pondělí 6. ledna 2025

Detektiv Nick v New Yorku / The Thin Man (1934)


NOČNÍ SPECIÁL 2024

Newyorský podnikatel a vynálezce Clyde Wynant se pohádá se svou milenkou Julií kvůli ukradeným dluhopisům z jeho sejfu. Dalšího dne je Julia nalezena zavražděná a hlavním podezřelým se stává právě Wynant, který ale záhadně zmizí. Wynantova dcera Dorothy zjišťuje, že v New Yorku tráví svou vánoční dovolenou rodinný známý, bývalý losangelský detektiv Nick Charles a rozhodne se ho přesvědit, aby se i přes odchod na odpočinek ujal pátrání po jejím otci. Nick by se už rád věnoval jen společenskému životu a své bohaté manželce Noře, jenže právě Nora by svého chotě ještě jednou ráda viděla v akci...

Pokud jste viděli americkou parodii Vražda na večeři, jistě si vzpomenete na manželskou dvojici detektivů Dicka a Doru Charlestonových v podání Davida Nivena a Maggie Smith. Zatímco parodické kopie Hercula Poirota nebo slečny Marpleové si v této komedii spojí český divák s jejich předlohami poměrně snadno, předobrazy postav Dicka a Dory u nás všeobecně známé nejsou. Pojďme se tedy s nimi trochu seznámit, byť snímek The Thin Man byl v Československu uveden již ve 30. letech jako Detektiv Nick v New Yorku (se stejným názvem se vysílal v 90. letech na Primě), knižní předloha se stejným originálním titulem The Thin Man byla u nás vydána v roce 1987 pod doslovnějším názvem Hubený muž.

Stvořitelem Nicka a Nory Charlesových byl jeden ze zakladatelů tzv. drsné školy amerických detektivních románů Dashiell Hammett. Ten na začátku 30. let rozpracoval příběh o zmizelém vědci Wynantovi v duchu svých předchozích knih, které mu přinesly úspěch, tedy s notnou dávkou realismu a sociální kritiky. Hammett v nich využíval své zkušenosti ze služby ve věhlasné Pinkertonově detektivní agentuře. Čtenářský ohlas a finanční výnos jeho knih ho však společensky posunuly výš a po nějaké době se rozhodl rozepsaný příběh dokončit v jiném tónu a prostředí, než měl doposud ve zvyku. Napsal tedy komediální detektivní šarádu z kruhů newyorské smetánky, v níž se spisovatel po odstěhování z Kalifornie sám pohyboval.

Vyšetřovatelem zločinu pak již není drsné soukromé očko Sam Spade (předchůdce Chandlerova Phila Marlowea), ale gentleman z vyšší společnosti Nick Charles. Nick se dočkal posunu na společenské příčce díky sňatku s Norou, dědičkou železniční společnosti a svou detektivní kariéru (zdánlivě) už dávno pověsil na hřebík. Jenže pro Noru je příležitost zapojit manžela (i jí samou) do vyšetřování zločinu příjemným zpestřením marnivého života plného večírků s dobrými koktejly. Jejich jinak spokojené manželské soužití je podle všeho již v knižní předloze kořeněné břitkými dialogy (okoukanými z Hammettova vztahu se spisovatelkou Lillian Hellman), které mají značný podíl na odlehčené náladě knihy. Pátrání po pachateli se nese v obdobném duchu jako u jiné manželské detektivní dvojice, Tommyho Beresforda a Pentličky z pera královny detektivek Agathy Christie.

Vydavatelé se patrně obávali toho, že Hammetovi čtenáři nepřijmou toto odlehčení v jeho stylu, a proto v době vydání nechali vytisknout v New York Times inzerát, že nová kniha obsahuje i slovo "erekce". Jednalo se ovšem o plané obavy, protože kniha se prakticky přes noc po vydání v lednu 1934 stala bestsellerem. A to takovým, že vedení studia MGM prakticky ihned koupila filmová práva a režii filmové adaptace svěřila režiséru W. S. Van Dykeovi. Van Dyke si vysloužil přezdívku "jednozáběrový Woody" kvůli tomu, že v podstatě všechny záběry natáčel na první jetí a opakované klapky u něj byly výjimkou. Režisér měl pocit, že při opakování záběru výkony herců ztrácejí energii, a díky své metodě natáčel mnohem rychleji než jeho doboví kolegové. Van Dyke pravděpodobně vnímal humornou stránku v Hamettově knize jako její silnou přednost, a proto uložil scénáristům snímku, manželské dvojici Albertu Hackettovi a Frances Goordich, aby v adaptaci především došperkovali slovní výměny mezi ústředním párem Norou a Nickem. Pro film bylo angažmá těchto scénáristů (v té době naštěstící majících smlouvu s MGM) perfektním tahem, protože manželé Hackett a Goodrich, pozdější autoři scénářů pro filmy jako Život je krásný nebo Nevěstin otec, se při práci na postavách manželů Charlesových (stejně jako Hammett) hodně inspirovaly vlastním partnerstvím.

O představitelích manželské dvojice měl režisér jasno brzy, rozhodl se pro Williama Powella a Myrnu Loy, se nimiž právě natáčel film Drama z Manhattanu a z jejich společných scén cítil přesně tu chemii, kterou by mezi sebou měli mít Nick a Nora. Powell už v té době měl jednu roli detektiva ve filmové sérii za sebou, ztvárnil vyšetřovatele Philo Vance ve čtyřech snímcích podle tehdy populárních knih S. S. Van Dinea (u nás si tuto postavu v televizní inscenaci Vyvraždění rodiny greenů zahrál Jiří Dvořák), s čímž vtipně pracoval dobový trailer k Detektivu Nickovi v New Yorku, v němž se Powell jako Vance setkává s Powellem jako Nickem Charlesem a oba detektivové v podání stejného herce spolu diskutují. Volba Myrny Loy zprvu představiteli studia jednoznačně přijatá nebyla. Herečka byla v té době známá především jako představitelka různých femme fattale ve filmových melodramatech, ale režisér Van Dyke tušil její komediální talent. Na jedné hollywoodské party herečku shodil do bazénu a její noblesa a vtip, s nimiž si v situaci poradila, mu jeho tušení potvrdily. Vedení MGM nakonec s jejím obsazením souhlasilo pod podmínkou, aby natáčení netrvalo déle než tři týdny a Loy tak poté mohla začít natáčet špionážní film Stamboul Quest. Pro "jednozáběrového Woodyho" Van Dykea takové zadání nebylo žádný problém. Hammettova kniha vyšla v lednu 1934, natáčení v dubnu téhož roku si vybralo 16 dnů plus další 2 dny na výjimečné přetáčky (především závěrečné scény s rozuzlením) a k premiéře filmu došlo 25. května 1934, tedy zhruba čtyři měsíce od vydání knihy (!).

Filmové párování Powella a Loy se ukázalo jako geniální nápad, který byl jedním z klíčů pro obrovský úspěch filmu. Oba dva tvrdili, že si při natáčení společných dialogů vůbec nepřipadají jako kdyby hráli, ale spíš jako když koverzují s dobrým kamarádem. Jejich vzájemné naladění vycítilo publikum i producenti, takže se Detektiv Nick dočkal hned pěti pokračování. I v jejich názvu se objevuje "Thin Man" neboli "Hubený muž", ačkoliv označení má v knižní předloze i prvním filmu odkazovat na štíhlou postavu milionáře Wynanta. Scénáře navazujících filmů připomínkoval i sám Dashiell Hammet, který ovšem do konce svého života po původním Hubeném muži žádnou další knihu nenapsal. Je nutné dodat, že kromě "nickovské" série se Powell a Loy spolu objevili v dalších osmi filmech (především komediích stavějících na jejich souhře), čili dohromady mají na kontě 14 společných filmů.

První film o Nicku a Noře Charlesových se odehrává ve vánočním a povánočním čase a toto roční období je zdrojem řady zmíněných slovních přestřelek. Snímek se skutečně nese v odlehčeném tónu a naprosto rozumím tomu, že se jím mnoho Američanů naladí na sváteční pohodu. Určitě potěší milovníky klasických detektivek, možná až na ledabyle natočenou finální scénu s vyřešením zločinu. To je zinscenováno v klasickém schématu, kdy detektiv v dlouhém monologu rozluští záhadu při společné večeři všech podezřelých. Vrahova totožnost je však odhalena zbrkle a jeho motivy nejsou dostatešně vysvětlené. Škoda, že Van Dykea nenapadlo použít flashbacky jako třeba v pozdějších poirotovských adaptacích 70. a 80. let.

Detektiv Nick v New Yorku je stále svěží detektivní komedie z období Vánoc, kterou je ale možné si užít v kteroukoli roční dobu. Příběhy Nicka a Nory (a jejich fenky Asty) se kromě zmíněných pokračování dočkaly dalších adaptací v rozhlase a televizi, dokonce byl na jejich motivy napsaný i ve své době málo úspěšný broadwayský muzikál. Jak jsem uvedl výše, na českém území byla filmová podoba promítána už ve 30. letech a dozajista měla vliv na podobu filmů podle předloh Eduarda Fikera - Krok do tmy Martina Friče a Paklíč Miroslava Cikána. Já se s potěšením konečně seznámil s původní americkou filmovou sérií a velmi pravděpodobně (i vzhledem k tomu, že v dalším díle si zahrál mladý James Stewart) se k ní vrátím.
























neděle 29. prosince 2024

Zimní prázdniny / The Holdovers (2023)

NOČNÍ SPECIÁL 2024

Prosinec 1970. Na internátní střední škole v Bartonu začínají zimní prázdniny a studenti odjíždějí na Vánoce za rodinami. Jen několik málo z nich si rodiče na svátky domů neberou, a proto ve škole zůstávají. K jejich smůle jim dozor má dělat neoblíbený přísný profesor Paul Hunham, milovník antiky, který nehodlá ustoupit ani o píď z dodržování pravidel školního řádu, a kuchařka Mary oplakávající syna padlého ve vietnamské válce. Ve skupince studentů zůstávajících ve škole patří k nejvýraznějším Angus Tully, sarkastický potížista, jenž ale má dobré studijní výsledky. Hunham, Mary a Angus si na svátky tedy tak trochu zbydou a hledají během nich cestu jeden k druhému, i k sobě samým...

Hned na okraj řeknu, že Zimní prázdniny Alexandera Paynea je pro mě nelepším snímkem loňského roku (ačkoliv jsem ho poprvé ve skutečnosti viděl až letos v únoru v kině). Už dlouho jsem nebyl nadšený z tak povedeného filmu s jednoduchým, ale ne primitvním, příběhem, perfektními dialogy a příjemnými hereckými výkony. To celé navíc zabalené do mého oblíbeného vánočního prostředí a  milovaného období přelomu 60. a 70. let. Pozadí vzniku, odhalující, jak se jednotlivé složky snímku skládaly dohromady, je neméně zajímavé.

V září 2011 Alexander Payne viděl na filmovém festivalu v coloradském Telluride film francouzského spisovatele a režiséra Marcela Pagnola Merlusse z roku 1935. Ten vypráví o neoblíbeném učiteli s poruchou zraku, který musí se svými žáky zůstat přes vánoční prázdniny. Uvedená dějová premisa Paynea zaujala, rozhodl se ji dle svých slov "ukrást včetně slabozrakého učitele" a vystavět na jejích základech nový vlastní příběh. Sám Marcel Pagnol svůj filmový scénář už v roce 1936 přepracoval jako divadelní hru a jeho jevištění adaptace pak byla ještě dvakrát natočená jako televizní inscenace, na prknech si roli učitele zahrál třeba Michel Galabru.

Režisér Payne svůj nový příběh chtěl zasadit do prostředí internátní střední školy a také chtěl, aby se odehrával buď na konci 50. let nebo na začátku 70. let minulého století. Protože ale sám do internátní školy nechodil, řekl si, že bude lepší, když psaní filmu tentokrát přenechá někomu jinému. Payne pročítal různé scénáře zabývající se školními tématy, až se mu dostal do ruky text seriálového pilotu od scénáristy Davida Hemingsona, který v něm zpracoval své vzpomínky z počátku 80. let, kdy studoval na přípravné škole. Payne Hemingsonovi zavolal s tím, že tedy nebude točit jeho seriál, ale nabízí mu, aby napsal filmový scénář v podobném duchu. Hemingson samozřejmě nabídku přijal a rychle Paynea přesvědčil, že bude lepší, když se děj bude odehrávat zhruba v roce 1970. Podle Paynerova přání pak byla hlavní role učitele Paula Hunhama psaná na tělo herci Paulu Giamattimu.

Příběh zahořklého nerudy, jehož životní pohled začne proměňovat nečekané přátelství s někým výrazně mladším, není kdovíjak originální a už se na plátnech objevil víckrát (proto působí směšně, že Payne s Hemingsonem by měli čelit žalobě za plagiátorství nerealizovaného scénáře o životně zklamaném dětském lékaři). Ale vlastně to není vůbec podstatné, protože autoři historii o tom, jak každý z trojice hrdinů najde pod vlivem ostatních najde sám sebe, vyprávějí střídmě, civilně a bez zbytečného sentimentu. Scénář působí nenuceně i kvůli tomu, že Hemingson vychází z vlastních zkušeností, při psaní postav se inspiroval členy své rodiny a také díky přirozeným dialogům, z nichž těší především Giamattiho prupovídky. Stejně tak zařazení děje do vánočního období je logickou součástí zápletky a nikoli prvoplánovým útokem na divácké emoce.


Alexander Payne vždy navazoval na období "Nového Hollywoodu" první poloviny 70. let minulého století. Tentokrát ale nezůstalo jen u inspirace v realistickém vyjadřování a jemném humoru. Režisérovi se vyplatil zmíněný záměr umístit Zimní prázdniny právě do roku 1970. Film si nevystačí jen s karikaturou tehdejší módy a designu jako většina současných "retro" podívaných, které jsou ovšem natočené současnou řečí filmového vyprávění. V tomto případě si tvůrci vyhráli s dobovou stylizací nejenom ve výpravě a kostýmech, ale také v dokonalé imitací tehdejších filmařských prostředků do posledních detailů - jako grafická podoba úvodních i závěrečných titulků nebo značek distribučních společností. Právě to, že film vypadá, jako kdyby ho v dané době natočil někdo z Payneových vzorů (Robert Altman, Bob Rafelson nebo Hal Ashby) je další vrstvou, kterou jsem si na něm hodně užil. Nejedná se ale o pouhou formální hříčku jako třeba u dvacet let starého filmu Kašlu na lásku, který se podobně stylizoval do komedií 60. let. Zimní prázdniny totiž dnes osloví nejen filmové labužníky tím, že pojednávají o životních zkušenostech, které jsou sdílené v každé éře, a dokáží je trefně vystihnout (např. scéna na vánočním večírku, kdy ve splnění své milostné naděje doufá Hunham i Angus).

Oslovovat se daří i díky skvělým hercům, kteří už byli chváleni všude možně, takže se budu jen opakovat. Paul Giamatti je vynikající v roli morouse, který pod pečlivě budovanou slupkou striktního, pravidla neobcházejícího učitele, skrývá svou lidštější stránku s drobnými starostmi. Da'Vine Joy Randolph (známá také ze seriálu Jen vraždy v budově) získala za svoje ztvárnění empatické kuchařky Mary Cenu Akademie za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Pro Dominica Sessu je role Anguse první hereckou příležitostí, kterou využil naplno a s neokoukanou přirozeností zahrál drzouna maskujícího vnitřní smutek. Svou přítomností dění na plátně osvěžuje Carrie Preston v roli smypatické sekretářky Lydie a rovněž debutující Darby Lee-Stack jako její neteř Elise.

S obdobím přelomu šedesátých a semdesátých let se hezky pracuje i v písních vybraných pro soundtrack, jejž někteří recenzenti označují jako čistě "sedmdesátkový". Z vybraných skladeb dominují dvě - Crying Laughing Loving Lying od britského písničkáře Labiho Siffre nahraná v roce 1972 a Silver Joy v autorském podání zpěváka Damiena Jurada, která byla natočená až v roce 2014. Jurado navazuje ve své tvorbě na tehdejší hudební vlivy podobně jako Payne na ty filmové a píseň tak zní, jako kdyby si ji režisér vybral z některého tehdejšího alba Leonarda Cohena.

Ačkoliv sám tvrdí, že to vůbec nebyl jeho úmysl, Alexander Payne natočil vánoční film se všemi obvyklými náležitosmi - laskavostí, smířením, katarzí, pochopením, humorem a drobnou melancholií. Je to nejlepší vánoční film za poslední roky a zároveň krásná vzpomínka na dobu, kdy dle slov režiséra "se za typické komerční filmy považovaly Čínská čtvrť a Přeled nad kukaččím hnízdem". Rád si ji o Zimních prázdninách budu připomínat o Vánocích pravidelně. 




pondělí 23. prosince 2024

Vánoční příběh / Un conte de Noël (2008)


NOČNÍ SPECIÁL 2024

Stárnoucí Junon Vuillardová vzhledem k objevené leukémii hledá dárce kostní dřeně. Její manžel Abel chce na vánoční svátky sezvat všechny tři své děti Elizabeth, Henriho a Ivana i s jejich partnery a dětmi. Příprava setkání se nese ve vzpomínkách na čtvrtého potomka Vuillardových, zemřelého Josepha. Elizabeth Henriho nenávidí, a proto je vidina společně strávených svátků ohoržená. Jenže právě Henri je z rodiny jediným potenciálním dárcem, který by mohl pomoci matce Junon...

Tvorbu Arnauda Desplechina jsem objevil na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde jsem se se samotným tvůrcem i krátce setkal. Viděl jsem sice jen tři režisérovy filmy, ale jeho specifický styl pro "epická" dramata mi přišel zajímavý (čímž neříkám, že se mi bezvýhradně líbí), a proto jsem se chtěl ještě někdy na některé jeho kousky mrknout. V adventní době se tak přímo nabízelo podívat se na jeho Vánoční příběh.

Desplechin tvrdí, že s psaním scénáře většinou začíná od nějaké repliky, která mu přijde zajímavá, kolem ní vytvoří situaci, kdo ji komu mohl říct a následně vymyslí dějovou kostru. V případě Vánočního příběhu byl odrazovým můstkem úvodní monolog Abela Vuillarda v podání Jeana-Paula Roussillona, který vzpomíná na svého zemřelého syna (monolog je inspirovaný básní Threnody od R. W. Emersona). Desplechinovy se rodil v hlavě příběh rodiny v rozkladu, v němž chtěl rozvést jednu z linií svého předchozího filmu Králové a královna (dále níže). Jako příležitost k rodinnému setkání svých postav si pak vybral vánoční svátky. Vyprávění o tomto období roku chtěl dát magickou atmosféru a nejasné vztahy postav obdobně jako Shakespeare svému příběhu o letním slunovratu ve Snu noci svatojánské. Vliv na autora měla také odborná kniha Štěp o psychických důsledcích transplantace kostní dřeně na nemocného a jeho okolí. Je nuntné zmínit, že film získal podtitul Roubaix podle města, v němž režisér vyrůstal a své příběhy do něj zasazuje často.

Desplechin vypráví o rodinných a jiných vztazích s podobnou náladou hořkosti jako ve zmiňovaných Králích a královně. Záměrně si z rodinného propletence vztahů vybírá ty nejsložitější uzly - nemocné matce může podle lékařů darovat kostní dřeň pouze nejvíce odcizený syn, chladný vztah mezi bratem a sestrou přerůstá v nenávist až za hrob, pubertální vnuk se pokusí o sebevraždu a snacha koketuje s nevěrou s manželovým bratrancem. Tyhle silné okamžiky Desplechin tu a tam prokládá nenápadným, ale opět velmi hořkým humorem - např. když si matka Juno se synem Henri v sarkastických narážkách přiznávají vzájemné odcizení. Melancholická atmosféra Režii se daří připravit působivé pasáže (např. když se vnuk Paul u kadeřníka zdívá do zrcadla), chvílemi si hraje i s formou (třeba animovanými pasážemi, zatmívačkami nebo kruhovými záběry), ale nikdy to není na úkor vlastního vyprávění. 

Diváci, kteří se s některým z předchozích filmů Arnauda Depleschina již setkali, mohou mít ze jmen postav a jejich interakcí zamotanou hlavu. Postavu jménem Abel Vuillard si herec Jean-Paul Roussillon zahrál už v režisérově filmu Králové a královna, kde byl rovněž otcem postavy ztvárněné Mathieuem Amalricem. Amalricův hrdina se sice v předchozím snímku jmenoval Ismael a zde je to Henri, povahou a vlastnostmi je to ale stejný charatker - neurotický ztroskotanec s pozitivním vztahem k alkoholu a práškům, který se svou beraní povahou může být pro své okolí toxický. Není tajemstvím, že Amalric hraje v Desplechinových filmech režisérovo alter ego, což platí přededvším pro trojici Učená pře aneb Můj pohlavní život (pro mě asi zatím nejlepší z viděných Desplechinových filmů), Tři vzpomínky a Diváci!, v nichž Amalric hraje obdobně neurotického intelektuála Paula Dedaluse. Desplechin s Truffautem vytvořili společným působením vlastních osobností charakter Dedaluse podobně jako se Francois Truffaut a Jean-Pierre Léaud odrazili v postavě Anotinea Doinela (ostatně Truffaut je Desplechinovým velkým vzorem). Aby toho nebylo málo, postava Paul Dédalus se objevuje i ve Vánočním příběhu, kde se tak jmenuje depresivní vnuk Vuillardových. Ačkoliv chronologicky film nezapadá do trojice filmů, kde roli hraje Matthieu Amalric, Desplechin se rozhodl jméno použít, aby mohl snadněji vést dětského herce a vysvětlit mu, jaká bude jeho postava v dospělosti. Paulův obvyklý představitel Amalric zde v úloze Henriho vystupuje vlastně jako strýc postavy.

Amalricův výkon je opět výrazný a herec si pro sebe krade v podstatě každou scénu, v níž se vyskytuje. Ale ani ostatní nejsou pozadu. Jean-Paul Roussillon a Catherine Deneuve hrají jako stárnoucí manžele, kteří oba vědí, že ona je tou hezčí a dominantnější, vzájemné pouto však její nemoc ještě posílí. Zaujmou také představitelé jejich dalších potomků - Anne Consigny jako úzkostá Elizabeth a Melvil Poupaud nezvykle obsazený v roli neprůbojného Ivana. Catherine Deneuve zvolila příjemně úsporný projev, její postava matky v čele rodiny vyjadřuje svou dominanci především charismatickým pohledem a s úzkost vyvolanou vážným onemocněním zakrývá ironickými poznámkami. I ve výběru herců režisér trochu vtipkuje - neoblíbenou snachu Deneuve hraje hereččina dcera Chira Mastroianni. Jako Amalricovu milenku obsadil Emmanuelle Devos, což je po Učené při a Králích a královně potřetí, kdy tyto herce spároval jako milostnou dvojici. Všichni jmenovaní patří mezi do režisérova stálého hereckého okruhu, ze kterého představitele svých filmů vybírá pravidelně.

Je potřeba podotknout, že Vánoční příběh není přístupný pro každého. Dvouapůlhodinová stopáž to divákovi neulehčuje, stejně jako vyšperkované dialogy, které ale občas šustí papírem. Větší zážitek z filmu nejspíš bude mít ten, kdo se s tvůrcem nesetkává poprvé a je připravený z předchozích zkušeností s jeho tvorbou nebo s konverzačními díly francouzské nové vlny. Depleschin se na vánoční film věnuje netypicky těžkým tématům a dává průchod zvláštní melancholii, kterou někdo může mít s těmito svátky spojenou. Ovšem jako ostatní režisérovy filmy, které jsem doposud viděl, končí v podstatě optimisticky, jeho hrdinové (asi i díky kouzlu Vánoc) docházejí ke smíření a získávají naději. Tak jako v každém správném v(V)ánočním příběhu.