V Římě na place byla legrace / A Funny Thing Happened on the Way to the Forum (1966)

Římský otrok Pseudolus zjišťuje, že Hero, syn jeho pána Senexe, se zamiloval do krásné Filie, obyvatelky sousedního domu. Pseudolus s Herem uzavřou dohodu, že když Pseudolus mladíkovi pomůže Filii získat, bude propuštěný na svobodu. Jenže sousední dům je hambinec a Filie je nevěsta zaslíbená slavnému vojevůdci. Tenhle detail se stane rozbuškou ohňostroje záměn, podivností a bláznivých situací.

Něco tu máme!

Všichni to známe

Něco, co každý má rád

Komedie to je!

Málokdy se stává, že film, který při prvním zhlédnutí příliš nezaujal, vás napodruhé úplně dostane. Přesně to se mi přihodilo s hudební komedií V Římě na place byla legrace. Před více než 10 lety jsem ji viděl s otřesným dabingem na kanálu MGM, teď došlo na opakování v původním znění s titulky a i když jsem vzhledem k silnému potenciálu zúčastněných čekal, že napodruhé a nedabované to bude lepší, tahle podívaná pozitivně předčila veškerá má očekávání.

Bránice lechtá

A svět se chechtá

Něco, co každý má rád

Komedie to je!

Na počátku byl divadelní muzikál A Funny Thing Happened on the Way to the Forum, jehož libreto napsali televizní scénárista Larry Gelbart a broadwayský režisér Burt Shevelove na motivy tří starořímských veseloher antického komediografa Plauta: Lišák Pseudolus (kterou u nás na jevištích a v televizi proslavil Ladislav Pešek), Tlučhuba a Komedie o strašidle. O hudební doprovod a texty písní se pak postaral Stephen Sondheim, renomovaná osobnost, z jejíhož pera později vzešel např. také muzikál Sweeney Todd. Rovněž Gelbartovo jméno je spojeno s celou řadou úspěšných projektů jako televizní seriál M.A.S.H. nebo slavná komedie Tootsie.

Gelbart by si určitě zasloužil více řádků, pro které ale v tomto článku není prostor, nicméně je potřeba zmínit, že podobně jako Neil Simon, Mel Brooks nebo Woody Allen začínal psaním skečů pro tehdy populární televizní komiky Sida Caesara a Phila Silverse. Není proto divu, že titulní role otroka Pseudola byla psaná na tělo Silversovi, nicméně ten v té době odmítl, protože nosil silné brýle a obával se, že když je při hraní antické postavy bude muset odložit, spadne během představení kvůli slabému zraku ze scény do hlediště nebo orchestřiště. Pro roli se nakonec nechal přesvědčit svým agentem a manželkou další známý komediální herec Zero Mostel. Show slavila ohromný úspěch a odehrálo se 964 repríz. Koncem 60. let byl pod názvem V Římě na place byla legrace muzikál uveden také v Městských divadlech pražských v hlavní roli se Stanislavem Fišerem a v překladu Jany Werichové-Kvapilové s texty písní Jana Wericha (úryvky Werichových textů jsou ostatně součástí tohoto článku).

Není překvapivé, že úspěchu divadelního muzikálu si všimli filmoví producenti, kteří přišli s nápadem na filmovou adaptaci, do níž se automaticky počítalo s opětovným obsazením Zera Mostela, který za svůj divadelní výkon obdržel cenu Tony. Ocenění Mostelovi, který se (podle některých oprávněně) považoval za komického génia, stouplo do hlavy, a tak s účinkováním ve filmové verzi souhlasil za podmínky, že ji bude mít na starosti někdo z jím sestaveného seznamu přijatelných režisérů: Charlie Chaplin, Orson Welles, Mike Nichols, Jean Renoir, Seth Holt a Richard Lester. Posledně jmenovaný v té době slavil úspěchy se svými filmy s Beatles a komedií Fortel, a jak ho získat - vzhledem k tomu a smyslu pro bláznivý humor, kterého byla plná už divadelní předloha, padla volba nakonec na něj. Pod scénářem adaptace byl podepsaný renomovaný komediální scénárista Melvin Frank (mající na svědomí např. u nás populární snímek Na úrovni), který na natáčení dohlížel také z pozice producenta. Ačkoliv Frank z důvodu přehršle Lesterových bujarých nápadů (a rostoucího rozpočtu) údajně volby režiséra několikrát litoval, výsledek ukázal, že Lester byl to pravé ořechové.

Lesterův smysl pro absurdní humor si ve filmu podává ruce s už tak bláznivou zápletkou muzikálu plného crazy situací a po klidnějších prvních 15 minutách se rozjede neskutečně zábavná komediální jízda. Lester divákům servíruje neskonale vtipný koktejl ze silných ingrediencí humoru - je namíchaný ze situačních záměn klasické feydauovské frašky, asterixovských vtípků těžících z přenesení prvků současnosti do historie (kadeřnictví nebo otázka při ochutnávání vína "byl ročník 1 dobrý?"), scének odkazujících na britskou školu surrealistického humoru (pasáž s tréninkem gladiátorů, kterou do filmu připsal Lester, jakoby vypadla z Monty Python) a ironických dialogů v nejlepších tradicích židovského humoru typu Woodyho Allena či Neila Simona ( - "Geniální nápad!" - "Ano?" - "Bychom potřebovali. Geniální nápad."). Tuto směs režisér doplňuje svou zálibou ve vizuálním surrealismu, který asi nejvíce odzbrojí v nádherně nonsensovém záběru koně sedícího v římské parní lázni (podle Lestera trvalo týden, než se koně podařilo usměrnit do chtěné pozice). Už tak divoký film před koncem ještě zrychlí tempo při závěrečné honičce připomínající to nejlepší z němých grotesek.

Hereckému obsazení sice dominuje Zero Mostel jako otrok Pseudolus, nicméně v hlavních úlohách ho doplňují další tři dobří komediální herci - Jack Gilford jako otrok Hysterium, Michael Hordern v roli Senexe a Phil Silvers jako hampejzník Lycus (Silversovi asi pro film už nevadilo sundat brýle, a tak se objevuje v jiné roli, nicméně v pozdějším broadwayském nastudování konečně přijal roli Pseudola a vysloužil si za ni - i přes brýle na jevišti - stejně jako Mostel cenu Tony). Do rolí milenců byli obsazeni režisérův oblíbenec Michael Crawford a Anette Andre, pozdější paní Hopkirková z oblíbeného detektivního seriálu. Nechybí ani Lesterův dvorní herec Roy Kinnear a ve své poslední filmové roli je na plátně k vidění legendární Frigo Buster Keaton, který i přes pokročilou nemoc některé nebezpečné kousky prováděl bez kaskadéra jako za starých časů. Jak trefně poznamenal Lester, privilegované patriciány hrají britští herci, zatímco otroky Američané. Mně osobně se z ansámblu nejvíce líbili Hordern a Gilford (ten v krátké době podruhé po Zachraňte tygra), kterým se v celém mumraji nejvíce daří hrát frašku s vážnou tváří.

Některé dobové recenzenty mrzelo, že se do filmu z jevištní verze nedostalo více písňových čísel. Nicméně to vůbec nevadí, více songů by zpomalilo tempo filmu a na těch, které ve filmu objevily, Lester plně využil příležitost ukázat svůj cit pro komediální režii a absurditu. Milostný duet Lovely (Něžná) je vzhledem k nešikovnosti milovníka Hera a nejistotě jeho partnerky Filie natočený téměř parodicky. Lesterovi to ale evidentně nestačilo a o pár desítek minut toto číslo sám paroduje v jeho bezmezně komické variaci Pseudola s Hysteriem. Jedním z vrcholů filmu je pak píseň Everybody Ought to Have a Maid (Každý muž má děvče k ruce mít), jejíž zpracování hýří nápady a dadaismem. Pro mě se jedná o jeden z nejlépe natočených muzikálových výstupů vůbec (ostatně film má skvělou kameru Nicolase Roega), navíc s chytlavou melodií.

V Římě na place skutečně byla legrace a při zhlédnutí se opět potvrdilo, že Richard Lester zůstává nedoceněným režisérem, jemuž většinu tvorby zastiňuje jeho spolupráce s Beatles a který neprávem ztratil renomé poté, co komiksoví fanoušci nepřijali jeho náhradu jinak méně originálního režiséra Richarda Donnera v sérii o Supermanovi. Lester totiž tímto filmem (a několika dalšími) dokázal, že i komedie je skutečné umění, u kterého ale nesmí chybět cit pro řemeslo.

Než skončí chorál

Musí být morál - 

Morálka, která panuje!

Co je morálka?

Komedie to je!

Betlémské světlo (2022)

Stárnoucímu spisovateli Karlu Šejnohovi už nejde psaní jako dřív. Inspirace pomalu vyhasíná, stejně jako jiskra v jeho mnohaletém manželství. Šejnohův všední život penzisty ale začnou narušovat nečekaní hosté, hrdinové jeho vlastních povídek - sebevědomá lékárnice a její nešťastně zamilovaný nápadník, otec učně s Downovým syndromem a automechanik se zálibou v léčitelství...

Velký úspěch prvních filmů Jana Svěráka se projevil i do vysokých očekávání od další režisérovy tvorby. Vysněný Tmavomodrý svět sice vůbec neskončil neúspěšně, mezinárodní ambice válečného velkofilmu se však naplnit nepovedlo. Jan Svěrák se tak ze zjevných obav z nepřijetí od té doby soustředil na zpracování předloh svého otce, jehož jméno stále dokáže vzbudit silný divácký zájem. Často se ale jedná o adaptace násilné, za každou cenu (spojení tří dětských oper ve Třech bratrech, nedotažené Po strništi bos...) a stejný dojem už od počátku dělal projekt Betlémského světla. Propojení tří povídek Svěráka staršího ve vyprávění o spisovateli, jemuž se začnou zjevovat postavy z jeho rozepsaných příběhů, působí jako kdyby jeho hlavním důvodem byla možnost prezentovat výsledný film jako "podle námětu Zdeňka Svěráka v hlavní roli se Zdeňkem Svěrákem". 

Sázení na jistotu se u Jana Svěráka opět projevuje i v obsazení, kdy jsou v krátké době po několika úspěšných "partneřeních" jako dvojice vybraní Tereza Ramba a Vojtěch Kotek, mezi herci se objeví i v současné době populární Václav Kopta a Štěpán Kozub atd. (Naštěstí tentokrát se Jan Svěrák trapně nevymlouval jako v případě pohádky Tři bratři, kdy "čirou náhodou" obsadil v té době nejpopulárnější zpěváky mladší generace Tomáš Kluse a Vojtěcha Dyka, které "údajně" do té doby neznal.). Jako snaha znovu použít osvědčené vypadá i opětovné spojení Zdeňka Svěráka s Danielou Kolářovou jako filmovou manželkou. Jejich uvadající hádavé partnerství připomíná Vratné lahve až na hranici sebevykrádání, oproti předchozím filmovým setkáním se nikam neposunulo a působí nenápaditě až nudně. Tentokrát se ani o důvodu hašteření a pozadí vztahu entuziastického Svěráka a sarkastické Kolářové nic nedozvíme (např. mají děti, vnoučata?).

Někteří recenzenti upozorňovali na příbuznost s francouzskou komedií Muž s Acapulca kvůli nápadu prolínání života tvůrce s životem jeho postav. Podle mě je Betlémskému světlu bližší tragikomedie Woodyho Allena Pozor na Harryho, kde také v chaotickém vyprávění promlouvají ke spisovateli jeho postavy, nicméně povídky s nimi pomáhají popsat vlastnosti jejich autora. Na rozdíl od Allena se nedozvíme, podle jakého klíče si Svěrákův Švejnoha vybírá témata a hrdiny pro své příběhy. Proč píše zrovna o zamilované lékárnici, handicapovaném učni nebo automechanikovi zůstane nevyjasněné, povídky totiž nespojuje žádný společný motiv.

Největší pozornost je ve filmu věnovaná Švejnohově povídce o nesmělém mladíku Matějovi a nepřístupné lékárnici Vendule (zmínění Ramba a Kotek). Matějovi se nedaří Vendulu pozvat na rande, a proto uprosí svého stvořitele Švejnohu, aby ho proměnil v donjuanského fotografa Mária. Mário už je po čase úspěšnější a naváže s Vendulou bouřlivý milenecký vztah. Je trochu škoda, že Matějova původní osobnost je jednoduše odhozená, prostě se konstatuje, že byl nezajímavý a na jeho místo nastoupil Mário. Kdyby Vendulu Mário omrzel a chtěla nakonec Matěje, bylo by vyústění povídky mnohem zajímavější. Charakteristika Venduly navíc trochu pokulhává - nejprve se chová jako namyšlená dívka, kterou jen tak kdejaký nápadník nedobyde, aby se pak Máriem nechala pozvat domů na prohlížení sbírky motýlů a při svádění jako naivka vypráví o sklizni švestek na maminčině zahradě. Taková důvěřivost příliš nejde dohromady se zaťatým odmítáním Matěje a v počátku i Mária. Tereza Ramba se i přesto potýká s rolí Venduly více než se ctí, zvolený tik foukání do ofiny ale po několikátém opakování otravuje.

Dalším dvěma příběhům už taková péče věnovaná není. Linie o učni s Downovým syndromem a jeho rodině má sice námět s potenciálem (který posiluje i skvělý Vladimír Javorský), nakonec ale spíše vyšumí do ztracena a Javorského neustálé okřikování Svěráka/Švejnohy, aby už s jejich povídkou něco udělal, začne po čase jít na nervy. Třetí příběh o automechanikovi už je ve filmu vyloženě do počtu (a nejspíš proto, aby si mohl zahrát režisérův oblíbenec, jinak spolehlivý Ondřej Vetchý). Právě absence společného tématu pro všechny příběhy je jedním z páteřních problémů filmu. Kdyby Švejnoha psal např. tři povídky o lásce a ukázalo se, že u svých postav hledá cit, kterého se mu od manželky už nedostává, bylo by to možná klišé, ale vyprávění by drželo lépe dohromady. Scénáristický zmatek na hraně berzradnosti vygraduje v samotném závěru, kdy Švejnoha svým postavám sděluje jako hlas shůry název povídky, v níž vystupují - pokud má toto být vrcholem filmu, tak nevím nevím.

Kromě nedotaženého scénáře se neutříbenost projevuje také v režijním pojetí, jakoby Jan Svěrák překvapivě neměl jasnou představu, jak film uchopit. Se scénami ze současného "reálného" prostředí se tak střídají pasáže, které byly evidentně okoukané od Wese Andersona (vězení, putování skautů), a artově snímané scény hádek Mária a Venduly. Skoro to budí dojem, že tyto momenty byly do filmu zařazené kvůli případné účasti na některém filmovém festivalu, stejně jako zbytečné obsazení dánské herečky Patricie Schumann - její roli by klidně mohla zahrát nějaká česká kolegyně (ostatně Schumann nadabovala Nela Boudová). Jako komedie pak film trpí chybějící sevřeností, divák ztrácí přehled a v poslední třetině už začne vyhlížet konec.

Přesto všechno se v Betlémském světle najde pár věcí, které fungují. Jsou to některé dialogy, které nezapřou rukopis Zdeňka Svěráka a které by zapadly do některé z cimrmanovských her (např. - "My, autoři krásné literatury." - "No, krásné..." nebo - "Vyhrál jsem s ní cenu v Kolíně nad Rýnem." - "Já vím, vždyť jsem to napsal."). O to víc pak zamrzí trapnohumorná scénka se Zdeňkem Svěrákem sedícím na záchodě, zatímco v rádiu moderátor hlásí "Začínáte den s ranním Radiožurnálem" a důraz výslovnosti je daný na přesmyčku "s ranním" vs. "sraním". Takový humor bych čekal spíš někde v Babovřeskách a myslím si, že firma Svěrák a Svěrák ho nemá zapotřebí (o to víc je zábavné, že některé hlasy, které Betlémské světlo obhajují, na nic si nehrajícím Babovřeskám nemohou přijít na jméno).

Povedla se ale i hudba Ondřeje Soukupa, která snad bude k sehnání na soundtracku. Zdaleka nejlepší na celém filmu je ale herecký výkon Zdeňka Svěráka, který v jeho věku až obdivuhodně po celou dobu téměř nesleze z plátna. Za padesát let filmové praxe Zdeněk Svěrák dozrál v suverénního komika, který naplno rozsvítil postavu stárnoucího senily. Jen škoda, že se jí nedočkal v lepším filmu.

Když hlavní protagonista během úvodních titulků projíždí autem po Masarykově nábřeží v Praze, mohou si ctitelé svěrákovských komedií vzpomenout na závěr Kulového blesku a první chvíle psychologa Knotka v novém bytě, který se nacházel také na Masarykově nábřeží. Bohužel jen málo dalšího spojuje nejnovější film Jana Svěráka s těmi nejlepšími snímky podle scénářů jeho otce, které kromě typického humoru vždy měly jasno, o čem chtějí vyprávět. U Betlémského světla zůstává tvůrčí záměr nejasný. Když jsem před lety odcházel z kina z Vratných lahví, říkal jsem si "Snad natočí ještě další.". Po konci Betlémského světla mi v hlavě znělo "Pánové, prosím, už ne.".

Zachraňte tygra / Save the Tiger (1973)

Majitel středně velké textilky Harry Stoner je na první pohled na vrcholu svých životních sil - je majitelem významné firmy, žije v dlouholetém klidném manželství, jeho dcera studuje na prestižní škole ve Švýcarsku. Zážitek z několika hodin Harryho života ale prokáže, že Harry se potýká spíše se samými problémy a to jak doma, tak především v podnikání, kde se i přes nelibost svého obchodního ředitele Phila rozhodne k riskantnímu a morálně spornému řešení. Harry se ocitá na pokraji vyhoření, kam ho postrkují i traumatické zážitky z vojenského mládí...

Krize středního věku je vděčné tvůrčí téma. Střízlivění z životních ideálů a uvědomování si životní reality se věnuje početná řada nejen filmových děl. Snímek Johna G. Avildsena Zachraňte tygra je zajímavý tím, že jeho hrdina toto životní období zažívá v Americe počátku 70. let 20. století - době, kdy podobným střízlivěním procházela celá americká společnost. Protagonista filmu Harry Stoner žije svůj život navenek úspěšného obchodníka s oblečením, který s manželkou a mexickou kuchařkou obývá vilu v Beverly Hills. Při sledování s Harrym prožijeme dva dny, při nichž musí rozhodnout o záchraně svého podniku i za cenu použití nezákonných prostředků. 

Harryho uvažování, zda se s plným uvědoměním vzdát morálních ideálů a vyloženě prakticky si zachránit životní úroveň (plus pracovní místa svým zaměstnancům) je podobné pozvolnému vyprchávání kouzla éry 60. let, po níž se nedávno rebelské rockové hvězdy stávaly součástí kulturního establishmentu, stejně jako se květinové děti začaly usazovat a zařadily se mezi nevyčnívající příslušníky střední třídy. Ony i generace jejích rodičů ale už byly poznamenané zkušeností předchozí dekády, kdy se kromě jiných společenských proměn začaly naplno pojmenovávat věci, o kterých se do té doby veřejně nahlas nemluvilo. Američany navíc ovlivňovala traumata z účasti v nedávných válkách proti nacistům a Koreji a té současné ve Vietnamu. Vztahová liberalizace už přestávala šokovat - Harry ani nikdo jiný se tak ve filmu nezaráží nad výkyvy v manželské věrnosti. 

Nad Harryho morálním kolísáním se ostatně nepohoršuje ani divák, což je zásluhou především jeho představitele Jacka Lemmona. Lemmon i tentokrát hraje svého "obyčejného člověka" natolik sympaticky a přesvědčivě, že je snadné mu jeho přešlapy odpustit a dokonce pro ně nalézt pochopení. Svým způsobem herce podobně jako v řadě jeho slavných komediálních rolí vidíme v postavě muže, kterého život v moderním velkoměstě a související neklid ve vztazích a práci postupně dohnal ke stavům úzkosti. A i když Avildsenův film má podstatně hořčejší příchuť než scénáře I.A.L. Diamonda nebo Neila Simona, občas v dialozích zajiskří i jim příbuzný humor.

Jakkoliv je Lemmona kreace pilířem snímku, za který byl herec právem oceněný Oscarem za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (v soutěži se silnou mladší konkurencí), bylo by nespravedlivé nepochválit další složky filmu. Avildsenova režie není skoupá na dobré nápady, ale je také v dobrém slova smyslu nenápadná a snaží se vyprávět příběh bez zbytečných exhibicí. Melancholická hudba Marvina Hamlische spolu s použitím jazzových melodií skvěle ladí s tragikomickou náladou snímku. Ostatní herci pak svým přirozeným projevem doplňují hlavního představitele a není divu, že komik Jack Gilford byl za své ztvárnění Harryho parťáka Phila rovněž nominován na Cenu Akademie.

Je trošku paradoxní, že film má zachytit 24 (a pár navíc) hodin ze života hlavního hrdiny, ovšem po úvodní ranní části příběh pokračuje až před polednem. To je důsledek zásahu, který má na svědomí Billy Wilder, jemuž jeho dvorní herec Lemmon pustil hrubý sestřih filmu. Stoner po snídani s manželkou původně zavítal ke své milence, nicméně Wilderovi přišlo, že tato scéna zpomaluje tempo vyprávění a doporučil ji vystřihnout. Já jsem si po prvním zhlédnutí nebyl jistý nadčasovostí motivu Harryho depresivních vzpomínek na vojenskou službu za 2. světové války, které silně působí na jeho úzkosti, nicméně v době vzniku filmu se muselo jednat o problém, s nímž se potýkalo mnoho mužů Harryho věku.

Zachraňte tygra na první pohled vypadá jako malý film, u nějž divácký zájem vzbuzuje především zmíněné herecké ocenění Jacka Lemmona. Pro mě je především dalším připomínkou, proč mám rád americkou kinematografii 1. poloviny 70. let, kdy tvůrci uměli odpozorovat a vyprávět lidské příběhy.

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun / The French Dispatch (2021)

Zakladatel časopisu Francouzská depeše Arthur Howitzer Jr. (Bill Murray) zemřel. Dle závěti má po jeho odchodu vyjít pouze jedno poslední číslo. V něm zaujmou pozornost především tři reportáže: o geniálním malíři za mřížemi, o "šachistické" studentské revoluci a o únosu syna věhlasného policejního komisaře.

Jsem fanoušek Wese Andersona. Ve své době jsem byl naprosto okouzlený filmy Rushmore, Taková zvláštní rodinka a Život pod vodou, v nichž režisérova záliba ve výtvarné stylizaci, netradičních záběrech a oldies hudbě dokonale ladila s absurdním humorem a náladou vyprávění o jeho emociálně zdrženlivých hrdinech. Z pozdějších Andersonových počinů jsem už tak jednoznačné nadšení necítil, ale i tak zůstávám mezi těmi, kteří jsou nedočkaví na každý jeho další projekt.

Ve své nejnovější Francouzské depeši nás Wes Anderson bere do Francie. Podobně jako u dalšího nositele iniciál WA, Woodyho Allena a jeho Půlnoci v Paříži, je to Francie, jakou si režisér vysnil, je to její představa vytvořená na základě milovaných filmů, literatury a hudby. Andersonovi fanoušci jsou spřízněné duše, které přesně tohle chtějí, mají podobný filmový vkus, takže znají díla citovaná Andersonem a nebo si odkazy na jimi neznámé filmy rozšíří obzory.

Musím přiznat, že právě jako spřízněnec podobně obdivující francouzskou kulturu jsem se do vizuálu filmu zamiloval od prvních záběrů, které záměrně odkazují na různé trendy galské kinematografie 50. a 60. let - proslulé kriminální filmy, novou vlnu nebo tvorbu Jacquese Tatiho. Právě Tatiho vliv je znát už v předchozích Andersonových počinech, především v nenápadném používání humoru v pozadí záběrů - ostatně před lety Wes Anderson natočil sérii půvabných reklam pro japonskou SoftBank, v nichž se Brad Pitt objevil jako Tatiho legendární postava pan Hulot. Ve Francouzské depeši Anderson cituje Tatiho Mého strýčka hned v jedné z prvních scén, kdy postava prochází několika patry starého činžáku.

Jako divák z cílové skupiny bych tedy měl být s Francouzskou depeší spokojený, navíc nápad zfilmovat časopis se všemi rubrikami mi přišel výborný. S obsahem jednotlivých povídek jsem ale byl spokojený už méně. První povídka o geniálním malíři za mřížemi a jeho lásce k vězeňské dozorkyni (krásná Léa Seydoux) mi přišla asi nejlépe provedená, snad jen její pointa mohla přijít trochu dřív. Možná jí hrálo do karet i pořadí, protože jako první stále okouzluje zpracováním. V dalších dvou reportážích se ale ukáže, že jenom samotná forma film neutáhne. 

Druhý příběh o studentské stávce zakomponoval tradici francouzského aktivismu a revolty, odkazy na filmy Jeana-Luca Godarda, i motiv milostných pletek mladíka se starší ženou (který Anderson používá po vzoru několika filmů ze svého dalšího oblíbeného kinematografického období, Nového Hollywoodu 60. a 70. let. Ve zmiňovaném Rushmore se tato inspirace uplatnila mnohem lépe). Protagonisté druhého vyprávění si ale diváka nezískají, za což může i obsazení nesympatického Timothée Chalameta. Gurmánský policejní komisař (příjemně komediální Matthieu Amalric) a jeho syn ve třetí reportáži jsou sympatičtější, jejich příběh je ale překombinovaný. Styl s obsahem se tak nejlépe potkává v počáteční "předpovídce", cyklistickém fejetonu, kterému vévodí režisérův kamarád Owen Wilson. 

Wilson ostatně patří mezi věrné herecké účastníky Andersonových filmů, kteří samozřejmě tvoří jádro obsazení i zde (od dřevních Wilsona, Billa Murraye, Jasona Schwartzmana až po během let ulovené členy wesandersonovského ansámblu - Adriena Brodyho, Tildu Swinton či Frances McDormand). Režisér Anderson vlastně získal u hollywoodských herců podobné postavení jako právě donedávna Woody Allen - hvězdy jsou ochotné zahrát si v jeho filmu klidně i menší roli za nižší honorář oproti svým standardům, protože taková položka dodá jejich filmografii uměleckou prestiž. Takto složené obsazení ale funguje víc než dobře a mně osobně nejvíc udělaly radost miniroličky některých mých oblíbených francouzských herců.

Wes Anderson natočil další hravou poctu tomu, co má rád - francouzské kultuře 50.-70. let a magazínu New Yorker. Oceňuji, že Francouzská depeše je zpracovaná tak, jak by ji v 60. letech i někdo natočil (což je rozdíl oproti lubitschovskému Grandhotelu Budapešť, který se v mnoha ohledech Ernstu Lubitschovi a Billymu Wilderovi spíše nepodobá). Za atmosféru, stylizaci, hudební doprovod a obrazové nápady by si Wes Anderson zasloužil i deset z pěti hvězdiček. Za scénář by to ale na plný počet zdaleka nebylo. Možná režisérovi chybí spoluscénárista  - právě s Owenem Wilsonem nebo Noahem Buambachem Anderson napsal postavy podivínů, se kterými ale bylo jednoduché se lidsky ztotožnit. Snad bude Andersonův příští počin v tomto ohledu vstřícnější.