Bobo / The Bobo

Olimpia Segurová (Britt Ekland) je vysoce atraktivní barcelonská kráska, která si je dobře vědomá své přitažlivosti a nebojí se jí využít. Její nápadníci jsou okouzlení natolik, že kvůli ní riskují ztrátu dobré pověsti, zaměstnání i střechy nad hlavou. Její spáry už poznali prodejce aut Silvestre, novinář Pepe i ředitel Matabosch. Do Barcelony přichází venkovský trubadúr Juan Bautista (Peter Sellers), který svými písněmi chce přesvědčit ředitele divadla Carbonella (Adolfo Celi), aby ho angažoval jako hlavní hvězdu své nové show (s vlastním blikajícím poutačem Bautista-Bautista-Bautista). Carbonell Juana a jeho tvorbu odmítne, ale nakonec mu předloží speciální nabídku: Juan dostane možnost týdenního vystupování, pokud se mu podaří s Olimpií strávit hodinu se zhasnutými světly v její ložnici. Juan souhlasí a vymyslí plán, jak na Olimpii…

V polovině 60. let byla filmová kariéra Petera Sellerse na vrcholu. Jedna úspěšná komedie střídala druhou a komik tak převlékal kabáty francouzského policisty, italského podvodníka či rakouského psychiatra. V případě filmu Bobo došlo na španělského trubadúra.

Sellersova kreace je nepřekvapivě hlavním důvodem, proč se na tuto jinak rutinní komedii podívat. Tempo filmu totiž nedosáhne obrátek předcházejícího Honu na lišku nebo Co je nového, kočičko? a scénář (na rozdíl od zmíněných) nenabízí možnost, jak rozehrát výraznou komediální scénu. V prvních Sellersových výstupech vše nasvědčuje tomu, že Juan Bautista bude (podobně jako Clouseau) sebevědomým troubou, který přeceněním svých schopností způsobí újmu své „oběti“, kterou se zdá být Adolfo Celi. Ale nakonec je tomu jinak a navzdory tomu, že Bobo ve španělštině znamená blbec, Juan pochází spíše z rodu moudrých bláznů typu Enšpígla nebo Jana Palečka, kteří překvapují svými mazanými kousky. Je příjemné vidět Sellerse zase v o něco jiné úloze, v níž ale opět naplno projevuje svůj talent pro slovní i situační komiku.

Je potřeba dodat, že vedle Sellerse se neztrácejí ani ostatní herci, známí tváře tehdejších koprodukčních filmů. Překvapivě vyrovnaný výkon podává Sellersova tehdejší manželka Britt Ekland v roli Olimpie a chemie mezi ní a Sellersem funguje i navzdory tomu, že jejich manželství bylo v době natáčení v poslední hodince a Peter ji chtěl přeobsadit. Pozornost si zaslouží i skvělý seladon italského filmu Adolfo Celi, který byl v té době na roztrhání. Jak Olimpiiny oběti se pak objevují Sellersův kamarád Kenneth Griffith, známý epizodista Ferdy Mayne či Rossano Brazzi.

Překvapivě nepříliš výrazná je hudba francouzského skladatele Francise Laie, ale Sellersovi se povedl vtip, když v jedné scéně píská snad nejslavnější Laiovu melodii. Hudební scény jsou spíše rušivé, ať už se jedná o Sellerosvy hudební výstupy nebo desetiminutové číslo s tanečníky flamenga, které působí jako by jím tvůrci chtěli jen natáhnout stopáž.

Peter Sellers měl původně film i režírovat, ale nakonec předal taktovku Robertu Parrishovi. Ani s ním však vzhledem ke svému perfekcionismu nebyl v průběhu natáčení spokojený a po krátkodobém Parrishovu vyhazovu měl některé scény natočit sám. Bobo ve své době vzbudil smíšené recenzentské ohlasy, nicméně u publika se mu dařilo. Dnes se bude líbit především příznivcům Petera Sellerse a fanouškům koprodukčních komedií ze 60. let, kteří jsou schopní jim odpustit i loudavější tempo.

P.S. Film jsem viděl s vcelku zdařilým českým dabingem, v němž se hlavní role ujal Oldřich Vízner, který se na Sellerse v této roli hodil. I přesto však doporučuji volit originál, ve kterém jsem si po zhlédnutí pustil několik scén na Youtube. Sellers si samozřejmě připravil unikátní přízvuk a potvrdil, že divák si jeho filmy naplno užije pouze v původním znění.

Kloboučníkovy přeludy / Les Fantômes du chapelier (1982)

Pan Labbé má prosperující kloboučnický obchod a ve městě patří k místní honoraci. V bytě nad obchodem žije se svou invalidní ženou, která už roky neopustila svůj pokoj. Labbé si nepřízeň manželčina osudu vynahrazuje karetními dýchánky s dalšími chlapíky z místní smetánky, kteří neztrácejí bodrý humor ani když ve městě začnou umírat ženy rukou sériového vraha, který komunikuje s policií pomocí novinových dopisů. Labbého soused, arménský krejčí Kachoudas si začne všímat, že za Labbého večerními procházkami je cosi podezřelého a začne ho na každém kroku sledovat…

Režisér Claude Chabrol patřil k pionýrům francouzské nové vlny a během své kariéry se vypracoval na specialistu na kriminální a psychologická dramata, kterému mnohdy nebyl cizí specifický černý humor. Podobně jako řada jeho generačních souputníků (včetně Françoise Truffauta) se netajil hlubokým obdivem k Alfredu Hitchcockovi. Scénář Kloboučníkových přeludů vychází (a podle všeho věrně) z románu dalšího „mistra napětí“, belgického spisovatele Georgese Simenona. Příběh váženého měšťana, který se postupně změní ve vraždícího schizofrenika, v sobě má i další Chabrolův oblíbený prvek, náhled pod pokličku chování zdánlivě spořádaných vyšších vrstev, především si však žádal herce, který dokáže přesvědčivě vystihnout všechny aspekty náročné role kloboučníka Labbého. V tom měl Chabrol opravdu šťastnou ruku, protože v době vzniku ve Francii snad nebylo vhodnějšího herce než obsazeného Michela Serraulta.

Geniální Serrault přesně vystihl Labbého sebedůvěru a přezíravost dané společenským postavením, stejně jako situace, kdy kloboučník překračuje hranice příčetnosti. Jeho kreace je chvílemi až groteskní, přesto se mu ale daří držet ji v promyšleném jednotném pojetí. Výrazný Serraultův výkon vzbuzuje protichůdné rekce u mnohých recenzentů – zatímco jedni tvrdí, že svou expresí zastiňuje civilního Charlese Aznavoura v roli krejčího Kachoudase, druzí tvrdí že právě nevýrazný Aznavour ubírá se svou postavou Serraultovi další prostor. Kontrast obou herců a jejich postav však nakonec vůbec nevadí, právě naopak – spíše to vypadá, že se jedná o režisérův záměr, jak více zdůraznit rozdíl postavení ve společenské a životní situaci, do které se oba hrdinové dostali. Proti Aznavourovi a jeho výkonu nelze říct nic, snad jen, že jeho dějová linie je nakonec celkem zbytečná, ovšem scénář ji zahrnul v důsledku věrnosti Simenonově knize. Kromě zmíněných ve filmu hrají i další známé tváře – Mario David jako moulovitý inspektor, mladý François Cluzet v roli novináře, kterému vrah posílá své anonymní dopisy, a manželka Philippea Noireta Monique Chaumetteová jako paní Labbéová.

Na rozdíl od jiných recenzentů si rovněž nemyslím, že by se Chabrol položil do svého obdivu k Hitchcockovi natolik, že by ho začal napodobovat. Možná oba spojuje záliba v kriminální tématice, ovšem formou a tím, co sledují, se jejich přístupy liší. Zatímco Hitchccock chtěl ve svých filmech dosáhnout diváckého efektu i prostřednictvím atmosféry, kterou pečlivě budoval i za pomocí zvolené výpravy, dekorací a působivé hudby. Chabrol oproti tomu zde používá hudbu jen minimálně a dobová výprava (film je zasazený zhruba do 50. let 20. století) působí minimalisticky až televizně, aby se divák spolu se Chabrolem mohl soustředit na režisérův objekt zájmu - hrdinovu psychologii, motivaci a vnitřní pochody, které ho mohou dovést až k psychickému běsnění. Podobně jako v jiném Chabrolově filmu Než přijde noc vlastně celou stopáž strávíme s hlavním hrdinou – pachatelem zločinu. A Chabrol nám i díky vynikajícímu výkonu hlavního představitele umožňuje prožívat jeho psychické stavy. S takovým přístupem se u Hitchcocka v podstatě nesetkáváme.

Pokud by se použila běžecká terminologie, tak Chabrol si vzal Hitchcockovu štafetu v cíli, do kterého Hitchcock doběhl, ale vydal se s ní na jiný vlastní závod, který Hitchcock nikdy neběžel. Nepřebíhal Hitchcockovu trasu, ani nekopíroval jeho běžecký styl (na rozdíl třeba od zámořského „závodníka“ Briana De Palmy). Ale i když je Chabrol jiný než Hitchcock, jeho Kloboučníkovy přeludy napínají i baví stejně. I díky skvělému výkonu Michela Serraulta stojí za to dám jim šanci.

Touha po zlatě / La soif de l'or (1993)

Stavitel domů na klíč Urbain Donadieu je ohromný hamižník, který se nerozpakuje sbírat peníze ze psího lejna. Jeho babička Zézette se zase neváhá pro zlaťák prodírat stádem ovcí. Pro tuhle dvojici je každý drobák drahý a tak není divu, že společně vymyslí plán, jak snížit své daňové odvody. Za většinu odkloněných peněz nakoupí zlaté cihličky, které chtějí uložit do bankovního sejfu ve Švýcarsku. Aby se vyhnuli celní kontrole, schovají zlato do cihel jednoho z jimi postavených domů, který chtějí nákladním vozem převézt přes hranice. Vydávají se na divokou cestu, na níž je jim však v patách Urbainova manželka Fleurette a její milenec Jacques, kteří jsou odhodlaní zlatý poklad získat pro sebe...

Celkem jednoduchá synopse komedie Gérarda Ouryho je závodní dráhou pro divokou jízdu, kterou by od čtyřiasedmdesátiletého režiséra čekal asi málokdo. Ve veleúspěšných šedesátých a sedmdesátých letech Oury opakovaně bodoval u diváků se svými kasovními hity taženými nejzářivějšími komediálními hvězdami své doby - De Funésem, Bourvilem, Belmondem, Richardem a Coluchem. Ve svých filmech z osmdesátých let sice přidal i trochu v té době takřka povinné oplzlé fórky, ale svými dvěma komediemi z devadesátkové dekády (Touha po zlatě a Řidič a fantom) navázal na své nejlepší kusy.

Touha po zlatě jeví znaky typické i pro dřívější Ouryho komedie: akční scény, a promyšlený scénář se zábavným dějem, který je prošpikován gagy šitými na míru konkrétnímu herci. Tím se ostatně od ostatních francouzských komediografů své doby lišil - před Ouryho příchodem za kameru bychom mohli zjednodušeně, ale trefně označit francouzské veselohry padesátých a šedesátých let jako bakalářské historky roztažené více či méně úspěšně (i s ohledem na schopnosti účinkujících herců) do celovečerní stopáže. V kontrastu s tehdejšími vesnickými komediemi Oury své filmy sázel do atraktivního prostředí mezinárodních špionů a gangsterů, do historických období středověku, druhé světové války či května 1968. A navzdory tomu, že jeho scénáře byly psané na tělo zvoleného komika, nejsou pouhou snůškou scének, ale jsou natolik dotažené a zábavné, že mohou fungovat i samy o sobě (z funésovek stačí srovnat Ouryho Velký flám např. s Korberovým Piti piti pa).

I v Touze po zlatě máme tu čest s dost originálním námětem - pašování domu, v jehož cihlách je ukryté zlato. Komické situace nejvíce gradují v momentech, kdy Christian Clavier v hlavní roli může naplno projevit svou výbušnost a jeho babička Tsilla Chelton neudrží svou hamižnost - ať už je to úvodní Clavierova honička za ulétnutou bankovkou, nebo když společně musejí při přepravě domu na tahači upustit pneumatiky během podjíždění mostu či když se nechtěnými nocležníky v jejich domku stanou skauti na výletě. Pobaví i většina scén s Claiverovou manželkou Fleurette (Catherine Jacob) a jejím milencem Jacquesem (Philippe Khorsand), byť jsou jejich postavy trochu otravné. Mně jako diváka nejvíce mrzely scény, ve kterých se Clavier dvoří dceři své první lásky, protože Clavierova postava sleví ze své lakoty a ukazuje "bohužel" i svou lepší, ale méně zábavnou stránku. Naštěstí těchto chvilek není moc.

Ano, ústředním komikem je v tomto případě Christian Clavier, který se ostatně podílel na scénáři s Ourym a režisérovým častým spolupracovníkem, scénáristou krimikomedií Marcelem Jullianem. Clavier šel do role naplno a představuje dalšího svého měšťáka, jehož výbušnost dává vzpomenout na časy hercova idolu, Louise de Funése (ostatně Clavier v jednom rozhovoru přiznal, že v minulosti byl námět původně připravován právě pro Funése). Ourymu se na rozdíl od některých jiných režisérů daří udržet na uzdě Clavierovu tendenci k přehrávání a jeho cholerické výstupy a grimasy baví po celý film. Clavierovi pak po celý film zdatně sekunduje zmíněná Tsilla Chelton, která ve své době zazářila v komedii Krást se musí umět a Claviera s jeho souputníky ze skupiny Le Splendid učila herectví na počátku jejich kariéry.

I tentokrát Oury připravil něco málo slušně natočených akčních scén (především výbuch auta), vedle kterých je ale použití zadní projekce v jednom momentě trochu jako "slušný WTF moment" ve filmu z roku 1991. Na druhou stranu to až tak neruší. Za zmínku stojí i tradičně chytlavá ústřední melodie Vladimira Cosmy. I vzhledem ke kratší stopáži Touha po zlatě uteče jako voda a po jejím skončení si řeknete, jaká je škoda, že Oury s Clavierem nepřipravili společně alespoň jednu další komedii. Ve společném tandemu jim to totiž velmi dobře sedlo.

P.S. Je potřeba zmínit i povedený český dabing vyrobený pro DVD od Vapetu, ve kterém herci v hlavních rolích nezůstali originálu nic dlužní. Vynikající Jaromír Meduna se vyrovnává Clavierovu cholerickému temperamentu téměř podobně jako František Filipovský Funésovi a je škoda že mimo sérii Návštěvníků s tímto hercem již příliš mnoho filmů nenadaboval. Cheltonovou pak dobře vystihla Jaroslava Obermaierová. Veronika Gajerová s Jiřím Plachým pak dost pomáhají lépe snášet postavy Fleurette a Jacquese.