středa 28. června 2023

Nashville / Nashville (1975)


Nashville - centrum americké country hudby, v němž vrcholí předvolební kampaň prezidentského kandidáta Hala Philipa Walkera, se připravuje na příjezd několika hudebních hvězd, se kterými do města nezávisle míří i další návštěvníci rozhudnutí si plnit různorodé sny a přání...

I přesto, že se těžko shrnuje jejich obsah, mám rád filmy Roberta Altmana. Jeho mozaikovitý styl vyprávění zaměřený na celý ansámbl postav, z nichž každá je protagonistou svého příběhu, jsem si oblíbil, a obdivuji, jak lehce ho dokázal uplatnit v různorodých prostředích svých filmů. Stejně tak oceňuji jeho různé žánrové hrátky (např. McCabe a paní Millerová je jedním z mých nejoblíbenějších westernů) a nenápadný humor často ukrytý v různých detailech. Na Nashville, který je považovaný za esenci a jeden z vrcholů režisérovy tvorby, jsem se tedy chystal už velmi dlouho.

Altman a scénáristka Joan Tewkesbury si komunitu country hudby, její hlavní město a pěvecké hvězdy vybrali na základě scénáristčiných zážitků z country branže. Ale samozřejmě jako u většiny ostatních Altmanových filmů scénář sloužil pro vyprávění jako pouhá kostra a většinu dialogů i scén režisér s herci na place improvizoval. Hlavních postav filmu je 24 a režisér se věnuje víceméně každé stejně, přičemž jejich osudy se přímo či nepřímo ovlivňují. Country divy, zpěváci se stylovými kotletami, jejich manažeři, netalentované zpěvačky, které si umanou, že se stanou hvězdami, senzacechtivé novinářky, místní obyvatelé a další vytvářejí kolorit, do kterého nás Robert Altman bere tentokrát. Oproti některým svým jiným multistory movies se Altman věnuje i politickým prvkům.

Nejvýraznějším je populistický kandidát na prezidenta, jehož projevy zaznívají po celém městě z tlampačů volební kampaně. Pasáže s projevy dělí jednotlivá dějství filmu podobně jako hlášení táborového rozhlasu v Altmanově zlomovém filmu MASH. Vzhled kandidáta za celou stopáž neuvidíme. Jeho sliby lepších zítřků a náhled do kuchyně politických marketérů, kteří loví mezi country zpěváky tváře pro převolební koncert, režisér vystihl nadčasově, protože živě připomínají současné domácí i světové politické dění. Snímek zachycuje atmosféru Ameriky poloviny 70. let plnou deziluze z Watergate, Vietnamu a nostalgie po prezidentu Kennedym. Překvapivý závěr filmu připomene jeho úmrtí, i varování, že hrozba násilí v důsledku frustrace z politiky je dnes stále aktuální.

Nashville je ale současně zábavný hudební film plný zmíněného nenápadného humoru a skvělé country muziky. Písničky svých postav si napsali jednotliví představitelé sami, což údajně vedlo k odmítnutí filmu skutečnými ikonami tehdejší country scény, které se urazily, protože Altman ke složení písniček neoslovil je. Soundtrack s písněmi herců je ale od alb hvězd žánru k nerozenání, snad jen texty některých písní se pohybují na hraně lehké parodie (např. když hned v úvodu zní píseň o tom, že když v Americe za 200 let své historie "tak válíme, na tom musí něco být"). To se netýká balady  I'm Easy od Keithe Carradinea, který ji zpívá v roli mladého folkaře a zároveň notorického sukničkáře Toma Franka. Carradine za svou píseň získal Oscara.

Z rozsáhlého ansámblu obsazených herců je těžké někoho konkrétně vyzdvihovat, všichni jsou přesně typově obsazení a jejich vzájemná koordinace šlape jako hodinky. Já jsem si z té plejády oblíbil zejména Geraldinu Chaplin v roli neurotické novinářky. V dalších rolích se objevují jiné známé tváře (Lily Tomlin, Ned Beatty) a Altmanovi častí herečtí spolupracovníci Michael Murphy, Henry Gibson a Shelley Duvall. K propojení některých scén režisér používá záběrů na výstředního nemluvného motorkáře, kterého představuje mladičký Jeff Goldblum.

Kromě provokací k improvizaci Altman herce vedl k civilnímu projevu, což je jedním z důvodů, proč jeho filmy dodnes působí živě. Metoda prolínání různých dějových linií ovlivnila řadu tvůrců, přiznaně od něj opisují Paul Thomas Anderson či Cédric Klapisch a hlásí se k němu mnoho světových tvůrců včetně několika českých. Inspirace Altmanem se silně otiskla i do současného úspěšného seriálu Bílý lotus, který působí jakoby ho natočil on sám, a to nejen kvůli mozaikovité struktuře, ale i díky obdobně kousavému pohledu na určité společenské fenomény.

Altmanův Nashville nicméně diváka osloví i dnes, téměř padesát ler po premiéře. Nejen svými narážkami na populismus, jenž aktuálně rovněž bují na politických scénách celého světa, ale také svým ironickým pozorováním určitých lidských vlastností, které potkáváme i v časech současných a budeme potkávat v časech příštích.

P.S. Na Nashville jsem se musel podívat v podstatě dvakrát po sobě, abych se lépe zorientoval v přehršli postav. Vůbec mi to ale nevadilo, nicméně jsem trochu litoval, že se mu nedostalo kvalitního českého dabingu. Altman totiž naplno používá svůj vlastní "vynález", tzv. overlapping sound, kdy nechává v obraze probíhat několik dialogů najednou tak, že se navzájem překrývají. Titulky tudíž nemohou zachytit detaily všech replik. Jelikož jsem ale chtěl Nashville vidět s titulky, ve kterých budou přeložené také písně, sáhnul jsem po vlastní staré nahrávce z ČT, kde se jednotlivé texty vcelku zdařile povedlo přebásnit Tomáši Pechouškovi. I tak je ovšem škoda, že kvalitní dabing nevznikl - zrovna na ČT se to u Altmanových snímků MASH a McCabe a paní Millerová díky Elmaru Klossovi povedlo.








pátek 23. prosince 2022

Remember the Night (1940)


NOČNÍ SPECIÁL 2022

Zlodějka Lee je krátce před Vánocemi zadržena za krádež šperků. Jelikož je proces odročen až do doby po svátcích, zaplatí za ní žalobce Joe kauci, aby si mohla užít poslední Vánoce na svobodě. Shodou náhod nakonec Joe veze Lee na Štedrý večer domů ke své matce a tetě Emmě, které žijí v malém městě v Pennsylvánii. Nesourodá dvojice k sobě po chvíli začne nacházet cestu...


Po Christmas in Connecticut  jsem dostal zálusk na další vánoční film s Barbarou Stanwyck. Remember the Night natočil podle scénáře Prestona Strugese režisér Mitchell Leisen a právě kontrast odlišností obou tvůrců definuje výslednou podobu snímku. Sturges plánoval, podobně jako ve svých pozdějších filmech Lady Eva a Příbeh z Palm Beach natočit ironickou komedii o milostné dvojici, jejíž lásku do jisté míry ovlivňuje čirý pragmatismus - nehodí se snad recidivistce, že jí podléhá muž, který ji může poslat znovu za mříže? Nicméně uhlazený Leisenův styl nakonec Sturgesovy záměry utlumil a režisér si výsledek přizpůsobil sobě na míru.

Leisen byl známý svým důrazem na výpravu (však se jí také před zahájením režijní dráhy věnoval), a proto ve filmu nechybí pečlivě budovaná atmosféra amerického maloměsta ve vánočním čase, která dokáže v mžiku naladit na sváteční náladu. Podobně nakažlivá je domácí pohoda v domě Joeovy matky a tety, navíc představitelky obou žen, Beulah Bondi a Elizabeth Patterson, působí natolik sympaticky, že byste je hned brali za členky vlastní rodiny. Příjemné naladění vrcholí ve scéně vánočního plesu a jen v několika málo momentech do ní pronikne scénáristův sarkastičtější rukopis - např. ve scéně s Leeinou odmítavou matkou nebo ve sturgesovsky otevřeném závěru, který nechává na divákově rozhodnutí, zda se jedná nebo nejedná o happy end.

Po boku Barbary Stanwyck v roli Lee se jako Joe poprvé objevuje Fred MacMurray. Tuto dvojici v budoucnu čekaly ještě tři další společné filmy vážnějšího rázu včetně legendární Pojistky smrti. Je osvěžující vidět oba herce spolu v komedii, která se později pro každého z nich samostatně stala jednou z domén. Zatímco MacMurrayho postava trochu doplácí na osekaný scénář (což rozvedu dále), Barbara zde dává průchod svému komediálnímu nadáním. I když jsem jí v podobné roli viděl už v jiných filmech, její podání Lee je natolik sympatické, že se mi jako polepšená kriminálnice tady líbila víc než v jiných filmech.

Prestonu Sturgesovi se podobně jako Billymu Wilderovi spolupráce s Mitchellem Leisenem vůbec nelíbila. Oba byly nespokojení s tím, jak Leisen uchopil jejich scénáře, že se rozhodli své další filmy režírovat sami. V tomto konkrétním případě Sturgesovi vadilo nejen uhlazení některých motivů, ale také vyškrtnutí plamenných soudních projevů Joea, díky nimž byla postava výraznější a nabízela prostor pro konverzační ekvilibristiku. Tyto pasáže by určitě pomohly lépe dokreslit, proč Joe patří mezi obávané státní návladní. Co ale Prestonu Sturgesovi natáčení přineslo, bylo přátelství s Barbarou Stanwyck a seznámení se s jejím talentem. Hned další rok napsal Stanwyck na tělo komedii Lady Eva, která patří k tomu nejlepšímu, co na veseloherním poli ve 40. letech vzniklo.

I když souhlasím se Sturgesovými výtkami, rozhodně musím přiznat, že v režisérem vybudovaném prostředí vánoční venkovské domácnosti jsem se při sledování uvelebil. Režisér podle mě selhal ve vedení některých vedlejších herců, zejména Sterling Holloway v roli bratrance Willieho. Oproti zmiňovanému druhému vánočnímu filmu Barbary Christmas in Connecticut vychází Remember the Night na počet gagů a slovních vtipů (zřejmě důsledek zmiňované nedobrovolné úpravy scénáře) jako chudší. Co se týče atmosféry vánočních svátků, nechává pozdější snímek daleko za sebou. 







středa 21. prosince 2022

Narodil se Kristus Pán! / Nativity! (2009)


NOČNÍ SPECIÁL 2022

Učitel na základní škole Paul Maddens musí do Vánoc se svými žáky nazkoušet tradiční představení hry o Narození Páně. Přípravy mu ale komplikuje nejen jeho podivínský asistent pan Poppy, ale také vzájemná rivalita se sousední školou, kde se zkouší konkurenční vystoupení pod vedením Paulova bývalého kolegy Gordona. Paul chvástavě Gordonovi namluví, že na jeho představení se přijede podívat také Paulova expřítelkyně Jennifer, ze které se stala úspěšná hollywoodská producentka. Této malé lži ale postupně začne věřit celé město...



Chtěl jsem se podívat na vánoční komedii s britskými herci, ale zároveň trochu něco jiného než Lásku nebeskou a příbuzné humorné romance z pera Richarda Curtise nebo Emmy Thompson. Po krátkém zvažování jsem nakonec zvolil Narodil se Kristus Pán!, protože mě nalákala účast mého oblíbence Martina Freemana v hlavní roli a předchozí film režisérky Debbie Issit, "reality-show" komedie Svatby jako řemen (také s Freemanem a v té době ještě nepříliš známou Olivií Colman), mě docela pobavil. Na druhou stranu jsem se na základě internetových ohlasů a dějové synopse obával klišovitého příběhu s prvoplánově roztomilými dětmi.


A můj odhad se v určitém ohledu trefil. Příběh je skutečně natolik předvídatelný, že už po třech minutách můžete s jistotou vsadit krk na to, jak historka o učiteli a jeho svěřencích dopadne. Nicméně i přesto se jedná o nenuceně příjemnou zábavu, ve které Issit uložila hercům práci se stejnou metodou jako u Svateb jako řemen - s improvizací. Herci neměli pevně napsaný scénář, jen jim před každou klapkou režisérka vysvětlila situaci v následující scéně a nechala je rozehrát vlastní dialogy. Výsledkem bylo 120 hodin materiálu, který pak Issit se svým manželem, střihačem a zároveň autorem hudby Nickym Agerem, stříhala po 10 měsíců do celovečerní stopáže. I vzhledem ke zvolené metodě je výsledek možná trochu roztržitý - postava pana Poppyho na hranici trapnosti chvílemi dává vzpomenout na britské doku-sitcomy jako Kancl, příběh jako takový má styčné body s americkou Školou ro(c)ku a scény s výběrem dětských účinkujících do vánočního představení zase připomínají Formanův Konkurs.


Ostatně scény ze zkoušek na vystoupení jsou překvapivě nejzábavnější hned z několika důvodů. Improvizace dialogů totiž dětem sedla daleko víc než dospělým hercům. Ti se až na Freemana a Ashley Jensen ujali svých postav jako zábavných karikatur, kterým ale trochu chybí repliky cizelované rukou pečlivějšího scénáristy (to zamrzí především u slizkého Gordona v podání Jasona Watkinse). U Martina Freemana v roli Paula jsem si opět užíval jeho civilní vystupování a úspornou komiku, navíc v rolích neurotických smolařů ho mám nejraději. Marc Wooton mě v úloze poloidiotského pana Poppyho rozesmával, ale v některých momentech ho režisérka mohla držet víc na uzdě. 


Dětští hrdinové získávají sympatie i díky povedenému castingu jejich představitelů. Nebyli totiž obsazení žádní uhlazení cukroušci, ale "normálně" vypadající děti (ostatně byli vybraní na konkurzu pro mládež, která do té doby neměla zkušenost před kamerou), k nimž si divák snadno vybuduje vztah. A i díky jim si pak užije úsměvné velkolepé finále s kýženou vánoční muzikálovou hrou, u které se snadnou můžete přistihnout při pobrukování melodií z pera zmíněného Agera.

Debbie Issit sklidila s Narodil se Kristus Pán! úspěch, který vedl ke vzniku třech filmových pokračování (již bez Martina Freemana) a divadelní adaptace opět pod její taktovkou. Nelze se tomu divit, když "jednička" je vcelku povedený rodinný film se sympatickými dětmi, srandovními dospělými a melodickými písničkami. Ani v rámci svého žánru nepředstavuje asi velký milník, ale jako oddechovka v předvánočním shonu funguje určitě. P.S. Vyhněte se českému dabingu, který se tentokrát příliš nepovedl. :(






čtvrtek 26. května 2022

V Římě na place byla legrace / A Funny Thing Happened on the Way to the Forum (1966)


Římský otrok Pseudolus zjišťuje, že Hero, syn jeho pána Senexe, se zamiloval do krásné Filie, obyvatelky sousedního domu. Pseudolus s Herem uzavřou dohodu, že když Pseudolus mladíkovi pomůže Filii získat, bude propuštěný na svobodu. Jenže sousední dům je hambinec a Filie je nevěsta zaslíbená slavnému vojevůdci. Tenhle detail se stane rozbuškou ohňostroje záměn, podivností a bláznivých situací.

Něco tu máme!

Všichni to známe

Něco, co každý má rád

Komedie to je!

Málokdy se stává, že film, který při prvním zhlédnutí příliš nezaujal, vás napodruhé úplně dostane. Přesně to se mi přihodilo s hudební komedií V Římě na place byla legrace. Před více než 10 lety jsem ji viděl s otřesným dabingem na kanálu MGM, teď došlo na opakování v původním znění s titulky a i když jsem vzhledem k silnému potenciálu zúčastněných čekal, že napodruhé a nedabované to bude lepší, tahle podívaná pozitivně předčila veškerá má očekávání.

Bránice lechtá

A svět se chechtá

Něco, co každý má rád

Komedie to je!

Na počátku byl divadelní muzikál A Funny Thing Happened on the Way to the Forum, jehož libreto napsali televizní scénárista Larry Gelbart a broadwayský režisér Burt Shevelove na motivy tří starořímských veseloher antického komediografa Plauta: Lišák Pseudolus (kterou u nás na jevištích a v televizi proslavil Ladislav Pešek), Tlučhuba a Komedie o strašidle. O hudební doprovod a texty písní se pak postaral Stephen Sondheim, renomovaná osobnost, z jejíhož pera později vzešel např. také muzikál Sweeney Todd. Rovněž Gelbartovo jméno je spojeno s celou řadou úspěšných projektů jako televizní seriál M.A.S.H. nebo slavná komedie Tootsie.

Gelbart by si určitě zasloužil více řádků, pro které ale v tomto článku není prostor, nicméně je potřeba zmínit, že podobně jako Neil Simon, Mel Brooks nebo Woody Allen začínal psaním skečů pro tehdy populární televizní komiky Sida Caesara a Phila Silverse. Není proto divu, že titulní role otroka Pseudola byla psaná na tělo Silversovi, nicméně ten v té době odmítl, protože nosil silné brýle a obával se, že když je při hraní antické postavy bude muset odložit, spadne během představení kvůli slabému zraku ze scény do hlediště nebo orchestřiště. Pro roli se nakonec nechal přesvědčit svým agentem a manželkou další známý komediální herec Zero Mostel. Show slavila ohromný úspěch a odehrálo se 964 repríz. Koncem 60. let byl pod názvem V Římě na place byla legrace muzikál uveden také v Městských divadlech pražských v hlavní roli se Stanislavem Fišerem a v překladu Jany Werichové-Kvapilové s texty písní Jana Wericha (úryvky Werichových textů jsou ostatně součástí tohoto článku).

Není překvapivé, že úspěchu divadelního muzikálu si všimli filmoví producenti, kteří přišli s nápadem na filmovou adaptaci, do níž se automaticky počítalo s opětovným obsazením Zera Mostela, který za svůj divadelní výkon obdržel cenu Tony. Ocenění Mostelovi, který se (podle některých oprávněně) považoval za komického génia, stouplo do hlavy, a tak s účinkováním ve filmové verzi souhlasil za podmínky, že ji bude mít na starosti někdo z jím sestaveného seznamu přijatelných režisérů: Charlie Chaplin, Orson Welles, Mike Nichols, Jean Renoir, Seth Holt a Richard Lester. Posledně jmenovaný v té době slavil úspěchy se svými filmy s Beatles a komedií Fortel, a jak ho získat - vzhledem k tomu a smyslu pro bláznivý humor, kterého byla plná už divadelní předloha, padla volba nakonec na něj. Pod scénářem adaptace byl podepsaný renomovaný komediální scénárista Melvin Frank (mající na svědomí např. u nás populární snímek Na úrovni), který na natáčení dohlížel také z pozice producenta. Ačkoliv Frank z důvodu přehršle Lesterových bujarých nápadů (a rostoucího rozpočtu) údajně volby režiséra několikrát litoval, výsledek ukázal, že Lester byl to pravé ořechové.

Lesterův smysl pro absurdní humor si ve filmu podává ruce s už tak bláznivou zápletkou muzikálu plného crazy situací a po klidnějších prvních 15 minutách se rozjede neskutečně zábavná komediální jízda. Lester divákům servíruje neskonale vtipný koktejl ze silných ingrediencí humoru - je namíchaný ze situačních záměn klasické feydauovské frašky, asterixovských vtípků těžících z přenesení prvků současnosti do historie (kadeřnictví nebo otázka při ochutnávání vína "byl ročník 1 dobrý?"), scének odkazujících na britskou školu surrealistického humoru (pasáž s tréninkem gladiátorů, kterou do filmu připsal Lester, jakoby vypadla z Monty Python) a ironických dialogů v nejlepších tradicích židovského humoru typu Woodyho Allena či Neila Simona ( - "Geniální nápad!" - "Ano?" - "Bychom potřebovali. Geniální nápad."). Tuto směs režisér doplňuje svou zálibou ve vizuálním surrealismu, který asi nejvíce odzbrojí v nádherně nonsensovém záběru koně sedícího v římské parní lázni (podle Lestera trvalo týden, než se koně podařilo usměrnit do chtěné pozice). Už tak divoký film před koncem ještě zrychlí tempo při závěrečné honičce připomínající to nejlepší z němých grotesek.

Hereckému obsazení sice dominuje Zero Mostel jako otrok Pseudolus, nicméně v hlavních úlohách ho doplňují další tři dobří komediální herci - Jack Gilford jako otrok Hysterium, Michael Hordern v roli Senexe a Phil Silvers jako hampejzník Lycus (Silversovi asi pro film už nevadilo sundat brýle, a tak se objevuje v jiné roli, nicméně v pozdějším broadwayském nastudování konečně přijal roli Pseudola a vysloužil si za ni - i přes brýle na jevišti - stejně jako Mostel cenu Tony). Do rolí milenců byli obsazeni režisérův oblíbenec Michael Crawford a Anette Andre, pozdější paní Hopkirková z oblíbeného detektivního seriálu. Nechybí ani Lesterův dvorní herec Roy Kinnear a ve své poslední filmové roli je na plátně k vidění legendární Frigo Buster Keaton, který i přes pokročilou nemoc některé nebezpečné kousky prováděl bez kaskadéra jako za starých časů. Jak trefně poznamenal Lester, privilegované patriciány hrají britští herci, zatímco otroky Američané. Mně osobně se z ansámblu nejvíce líbili Hordern a Gilford (ten v krátké době podruhé po Zachraňte tygra), kterým se v celém mumraji nejvíce daří hrát frašku s vážnou tváří.

Některé dobové recenzenty mrzelo, že se do filmu z jevištní verze nedostalo více písňových čísel. Nicméně to vůbec nevadí, více songů by zpomalilo tempo filmu a na těch, které ve filmu objevily, Lester plně využil příležitost ukázat svůj cit pro komediální režii a absurditu. Milostný duet Lovely (Něžná) je vzhledem k nešikovnosti milovníka Hera a nejistotě jeho partnerky Filie natočený téměř parodicky. Lesterovi to ale evidentně nestačilo a o pár desítek minut toto číslo sám paroduje v jeho bezmezně komické variaci Pseudola s Hysteriem. Jedním z vrcholů filmu je pak píseň Everybody Ought to Have a Maid (Každý muž má děvče k ruce mít), jejíž zpracování hýří nápady a dadaismem. Pro mě se jedná o jeden z nejlépe natočených muzikálových výstupů vůbec (ostatně film má skvělou kameru Nicolase Roega), navíc s chytlavou melodií.

V Římě na place skutečně byla legrace a při zhlédnutí se opět potvrdilo, že Richard Lester zůstává nedoceněným režisérem, jemuž většinu tvorby zastiňuje jeho spolupráce s Beatles a který neprávem ztratil renomé poté, co komiksoví fanoušci nepřijali jeho náhradu jinak méně originálního režiséra Richarda Donnera v sérii o Supermanovi. Lester totiž tímto filmem (a několika dalšími) dokázal, že i komedie je skutečné umění, u kterého ale nesmí chybět cit pro řemeslo.

Než skončí chorál

Musí být morál - 

Morálka, která panuje!

Co je morálka?

Komedie to je!