Zachraňte tygra / Save the Tiger (1973)

Majitel středně velké textilky Harry Stoner je na první pohled na vrcholu svých životních sil - je majitelem významné firmy, žije v dlouholetém klidném manželství, jeho dcera studuje na prestižní škole ve Švýcarsku. Zážitek z několika hodin Harryho života ale prokáže, že Harry se potýká spíše se samými problémy a to jak doma, tak především v podnikání, kde se i přes nelibost svého obchodního ředitele Phila rozhodne k riskantnímu a morálně spornému řešení. Harry se ocitá na pokraji vyhoření, kam ho postrkují i traumatické zážitky z vojenského mládí...

Krize středního věku je vděčné tvůrčí téma. Střízlivění z životních ideálů a uvědomování si životní reality se věnuje početná řada nejen filmových děl. Snímek Johna G. Avildsena Zachraňte tygra je zajímavý tím, že jeho hrdina toto životní období zažívá v Americe počátku 70. let 20. století - době, kdy podobným střízlivěním procházela celá americká společnost. Protagonista filmu Harry Stoner žije svůj život navenek úspěšného obchodníka s oblečením, který s manželkou a mexickou kuchařkou obývá vilu v Beverly Hills. Při sledování s Harrym prožijeme dva dny, při nichž musí rozhodnout o záchraně svého podniku i za cenu použití nezákonných prostředků. 

Harryho uvažování, zda se s plným uvědoměním vzdát morálních ideálů a vyloženě prakticky si zachránit životní úroveň (plus pracovní místa svým zaměstnancům) je podobné pozvolnému vyprchávání kouzla éry 60. let, po níž se nedávno rebelské rockové hvězdy stávaly součástí kulturního establishmentu, stejně jako se květinové děti začaly usazovat a zařadily se mezi nevyčnívající příslušníky střední třídy. Ony i generace jejích rodičů ale už byly poznamenané zkušeností předchozí dekády, kdy se kromě jiných společenských proměn začaly naplno pojmenovávat věci, o kterých se do té doby veřejně nahlas nemluvilo. Američany navíc ovlivňovala traumata z účasti v nedávných válkách proti nacistům a Koreji a té současné ve Vietnamu. Vztahová liberalizace už přestávala šokovat - Harry ani nikdo jiný se tak ve filmu nezaráží nad výkyvy v manželské věrnosti. 

Nad Harryho morálním kolísáním se ostatně nepohoršuje ani divák, což je zásluhou především jeho představitele Jacka Lemmona. Lemmon i tentokrát hraje svého "obyčejného člověka" natolik sympaticky a přesvědčivě, že je snadné mu jeho přešlapy odpustit a dokonce pro ně nalézt pochopení. Svým způsobem herce podobně jako v řadě jeho slavných komediálních rolí vidíme v postavě muže, kterého život v moderním velkoměstě a související neklid ve vztazích a práci postupně dohnal ke stavům úzkosti. A i když Avildsenův film má podstatně hořčejší příchuť než scénáře I.A.L. Diamonda nebo Neila Simona, občas v dialozích zajiskří i jim příbuzný humor.

Jakkoliv je Lemmona kreace pilířem snímku, za který byl herec právem oceněný Oscarem za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (v soutěži se silnou mladší konkurencí), bylo by nespravedlivé nepochválit další složky filmu. Avildsenova režie není skoupá na dobré nápady, ale je také v dobrém slova smyslu nenápadná a snaží se vyprávět příběh bez zbytečných exhibicí. Melancholická hudba Marvina Hamlische spolu s použitím jazzových melodií skvěle ladí s tragikomickou náladou snímku. Ostatní herci pak svým přirozeným projevem doplňují hlavního představitele a není divu, že komik Jack Gilford byl za své ztvárnění Harryho parťáka Phila rovněž nominován na Cenu Akademie.

Je trošku paradoxní, že film má zachytit 24 (a pár navíc) hodin ze života hlavního hrdiny, ovšem po úvodní ranní části příběh pokračuje až před polednem. To je důsledek zásahu, který má na svědomí Billy Wilder, jemuž jeho dvorní herec Lemmon pustil hrubý sestřih filmu. Stoner po snídani s manželkou původně zavítal ke své milence, nicméně Wilderovi přišlo, že tato scéna zpomaluje tempo vyprávění a doporučil ji vystřihnout. Já jsem si po prvním zhlédnutí nebyl jistý nadčasovostí motivu Harryho depresivních vzpomínek na vojenskou službu za 2. světové války, které silně působí na jeho úzkosti, nicméně v době vzniku filmu se muselo jednat o problém, s nímž se potýkalo mnoho mužů Harryho věku.

Zachraňte tygra na první pohled vypadá jako malý film, u nějž divácký zájem vzbuzuje především zmíněné herecké ocenění Jacka Lemmona. Pro mě je především dalším připomínkou, proč mám rád americkou kinematografii 1. poloviny 70. let, kdy tvůrci uměli odpozorovat a vyprávět lidské příběhy.

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun / The French Dispatch (2021)

Zakladatel časopisu Francouzská depeše Arthur Howitzer Jr. (Bill Murray) zemřel. Dle závěti má po jeho odchodu vyjít pouze jedno poslední číslo. V něm zaujmou pozornost především tři reportáže: o geniálním malíři za mřížemi, o "šachistické" studentské revoluci a o únosu syna věhlasného policejního komisaře.

Jsem fanoušek Wese Andersona. Ve své době jsem byl naprosto okouzlený filmy Rushmore, Taková zvláštní rodinka a Život pod vodou, v nichž režisérova záliba ve výtvarné stylizaci, netradičních záběrech a oldies hudbě dokonale ladila s absurdním humorem a náladou vyprávění o jeho emociálně zdrženlivých hrdinech. Z pozdějších Andersonových počinů jsem už tak jednoznačné nadšení necítil, ale i tak zůstávám mezi těmi, kteří jsou nedočkaví na každý jeho další projekt.

Ve své nejnovější Francouzské depeši nás Wes Anderson bere do Francie. Podobně jako u dalšího nositele iniciál WA, Woodyho Allena a jeho Půlnoci v Paříži, je to Francie, jakou si režisér vysnil, je to její představa vytvořená na základě milovaných filmů, literatury a hudby. Andersonovi fanoušci jsou spřízněné duše, které přesně tohle chtějí, mají podobný filmový vkus, takže znají díla citovaná Andersonem a nebo si odkazy na jimi neznámé filmy rozšíří obzory.

Musím přiznat, že právě jako spřízněnec podobně obdivující francouzskou kulturu jsem se do vizuálu filmu zamiloval od prvních záběrů, které záměrně odkazují na různé trendy galské kinematografie 50. a 60. let - proslulé kriminální filmy, novou vlnu nebo tvorbu Jacquese Tatiho. Právě Tatiho vliv je znát už v předchozích Andersonových počinech, především v nenápadném používání humoru v pozadí záběrů - ostatně před lety Wes Anderson natočil sérii půvabných reklam pro japonskou SoftBank, v nichž se Brad Pitt objevil jako Tatiho legendární postava pan Hulot. Ve Francouzské depeši Anderson cituje Tatiho Mého strýčka hned v jedné z prvních scén, kdy postava prochází několika patry starého činžáku.

Jako divák z cílové skupiny bych tedy měl být s Francouzskou depeší spokojený, navíc nápad zfilmovat časopis se všemi rubrikami mi přišel výborný. S obsahem jednotlivých povídek jsem ale byl spokojený už méně. První povídka o geniálním malíři za mřížemi a jeho lásce k vězeňské dozorkyni (krásná Léa Seydoux) mi přišla asi nejlépe provedená, snad jen její pointa mohla přijít trochu dřív. Možná jí hrálo do karet i pořadí, protože jako první stále okouzluje zpracováním. V dalších dvou reportážích se ale ukáže, že jenom samotná forma film neutáhne. 

Druhý příběh o studentské stávce zakomponoval tradici francouzského aktivismu a revolty, odkazy na filmy Jeana-Luca Godarda, i motiv milostných pletek mladíka se starší ženou (který Anderson používá po vzoru několika filmů ze svého dalšího oblíbeného kinematografického období, Nového Hollywoodu 60. a 70. let. Ve zmiňovaném Rushmore se tato inspirace uplatnila mnohem lépe). Protagonisté druhého vyprávění si ale diváka nezískají, za což může i obsazení nesympatického Timothée Chalameta. Gurmánský policejní komisař (příjemně komediální Matthieu Amalric) a jeho syn ve třetí reportáži jsou sympatičtější, jejich příběh je ale překombinovaný. Styl s obsahem se tak nejlépe potkává v počáteční "předpovídce", cyklistickém fejetonu, kterému vévodí režisérův kamarád Owen Wilson. 

Wilson ostatně patří mezi věrné herecké účastníky Andersonových filmů, kteří samozřejmě tvoří jádro obsazení i zde (od dřevních Wilsona, Billa Murraye, Jasona Schwartzmana až po během let ulovené členy wesandersonovského ansámblu - Adriena Brodyho, Tildu Swinton či Frances McDormand). Režisér Anderson vlastně získal u hollywoodských herců podobné postavení jako právě donedávna Woody Allen - hvězdy jsou ochotné zahrát si v jeho filmu klidně i menší roli za nižší honorář oproti svým standardům, protože taková položka dodá jejich filmografii uměleckou prestiž. Takto složené obsazení ale funguje víc než dobře a mně osobně nejvíc udělaly radost miniroličky některých mých oblíbených francouzských herců.

Wes Anderson natočil další hravou poctu tomu, co má rád - francouzské kultuře 50.-70. let a magazínu New Yorker. Oceňuji, že Francouzská depeše je zpracovaná tak, jak by ji v 60. letech i někdo natočil (což je rozdíl oproti lubitschovskému Grandhotelu Budapešť, který se v mnoha ohledech Ernstu Lubitschovi a Billymu Wilderovi spíše nepodobá). Za atmosféru, stylizaci, hudební doprovod a obrazové nápady by si Wes Anderson zasloužil i deset z pěti hvězdiček. Za scénář by to ale na plný počet zdaleka nebylo. Možná režisérovi chybí spoluscénárista  - právě s Owenem Wilsonem nebo Noahem Buambachem Anderson napsal postavy podivínů, se kterými ale bylo jednoduché se lidsky ztotožnit. Snad bude Andersonův příští počin v tomto ohledu vstřícnější.

Prachy a smůla / Cent briques et des tuiles (1965)

VÁNOČNÍ SPECIÁL 2021

Podvodníček Marcel (Jean-Claude Brialy) prohraje v hazardu peníze své bandy a od svých kompliců dostane ultimátum, aby dluh do týdne splatil. Marcel potká svého bývalého kumpána Étienna (Albert Rémy), který ho přemluví, aby pomohl připravit novou "fušku" - loupež obchodního domu Galerie Lafayette den před Vánoci, kdy budou pokladny nákupního centra plné k prasknutí. Partu lupičů doplní ještě falešný Děda Mráz Justin (Jean-Pierre Marielle), zaměstnanec obchodního domu Méloune (Michel Serrault) a kurtizána Ida (Marie Laforêt). Může tato skvadra nepříliš důmyslných zlodějíčků se svým plánem uspět?

Francouzskou komedii šedesátých let mají čeští diváci spojenou především s filmy Louise De Funése, případně Jeana- Paula Belmonda. Za celou dekádu ale ve Francii vznikly stovky taškařic, často rychlokvaškové výroby s kvapně spíchnutým scénářem, v obsazení se objevil někdo z tehdejších komiků (většinou se jednalo o Michela Serraulta, Jeana Poireta, Darryho Cowla, Francise Blanche, Jeana Richarda nebo i všechny z uvedených) s tím, že už to nějak zachrání a snad diváci dorazí, aby z laciné komedie vzešel producentům alespoň nějaký zisk. Dá se říct, že do téhle skupiny patří i snímek Prachy a smůla, který si ve své době našel cestu i do československé distribuce.

Hned v prvních vteřinách komedie režiséra Pierrea Grimblata zaujme lehce netradičním, ale legračním pojetím úvodních titulků - pro některé diváky jsou dokonce pasáží, kterou si z filmu zapamatují nejvíc. V příjemně poťouchlé náladě se nese celá první část, kdy se seznamujeme s Marcelem a jeho kumpány, a druhá část, kdy dojde na samotnou loupež. Potom ale vstoupí na scénu parta mladých chuligánů, která trochu zamíchá dějem, ale jejich scény jsou spíše otravné. A od té chvíle film už nechytne druhý dech a fanoušci francouzských komedií se baví spíše rozpoznáváním známých tváří, které se tu v epizodkách objevují. Producenti chtěli využít popularity zpěvačky Marie Laforêt a tak do děje trochu násilně naroubovali i jeden její pěvecký výstup, stejně jako některé dobové hity tehdejšího francouzského rock'n'rollu.

Zábava se přeci jen o trochu zlepší v závěru, kdy se lupičská skupinka ukrývá před policií ve vile na předměstí, nicméně scénka koridy strážníků s býkem by působila vyčpěle už za časů starých grotesek, natož pak v době vzniku filmu. Jak z grotesek je i karikaturní pojetí všech figur, které si ale Brialy, Rémy, Marielle, Serrault, Laforêt i ostatní užívají. Když na plátně není nikdo z Brialyho tlupy, je to (negativně) znát.

Prachy a smůlu jsem poprvé viděl před více než deseti lety a opětovné zhlédnutí ve mně nechalo stejné dojmy jako to první. Jedná se o řadovou lupičskou blbinku, která ale výjimečnosti podobné komedie Krást se musí umět nedosahuje. Rovněž jsem si potvrdil, že filmu hodně pomáhá dobový český dabing s Vladimírem Brabcem, Lubomírem Lipským, Čestmírem Řandou, Jiřím Adamírou a dalšími, který se překvapivě nebál ani peprnějších výrazů. Lubomír Lipský je navíc ze všech českých dabérů Michelu Serraultovi nejblíž a to jak barvou hlasu, tak hereckým projevem.