Ryba jménem Wanda / A Fish Called Wanda (1988)

 

Banda čtyř lupičů – uhlazeného Brita Georgese, jeho americké milenky Wandy, jejího výbušného nápadníka Otta a koktavého Kena se rozhodla uspořádat loupež desetiletí a vykrást bankovní sejf. Akce proběhne jako po másle, jenže kvůli anonymnímu telefonátu je Georges dopadený policií. Wanda s Ottem chtějí lup získat pro sebe, a protože Georges lup ukryl neznámo kam, rozhodne se Wanda využít svých půvabů, aby svedla Georgesova právníka Archieho Leache, o kterém si myslí, že místo úschovy lupu zná…

Na úvod trochu faktografie. Rybu jménem Wanda mají na svědomí dvě legendy různých období britské komedie. Režisér klasických veseloher studií Ealing Charles Crichton a člen Monty Python John Cleese. Společný filmový projekt chystali už od konce 60. let, kdy Cleesovo renomé komediálního autora rapidně rostlo, zatímco Crichton se v té době věnoval režii tehdy populárních špionážně-dobrodružných televizních seriálů (do TV se přesunul v podstatě po krachu studií Ealing v 50. letech). V 70. letech Crichton působil i v Cleesově společnosti Video Arts věnující se natáčení instruktážních filmů a až následující dekádu si slibovanou spolupráci pro filmové plátno splnili.

Po 19 verzích scénáře vznikla Ryba jménem Wanda, ve které si Cleese svěřil postavu Archieho Leache procházející celým příběhem filmu, což mu v pythonských filmech umožněno nebylo. A protože se producenti obávali Crichtonova věku 78 let, Clesse se k projektu uvázal také jako spolurežisér, byť podle svých slov nerežíroval ani metr filmu. Výsledkem byla oscarová nominace za scénář a dnes již zařazení do zlatého fondu.

Crichtonovi s Cleesem se úspěšně povedla symbióza jejich stylů – Crichtonovy krimikomediální orientace a Cleesových bláznivých vtipů a zálibě v excentrických postavách. Wanda je určitě povedená komedie, u které se člověk zaručeně pobaví, ale je také pravdou, že diváky nezvyklé právě na silně zkarikované postavy může trochu vylekat. U postavy Otta ve skvělém podání Kevina Klinea si tvůrci vyřizují účty s americkou nadutostí, ale výstřední chování této figury (která na jedné straně čte Nietzscheho a na druhé si myslí, že McDonald je pojmenovaný podle kačera Donalda, na jedné straně cvičí jógu a na druhé považuje zvířata za boží omyl) může leckoho pěkně rozčilovat. Stejně tak i motivace Wandy, která svými koketeriemi a sváděním myslí jen sama na sebe.

Právě silná nadsázka (v pasážích mučení Kena nebo téměř parodických postelových scénách) se trochu tluče s několika romantickými momenty, které tvůrci prodávají „seriózně“. I přes tuto problematičnost je většina scén děsně vtipná (Ottovo „mučení“ Kena, Wandina návštěva u Archieho doma, rand v půjčeném bytě nebo Kenovy pokusy o atentáty na svědkyni, vyloupení Archieho domu, finále na letišti…). Ústřední čtveřice herců je skvěle sehraná, takže není divu, že se podobná sestava rozhodla za pár let potkat znovu u komedie Divoká stvoření.

John Cleese je překvapivě ze všech nejumírněnější (asi se snažil přiblížit Carymu Grantovi, podle jehož pravého jména pojmenoval svou postavu) a úloha dryáčníka připadla zmíněnému Klineovi. Jen škoda, že Cleese nemá více scén s Michaelem Palinem v roli Kena, protože ta jediná dává vzpomenout na jejich nejlepší společné výstupy v Monty Python. Jamie Lee Curtis pak zde asi dostala největší příležitost projevit své komediální nadání (je to fráze, ale je to tak).

V původním komentáři na ČSFD jsem citoval jednoho kamaráda, který kdysi Wandu přirovnal k Pulp Fiction. Jakkoli se jedná o dvě díla z úplně jiných filmových vesmírů a John Cleese se o Tarantinově snímku vyjádřil nelibě, ani dnes mi ta asociace nepřijde úplně lichá, vzhledem k tomu, jak oba filmy protkávají kriminální zápletky absurdními situacemi a černým humorem. Ale zatímco Tarantino k tomu záměrně přidává určitou zemitost a přehršel kulturních odkazů, Cleese s Crichtonem si vystačí se střízlivým britským nadhledem, a navíc si krásně utahují z nabubřelosti Američanů a jejich neschopnosti emoční střízlivosti, stejně jako z opačné „vrozené“ sebekontroly Britů, která je scénáristovi vlastní.

Nejsem si jistý, zda bych doporučil dabing ČT. Z obsazení se povedly hlavně dámy, Barbora Munzarová jako Jamie Lee Curtis a Taťjana Medvecká dabující Marii Aitken v roli Cleesovy manželky jsou výborné. Ani popel nelze říct proti výkonům tradičně skvělých Viktora Preisse (Cleese) a Vladislava Beneše (Kline), ale i přes jejich preciznost jsou jiní než originál. Už kvůli scénce Cleese s Palinem původní znění stojí za to.

 

MINIRECENZE: Jeden za všechny / Riens du tout (1992)

Pařížský obchodní dům „Les Grandes Galeries“ otevírá jako každý všední den. Majitelé dosazují do jeho čela nového generálního ředitele Lepetita, který má pozvednout klesající obchodní výsledky. Lepetit je přesvědčený, že situaci může pomoci soustředění na vztahy zaměstnanců k zákazníkům, ale i vztahy zaměstnanců mezi sebou. Motivovat různorodý personál prodavačů, úředníků a bodyguardů však nebude vůbec jednoduché…

Z filmů Cédrica Klapische jsem doposud viděl jen kousky (např. sci-fi Možná s hostujícím Belmondem nebo sympaticky působící komedie Erasmus a spol.), až Jednoho za všechny jsem měl možnost zkouknout celého. Ale hned po několika prvních záběrech představujících hrdiny na cestě do práce mi režijní styl přišel velice povědomý a začal jsem si říkat „to snad natočil Robert Altman“. Tento pocit ve mně zůstal v podstatě po celou dobu sledování, takže mě nepřekvapilo, když jsem si následně přečetl, že Klapisch uvádí Altmana jako svůj zásadní vzor.

Úvodní shrnutí děje může vyvolávat dojem, že se film opírá o modelový příběh skupiny outsiderů, kteří se i přes slabou pozici snaží dosáhnout velkého cíle, což jim pomůže překonat jejich osobní krize (např. Do naha!). Klapisch je ale podobně jako Altman dost ironický a lehký patos, který podobné příběhy provází, u něj nenajdete. A stejně jako Altmanovi ani Klapischovi nejde o vyprávění příběhu – zápletka je jen prostředek, jak vstoupit do prostředí obchodního domu, do kterého nám režisér chce dát nahlédnout (ostatně scénář vznikl v režisérově spolupráci s hercem Jackiem Berroyerem po důkladné přípravě v podobě návštěv nákupních center). Klapisch ukazuje své malé hrdiny a jejich interakce s až dokumentárním okem nezávislého pozorovatele a přechází z jedné situace do druhé, jak se mu zachce. A podobně jako Altman využívá také subjektivního zvuku (záměrně zdůrazňuje určité zvuky nebi dialogy v rámci jednoho záběru).

Důvodem, proč jsem se na film rozhodl podívat, byla účast Fabrice Luchiniho v hlavní roli. Luchiniho herectví mě už několik let fascinuje a líbí se mi i jeho zaměření na konverzační filmy. Bohužel tady je v roli manažera doslova jedním z mravenečků v mraveništi a šanci se výrazněji herecky projevit dostane až v závěru. Luchiniho v obchodním domě obklopují více i méně známé herecké tváře, např. komičky Karin Viard a Odette Laure.

Jednoho za všechny bych určitě nedoporučil divákovi požadujícímu pevnou zápletku a kterému nevyhovuje, aby „jen“ pozoroval ze života jiných. Klapisch imituje Roberta Altmana natolik, že divákům, kterým se líbí Altman, se bude líbit i Klapisch. Kromě nich bych ho doporučil i těm, co se z nějakého důvodu americké kinematografii vyhýbají a na původního Altmana by tak nenarazili.

Pod střechami Paříže / Sous les toits de Paris (1930)

Pouliční zpěvák Albért je okouzlený rumunskou imigrantkou Polou, ta si svými city k němu není jistá. Polu se snaží dobýt i zloděj Fred, o kterého ale dívka také nemá zájem. Útěk před Fredem Polu donutí strávit noc v Albertově bytě. Vlivem nešťastných okolností se však Albert s Polou musejí na čas rozloučit. Vydrží Pola během odloučení nezklamat Albertovu důvěru?

Určitě jsem rád, že jsem viděl první francouzský zvukový film (i když on úplně zvukový vlastně není) a to nejen v rámci rozšiřování obzorů o tvorbě Reného Claira, režiséra ovlivňujícího řadu jiných (jen z českých jmen se k němu opakovaně hlásily Oldřich Lipský, Jiří Menzel nebo Václav Vorlíček). Dobová atmosféra předměstí Paříže spolu s prostředím pařížských „Pepíků“ a místní galérky určitě okouzlí nejednoho diváka. Možná i natolik, že filmu odpustí nepříliš propracovanou zápletku.

Hořká milostná komedie by pod taktovkou jiného režiséra vyzněla jako tuctová předválečná lovestory, byť leckoho může překvapit větší vztahová nezávaznost postav než u filmů mladšího data (ta ale u snímků z 30. let není neobvyklá).* Ale (nejen) zvukové prvenství mezi francouzskými filmy ji činí zajímavou. Clair si podobně jako řada jiných tvůrců nebyl jistý přínosem zvuku, a tak zvukové pasáže střídá s němými. To ale ve výsledku působí rušivě, protože kromě toho, že mluvené dialogy chvílemi nahrazuje otevírání úst naprázdno, mění se i způsob vyprávění. Jeden dějový uzel je odvyprávěný rychle slovy, druhý zas pomalu obrazem a divákovi ze začátku trvá, než si na tyto přechody, které chvílemi brzdí tempo, zvykne.

Clair zároveň zkouší možnosti zvuku na některých vtípcích (zaseknutá gramofonová deska), hudebním doprovodu a písních – ústřední melodii si broukám ještě druhý den po zhlédnutí. Podobně si hraje i s kamerou, ze záběrů asi nejvíc zaujmou „rámující“ jízdy po střechách a patrech činžáků. Samozřejmě nechybí ani Clairův smysl pro humor, který se projevil především running gagem souseda polévajícího pouliční zpěváky vodou a u podnapilého hosta v bufetu, který je svědkem závěrečného rozuzlení milostných i jiných peripetií hrdinů.

Hlavní role Alberta a Poly si (velmi civilně) zahráli jejich jmenovci Albert Préjean a Pola Illéry. Pola měla stejně jako její postava rumunské kořeny a před odchodem do USA se objevila v několika francouzských filmech. Préjeanovy obličejové rysy trochu připomínají Jeana Gabina, jeho herecký projev je ovšem úplně jiný. Zaujal mě ale natolik, že jsem začal zvažovat vyhledání trojice filmů ze 40. let, ve kterých ztvárnil komisaře Maigreta.

Pod střechami Paříže předvádí náladu a kolorit předměstské čtvrti francouzské metropole (ač postavené ve studiu) přesně tak, jak si je představovat chceme. Způsob propojení milostného příběhu s jemným humorem určitě ovlivnil i Françoise Truffauta, i když ten nemohl Clairovi přijít na jméno. Jen je škoda, že střídání zvukových pasáží s němými občas podrobuje divákovu pozornost zkouškám. O rok mladší, již plně zvukový Milión, tím již trpí méně.

* Scény, ve kterých se Albert pokousí Polu proti její vůli svést, dokonce vyvolávají představu, jak to asi chodilo na bytě Dominika Feriho a Jana Paličky :-) (omlouvám se za trapný politický vtip, kterému za pár let nikdo nebude rozumět).