neděle 29. prosince 2024

Zimní prázdniny / The Holdovers (2023)

NOČNÍ SPECIÁL 2024

Prosinec 1970. Na internátní střední škole v Bartonu začínají zimní prázdniny a studenti odjíždějí na Vánoce za rodinami. Jen několik málo z nich si rodiče na svátky domů neberou, a proto ve škole zůstávají. K jejich smůle jim dozor má dělat neoblíbený přísný profesor Paul Hunham, milovník antiky, který nehodlá ustoupit ani o píď z dodržování pravidel školního řádu, a kuchařka Mary oplakávající syna padlého ve vietnamské válce. Ve skupince studentů zůstávajících ve škole patří k nejvýraznějším Angus Tully, sarkastický potížista, jenž ale má dobré studijní výsledky. Hunham, Mary a Angus si na svátky tedy tak trochu zbydou a hledají během nich cestu jeden k druhému, i k sobě samým...

Hned na okraj řeknu, že Zimní prázdniny Alexandera Paynea je pro mě nelepším snímkem loňského roku (ačkoliv jsem ho poprvé ve skutečnosti viděl až letos v únoru v kině). Už dlouho jsem nebyl nadšený z tak povedeného filmu s jednoduchým, ale ne primitvním, příběhem, perfektními dialogy a příjemnými hereckými výkony. To celé navíc zabalené do mého oblíbeného vánočního prostředí a  milovaného období přelomu 60. a 70. let. Pozadí vzniku, odhalující, jak se jednotlivé složky snímku skládaly dohromady, je neméně zajímavé.

V září 2011 Alexander Payne viděl na filmovém festivalu v coloradském Telluride film francouzského spisovatele a režiséra Marcela Pagnola Merlusse z roku 1935. Ten vypráví o neoblíbeném učiteli s poruchou zraku, který musí se svými žáky zůstat přes vánoční prázdniny. Uvedená dějová premisa Paynea zaujala, rozhodl se ji dle svých slov "ukrást včetně slabozrakého učitele" a vystavět na jejích základech nový vlastní příběh. Sám Marcel Pagnol svůj filmový scénář už v roce 1936 přepracoval jako divadelní hru a jeho jevištění adaptace pak byla ještě dvakrát natočená jako televizní inscenace, na prknech si roli učitele zahrál třeba Michel Galabru.

Režisér Payne svůj nový příběh chtěl zasadit do prostředí internátní střední školy a také chtěl, aby se odehrával buď na konci 50. let nebo na začátku 70. let minulého století. Protože ale sám do internátní školy nechodil, řekl si, že bude lepší, když psaní filmu tentokrát přenechá někomu jinému. Payne pročítal různé scénáře zabývající se školními tématy, až se mu dostal do ruky text seriálového pilotu od scénáristy Davida Hemingsona, který v něm zpracoval své vzpomínky z počátku 80. let, kdy studoval na přípravné škole. Payne Hemingsonovi zavolal s tím, že tedy nebude točit jeho seriál, ale nabízí mu, aby napsal filmový scénář v podobném duchu. Hemingson samozřejmě nabídku přijal a rychle Paynea přesvědčil, že bude lepší, když se děj bude odehrávat zhruba v roce 1970. Podle Paynerova přání pak byla hlavní role učitele Paula Hunhama psaná na tělo herci Paulu Giamattimu.

Příběh zahořklého nerudy, jehož životní pohled začne proměňovat nečekané přátelství s někým výrazně mladším, není kdovíjak originální a už se na plátnech objevil víckrát (proto působí směšně, že Payne s Hemingsonem by měli čelit žalobě za plagiátorství nerealizovaného scénáře o životně zklamaném dětském lékaři). Ale vlastně to není vůbec podstatné, protože autoři historii o tom, jak každý z trojice hrdinů najde pod vlivem ostatních najde sám sebe, vyprávějí střídmě, civilně a bez zbytečného sentimentu. Scénář působí nenuceně i kvůli tomu, že Hemingson vychází z vlastních zkušeností, při psaní postav se inspiroval členy své rodiny a také díky přirozeným dialogům, z nichž těší především Giamattiho prupovídky. Stejně tak zařazení děje do vánočního období je logickou součástí zápletky a nikoli prvoplánovým útokem na divácké emoce.


Alexander Payne vždy navazoval na období "Nového Hollywoodu" první poloviny 70. let minulého století. Tentokrát ale nezůstalo jen u inspirace v realistickém vyjadřování a jemném humoru. Režisérovi se vyplatil zmíněný záměr umístit Zimní prázdniny právě do roku 1970. Film si nevystačí jen s karikaturou tehdejší módy a designu jako většina současných "retro" podívaných, které jsou ovšem natočené současnou řečí filmového vyprávění. V tomto případě si tvůrci vyhráli s dobovou stylizací nejenom ve výpravě a kostýmech, ale také v dokonalé imitací tehdejších filmařských prostředků do posledních detailů - jako grafická podoba úvodních i závěrečných titulků nebo značek distribučních společností. Právě to, že film vypadá, jako kdyby ho v dané době natočil někdo z Payneových vzorů (Robert Altman, Bob Rafelson nebo Hal Ashby) je další vrstvou, kterou jsem si na něm hodně užil. Nejedná se ale o pouhou formální hříčku jako třeba u dvacet let starého filmu Kašlu na lásku, který se podobně stylizoval do komedií 60. let. Zimní prázdniny totiž dnes osloví nejen filmové labužníky tím, že pojednávají o životních zkušenostech, které jsou sdílené v každé éře, a dokáží je trefně vystihnout (např. scéna na vánočním večírku, kdy ve splnění své milostné naděje doufá Hunham i Angus).

Oslovovat se daří i díky skvělým hercům, kteří už byli chváleni všude možně, takže se budu jen opakovat. Paul Giamatti je vynikající v roli morouse, který pod pečlivě budovanou slupkou striktního, pravidla neobcházejícího učitele, skrývá svou lidštější stránku s drobnými starostmi. Da'Vine Joy Randolph (známá také ze seriálu Jen vraždy v budově) získala za svoje ztvárnění empatické kuchařky Mary Cenu Akademie za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Pro Dominica Sessu je role Anguse první hereckou příležitostí, kterou využil naplno a s neokoukanou přirozeností zahrál drzouna maskujícího vnitřní smutek. Svou přítomností dění na plátně osvěžuje Carrie Preston v roli smypatické sekretářky Lydie a rovněž debutující Darby Lee-Stack jako její neteř Elise.

S obdobím přelomu šedesátých a semdesátých let se hezky pracuje i v písních vybraných pro soundtrack, jejž někteří recenzenti označují jako čistě "sedmdesátkový". Z vybraných skladeb dominují dvě - Crying Laughing Loving Lying od britského písničkáře Labiho Siffre nahraná v roce 1972 a Silver Joy v autorském podání zpěváka Damiena Jurada, která byla natočená až v roce 2014. Jurado navazuje ve své tvorbě na tehdejší hudební vlivy podobně jako Payne na ty filmové a píseň tak zní, jako kdyby si ji režisér vybral z některého tehdejšího alba Leonarda Cohena.

Ačkoliv sám tvrdí, že to vůbec nebyl jeho úmysl, Alexander Payne natočil vánoční film se všemi obvyklými náležitosmi - laskavostí, smířením, katarzí, pochopením, humorem a drobnou melancholií. Je to nejlepší vánoční film za poslední roky a zároveň krásná vzpomínka na dobu, kdy dle slov režiséra "se za typické komerční filmy považovaly Čínská čtvrť a Přeled nad kukaččím hnízdem". Rád si ji o Zimních prázdninách budu připomínat o Vánocích pravidelně. 




pondělí 23. prosince 2024

Vánoční příběh / Un conte de Noël (2008)


NOČNÍ SPECIÁL 2024

Stárnoucí Junon Vuillardová vzhledem k objevené leukémii hledá dárce kostní dřeně. Její manžel Abel chce na vánoční svátky sezvat všechny tři své děti Elizabeth, Henriho a Ivana i s jejich partnery a dětmi. Příprava setkání se nese ve vzpomínkách na čtvrtého potomka Vuillardových, zemřelého Josepha. Elizabeth Henriho nenávidí, a proto je vidina společně strávených svátků ohoržená. Jenže právě Henri je z rodiny jediným potenciálním dárcem, který by mohl pomoci matce Junon...

Tvorbu Arnauda Desplechina jsem objevil na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde jsem se se samotným tvůrcem i krátce setkal. Viděl jsem sice jen tři režisérovy filmy, ale jeho specifický styl pro "epická" dramata mi přišel zajímavý (čímž neříkám, že se mi bezvýhradně líbí), a proto jsem se chtěl ještě někdy na některé jeho kousky mrknout. V adventní době se tak přímo nabízelo podívat se na jeho Vánoční příběh.

Desplechin tvrdí, že s psaním scénáře většinou začíná od nějaké repliky, která mu přijde zajímavá, kolem ní vytvoří situaci, kdo ji komu mohl říct a následně vymyslí dějovou kostru. V případě Vánočního příběhu byl odrazovým můstkem úvodní monolog Abela Vuillarda v podání Jeana-Paula Roussillona, který vzpomíná na svého zemřelého syna (monolog je inspirovaný básní Threnody od R. W. Emersona). Desplechinovy se rodil v hlavě příběh rodiny v rozkladu, v němž chtěl rozvést jednu z linií svého předchozího filmu Králové a královna (dále níže). Jako příležitost k rodinnému setkání svých postav si pak vybral vánoční svátky. Vyprávění o tomto období roku chtěl dát magickou atmosféru a nejasné vztahy postav obdobně jako Shakespeare svému příběhu o letním slunovratu ve Snu noci svatojánské. Vliv na autora měla také odborná kniha Štěp o psychických důsledcích transplantace kostní dřeně na nemocného a jeho okolí. Je nuntné zmínit, že film získal podtitul Roubaix podle města, v němž režisér vyrůstal a své příběhy do něj zasazuje často.

Desplechin vypráví o rodinných a jiných vztazích s podobnou náladou hořkosti jako ve zmiňovaných Králích a královně. Záměrně si z rodinného propletence vztahů vybírá ty nejsložitější uzly - nemocné matce může podle lékařů darovat kostní dřeň pouze nejvíce odcizený syn, chladný vztah mezi bratem a sestrou přerůstá v nenávist až za hrob, pubertální vnuk se pokusí o sebevraždu a snacha koketuje s nevěrou s manželovým bratrancem. Tyhle silné okamžiky Desplechin tu a tam prokládá nenápadným, ale opět velmi hořkým humorem - např. když si matka Juno se synem Henri v sarkastických narážkách přiznávají vzájemné odcizení. Melancholická atmosféra Režii se daří připravit působivé pasáže (např. když se vnuk Paul u kadeřníka zdívá do zrcadla), chvílemi si hraje i s formou (třeba animovanými pasážemi, zatmívačkami nebo kruhovými záběry), ale nikdy to není na úkor vlastního vyprávění. 

Diváci, kteří se s některým z předchozích filmů Arnauda Depleschina již setkali, mohou mít ze jmen postav a jejich interakcí zamotanou hlavu. Postavu jménem Abel Vuillard si herec Jean-Paul Roussillon zahrál už v režisérově filmu Králové a královna, kde byl rovněž otcem postavy ztvárněné Mathieuem Amalricem. Amalricův hrdina se sice v předchozím snímku jmenoval Ismael a zde je to Henri, povahou a vlastnostmi je to ale stejný charatker - neurotický ztroskotanec s pozitivním vztahem k alkoholu a práškům, který se svou beraní povahou může být pro své okolí toxický. Není tajemstvím, že Amalric hraje v Desplechinových filmech režisérovo alter ego, což platí přededvším pro trojici Učená pře aneb Můj pohlavní život (pro mě asi zatím nejlepší z viděných Desplechinových filmů), Tři vzpomínky a Diváci!, v nichž Amalric hraje obdobně neurotického intelektuála Paula Dedaluse. Desplechin s Truffautem vytvořili společným působením vlastních osobností charakter Dedaluse podobně jako se Francois Truffaut a Jean-Pierre Léaud odrazili v postavě Anotinea Doinela (ostatně Truffaut je Desplechinovým velkým vzorem). Aby toho nebylo málo, postava Paul Dédalus se objevuje i ve Vánočním příběhu, kde se tak jmenuje depresivní vnuk Vuillardových. Ačkoliv chronologicky film nezapadá do trojice filmů, kde roli hraje Matthieu Amalric, Desplechin se rozhodl jméno použít, aby mohl snadněji vést dětského herce a vysvětlit mu, jaká bude jeho postava v dospělosti. Paulův obvyklý představitel Amalric zde v úloze Henriho vystupuje vlastně jako strýc postavy.

Amalricův výkon je opět výrazný a herec si pro sebe krade v podstatě každou scénu, v níž se vyskytuje. Ale ani ostatní nejsou pozadu. Jean-Paul Roussillon a Catherine Deneuve hrají jako stárnoucí manžele, kteří oba vědí, že ona je tou hezčí a dominantnější, vzájemné pouto však její nemoc ještě posílí. Zaujmou také představitelé jejich dalších potomků - Anne Consigny jako úzkostá Elizabeth a Melvil Poupaud nezvykle obsazený v roli neprůbojného Ivana. Catherine Deneuve zvolila příjemně úsporný projev, její postava matky v čele rodiny vyjadřuje svou dominanci především charismatickým pohledem a s úzkost vyvolanou vážným onemocněním zakrývá ironickými poznámkami. I ve výběru herců režisér trochu vtipkuje - neoblíbenou snachu Deneuve hraje hereččina dcera Chira Mastroianni. Jako Amalricovu milenku obsadil Emmanuelle Devos, což je po Učené při a Králích a královně potřetí, kdy tyto herce spároval jako milostnou dvojici. Všichni jmenovaní patří mezi do režisérova stálého hereckého okruhu, ze kterého představitele svých filmů vybírá pravidelně.

Je potřeba podotknout, že Vánoční příběh není přístupný pro každého. Dvouapůlhodinová stopáž to divákovi neulehčuje, stejně jako vyšperkované dialogy, které ale občas šustí papírem. Větší zážitek z filmu nejspíš bude mít ten, kdo se s tvůrcem nesetkává poprvé a je připravený z předchozích zkušeností s jeho tvorbou nebo s konverzačními díly francouzské nové vlny. Depleschin se na vánoční film věnuje netypicky těžkým tématům a dává průchod zvláštní melancholii, kterou někdo může mít s těmito svátky spojenou. Ovšem jako ostatní režisérovy filmy, které jsem doposud viděl, končí v podstatě optimisticky, jeho hrdinové (asi i díky kouzlu Vánoc) docházejí ke smíření a získávají naději. Tak jako v každém správném v(V)ánočním příběhu.








pondělí 9. prosince 2024

Prázdniny / The Holiday (2006)


NOČNÍ SPECIÁL 2024

Blíží se Vánoce. Londýnská novinářka Iris příliš šťastný advent neprožívá, protože její dlouholetý milenec oznámil zásbuby s jinou. V dobré životní fázi se nenachází ani hollywoodská střihačka trailerů Amanda, která se rozchází s přítelem po odhalení jeho něvěry. Amanda se rozhodne vyčistit si hlavu a na svátky zmizet do Anglie. Přes internet narazí na dům nabízený přes svátky k výměně bydlení - jeho majitelkou je právě Iris. Obě ženy se rychle domluví a tak se Amanda brzy ocitá v útulném domku ve vesnici nedaleko Londýna, zatámco Iris zamíří do i v prosinci slunného Los Angeles...



Po dlouholeté scénáristické spolupráci s exmanželem Charlesem Shyerem se Nancy Meyers posadila na režisérskou židličku a stala se z ní jedna z nejvýzamějších postav žánru romatické komedie. Stejně jako u další mistryně žánru Nory Ephron jsou její příběhy o výrazných ženských protagonistkách, na rozdíl od kolegyně méně čerpá z newyorskéhumoristické školy. Ve snímku Prázdniny se Meyers nepřímými i přímými narážkami přihlašuje ke svému největšímu vlivu, hollywoodským romcomům 30. a 40. let.


V jednom z dialogů filmu jsou připomenuta tzv. "meet cute", což je označení z filmařské hantýrky pro situace ve scénářích, které poprvé svedou dohromady hlavní hrdiny romatických komedií. Billy Wilder s I.A.L. Diamondem před zahájením práce na dalších stránkách scénáře napsali každý den jeden "meet cute" jako rozcvičku. V Prázdninách jsou rozehrány hned dvě milostné situace - dobrosrdečná Angličanka Iris (Kate Winslet) se pomalu sbližuje s hollywoodským filmovým skladatelem Milesem (Jack Black), zatímco bohatá Kaliforňanka Amanda (Cameron Diaz) prožívá románek s trochu tajemným Irisiným bratrem Grahamem (Jude Law). Právě kontrast dynamiky sbližování obou párů je zajímavý. Mezi Amandou a Grahamem jiskra přeskočí na první pohled a dvojice spolu stráví první společnou noc po nepříliš dlouhé konverzaci, Iris s Milsem se v podstatě celou stopáž oťukávají jako kamarádi, kteří si uvědomí, že spolu chtějí navázat něco víc. Právě vývoj mezi Iris a Milesem je oproti zažitým konvencím žánru poměrně pomalý, ale v životě takto pomalu vztahy někdy vznikají (jindy zase stejně rychle jako u Amandy a Grahama).



Oba slibné meer cute ale bohužel zůstávají trestuhodně nevyužité jako možný zdroj komediálních situací. Přitom se pro vyprávění o zhýčkané Američance, která se střetne s prostředím anglické vesnice, i pro neznalou Britku seznamující se pravidly hollywoodské džungle přímo nabízejí (hodně chudý náznak tohoto potenciálu se ozve v pasáži, kdy se Amanda potýká s nutnosí řídit v Británii automobil v levém jízdním pruhu). To je docela škoda, protože předchozí dva filmy Nancy Meyers  Po čem ženy touží i Lepší pozdě nežli později přinesly komických momentů víc. Prázdniny mají oproti zmíněným filmům nevyvážený scénář. Předvídatelnost příběhu asi není takový problém, nicméně je škoda některých prvoplánově citových momentů (jako je např. seznámení s dalšími členy Grahamovy rodiny). A i když píšu, že vyloženě vtipných míst není tolik, některé se opravdu povedly - např. seznamovací slovní přestřelka Amandy a Grahama nebo parádní narážka na film Absolvent ve scéně z videopůjčovny. Jinak ovšem Prázdniny nesou typické rysy jejího režijního stylu:



1) Obsazení hlavních i středních rolí oblíbenými zkušenými herci
To se v Prázdninách povedlo u ústřední čtveřice opravdu naplno. Herecky asi nejvíce zaujala výborná Kate Winslet (paradoxně její postava je z hlavního kvarteta nejvíce zakřiknutá), pro níž Meyers psala roli na tělo, stejně jako pro Jacka Blacka, který civilním výkonem trochu překvapí. Jude Law je v kůži ironického Brita jako ryba ve vodě a mně stojí za vyzdvihnutí i Cameron Diaz, která uplatňuje své zkušenosti z žánru v práci s časováním replik i fyzických gagů. Z výkonů Winslet a Lawa není vůbec poznat, že k nabídce zahrát si v romantické komedii přistupovali s respktem a obavami, že jim lehčí žánr nebude sedět. Ve výrazné vedlejší roli se dále blýskne devadesátiletý Eli Wallach jako poslední scénárista zlaté éry Hollywoodu. 



2) Interiéry, ve kterých chcete bydlet
Ve filmech Nancy Meysersové se setkáváme s profesně úspěšnými, materiálně zajištěnými postavami (právě v podání sympatických herců) žijícími v draze zařízených domech se stylovým nábytkem. Režisérka si na dekoracích interiérů skutečně dává záležet, což sama potvrdila v několika rozhovorech. Moderní designové vybavení citlivě kombinované s vintage prvky vytvářejí příjemné prostředí, do nějž při sledování filmu rádi uniknete, přistihnete se, že v něčem podobném sami chcete bydlet, až nakonec čerpáte inspiraci pro zařízení ve vlastním bytě. Estetiky Meyers si ostatně všimli různí internetoví bloggeři, kteří upozornily na její zálibu v dekoraci kuchyní, které vzhledem k okázalosti nepředstavují pro její úspěšně hrdinky vězení u plotny. V Prázdninách se neavíc mohla vyřádit hned dvakrát - na interiérech až pohádkově útulnéhom Irisině domku a na vybavení luxusně zařízené Amandině rezidence.


3) Pečlivě sestavený soundtrack
Hudební složce svých filmů věnuje Nancy Meyers podobnou péči jako té vizuální. Soundtrack ve filmu zpravidla přesně doplňuje nálady konkrétních scén, což platí pro orechstrální část i použité existující písně. Původní hudbu dostal na starosti Hans Zimmer, který zde (stejně jak v případě filmu Lepší pozdě nežli později) podle mě složil jeden ze svých nejlepších soundtracků (no je aspoň tochu melodický). Dobrý vkus Nancy Meyers se prolíná i ve výberu písní, ve kterém se prolínají osvědčené hity, oldies, známé songy v méně známých cover verzích, režisérčin oblíbený Stephan Grapelli a vzhledem k tomu, že jedna z hlavních postav je skladatelem filmové hudby, tak i odkazy na některé klasické melodie stříbrného plátna z pera Morriconeho nebo Williamse.


Za osmnáct let od premiéry Prázdniny získaly status diváky oblíbené vánoční romance. Nemají vtip ani přirozenou hloubku Lásky nebeské a vůbec by nevadilo, kdyby byly o nějaké pasáže kratší. Nakonec jsem nad těmito mouchami při sledování mávnul rukou, protože jsem se při sledování cítil útulně jako nad horkým babiččiným kakaem.  A to v předsváteční době není málo.