Assingment K (1968)

 

Z východního bloku je pomocí složitého mechanismu předávání a falešných identit pašován mikrofilm s tajnými informacemi. Nad vším bdí Philip Scott, spolupracovník britských tajných služeb ukrývající se pod falešnou identitou obchodníka s hračkami, která mu umožňuje cestovat po různých místech celé Evropy, kde si užívá společnosti krásných žen. V rakouských alpách se vzájemně okouzlí s krásnou Švédkou Toni, ale také si ho vezmou do hledáčku východoněmečtí agenti, kteří začínají tušit, že Scott není obyčejný prodejce panenek…

Jedna z mnoha tehdejších špionážek, která nás opět zasadí do stylové atmosféry své doby. Na britských kouscích tohoto žánru je sympatické, že vznikaly za lepších rozpočtových podmínek než některé italské, takže téměř nikdy nespadnou na úroveň filmového trashe. Rovněž je příjemné, že zápletka není postavená úplně na hlavu, a tak tu místo nějakého výstředního zloducha stojí proti hlavnímu hrdinovi agenti Stasi.

Díky tomu se film tváří jako seriózní špionážní drama, ostatně je tu snad jen jedna rvačka a místo do exotických lokací se agent Scott podívá jen do Tyrolska a Bavorska. Na druhou stranu ale překombinovaný způsob pašování mikrofilmu, využitý kufřík s výbušninou, a především dialogy Philipa s Toni vše posouvají spíše do žánru eurospy. Což mně ale vůbec nevadí, protože kromě party scén jsem si užil zmíněné konverzační přestřelky připomínající staré dobré screwbally.

Stephen Boyd a Camilla Sparv v hlavních rolích sice pouze „splní zadání“ svého typu postav (sympatický hrdina a důvtipná svůdná blondýna) nicméně oproti jiným filmům působí přirozeně a svůj konverzační ping pong sehrávají s lehkostí. Doplňují je někteří „obvyklí podezřelí“ z vedlejších rolí tehdejší Británie – Leo McKern, Michael Redgrave, Jeremy Kemp nebo pro o generaci nade mnou kultovní Čáryfuk Geoffrey Bayldon (mě už tenhle seriál minul). Objeví se i Helmuth Schneider, jehož tvář připomene jeho menší roli německého důstojníka recitujícího poezii ve vlaku ve Velkém flámu. 

Pro našince je určitě zajímavé číst v titulcích mezi výše uvedenými i jméno Jana Wericha. Ten v té době po svém neúspěšném bondovském intermezzu zaujal západní režiséry a producenty, takže si ho kromě Henriho Verneuilla do 25. hodiny vybral i Val Guest právě sem. Na rozdíl od Verneuillova snímku je tu Werich předabovaný a jeho výskyt na plátně v součtu nepřekročí 10 minut, jeho postava je ovšem pro děj zásadní, a i přes zmíněný dabing (a fakt, že ho v záběrech při lyžování evidentně zastupuje dubl) je cítit jeho charisma. Je určitě příjemné ho vidět v tomto eurospy prostředí a nebýt jeho zhoršujícího se zdravotního stavu, nejspíš by se o rok později ještě v nějakém západním filmu stihl objevit.

Po Werichově odchodu ze scény se hrdinové přesouvají do Londýna a od té chvíle jsem pomalu začal ztrácet divácký zájem, ten se znovu probudil během mnichovské části děje, ale po druhém návratu do Londýna opět lehce uvadal navzdory několika (předvídatelným) dějovým zvratům. Val Guest byl řemeslník točící podle divácké a producentské poptávky. Zrovna prožíval špionážní období své kariéry a jeho zkušená ruka je znát. Hudba Basila Kirchina je fajn, i když chybí výraznější ústřední motiv.

Celkově Assignment K není ztrátou času nejen pro ty, kdo si chtějí udělat čárku ve filmografii Jana Wericha.

Ryba jménem Wanda / A Fish Called Wanda (1988)

 

Banda čtyř lupičů – uhlazeného Brita Georgese, jeho americké milenky Wandy, jejího výbušného nápadníka Otta a koktavého Kena se rozhodla uspořádat loupež desetiletí a vykrást bankovní sejf. Akce proběhne jako po másle, jenže kvůli anonymnímu telefonátu je Georges dopadený policií. Wanda s Ottem chtějí lup získat pro sebe, a protože Georges lup ukryl neznámo kam, rozhodne se Wanda využít svých půvabů, aby svedla Georgesova právníka Archieho Leache, o kterém si myslí, že místo úschovy lupu zná…

Na úvod trochu faktografie. Rybu jménem Wanda mají na svědomí dvě legendy různých období britské komedie. Režisér klasických veseloher studií Ealing Charles Crichton a člen Monty Python John Cleese. Společný filmový projekt chystali už od konce 60. let, kdy Cleesovo renomé komediálního autora rapidně rostlo, zatímco Crichton se v té době věnoval režii tehdy populárních špionážně-dobrodružných televizních seriálů (do TV se přesunul v podstatě po krachu studií Ealing v 50. letech). V 70. letech Crichton působil i v Cleesově společnosti Video Arts věnující se natáčení instruktážních filmů a až následující dekádu si slibovanou spolupráci pro filmové plátno splnili.

Po 19 verzích scénáře vznikla Ryba jménem Wanda, ve které si Cleese svěřil postavu Archieho Leache procházející celým příběhem filmu, což mu v pythonských filmech umožněno nebylo. A protože se producenti obávali Crichtonova věku 78 let, Clesse se k projektu uvázal také jako spolurežisér, byť podle svých slov nerežíroval ani metr filmu. Výsledkem byla oscarová nominace za scénář a dnes již zařazení do zlatého fondu.

Crichtonovi s Cleesem se úspěšně povedla symbióza jejich stylů – Crichtonovy krimikomediální orientace a Cleesových bláznivých vtipů a zálibě v excentrických postavách. Wanda je určitě povedená komedie, u které se člověk zaručeně pobaví, ale je také pravdou, že diváky nezvyklé právě na silně zkarikované postavy může trochu vylekat. U postavy Otta ve skvělém podání Kevina Klinea si tvůrci vyřizují účty s americkou nadutostí, ale výstřední chování této figury (která na jedné straně čte Nietzscheho a na druhé si myslí, že McDonald je pojmenovaný podle kačera Donalda, na jedné straně cvičí jógu a na druhé považuje zvířata za boží omyl) může leckoho pěkně rozčilovat. Stejně tak i motivace Wandy, která svými koketeriemi a sváděním myslí jen sama na sebe.

Právě silná nadsázka (v pasážích mučení Kena nebo téměř parodických postelových scénách) se trochu tluče s několika romantickými momenty, které tvůrci prodávají „seriózně“. I přes tuto problematičnost je většina scén děsně vtipná (Ottovo „mučení“ Kena, Wandina návštěva u Archieho doma, rand v půjčeném bytě nebo Kenovy pokusy o atentáty na svědkyni, vyloupení Archieho domu, finále na letišti…). Ústřední čtveřice herců je skvěle sehraná, takže není divu, že se podobná sestava rozhodla za pár let potkat znovu u komedie Divoká stvoření.

John Cleese je překvapivě ze všech nejumírněnější (asi se snažil přiblížit Carymu Grantovi, podle jehož pravého jména pojmenoval svou postavu) a úloha dryáčníka připadla zmíněnému Klineovi. Jen škoda, že Cleese nemá více scén s Michaelem Palinem v roli Kena, protože ta jediná dává vzpomenout na jejich nejlepší společné výstupy v Monty Python. Jamie Lee Curtis pak zde asi dostala největší příležitost projevit své komediální nadání (je to fráze, ale je to tak).

V původním komentáři na ČSFD jsem citoval jednoho kamaráda, který kdysi Wandu přirovnal k Pulp Fiction. Jakkoli se jedná o dvě díla z úplně jiných filmových vesmírů a John Cleese se o Tarantinově snímku vyjádřil nelibě, ani dnes mi ta asociace nepřijde úplně lichá, vzhledem k tomu, jak oba filmy protkávají kriminální zápletky absurdními situacemi a černým humorem. Ale zatímco Tarantino k tomu záměrně přidává určitou zemitost a přehršel kulturních odkazů, Cleese s Crichtonem si vystačí se střízlivým britským nadhledem, a navíc si krásně utahují z nabubřelosti Američanů a jejich neschopnosti emoční střízlivosti, stejně jako z opačné „vrozené“ sebekontroly Britů, která je scénáristovi vlastní.

Nejsem si jistý, zda bych doporučil dabing ČT. Z obsazení se povedly hlavně dámy, Barbora Munzarová jako Jamie Lee Curtis a Taťjana Medvecká dabující Marii Aitken v roli Cleesovy manželky jsou výborné. Ani popel nelze říct proti výkonům tradičně skvělých Viktora Preisse (Cleese) a Vladislava Beneše (Kline), ale i přes jejich preciznost jsou jiní než originál. Už kvůli scénce Cleese s Palinem původní znění stojí za to.