Láska nebeská / Love Actually (2003)

VÁNOČNÍ SPECIÁL

Je pět týdnů před Vánoci a Londýn se začíná oblékat do svátečního hávu. Spisovatel Jamie nachytá svou snoubenku při nevěře s jeho bratrem. Peter a Mark jsou nejlepší přátelé, ale Mark nevynechá jedinou příležitost, aby ukázal, jak nemá rád Peterovu novomanželku Juliet. Karen očekává, že její sarkastický manžel Harry svým vánočním dárkem dokáže, že i po letech manželství jí chce překvapit. Daniel se musí smířit se smrtí své manželky a také s tím, že zůstal sám na výchovu nevlastního syna. Nový premiér najde překvapivé sympatie k jedné ze svých sekretářek a konečně bývalá rocková hvězda se snaží zabodovat se svým novým vánočním singlem. Jak se osudy jich všech a dalších propletou během nadcházejícího adventu?

„I feel it in my fingers, i feel it in my toes…“ Lásku nebeskou jsem prvně zaregistroval v předpubertálním věku v době jejího uvedení v kinech. Pamatuji se na plakát u našeho multikina, na kterém mě upoutala společná účast některých herců, a také na recenzi ve (dnes již bohužel nevydávaném) filmovém časopise Premiere, který jsem v té době hltal. Tomáš Baldýnský ve své tehdejší recenzi napsal, že to není „film průlomový nebo naprosto bezchybný, ale prostě boží“. Pár měsíců po premiéře se Láska objevila na DVD, kde jsem ji viděl poprvé, a i když jsem v té době mnoha emocím postav nerozuměl, měl jsem z ní podobný pocit.

Tato „absolutní romantická komedie“ je dílem Richarda Curtise, který se poté, co spolu s Rowanem Atkinsonem přivedl na svět Mr. Beana, Černou zmiji a celou řadu výborných skečů, se stal specialistou právě na žánr úsměvných romancí. Jeho scénáře pro Čtyři svatby a jeden pohřeb, Notting Hill i první Deník Bridget Jonesové představují správně namixovaný koktejl uvěřitelné romantiky a inteligentního humoru, který i díky zpravidla skvělému obsazení oprávněně bodoval u diváků. Není divu, že se Curtis rozhodl ho namíchat i pro svůj režijní debut.

Původně měly být dva příběhy využité pro samostatné scénáře, ale jelikož se Curtisovi nepodařilo je dále rozvinout, rozhodl se je spojit a posílit o další dějové linky, až jich bylo deset. Pod částečným vlivem filmů Roberta Altmana je všechny vzájemně propletl, a to do atmosféry předvánočního Londýna. Opravdu klobouk dolů, kolik námětů obětoval pro jeden snímek, protože v podstatě každý z nich by při větším rozpracování mohl fungovat jako samostatný film (a to ještě jeden z nich o ředitelce školy, kterou navštěvují filmové děti Emmy Thompson a Alana Rickmana režisér s těžkým srdcem vystřihl, ale nebojte, je k nalezení na DVD) .

Právě kvůli celkovému počtu příběhových linií je každá z nich okleštěná o nastavované scény, které divák v některých romcomech najde, a film tak především ve druhé polovině může skákat z jednoho humorného či dojemného vrcholu na druhý. A tak jsme svědky vyznání nešťastné lásky pomocí cedulí, zábavných jazykových nedorozumění Colina Firtha a jeho španělské hospodyně, taneční kreace předsedy vlády, dětského vánočního koncertu, nesmělého randění herců z erotických filmů a také velké lítosti při prozření v dlouhodobém vztahu za znění zpěvu Joni Mitchellové. Všechny tyto výrazné scény navíc podbarvuje soundtrack skvěle vybraných písní spolu s krásnou hudbou Craiga Armstronga.

Nevím, jestli má cenu psát něco víc k hereckému obsazení, protože každý z příběhů táhne některá ze skvělých hereckých hvězd, jejichž jména mluví za vše. Příznivci britské televizní tvorby také určitě pookřejí, jelikož téměř v každé scéně se objeví nějaká jim povědomá tvář. Ale i tak pro pořádek zmíním výbornou Lauru Linney v roli nesmělé Sarah, Liama Neesona z doby, kdy ještě nebyl akčním hrdinou, skvělého Billa Nighyho, kterému role rockera Billyho Maca nakopla kariéru, či mého oblíbeného Martina Freemana, který tehdy ještě byl znám pouze divákům britcomů. Fanoušci francouzského filmu mohou netrpělivě vyhlížet cameo herečky Jeanne Moreauové.

Curits samozřejmě nezapomněl na své oblíbence Rowana Atkinsona a Hugha Granta, i když oba byli v podstatě náhradníci. Atkinsonovu komediální etudu měl původně předvést (také tehdy mimobritskému světu neznámý) Simon Pegg a v roli ministerského předsedy chtěl scénárista a režisér původně někoho staršího jako Anthonyho Hopkinse, Michaela Gambona nebo Michaela Crawforda.

Láska nebeská se stala doslova přes noc klasikou. Některé písně z jejího soundtracku se tradičně drží na vánočních playlistech mnoha rádií. Je to nejvánočnější film za několik posledních desetiletí, který asi dlouho nic nepřekoná. Můžeme totiž u jeho sledování prožívat to, co vlastně od Vánoc chceme – bavit se, smát, ale i dojímat. A na závěr opět ocituji Tomáše Baldýnského: „Pokud vám to připadá laciné, táhněte do háje, a nebo do filmového klubu.“

Vánoční prázdniny / Christmas Vacation (1989)

VÁNOČNÍ SPECIÁL

Hrdý otec rodiny Clark Griswold je natěšený, že stráví vánoční svátky v rodinném kruhu se svou ženou Ellen, dětmi Audrey a Rustym a prarodiči. Jeho snaze o ty nejlepší Vánoce však zabrání série karambolů a především neočekávaný příjezd podivínského bratrance Eddieho s rodinnou a uslintaným psem Soplíkem. Očekávaná vánoční prémie od jeho zaměstnavatele Shelbyho navíc stále nedorazila. Přežije Clark tyto Vánoce ve zdraví?

České televize ve svém svátečním programu tradičně nabízejí festival pohádek, ale také některé již zdomácnělé zahraniční vánoční filmy. Mezi ně určitě patří Vánoční prázdniny, třetí film z volné série o rodině Griswoldových, jejíž hlava Clark se vždy nadchne pro velký společný zážitek, naplánuje ho, ale vlivem okolností nebo jeho vlastní roztržitostí vše skončí opačně proti jeho představám.

Za celou sérií stojí známý scénárista John Hughes, který se v 80. letech prosadil jako specialista na rodinné komedie o dětech či dospívajících. Hughes začínal jako přispěvatel do oblíbeného humoristického časopisu National Lampoon, jehož popularitu producenti ve své době využívali zařazením jména časopisu do názvu filmů, na kterých se  spolupracovníci časopisu podíleli. Vzhledem k tomu, že griswoldovská série vychází z povídek, které tam Hughes publikoval počátkem 80. let, i zde by měl být český překlad celého názvu „National Lampoon’s Christmas Holiday“ správně „Vánoční prázdniny časopisu National Lampoon“.

Protože režiséři a představitelé dětských rolí se u jednotlivých dílů střídali, kromě scénáristy Hughese tvář série pomohl zformovat představitel Clarka Griswolda Chevy Chase. Toho si diváci dodnes ztotožňují především s touto postavou a griswoldovské filmy patří k tomu nejlepšímu, co tento (jinak velmi dobrý) komik natočil. Překvapivě zdatnou oporou mu byla i herečka Beverly D’Angelo v roli Ellen Griswoldové. Série Bláznivých dovolených našla ve své době několik epigonů založených na podobném modelu zpackaných prázdnin průměrné rodinky (Vydařená dovolená, Báječná dovolená…), ale v žádném z nich nebyli představitelé manželů tak dobře sehraní jako Chevy a Beverly.

V tomto díle jim navíc zdatně pomáhá jejich podivínský bratranec Eddie v podání Randyho Quaida, který zde dostal poměrně dost prostoru a po volnějším začátku se jeho příchodem na scénu film ještě více rozsvítí (a to doslova, protože se tak stane poté, co se Clarkovi podaří zprovoznit vánoční osvětlení s více než 1 000 žárovkami) a pro Clarka o to osudověji začnou platit Murphyho zákony – nejen, že jste málem umrzli na cestě pro vánoční stromek a že jste při instalaci vánočních světýlek málem připravili celé město o elektřinu, teď vám váš příbuzný vypustí septik do kanálu, jeho pes vám rozmetá odpadky po obýváku a váš strýc málem podpálí váš dům.

Celý film je spíš než na promyšleném ději založený spíše na sérii zábavných scének, ale díky skvělým Chaseovi a Quaidovi to vůbec nevadí. Ve vedlejších rolích se objeví řada známých tváří, role Griswoldových-dětí byly tentokrát svěřeny budoucím hvězdám Juliette Lewisové a Johnnymu „Leonardovi“ Galeckimu. Já ještě zmíním Julii-Louis Dreyfus, kterou jsem si oblíbil v seriálu Show Jerryho Seinfelda, pro níž v roli sousedky jsou Griswoldovi stejnou nemesis jako Clouseau pro šéfinspektora Dreyfuse. Na herecký ansámbl měl v tomto díle dohlížet režisér Chris Columbus, ale po počátečních neshodách s Chasem byl nahrazen Jeremiahem S. Chechickem. Hughes posléze Columbusovi jako bolestné svěřil scénář dalšího vánočního hitu - Sám doma.

Vánoční prázdniny sice ukazují oslavu typických amerických Vánoc typickou americkou rodinou, ale poklidné prožití vánočních svátků mezi příbuznými bývá někdy problematické bez rozdílu kontinentu. Možná proto se tato komedie už 30 let od svého uvedení na VHS těší zasloužené oblibě i u nás.

P.S. Film se dočkal tří dabingových verzí, z nichž první vznikla pro VHS a dialogy jsou oproti originálu zbytečně vulgárnější a herci méně přesvědčiví. Další dvě verze jsou už zdařilejší, nicméně já doporučuji tu nejnovější z Primy, která se na internetu dočkala spíše odsudků. Clarka Griswolda v ní totiž dabuje skvělý Petr Oliva, který se na této roli vyřádil v dabinzích dalších dílů série. Ve verzi TV Nova sice dabuje taky, ale zcela nepochopitelně Eddieho. Určité kouzlo má i obsazení Olivovy skutečné manželky Dagmar Čárové jako hlasu Ellen (která tuto postavu nadabovala ve všech 3 dabinzích). Role Eddieho je pak v této verzi herecky suverénně nejlépe zvládnutá Jaromírem Medunou.

We're No Angels (1955)

VÁNOČNÍ SPECIÁL

Prosinec 1895. Tři trestanci Joseph, Albert a Jules uprchli z věznice na Ďábelském ostrově a hledají způsob, jak se dostat na loď, která by je dopravila do Paříže. V předvečer vánočních svátků se ukryjí v rodině nepříliš úspěšného místního obchodníka s galanterií Docutela. Ten se spolu s manželkou a dcerou obává příjezdu lakomého bratrance Andrého, jemuž obchod patří a svěřil ho Ducotelovým ke správě. André je odhodlaný provést rozsáhlou inventuru (svátky nesvátky) a pokud nebude spokojený, je rozhodnutý Ducotelovy z domu vyhodit. Joseph, Albert a Jules si ale rodinu oblíbí natolik, že se rozhodnou vzít problémy s Andrém do svých rukou…

Ačkoliv se děj We're No Angels z klimatologického hlediska odehrává v subtropech, jedná se o jednu z nejoblíbenějších vánočních stálic amerických diváků. A že příběh tří vězňů, kteří skoro jako tři kouzelní dědečci (nebo andělé) přišli narovnat poměry do rodiny v nesnázích, má povahu vánočního příběhu, o tom žádná. Jenže sladkost vánočního cukroví je trošičku dochucená kyanidem.

Na počátku byla divadelní hra Francouze Alberta Hussona, k jejíž americké filmové adaptaci byl povolán pracovitý režisér Michael Curtiz, který už měl v té době na kontě úspěšné filmy jako Útok lehké kavalerie, Pán sedmi moří nebo Casablanca. I přesto, že si zkusil režii několika muzikálů, bylo jeho přidělení ke komedii trochu nečekané, stejně jako obsazení Curtizova oblíbeného herce, ikony noir filmů Humphreyho Bogarta do hlavní komediální role – producenti, kteří ale měli stále před očima jejich společný zářez jménem Casablanca, si s tím ale hlavu nelámali.

Důvěra producentů přinesla ovoce, protože Andělé jsou patrně nejlepší komedií z Bogartovy filmografie (s konkurencí Wilderovy Sabriny). Lze je zařadit do nepočetné skupiny filmů, v nichž se snoubí klasický jemný humor s černým žertováním. Ústřední trojice vězňů stejně jako postavy rodiny Ducotelových je představena s velikou laskavostí – zatímco Ducotelovým vůbec nevadí přizvat trestance ke štědrovečerní tabuli, vězni zase bez zaváhání vypomohou s obsluhou zákazníků nebo úklidem domácnosti. Srdečnost všech ale vůbec nebrání přípravě (několika) vražedných plánů. Tento jemně-černohumorný koktejl je velmi osvěžující, stejně jako netypický vývoj dějové linky se zamilovanou dvojicí. Stojí za zmínku, že v příběhu, kdy trojice zločinců vpadne do života nic netušící rodiny, se Bogart v roce 1955 objevil ještě jednou, podruhé však navážno v thrilleru Hodiny zoufalství.

Film je postavený na trojici vězeňských uprchlíků, z nichž hlavním magnetem obsazení byl ve své době bezesporu právě Humphrey Bogart. I přes zmíněnou chudší zkušenost s filmovou komedií se v žánru neztratil, s kamennou tváří pokerového hráče pronáší jednu ironickou hlášku za druhou („Přišli jsme je okrást a to taky uděláme. Rozbijeme jim hlavy, vydloubeme oči, podřízneme krky. Hned co jim umyjeme nádobí.“) a třeba scéna, kdy plešatému muži prodává sadu speciálních hřebenů, je naprosto k popukání. Druhým z trojice je pak mladý Peter Ustinov, který s Bogartem slušně drží krok, v některých momentech ho dokonce předejde. Oba herci se během natáčení spřátelili a Bogart Ustinova škádlil kanadskými žertíky. Aldo Ray (jehož jméno dal Quentin Tarantino postavě Brada Pitta v Hanebných panchartech) je sice jako třetí vězeň nejméně výrazný, ale ani jeho sukničkář se mezi ostatními neztratí. 

Mezi ostatními herci se objeví legendární představitel Sherlocka Holmese Basil Rathbone jako arogantní bratranec André nebo v roli Ducatela Hitchcockův oblíbenec Leo G. Caroll, který později na sklonku kariéry zazářil ve špionážním seriálu The Man from U.N.C.L.E. Jeho ráznou ženu si zahrála hvězdná Joan Blondell, které roli Bogart nabídl jako záchranné lano po bulvárním skandálu, když její manžel postřelil domnělého milence Blondellové.

We're No Angels na první pohled nejsou typickým vánočním filmem, ale zdání klame, s jejich až pohádkovou nadsázkou (která se naplno projeví v samotném závěru) bez problému do sváteční atmosféry zapadnou. Kromě toho nabízí i lavinu vtipných dialogů („ - Jdu koupit krocana.“ – „Řekl jsi ‚koupit‘?“ – „Abychom ctili svátky. Možná to chvilku potrvá, nejdřív budu muset ukrást peníze.“) a trochu toho černého humoru, který jako koření ve správných dávkách Vánocům rozhodně neuškodí.

Parohy (1947)

Počestný pražský měšťan, soudní úředník Viktorín, žije v harmonickém svazku s milou manželkou Zuzanou. Při setkání s kamarádem se stane náhodným účastníkem dražby, na níž nechtěně zakoupí loveckou trofej jeleních paroží. Jeho přátelé si fakt, že „Viktorín má parohy“ vyloží po svém a odstartují tím kolotoč záměn, zmatků a omylů, kterým zatočí i věštkyně Sybila a její rodina.

Období přelomu 19. a 20. století představuje vděčnou éru, kterou tvůrci ve svých veselohrách mnohdy zobrazovali jako harmonickou etapu plnou průkopnických vynálezů a milostných dostaveníček. Ve své tvorbě se jí nechal unést francouzský režisér René Clair, z domácích pak určitě Oldřich Lipský, Jiří Menzel nebo Ladislav Smoljak. Právě Clair ve svých několika filmech jako Slaměný klobouk, Milión či pozdější Mlčeti zlato vytvořil svébytný filmový subžánr neosecesní komedie, která často adaptuje dobovou divadelní frašku, kterou zdobí sérií gagů a jemně ironickou dobovou stylizací.

Clairovými komediemi se nechaly ovlivnit generace jeho současníků i nástupců, z nichž řada natočila vlastní variaci na jím vytvořený recept. U nás si kromě zmíněných zaslouží zmínit i Martin Frič a jeho Jedenácté přikázání z roku 1935 či Miroslav Cikán se svým filmem Z českých mlýnů (1941). Do této volné skupiny pak určitě zapadají i Parohy režiséra Františka Sádka, které měly premiéru v roce 1947. Dnes se o tomto filmu mluví především jako o jediné „mezitotalitní“ položce filmografie Oldřicha Nového a o prvním snímku, na kterém se režijně podepsal Alfred Radok. Docela by mě zajímalo, kdo Radokovi přiřkl, že se tak silně na tomto filmu spolupodílel. V titulcích je totiž jako režisér uvedený pouze František Sádek, kdežto Radokovi je připsáno, že „umělecky spolutvořil“. Je docela odvážné uměleckou spolupráci automaticky považovat za režii a já osobně mám za to, že Radokovi někdo o mnoho let později přisoudil pozici druhého režiséra až na základě jeho další divadelní a filmové práce a životních osudů.

Už ve své době Parohy kiny spíše prošuměly, což lze přičítat konkurenci ze strany zahraničních filmů, na které se diváci po vynuceném protektorátním půstu vrhli jako šelma na kořist. Proto se snímku nepodařilo zapsat do diváckého povědomí vedle řady jiných dodnes úspěšných pamětnických stálic. A je to škoda, protože se jedná o dost zábavný kousek. Sádkovi daří držet slušné tempo a z jeho taktovky je sice cítit inspirace Clairem, ale také snaha ukázat režijní nápad. To se mu ostatně daří, některá postavení kamery či střihy jsou na tehdejší československou tvorbu vynalézavé. Řada omylů, do nichž se postavy, dostávají, dokážou rozesmát stejně jako třeba pozdější situační komedie 60. a 70. let.

Pochvalu si zaslouží i zmíněný Oldřich Nový v hlavní roli, tentokrát nikoliv jako seladon, ale ve své druhé nejčastější poloze uťápnutého úředníčka. Z jeho výkonu je znát zkušené a zralé komediální herectví, když hraje Viktorína se zřetlenou nadsázkou (ale daleko od karikatury) a citem pro slovní humor („Vy jste zezadu celý můj švagr, ale zpředu ne.“ nebo - „Já jsem slušná ženská.“ – „Promiňte, to mně ušlo.“). Nový je pak obklopený ansámblem významných komediálních herců dvou generací: (před)válečnou gardou (tu zastupují Zdeňka Baldová, Eman Fiala, Franta Paul, Ella Nolová, František Filipovský nebo František Černý) a novými tvářemi, které v té době vystupovaly v pražských kabaretech či malých divadlech (Karel Effa, Zdeněk Řehoř, Rudolf Deyl ml.). V jedné scéně se tak může setkat mladý komik Jaroslav Štercl se svým celoživotním idolem a vzorem Járou Kohoutem v jedné scéně. Všichni si ale příležitost zahrát si v dobové komedii evidentně užívají.

Dobové kostýmy a výprava (na kterých se rozhodně nešetřilo) se mi snad líbily ještě víc než v Báječných mužích s klikou a Slaměném klobouku, o kterých jsem psal v předchozích dvou „secesních“ článcích. Postarali se o ně další tehdy začínající talenti – Jiří Brdečka nebo scénograf Josef Svoboda. Hudební skladatel Julius Kalaš pak opět stvořil chytlavý hudební doprovod, ostatně tento tvůrce (autor hudby ke Katakombám nebo Domu na předměstí) je v mých očích ve srovnání s některými svými současníky stále trochu nedoceněný.

Parohy jsou další komedií, na kterou kritici, televizní dramaturgové i diváci trochu neprávem nahlížejí trochu jako na „popelku“. I vzhledem ke své krátké stopáži však uteče jako voda nejen fanouškům Oldřicha Nového a překvapí množstvím obrazových i slovních vtipů. Také proto člověka zamrzí promarněný potenciál zmíněné silné komediální sestavy, který byl v dalších letech utopený v tendenčních agitkách, a smutný osud nadějného režiséra Františka Sádka, který byl svými postoji nové garnituře nepohodlný – místo kariéry na Barrandově ho čekalo 12 let na Pankráci a Jáchymově.