La Cité de l'indicible peur / La Grande Frousse (1964)

 

Padělatel Mickey Benedictin uprchne popravčímu od gilotiny. Policie se rozhodne hlídat všechna města, ve kterých v minulosti působil. Inspektor Triquet (Bourvil) dostane na starosti Barges, městečko, které je opředeno legendou o příšeře vraždící místní občany. Triquetově pozornosti však neunikne podivné chování obyvatel městečka...

Když hodně (opravdu hodně) zjednodušíme francouzskou filmovou produkci šedesátých let minulého století, můžeme ji rozdělit do dvou skupin: široká komerce (povedená i nepovedená) a nová vlna (také s lepšími a horšími kusy). A pak vlastně ještě jedna samostatná jednotka – Jean-Pierre Mocky. Tento původně herec byl nespokojený s rolemi, které dostával, a rozhodl se postavit na druhou stranu kamery. Téměř od počátku točil opravdu svébytné filmy, které se od středního proudu lišily provokativními náměty a formální originalitou, od nové vlny pak velkým smyslem pro bláznivý humor, který vycházel z meziválečné avantgardy i lidové estrády, jejíž komiky rád obsazoval.

Mocky si natolik stál za svým tvůrčím směřováním, že když v devadesátých letech přestal být zajímavý pro producenty, stal se nezávislým a svá nová díla uváděl ve svém vlastním pařížském kině a spřízněných biografech ve Francii. Já jsem se s Mockyho tvorbou poprvé setkal u dvou komedií z konce šedesátých let, které se dostaly i do československé distribuce – Přátelé kopretiny a Velké prádlo. Už z nich byly cítit některé režisérovy prvky – originální bláznivý humor, stabilní herecká sestava, satirická témata, záliba ve střílení si z policie. Ty Mockymu vydržely i v dalších desetiletích, nicméně na jeho pozdějších filmech už je znát nižší rozpočet, určitá nedotaženost a snaha šokovat za každou cenu (projevující se svléknutím minimálně jedné herečky ve filmu do naha).

Od La Cité de l'indicible peur jsem i podle dějové synopse čekal, že půjde o zástupce té první ranější kategorie. A v úvodních momentech s tupými policajty Bourvilem a Marcelem Pérèsem to skutečně na další film z této policejně-komediální série (do které patří i o rok starší Mockyho Un Drole de Paroissien) vypadalo. Jenže po několika následujících scénách už začínalo být jasné, že snímek se od těchto Mockyho dalších komedií trochu liší. On se totiž liší od veškeré ostatní dobové francouzské produkce.

Bourvilův inspektor přijíždí po uprchlém trestanci pátrat do městečka Barges, podivně záhadného místa, jehož obyvatelé ze strachu před příšerou celé noci prodrkotají zuby pod peřinou. Po setkání s několika místními postavičkami, jejichž představitelé záměrně přehrávají, jsem ale začal mít pocit, že mnohem větší obavy ve mně vzbuzují právě obyvatelé Barges, které jsem začal považovat za podivný blázinec, planetu, na kterou Gulliver na svých cestách zapomněl zavítat.

Tajemnou atmosféru města a jeho okolí vytváří režisér tradičními nástroji jako déšť, vítr nebo zesílená meluzína, ale zároveň si je moc dobře vědomý jejich lacinosti a béčkovosti, takže je rovnou jejich zesílením shazuje, ale nikdy ne natolik, aby překročil hranice parodie. Stejně tak, když se na plátně poprvé objeví ona bájná příšera, má divák pocit, že vidí spíše masku z nějakého amatérského filmu, které se vysměje i malé dítě – je to ale natolik divné, až to člověka skutečně trochu vyděsí. Se zvláštním naladěním souvisí řada gagů a nápadů ve druhém plánu – např. jedna postava si při večeři naleje z lahve doušek vína do naběračky, ze které si ho pak nabírá lžící.

Takový absurdní duch a černý humor je přítomný po celou dobu sledování. Umocňují ho právě herci ve vedlejších rolích (vesměs Mockyho stálice – Marcel Pérès, Jean Poiret, Francis Blanche, Jacques Dufilho, Jean-Claude Rémoleux, Roger Legris…), kteří záměrně tlačí na pilu a vytvářejí přehlídku karikatur v rolích policistů nebo občanů městečka. Právě u Blancheho je ale kreace neukočírovaná až trapná, a je asi hlavním důvodem, proč film na mé stupnici nedosáhl na stoprocentní hodnocení. V kontrastu vůči této expresi stojí umírněné kreace dvou herců – režisérovy partnerky Véronique Nordey a Bourvila v hlavní roli. Bourvilovi je nutné za jeho soustředěný výkon, který diváky provádí nenormálním prostředím s tváří pokerového hráče, projevit uznání.

Další členové štábu si rovněž zaslouží zmínku: Skladatel Gérard Calvi i tentokrát složil výrazný motiv, který si budete notovat i po skončení filmu. Ke Calviho ústřední písni složil text surrealistický básník Raymond Queneau, autor literární předlohy proslulé Zazie v metru. Kamera slavného Němce Eugena Schüfftana se nevyhýbá ani netradičním záběrům. Pochvalu si ale nezaslouží producenti a distributoři, kteří v době uvedení nepochopili originalitu Mockyho materiálu, některé scény režiséra donutili přetočit a původně zamýšlený název La Cité de l'indicible peur (Město nevýslovného strachu) změnili na La Grande Frousse (Velký strašák). V době prvního uvedení v roce 1964 film diváky příliš nezaujal a Mocky, rovněž nespokojený s promítanou verzi, zakoupil v roce 1972 distribuční práva zpět, film přestříhal podle originálního záměru a poslal svůj snímek pod původně zamýšleným názvem do kin znovu, což způsobilo opožděnou pozornost kritiků a diváků a vedlo až ke kultovnímu statutu díla.

La Cité de l'indicible peur je opravdu originální film, který je opravdu těžké k něčemu přirovnat, stejně jako je těžké o něm shrnout divácké pocity v jednom článku. Rozhodně nepřipomíná klasické britské krimikomedie z padesátých let, jak uvádí Argenson na ČSFD. Blíž má k absurdním dramatům nebo některým motivům z Franze Kafky. Kdybych měl přeci jen vybrat film, který mi přijde jen trochu příbuzný, byla by to Obývací ložnice Richarda Lestera, také absurdní komedie s nápaditým výtvarným řešením. Ale Mocky je prostě svůj a jeho film skutečně jednoznačně vystihnout nejde – musí se to vidět.

MINIRECENZE: Some Girls Do (1969)

 

Hugh Drummond je povolaný prošetřit, proč záhadně umírají muži spojení s projektem nového vysokorychlostního letounu. Drummond během vyšetřování potkává krásné ženy v čele se smyslnou Helgou. Stopy ho vedou k závěru, že za vším stojí jeho dávná nemesis, padouch Carl Petersen...

Za pokračováním pokračování eurospy Něžné pohlaví sice stojí stejný tvůrčí tým, kvalita však šla minimálně o stupeň dolů. Režisér Ralph Thomas zvládá kombinaci humoru a akce s lehkostí, Richard Johnson je v roli agenta Drummonda stále sympatický a s přimhouřením oka i přesvědčivý. Ústřední melodie je natolik chytlavá, že si ji zpívám i druhý den od zhlédnutí. V každém druhém záběru navíc krásná žena...No počkat!

Premisu o padouchu Petersonovi, který jako zabijáky využívá svůdné krásky, byla použita v právě o dva roky starším Něžném pohlaví, kde však stejnému zloduchovi stačily jen dva vrahové v sukních, Elke Sommer a Sylva Koscina. A nejen že v podání Nigela Greena byl podlý Peterson charismatičtější než ten Jamese Villerse, ale dokonce tvůrci nezapomněli ani na zábavný a (v rámci možností žánru) uvěřitelný děj. Tady se ale tvůrci rozhodli nechat diváky natolik kochat sličnými herečkami, že vše ostatní šlo stranou.

Dějové linky chvílemi vůbec nedávají logiku, některé postavy se objeví a jsou dívkami odstraněné, ale divák se nedozví, proč a jakou měly se zápletkou souvislost. A upřímně na kouzlo Sommer a Kosciny to podle mého názoru dívčí armáda (tentokrát v čele s dvojicí Daliah Lavi-Beba Loncar) nedotáhla. Nejzajímavější ze všech je mladá Joanna Lumley, která se během úvodních titulků objeví jako jedna z Petersonových žen.

Z herců ještě zmíním komika Ronnieho Stevense v roli Drummondova sidekicka, Maurice Denhama jako roztržitého vědce a Roberta Morleyho v roli homosexuálního kuchaře. Morley tentokrát svou postavu nezvládl a balancuje na hraně karikatury. Nicméně pokud si lebedíte v prostředí mezinárodních produkcí šedesátých let, které své diváky přivádějí do přímořských letovisek, velkých hotelů a koktejlových večírků, na své si přijdete. Kdybych však měl doporučit pouze jeden film s Hughem Drummondem, byl by to jednoznačně předchůdce Some Girls Do – Něžné pohlaví.

MINIRECENZE: Nástrahy velkoměsta / Il ragazzo di campagna (1984)

Nemůžu si pomoct, ale italské "lidové" komedie mě až na výjimky víceméně míjejí. Je na nich poznat, že vznikaly za podmínek pásové rychlovýroby, kdy tvůrci chrlili jeden takový film za druhým. V nich vršili momentální nápady, které by stály za větší rozpracování (tady třeba příjezd protagonisty do velkoměsta na traktoru), ale protože scénáristy v dané chvíli nic víc nenapadlo, jedeme dál, on se ten scénář musí rychle dopsat, aby se rychle mohlo jít na další.

Taková křeč se samozřejmě projeví na úrovni humoru, kdy na jeden povedený vtip připadá tucet slabých, vystřelených od boku, často tělesného druhu. Navíc řada italských herců se aktivně a podbízivě pitvoří. Cítím z toho určitou spřízněnost s dávnými estrádami TV Nova, kde také mezi přehlídkou trapných pokusů o vtip probleskly lepší momenty. Tady je tím momentem scéna hrdinova pohovoru v pojišťovně.

Zápletka o vesničanovi, který hledá své místo v divokém městě, je variací oblíbené formule těchto italských veseloher – čistý a prostý hrdina se dostane do špatného prostředí a jeho dobrota je postavena do kontrastu s tímto prostředím, které si film chce vzít na paškál (společenskou kritiku si Italové – napříč žánry - odpustí málokdy). Osobně mi byl v těchto filmech jako hrdina nejsympatičtější Alberto Sordi (ale někdy si říkám, zda to spíš nebyl jeho dabér Miloš Kopecký). Na druhou stranu těmto komediím nelze upřít odlehčenou atmosféru, na kterou se člověk příjemně naladí, a na některé italské herečky se také hezky kouká. 😊

Musím přiznat, že Nástrahy velkoměsta mi z této série přijdou jako jeden z těch lepších kusů, párkrát jsem se zasmál, aniž bych se cítil trapně, a je to především zásluha hlavního představitele Renata Pozzetta, který mě už podruhé přesvědčil, že na rozdíl od svého kolegy Paola Villaggia ví, že správná komedie se hraje bez přehrávání. Sám nevím, jestli film doporučuji. Na ČSFD jsem mu udělil tři hvězdičky, ale s hlubokou omluvou všem filmům, které jsem hodnotil stejně.

Alexandre le bienheureux (1967)

 

Alexandre Gartempe žije na se svou ženou Eliane na statku v malebné francouzské vesničce. Resp. Eliane má z Alexandra cvičenou opici, která na povel nakrmí zvířata, sklidí úrodu, zoře pole nebo opraví traktor a ještě ho přitom osobně bedlivě kontroluje, aby se náhodou cestou nezastavil v hospůdce na skleničku. Poté, co Eliane málem vyhodí z domu nového psa, se Alexandre čím dál tím víc uzavírá do svých představ o tom, jak by si užíval života bez vlády panovačné manželky. Jeho představy se nečekaně stanou skutečností…

Francouzská poetická komedie, jejíž název se do češtiny překládá jako Alexandr Šťastný nebo Šťastný Alexandr, ve své době sklidila obrovský úspěch u diváků a kritiky. Na jednu stranu je docela s podivem, že se nedostala do naší distribuce, na druhou stranu je jasné, že postava zemědělce, který se rozhodne přestat pracovat a svou leností a hédonismem nakazí i další vesničany, určitě nebyla vzorem správného socialistického člověka.

Herec Yves Robert rozšířil své umělecké působení v padesátých letech o profese scénáristy a režiséra. Jeho pátý film, (i u nás populární) adaptace Pergaudova románu Knoflíková válka ho zařadil mezi hitmakery a umožnil mu exkluzivní postavení nezávislého producenta, který si sám mohl rozhodovat o tom, co bude točit. Po krimikomedii Také velké bankovky mohou být falešné se rozhodl zpracovat vlastní povídku z vesnického prostředí a ústřední postavu psal na tělo jednomu z představitelů jeho filmu Les Copains, Philippeu Noiretovi. A i když Robertovi i Noiretovi přibyly později v jejich filmografiích další úspěšné položky, Alexandr je pro oba jedním z vrcholů.

Robertovi se dokonale podařilo navodit malebnou atmosféru s poetickým nadhledem, okouzlujícím humorem a překrásnými barevnými obrazy, které téměř maluje kameraman René Mathelin. Svěží je legrace zabalená v nápaditých fórcích (jako společný typ brýlí pro tlupu sousedových sourozenců), které jsou sice možná chvílemi trochu dětinské (to platí pro Alexandrova pejska, jenž svému páníčkovi chodí i nakupovat), ale dokonale souzní s nádhernými záběry luk a strání a provází nenásilné poselství, že člověk si místo moře práce má udělat čas i na to, aby si život vychutnal.

Dá se poznat, že pohodová atmosféra panovala i na place, což zmiňovali i někteří zúčastnění ve svých vzpomínkách. Natáčelo se v departmentu Eure-et-Loir a Robert svým hercům připravil krásné prázdniny, jelikož od nich vyžadoval přítomnost na place, i když zrovna netočili své scény, protože co kdyby ho napadlo je využít. Prostor pro improvizaci dostal ve svých výstupech i Pierre Richard ve své první větší filmové roli, v níž už prokázal své pohybové nadání. Richardovým parťákem na plátně i při natáčení byl svérázný Jean Carmet, který si podle mnoha historek získal přízeň místních obyvatel. Mezi filmovými vesničany se objevili režisérovi oblíbenci Paul Le Person a Jean Saudray, v menší postavě hokynářky pak zaujala absurdní komička Tsilla Chelton.

Role Alexandra představovala zásadní obrat pro kariéru Philippea Noireta. Ještě během natáčení si herec zoufal, že ho vesničané podle obličeje nepoznávají, po úspěšné premiéře ho ale diváci zastavovali na ulici sami od sebe a děkovali, že se díky jeho Alexandrovi zamysleli, zda nevěnují práci příliš velkou část svého života. Film byl úspěšný i v Jižní Americe, na urugayské fotbalisty, kteří se na hřišti moc nesnažili, fanoušci na tribuně dokonce volali "Alejandro!". Role Noiretovy mladé přítelkyně pak připadla Marléne Jobert, která po vedlejší roli v Godardově Mužský rod, ženský rod, mohla poprvé oslovit širší publikum svým komediálním talentem. Robert s Noiretem se krátce nato dali znovu dohromady v adaptaci hry Marcela Aymého Clérambard, která v úplném opaku oproti Alexandrovi skončila fiaskem u diváků i kritiky. Režisér proto Noireta k hercově lítosti už ke spolupráci nikdy neoslovil.

Alexandr však dodnes zůstává ve Francii všeobecně známou klasikou. Režisér Robert v něm úspěšně rozvinul motiv vesnického enfant-terrible, který si vyzkoušel ve své o deset let starší komedii Nevídáno, neslýcháno s Louisem De Funésem. Pokud se chcete pobavit jemným humorem a zároveň kochat nápaditými poetickými záběry, je to pro vás. Zklamaní rovněž nebudou fanoušci komponisty a dirigenta Vladimira Cosmy, pro kterého se jednalo sice o první filmovou hudbu, ale rovnou debutoval jednou ze svých nejlepších prací, která svou romantickou zasněností s filmem dokonale ladí.