Životní šance / La belle affaire (1973)

Původně jsem chtěl napsat článek o vynikající lupičské bláznivé komedii Krást se musí umět, nakonec jsem se rozhodl pro jinou, o dva roky mladší, komedii režiséra Jacquese Besnarda Životní šance. Její zápletka možná sice již není tak originální, ale ve výsledku je také docela dost zábavná.

Hlavními hrdiny jsou manželé Paul a Therese, kteří provozují malou hospůdku na pařížském předměstí. K idyle se ovšem jejich podnikání dá přirovnat jen těžko, protože podnik se nachází v blízkosti přistávací plochy letiště v Orly a každou chvílí se tak díky hluku motorů veškeré vybavení jejich bistra otřásá a padá na zem. Samo sebou by tedy rádi hospůdku prodali, ale kvůli hlučícím letadlům není úplně jednoduché sehnat kupce.  Nicméně se jim to nakonec podaří, a aby byli od letadel co nejdál, opouštějí Paříž a kupují opuštěnou kavárnu v Marseille. 

Velmi rychle získávají přízeň nových zákazníků, včetně policejního komisaře (Michel Galabru), který má pro paní Therese slabost. Netuší ale, že většina z hostů jejich podnik využívá jen jako úschovnu zásilek v rozsáhlé síti pašování drog. Poté, co Paul s Therese objeví skutečný obsah balíčků, kufrů či ptačích klecí schovávaných v jejich kavárně, rozhodnou se rozpoutat válku gangů, aby se gangsteři ohrožující jejich bezpečí i živobytí zlikvidovali navzájem sami…

Za scénářem stojí Robert Thomas, francouzský dramatik, který si získal renomé jako autor specifického žánru komediálních thrillerů, které ve své době zaujaly i samotného Alfreda Hitchcocka. Jeho hry od 60. let uvádějí i tuzemské scény a patrně nejvíce ho může připomínat filmová adaptace jeho slavné hry 8 žen, kterou v roce 2002 natočil François Ozon s plejádou hvězdných francouzských hereček. Životní šance patří mezi několik scénářů, které Thomas napsal sám (6 filmů dokonce režíroval). 

Dějová linka vypadá možná trochu jako přitažená za vlasy, ale tak to už u francouzských komedií bývá. Je nutno říct, že především první polovina pěkně odsýpá a je nabitá řadou vtipných situací (ať se jedná o ochranu skleniček před leteckým „náletem“, odhalení drog v zásilkách či první popravy zločinců). Většina z nich funguje i díky skvělým hercům – sympatická ústřední dvojice Michel Serrault a Rosy Varte působí přesně sehraným dojmem a ve své klasické roli robustního policisty nezklame ani Michel Galabru. Blýsknou se i někteří mistři komediálních epizodek – tradičně přehrávající Daniel Prévost v roli němého zabijáka a Paul Préboist, který tentokrát v tandemu se svým bratrem Jacquesem představuje speciálního pohřebáka.

Je ovšem pravda, že herce podporuje i povedený český dabing v čele s Květou Fialovou dabující Odette Laure a především vynikajícím Milošem Kopeckým, který v této roli naprosto skvěle nadaboval Michela Serraulta. Scéna, ve které Paul ochutná pravý obsah pašovaných balíčků, je samozřejmě výborně zahraná Serraultem už v originále, ale Kopecký v dabingu rovněž exceluje a Serraultův výkon ještě umocňuje. Michela Galabru daboval možná trochu netypicky Jiří Holý, ovšem podle mého názoru se sem na něj dobře hodil.   

Celkově se jedná o jednu z nadprůměrných francouzských komedií, která patří do ranku toho lepšího (Grand restaurant pana Septima, Krást se musí umět), co natočil režisér Jacques Besnard (oproti tomu horšímu - Blázen z laboratoře 4, Slavný den).

Dobyvatel srdcí / The Heartbreak Kid (1971)

Romantických komedií, ve kterých hrdina zjišťuje, že současnou partnerku musí opustit kvůli té jediné pravé, vidí člověk za život desítky. Patrně žádná z nich však není tak krutě realistická jako Dobyvatel srdcí Elaine Mayové. Ta svůj snímek z roku 1971 natočila podle scénáře úspěšného dramatika a scénáristy Neila Simona. Simonovo jméno je dost dobře známé a zdomácnělé i na českých jevištích pravidelně uvádějících uvádějí jeho komedie, které si trochu nespravedlivě vysloužily od některých kritiků pohrdavý přívlastek bulvární, ačkoliv často ilustrují mezilidské vztahy přesněji než díla "seriózních" autorů. Bližšímu představování bohužel nedávno zesnulého Simona se v tomto článku věnovat nebudu (patrně na něj dojde v některém z budoucích), ale krátce bych se zastavil u režisérky filmu Elaine Mayové. Elaine byla původně úspěšnou komičkou, která vystupovala ve dvojici s divadelním a později slavným filmovým režisérem Mikem Nicholsem (Absolvent, Hlava 22...). Poté, co Nichols prorazil v Hollywoodu, se Mayová poprvé blýskla na plátně jako herečka v konverzační komedii A co láska? po boku Jacka Lemmona a Petera Falka.

Počátkem 70. let však přešla i na druhou stranu kamery a natočila trojici zajímavých snímků o lásce a přátelství, které nezakrývaly ani jejich tesknější stránky. Ve svém debutu, černé komedii o manželství Nový list, si sama zahrála hlavní roli vedle svého celoživotního kamaráda Waltera Matthaua. Po Dobyvateli srdcí pak ještě natočila melancholickou krimi o vratkém přátelství dvou zlodějů Mickey and Nicky, ve které se v titulních rolích objevili Peter Falk a režisér John Cassavates. Jelikož do jejích snímků neustále zasahovali producenti z hollywoodských studií se svými požadavky, Mayová režisérskou dráhu v podstatě ukončila a dále se podílela na řadě hollywoodských scénářů jako tzv. script doctor (Tootsie, Ptačí klec, na které opět spolupracovala s Nicholsem), případně se výjimečně opět objevila na plátně (např. po boku Matthaua v Apartmá v Kalifornii podle Simonova scénáře). V roce 1987 se pak naposledy postavila za kameru s dobrodružnou komedií Ishtar s Dustinem Hoffmanem a Warrenem Beattym. Poté se vrátila k úpravám scénářů a v roce 2000 se objevila v komedii Darebáčci svého dalšího kamaráda Woodyho Allena, ve které neodolatelným způsobem ztvárnila roztržitou May. Allen ji pak v roce 2016 obsadil i do svého seriálu Crisis in Six Scenes pro Amazon.

Měl jsem možnost vidět všechny tři filmy Elaine Mayové z počátku 70. let a Dobyvatel srdcí mi z nich připadá nejtrpčejší (i když mu Mickey a Nicky hodně šlapají na paty). Ačkoliv je žánrově řazen mezi komedie, jedná se o komedii s velmi hořkým nádechem, která v některých chvílích míchá situace vystřižené z klasické frašky a vážnější dramatické momenty. Na takové tragikomické balancování, které je pro jeho texty typické, je však Simon mistrem. Titulním hrdinou je bývalý voják Lenny Cantrow (Charles Grodin), který po opuštění vojenské služby rozjíždí obchod se sportovními potřebami a při večerních návštěvách barů se snaží najít si přítelkyni. Během jednoho z takových večerů se seznamuje s mladou židovkou Lilou (Jeannie Berlin), se kterou krátce na to začíná chodit. Po nepříliš dlouhé známosti Lenny požádá Lilu o ruku, protože to považuje za slušnost. Ihned po výjezdu na svatební cestu si Lenny začíná uvědomovat celou řadu drobností v Lilyně chování, které ho stále více otravují a stávají se pro něj nesnesitelné (Lila např. v každé druhé větě zmiňuje, že je čeká společných padesát let života, po milování se cpe tyčinkami Milky Way apod.).

Novomanželé nicméně přijedou do přímořského letoviska na Floridě, kde mají strávit své líbánky. Hned první den se ale Lila spálí na sluníčku natolik, že druhý den musí zůstat na pokoji sama a Lenny se vydává na pláž sám. Tam začne flirtovat s pohlednou studentkou Kelly (Cybill Shepherd), která upoutala jeho pozornost svým seriózním vystupováním. Aby se nemusel věnovat své novomanželce, nechává Lenny pod různými záminkami Lilu celé dny zavřenou v hotelovém pokoji a sám tráví co nejvíce času s Kelly, případně také s jejími rodiči, kteří ji na dovolené doprovázejí. Její snobský otec se Lennymu vůbec nestydí dát najevo, že je mu těžce nesympatický. I přesto si Lenny začne myslet, že Kelly je ženou jeho života a je jí stále více posedlý, což před ní rozhodně neskrývá. Přes svou zamilovanost si ani nevšímá, že Kelly si s ním jen hraje a zkouší, kam až je ochoten zajít a neopětuje jeho zájem viditelnější známkou pozornosti. Lenny se i tak rozhodne tzv. vyložit karty na stůl a svěří Kellyinu otci, že je odhodlaný udělat cokoliv proto, aby Kelly získal, na což otec rozhořčeně reaguje zákazem přibližování ke Kelly.

Další průběh děje raději prozrazovat nebudu, nicméně jakkoliv to vypadá, že film směřuje k happy endu, závěr je nahořklý stejně jako předcházejících 100 minut. Jednou z vrcholných částí filmu a zároveň brilantní ukázkou tragikomedie je scéna v restauraci, ve které se Lenny snaží Lile říct, že se s ní chce rozejít po několika dnech manželství. Tato scéna je skutečně krutá, ale zároveň k popukání vtipná, výborně napsaná, zrežírovaná i zahraná oběma herci, čemuž přispívá i symbolické použití slavného Bacharachova lovesongu Close To You.

Celý film zdobí herecké výkony třech hlavních představitelů - Charlese Grodina, který v 80. letech hrál „druhé hlavní role“ v celé řadě komedií (u nás jej známe především z dětského hitu Beethoven) i přesné Cybill Shepherd, pozdější hvězdy seriálu Měsíční svit. Z ústřední trojice je ovšem nejlepší Jeannie Berlin (dcera  režisérky) v roli Lily. Povedl se i český dabing, kterému dominuje tehdy ještě neznámý Ivan Trojan namlouvající Grodina, naopak Ilona Svobodová nepřenesla na 100 % do českého znění specifickou Lilynu dikci, nicméně to by se obtížně povedlo jakékoliv dabérce.

V roce 2007 vznikl remake s českým názvem Těsně vedle, kde hlavní roli převzal Ben Stiller a podle mého názoru nedopadl tak špatně, jak to může vypadat podle hodnocení na filmových databázích. Je ovšem pravdou, že zápletka v novější verzi slouží spíše jako záminka pro bláznivé gagy bratrů Farrellyových. U remakeu mě ovšem nejvíc zamrzel posun v charakteru Kelly (tentokrát v podání Michelle Monaghan), který je bohužel výrazně plošší než v původním Dobyvateli srdcí.