raphaelsona a Lubitsche), jehož nositelem je především prodavač Pirovič v podání původně německého komika Felixe Bressarta („Budeme po zavírací hodině zdobit výlohu, takže nemusíme večeřet s Lásloovými. Není to báječné?“).

Musím říct, že mě fascinuje Lubitschova inteligentní režie, která má všechno v pevných rukou, nebojí se netradičních záběrů (Klára vyzvedávající dopis na poště), ale zároveň neexhibuje a vše působí naprosto lehce a přirozeně. A jsem okouzlený nápady jako vyznáním citů při přesvědčování k nákupu náprsní tašky, od kterých by se autoři dnešních romantických komedií mohli učit. Okouzlit se nechali i Billy Wilder, který měl na stěně své kanceláře léta nápis „Jak by to udělal Lubitsch?“ a Nora Ephron, jenž námět o dvojici známých, kteří se najdou přes inzerát, zopakovala po svém v Lásce přes internet.

Co ale oproti některým jiným Lubitschovým filmům chybí, je určité podivná morálka jeho postav. Takže hlavní hrdinka to netáhne se dvěma kamarády najednou jako v Lásce mezi umělci nebo nepodvádí svého manžela poté, co pro ni riskoval život, jako hrdinka jinak povedené válečné komedie Být či nebýt. Chápu, že řadu dnešních diváků právě tato témata na Lubitschovi přitahují, i když já se bez takových necudností obejdu. Ve vánočně laskavém Obchodě za rohem ale pro ně není místo.

Ernst Lubitsch označil Obchod za rohem za nejpovedenější film, který natočil. Někteří kritici ho řadí do žebříčků nejlepších filmů všech dob. Já jim tento názor rozhodně rozporovat nebudu.

Ježíšek je neřád / Le Père Noël est une ordure (1982)

 

VÁNOČNÍ SPECIÁL

Je Štědrý večer a většina Pařížanů právě usedá k večeři. V kanceláři telefonní linky důvěry se právě mění směny a paní Musquinovou (Josiane Balasko) chystající se na návštěvu rodiny své sestry střídají upjatá Thérèse (Anémone) a nepraktický Pierre (Thierry Lhermitte). Očekávaná klidná služba s minimem telefonátů se zvrhne téměř v peklo, když do kanceláře vrazí Thérèsina jednoduchá známá Josette (Marie-Anne Chazel), která se snaží ukrýt před svým milencem, zlodějíčkem Félixem (Gérard Jugnot). Do štědrovečerního neklidu se dále zamotají transvestita Káťa (Christian Clavier) a bulharský soused Preskovič (Bruno Moynot)…

Zatímco patrně nejromantičtější vánoční film, Lásku nebeskou, mají kupodivu na svědomí střízliví Britové, za nejčernější a nejbláznivější vánoční komedií stojí překvapivě Francouzi. Je to zásluhou divadelní a filmové skupiny Le Splendid, která v 1. polovině 70.let minulého století vtrhla na francouzskou uměleckou scénu a její hlavní představitelé, jejichž jména jsou uvedená výše, se od té doby stali osobnostmi tamního kulturního dění. Dá se to srovnat se vpádem generačně spřízněné vlny komiků z prvních sérií americké Saturday Night Live a s odřenýma ušima k objevení našeho divadla Sklep a souvisejících uskupení.

Právě na přelomu 70. a 80. let filmová spolupráce členů Le Splendid, vycházející z jejich divadelních kusů, vrcholila. K nám se některé jejich snímky dostaly až po roce 1989, konkrétně Děda se dal na odboj a dva díly Dovolené po francouzsku. Patrně nejlepší Ježíšek je neřád byl v Česku oficiálně uvedený pouze na několika projekcích Francouzského institutu v Praze. I jeho scénář vychází ze stejnojmenné divadelní hry, se kterou skupina slavila úspěch na jevišti. S námětem na vánoční kus přišel Lhermitte, ale Balaskovou inspirovanou italským filmem Oškliví, špinaví a zlí napadlo, že diváci už dospěli k nekorektnímu humoru střílejícímu si z lidí na okraji společnosti. Ona také po návštěvě svých příbuzných v Bulharsku přišla s nápadem na postavu souseda-imigranta servírujícího nechutné vánoční cukrovinky a s myšlenkou zasadit děj do prostředí kanceláře linky důvěry.

Po třech měsících psaní hry vyšlo najevo, že rostoucí popularita členů omezila jejich časové možnosti, a proto se nakonec na jevišti objevila skupina bez Balaskové (pro ní psanou roli Thérèse převzala Anémone) a Michela Blanca. Oba však byli během uvádění hry povolaní zaskakovat (Balasková za Chazelovou a Blanc za Jugnota) a ve filmové adaptaci se rovněž objevili – pro Balaskovou byla připsaná role paní Musquinové a Blanc poskytl hlas úchylnému volajícímu na linku důvěry. Gérard Jugnot si původně měl zahrát roli transvestity, ale protože si tehdy ještě nechtěl oholit svůj typický knírek, místo něj alternovali Christian Clavier s Rolandem Giraudem.

Pro filmovou adaptaci si herci vybrali Jeana-Marié Poirého, syna slavného producenta, který získal ostruhy jako spoluscénárista filmů Georgese Lautnera a Michela Audiarda, a jako režisér už převedl na plátno hru Balaskové Muži dávají přednost tlustším. Poirého zásluhou se původní text dočkal značných změn, řada situací byla přepsána nebo nahrazena novými. Role šviháckého lékárníka se bez nároku na honorář ujal Jacques François, což mu Poiré v průběhu let oplácel obsazováním do svých dalších filmů. Ve filmu měla zaznít píseň zpěváka Julia Iglesiase, ale kvůli problémům s právy použil skladatel Vladimir Cosma svou píseň Destinée se zpěvem Guye Marchanda napsanou pro komedii Nenapravitelní na prázdninách. A v menší roli souseda Leblého se objevil ještě nezmíněný souputník skupiny Martin Lamotte.

Jak už jsem zmínil, Ježíšek je neřád je dost specifická bláznivá komedie. Půlce jejích hrdinů byste nejradši vrazili facku a nad chováním druhé půlky nevěřícně kroutíte hlavou. Většina z nich je ale obětí všeobecného vánočního ducha, když je čeká setkání s nenáviděnými či nechápajícími příbuznými, nebo toho, že „se přece o Vánocích neříká ne“. Postavy jsou samozřejmě přehnané, herci je ale mají v malíku a hrají dostatečným citem, ani se nemůžu rozhodnout, kdo mě pobavil nejvíc. Druh divokého humoru může být pro někoho už na hraně, ale ani těm nejčernějším vtipům (ranní návštěva zoo, „Zmáčkněte to tlačítko.“ nebo „Musíme vystřílet všechny náboje.“) se nelze nesmát. A to divadelní předloha byla k hrdinům ještě drsnější.

Zatímco v Česku a v Německu jsou vánoční jedničkou Tři oříšky pro Popelku a v USA si diváci svátky neužijí bez Caprova filmu Život je krásný, ve Francii je vánočním evergreenem právě netypický Ježíšek je neřád. Škoda, že u nás si cestu do širší oficiální distribuce stále ještě nenašel (na rozdíl od amerického remakeu Blázni a poloblázni se Stevem Martinem).