Prosinec 1970. Na internátní střední škole v Bartonu začínají zimní prázdniny a studenti odjíždějí na Vánoce za rodinami. Jen několik málo z nich si rodiče na svátky domů neberou, a proto ve škole zůstávají. K jejich smůle jim dozor má dělat neoblíbený přísný profesor Paul Hunham, milovník antiky, který nehodlá ustoupit ani o píď z dodržování pravidel školního řádu, a kuchařka Mary oplakávající syna padlého ve vietnamské válce. Ve skupince studentů zůstávajících ve škole patří k nejvýraznějším Angus Tully, sarkastický potížista, jenž ale má dobré studijní výsledky. Hunham, Mary a Angus si na svátky tedy tak trochu zbydou a hledají během nich cestu jeden k druhému, i k sobě samým...
Hned na okraj řeknu, že Zimní prázdniny Alexandera Paynea je pro mě nelepším snímkem loňského roku (ačkoliv jsem ho poprvé ve skutečnosti viděl až letos v únoru v kině). Už dlouho jsem nebyl nadšený z tak povedeného filmu s jednoduchým, ale ne primitvním, příběhem, perfektními dialogy a příjemnými hereckými výkony. To celé navíc zabalené do mého oblíbeného vánočního prostředí a milovaného období přelomu 60. a 70. let. Pozadí vzniku, odhalující, jak se jednotlivé složky snímku skládaly dohromady, je neméně zajímavé.
V září 2011 Alexander Payne viděl na filmovém festivalu v coloradském Telluride film francouzského spisovatele a režiséra Marcela Pagnola Merlusse z roku 1935. Ten vypráví o neoblíbeném učiteli s poruchou zraku, který musí se svými žáky zůstat přes vánoční prázdniny. Uvedená dějová premisa Paynea zaujala, rozhodl se ji dle svých slov "ukrást včetně slabozrakého učitele" a vystavět na jejích základech nový vlastní příběh. Sám Marcel Pagnol svůj filmový scénář už v roce 1936 přepracoval jako divadelní hru a jeho jevištění adaptace pak byla ještě dvakrát natočená jako televizní inscenace, na prknech si roli učitele zahrál třeba Michel Galabru.
Režisér Payne svůj nový příběh chtěl zasadit do prostředí internátní střední školy a také chtěl, aby se odehrával buď na konci 50. let nebo na začátku 70. let minulého století. Protože ale sám do internátní školy nechodil, řekl si, že bude lepší, když psaní filmu tentokrát přenechá někomu jinému. Payne pročítal různé scénáře zabývající se školními tématy, až se mu dostal do ruky text seriálového pilotu od scénáristy Davida Hemingsona, který v něm zpracoval své vzpomínky z počátku 80. let, kdy studoval na přípravné škole. Payne Hemingsonovi zavolal s tím, že tedy nebude točit jeho seriál, ale nabízí mu, aby napsal filmový scénář v podobném duchu. Hemingson samozřejmě nabídku přijal a rychle Paynea přesvědčil, že bude lepší, když se děj bude odehrávat zhruba v roce 1970. Podle Paynerova přání pak byla hlavní role učitele Paula Hunhama psaná na tělo herci Paulu Giamattimu.
Příběh zahořklého nerudy, jehož životní pohled začne proměňovat nečekané přátelství s někým výrazně mladším, není kdovíjak originální a už se na plátnech objevil víckrát (proto působí směšně, že Payne s Hemingsonem by měli čelit žalobě za plagiátorství nerealizovaného scénáře o životně zklamaném dětském lékaři). Ale vlastně to není vůbec podstatné, protože autoři historii o tom, jak každý z trojice hrdinů najde pod vlivem ostatních najde sám sebe, vyprávějí střídmě, civilně a bez zbytečného sentimentu. Scénář působí nenuceně i kvůli tomu, že Hemingson vychází z vlastních zkušeností, při psaní postav se inspiroval členy své rodiny a také díky přirozeným dialogům, z nichž těší především Giamattiho prupovídky. Stejně tak zařazení děje do vánočního období je logickou součástí zápletky a nikoli prvoplánovým útokem na divácké emoce.
Alexander Payne vždy navazoval na období "Nového Hollywoodu" první poloviny 70. let minulého století. Tentokrát ale nezůstalo jen u inspirace v realistickém vyjadřování a jemném humoru. Režisérovi se vyplatil zmíněný záměr umístit Zimní prázdniny právě do roku 1970. Film si nevystačí jen s karikaturou tehdejší módy a designu jako většina současných "retro" podívaných, které jsou ovšem natočené současnou řečí filmového vyprávění. V tomto případě si tvůrci vyhráli s dobovou stylizací nejenom ve výpravě a kostýmech, ale také v dokonalé imitací tehdejších filmařských prostředků do posledních detailů - jako grafická podoba úvodních i závěrečných titulků nebo značek distribučních společností. Právě to, že film vypadá, jako kdyby ho v dané době natočil někdo z Payneových vzorů (Robert Altman, Bob Rafelson nebo Hal Ashby) je další vrstvou, kterou jsem si na něm hodně užil. Nejedná se ale o pouhou formální hříčku jako třeba u dvacet let starého filmu Kašlu na lásku, který se podobně stylizoval do komedií 60. let. Zimní prázdniny totiž dnes osloví nejen filmové labužníky tím, že pojednávají o životních zkušenostech, které jsou sdílené v každé éře, a dokáží je trefně vystihnout (např. scéna na vánočním večírku, kdy ve splnění své milostné naděje doufá Hunham i Angus).
Oslovovat se daří i díky skvělým hercům, kteří už byli chváleni všude možně, takže se budu jen opakovat. Paul Giamatti je vynikající v roli morouse, který pod pečlivě budovanou slupkou striktního, pravidla neobcházejícího učitele, skrývá svou lidštější stránku s drobnými starostmi. Da'Vine Joy Randolph (známá také ze seriálu Jen vraždy v budově) získala za svoje ztvárnění empatické kuchařky Mary Cenu Akademie za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Pro Dominica Sessu je role Anguse první hereckou příležitostí, kterou využil naplno a s neokoukanou přirozeností zahrál drzouna maskujícího vnitřní smutek. Svou přítomností dění na plátně osvěžuje Carrie Preston v roli smypatické sekretářky Lydie a rovněž debutující Darby Lee-Stack jako její neteř Elise.
S obdobím přelomu šedesátých a semdesátých let se hezky pracuje i v písních vybraných pro soundtrack, jejž někteří recenzenti označují jako čistě "sedmdesátkový". Z vybraných skladeb dominují dvě - Crying Laughing Loving Lying od britského písničkáře Labiho Siffre nahraná v roce 1972 a Silver Joy v autorském podání zpěváka Damiena Jurada, která byla natočená až v roce 2014. Jurado navazuje ve své tvorbě na tehdejší hudební vlivy podobně jako Payne na ty filmové a píseň tak zní, jako kdyby si ji režisér vybral z některého tehdejšího alba Leonarda Cohena.
Ačkoliv sám tvrdí, že to vůbec nebyl jeho úmysl, Alexander Payne natočil vánoční film se všemi obvyklými náležitosmi - laskavostí, smířením, katarzí, pochopením, humorem a drobnou melancholií. Je to nejlepší vánoční film za poslední roky a zároveň krásná vzpomínka na dobu, kdy dle slov režiséra "se za typické komerční filmy považovaly Čínská čtvrť a Přeled nad kukaččím hnízdem". Rád si ji o Zimních prázdninách budu připomínat o Vánocích pravidelně.
