Pod střechami Paříže / Sous les toits de Paris (1930)

Pouliční zpěvák Albért je okouzlený rumunskou imigrantkou Polou, ta si svými city k němu není jistá. Polu se snaží dobýt i zloděj Fred, o kterého ale dívka také nemá zájem. Útěk před Fredem Polu donutí strávit noc v Albertově bytě. Vlivem nešťastných okolností se však Albert s Polou musejí na čas rozloučit. Vydrží Pola během odloučení nezklamat Albertovu důvěru?

Určitě jsem rád, že jsem viděl první francouzský zvukový film (i když on úplně zvukový vlastně není) a to nejen v rámci rozšiřování obzorů o tvorbě Reného Claira, režiséra ovlivňujícího řadu jiných (jen z českých jmen se k němu opakovaně hlásily Oldřich Lipský, Jiří Menzel nebo Václav Vorlíček). Dobová atmosféra předměstí Paříže spolu s prostředím pařížských „Pepíků“ a místní galérky určitě okouzlí nejednoho diváka. Možná i natolik, že filmu odpustí nepříliš propracovanou zápletku.

Hořká milostná komedie by pod taktovkou jiného režiséra vyzněla jako tuctová předválečná lovestory, byť leckoho může překvapit větší vztahová nezávaznost postav než u filmů mladšího data (ta ale u snímků z 30. let není neobvyklá).* Ale (nejen) zvukové prvenství mezi francouzskými filmy ji činí zajímavou. Clair si podobně jako řada jiných tvůrců nebyl jistý přínosem zvuku, a tak zvukové pasáže střídá s němými. To ale ve výsledku působí rušivě, protože kromě toho, že mluvené dialogy chvílemi nahrazuje otevírání úst naprázdno, mění se i způsob vyprávění. Jeden dějový uzel je odvyprávěný rychle slovy, druhý zas pomalu obrazem a divákovi ze začátku trvá, než si na tyto přechody, které chvílemi brzdí tempo, zvykne.

Clair zároveň zkouší možnosti zvuku na některých vtípcích (zaseknutá gramofonová deska), hudebním doprovodu a písních – ústřední melodii si broukám ještě druhý den po zhlédnutí. Podobně si hraje i s kamerou, ze záběrů asi nejvíc zaujmou „rámující“ jízdy po střechách a patrech činžáků. Samozřejmě nechybí ani Clairův smysl pro humor, který se projevil především running gagem souseda polévajícího pouliční zpěváky vodou a u podnapilého hosta v bufetu, který je svědkem závěrečného rozuzlení milostných i jiných peripetií hrdinů.

Hlavní role Alberta a Poly si (velmi civilně) zahráli jejich jmenovci Albert Préjean a Pola Illéry. Pola měla stejně jako její postava rumunské kořeny a před odchodem do USA se objevila v několika francouzských filmech. Préjeanovy obličejové rysy trochu připomínají Jeana Gabina, jeho herecký projev je ovšem úplně jiný. Zaujal mě ale natolik, že jsem začal zvažovat vyhledání trojice filmů ze 40. let, ve kterých ztvárnil komisaře Maigreta.

Pod střechami Paříže předvádí náladu a kolorit předměstské čtvrti francouzské metropole (ač postavené ve studiu) přesně tak, jak si je představovat chceme. Způsob propojení milostného příběhu s jemným humorem určitě ovlivnil i Françoise Truffauta, i když ten nemohl Clairovi přijít na jméno. Jen je škoda, že střídání zvukových pasáží s němými občas podrobuje divákovu pozornost zkouškám. O rok mladší, již plně zvukový Milión, tím již trpí méně.

* Scény, ve kterých se Albert pokousí Polu proti její vůli svést, dokonce vyvolávají představu, jak to asi chodilo na bytě Dominika Feriho a Jana Paličky :-) (omlouvám se za trapný politický vtip, kterému za pár let nikdo nebude rozumět).  

La Cité de l'indicible peur / La Grande Frousse (1964)

 

Padělatel Mickey Benedictin uprchne popravčímu od gilotiny. Policie se rozhodne hlídat všechna města, ve kterých v minulosti působil. Inspektor Triquet (Bourvil) dostane na starosti Barges, městečko, které je opředeno legendou o příšeře vraždící místní občany. Triquetově pozornosti však neunikne podivné chování obyvatel městečka...

Když hodně (opravdu hodně) zjednodušíme francouzskou filmovou produkci šedesátých let minulého století, můžeme ji rozdělit do dvou skupin: široká komerce (povedená i nepovedená) a nová vlna (také s lepšími a horšími kusy). A pak vlastně ještě jedna samostatná jednotka – Jean-Pierre Mocky. Tento původně herec byl nespokojený s rolemi, které dostával, a rozhodl se postavit na druhou stranu kamery. Téměř od počátku točil opravdu svébytné filmy, které se od středního proudu lišily provokativními náměty a formální originalitou, od nové vlny pak velkým smyslem pro bláznivý humor, který vycházel z meziválečné avantgardy i lidové estrády, jejíž komiky rád obsazoval.

Mocky si natolik stál za svým tvůrčím směřováním, že když v devadesátých letech přestal být zajímavý pro producenty, stal se nezávislým a svá nová díla uváděl ve svém vlastním pařížském kině a spřízněných biografech ve Francii. Já jsem se s Mockyho tvorbou poprvé setkal u dvou komedií z konce šedesátých let, které se dostaly i do československé distribuce – Přátelé kopretiny a Velké prádlo. Už z nich byly cítit některé režisérovy prvky – originální bláznivý humor, stabilní herecká sestava, satirická témata, záliba ve střílení si z policie. Ty Mockymu vydržely i v dalších desetiletích, nicméně na jeho pozdějších filmech už je znát nižší rozpočet, určitá nedotaženost a snaha šokovat za každou cenu (projevující se svléknutím minimálně jedné herečky ve filmu do naha).

Od La Cité de l'indicible peur jsem i podle dějové synopse čekal, že půjde o zástupce té první ranější kategorie. A v úvodních momentech s tupými policajty Bourvilem a Marcelem Pérèsem to skutečně na další film z této policejně-komediální série (do které patří i o rok starší Mockyho Un Drole de Paroissien) vypadalo. Jenže po několika následujících scénách už začínalo být jasné, že snímek se od těchto Mockyho dalších komedií trochu liší. On se totiž liší od veškeré ostatní dobové francouzské produkce.

Bourvilův inspektor přijíždí po uprchlém trestanci pátrat do městečka Barges, podivně záhadného místa, jehož obyvatelé ze strachu před příšerou celé noci prodrkotají zuby pod peřinou. Po setkání s několika místními postavičkami, jejichž představitelé záměrně přehrávají, jsem ale začal mít pocit, že mnohem větší obavy ve mně vzbuzují právě obyvatelé Barges, které jsem začal považovat za podivný blázinec, planetu, na kterou Gulliver na svých cestách zapomněl zavítat.

Tajemnou atmosféru města a jeho okolí vytváří režisér tradičními nástroji jako déšť, vítr nebo zesílená meluzína, ale zároveň si je moc dobře vědomý jejich lacinosti a béčkovosti, takže je rovnou jejich zesílením shazuje, ale nikdy ne natolik, aby překročil hranice parodie. Stejně tak, když se na plátně poprvé objeví ona bájná příšera, má divák pocit, že vidí spíše masku z nějakého amatérského filmu, které se vysměje i malé dítě – je to ale natolik divné, až to člověka skutečně trochu vyděsí. Se zvláštním naladěním souvisí řada gagů a nápadů ve druhém plánu – např. jedna postava si při večeři naleje z lahve doušek vína do naběračky, ze které si ho pak nabírá lžící.

Takový absurdní duch a černý humor je přítomný po celou dobu sledování. Umocňují ho právě herci ve vedlejších rolích (vesměs Mockyho stálice – Marcel Pérès, Jean Poiret, Francis Blanche, Jacques Dufilho, Jean-Claude Rémoleux, Roger Legris…), kteří záměrně tlačí na pilu a vytvářejí přehlídku karikatur v rolích policistů nebo občanů městečka. Právě u Blancheho je ale kreace neukočírovaná až trapná, a je asi hlavním důvodem, proč film na mé stupnici nedosáhl na stoprocentní hodnocení. V kontrastu vůči této expresi stojí umírněné kreace dvou herců – režisérovy partnerky Véronique Nordey a Bourvila v hlavní roli. Bourvilovi je nutné za jeho soustředěný výkon, který diváky provádí nenormálním prostředím s tváří pokerového hráče, projevit uznání.

Další členové štábu si rovněž zaslouží zmínku: Skladatel Gérard Calvi i tentokrát složil výrazný motiv, který si budete notovat i po skončení filmu. Ke Calviho ústřední písni složil text surrealistický básník Raymond Queneau, autor literární předlohy proslulé Zazie v metru. Kamera slavného Němce Eugena Schüfftana se nevyhýbá ani netradičním záběrům. Pochvalu si ale nezaslouží producenti a distributoři, kteří v době uvedení nepochopili originalitu Mockyho materiálu, některé scény režiséra donutili přetočit a původně zamýšlený název La Cité de l'indicible peur (Město nevýslovného strachu) změnili na La Grande Frousse (Velký strašák). V době prvního uvedení v roce 1964 film diváky příliš nezaujal a Mocky, rovněž nespokojený s promítanou verzi, zakoupil v roce 1972 distribuční práva zpět, film přestříhal podle originálního záměru a poslal svůj snímek pod původně zamýšleným názvem do kin znovu, což způsobilo opožděnou pozornost kritiků a diváků a vedlo až ke kultovnímu statutu díla.

La Cité de l'indicible peur je opravdu originální film, který je opravdu těžké k něčemu přirovnat, stejně jako je těžké o něm shrnout divácké pocity v jednom článku. Rozhodně nepřipomíná klasické britské krimikomedie z padesátých let, jak uvádí Argenson na ČSFD. Blíž má k absurdním dramatům nebo některým motivům z Franze Kafky. Kdybych měl přeci jen vybrat film, který mi přijde jen trochu příbuzný, byla by to Obývací ložnice Richarda Lestera, také absurdní komedie s nápaditým výtvarným řešením. Ale Mocky je prostě svůj a jeho film skutečně jednoznačně vystihnout nejde – musí se to vidět.

MINIRECENZE: Some Girls Do (1969)

 

Hugh Drummond je povolaný prošetřit, proč záhadně umírají muži spojení s projektem nového vysokorychlostního letounu. Drummond během vyšetřování potkává krásné ženy v čele se smyslnou Helgou. Stopy ho vedou k závěru, že za vším stojí jeho dávná nemesis, padouch Carl Petersen...

Za pokračováním pokračování eurospy Něžné pohlaví sice stojí stejný tvůrčí tým, kvalita však šla minimálně o stupeň dolů. Režisér Ralph Thomas zvládá kombinaci humoru a akce s lehkostí, Richard Johnson je v roli agenta Drummonda stále sympatický a s přimhouřením oka i přesvědčivý. Ústřední melodie je natolik chytlavá, že si ji zpívám i druhý den od zhlédnutí. V každém druhém záběru navíc krásná žena...No počkat!

Premisu o padouchu Petersonovi, který jako zabijáky využívá svůdné krásky, byla použita v právě o dva roky starším Něžném pohlaví, kde však stejnému zloduchovi stačily jen dva vrahové v sukních, Elke Sommer a Sylva Koscina. A nejen že v podání Nigela Greena byl podlý Peterson charismatičtější než ten Jamese Villerse, ale dokonce tvůrci nezapomněli ani na zábavný a (v rámci možností žánru) uvěřitelný děj. Tady se ale tvůrci rozhodli nechat diváky natolik kochat sličnými herečkami, že vše ostatní šlo stranou.

Dějové linky chvílemi vůbec nedávají logiku, některé postavy se objeví a jsou dívkami odstraněné, ale divák se nedozví, proč a jakou měly se zápletkou souvislost. A upřímně na kouzlo Sommer a Kosciny to podle mého názoru dívčí armáda (tentokrát v čele s dvojicí Daliah Lavi-Beba Loncar) nedotáhla. Nejzajímavější ze všech je mladá Joanna Lumley, která se během úvodních titulků objeví jako jedna z Petersonových žen.

Z herců ještě zmíním komika Ronnieho Stevense v roli Drummondova sidekicka, Maurice Denhama jako roztržitého vědce a Roberta Morleyho v roli homosexuálního kuchaře. Morley tentokrát svou postavu nezvládl a balancuje na hraně karikatury. Nicméně pokud si lebedíte v prostředí mezinárodních produkcí šedesátých let, které své diváky přivádějí do přímořských letovisek, velkých hotelů a koktejlových večírků, na své si přijdete. Kdybych však měl doporučit pouze jeden film s Hughem Drummondem, byl by to jednoznačně předchůdce Some Girls Do – Něžné pohlaví.