Pod střechami Paříže / Sous les toits de Paris (1930)

Pouliční zpěvák Albért je okouzlený rumunskou imigrantkou Polou, ta si svými city k němu není jistá. Polu se snaží dobýt i zloděj Fred, o kterého ale dívka také nemá zájem. Útěk před Fredem Polu donutí strávit noc v Albertově bytě. Vlivem nešťastných okolností se však Albert s Polou musejí na čas rozloučit. Vydrží Pola během odloučení nezklamat Albertovu důvěru?

Určitě jsem rád, že jsem viděl první francouzský zvukový film (i když on úplně zvukový vlastně není) a to nejen v rámci rozšiřování obzorů o tvorbě Reného Claira, režiséra ovlivňujícího řadu jiných (jen z českých jmen se k němu opakovaně hlásily Oldřich Lipský, Jiří Menzel nebo Václav Vorlíček). Dobová atmosféra předměstí Paříže spolu s prostředím pařížských „Pepíků“ a místní galérky určitě okouzlí nejednoho diváka. Možná i natolik, že filmu odpustí nepříliš propracovanou zápletku.

Hořká milostná komedie by pod taktovkou jiného režiséra vyzněla jako tuctová předválečná lovestory, byť leckoho může překvapit větší vztahová nezávaznost postav než u filmů mladšího data (ta ale u snímků z 30. let není neobvyklá).* Ale (nejen) zvukové prvenství mezi francouzskými filmy ji činí zajímavou. Clair si podobně jako řada jiných tvůrců nebyl jistý přínosem zvuku, a tak zvukové pasáže střídá s němými. To ale ve výsledku působí rušivě, protože kromě toho, že mluvené dialogy chvílemi nahrazuje otevírání úst naprázdno, mění se i způsob vyprávění. Jeden dějový uzel je odvyprávěný rychle slovy, druhý zas pomalu obrazem a divákovi ze začátku trvá, než si na tyto přechody, které chvílemi brzdí tempo, zvykne.

Clair zároveň zkouší možnosti zvuku na některých vtípcích (zaseknutá gramofonová deska), hudebním doprovodu a písních – ústřední melodii si broukám ještě druhý den po zhlédnutí. Podobně si hraje i s kamerou, ze záběrů asi nejvíc zaujmou „rámující“ jízdy po střechách a patrech činžáků. Samozřejmě nechybí ani Clairův smysl pro humor, který se projevil především running gagem souseda polévajícího pouliční zpěváky vodou a u podnapilého hosta v bufetu, který je svědkem závěrečného rozuzlení milostných i jiných peripetií hrdinů.

Hlavní role Alberta a Poly si (velmi civilně) zahráli jejich jmenovci Albert Préjean a Pola Illéry. Pola měla stejně jako její postava rumunské kořeny a před odchodem do USA se objevila v několika francouzských filmech. Préjeanovy obličejové rysy trochu připomínají Jeana Gabina, jeho herecký projev je ovšem úplně jiný. Zaujal mě ale natolik, že jsem začal zvažovat vyhledání trojice filmů ze 40. let, ve kterých ztvárnil komisaře Maigreta.

Pod střechami Paříže předvádí náladu a kolorit předměstské čtvrti francouzské metropole (ač postavené ve studiu) přesně tak, jak si je představovat chceme. Způsob propojení milostného příběhu s jemným humorem určitě ovlivnil i Françoise Truffauta, i když ten nemohl Clairovi přijít na jméno. Jen je škoda, že střídání zvukových pasáží s němými občas podrobuje divákovu pozornost zkouškám. O rok mladší, již plně zvukový Milión, tím již trpí méně.

* Scény, ve kterých se Albert pokousí Polu proti její vůli svést, dokonce vyvolávají představu, jak to asi chodilo na bytě Dominika Feriho a Jana Paličky :-) (omlouvám se za trapný politický vtip, kterému za pár let nikdo nebude rozumět).